Krvavý zákoník

Krvavý zákoník (Bloody code) je moderní pojmenování drakonických zákonů Britského impéria platících od konce 17. století do první poloviny devatenáctého. Lidé mohli být popraveni i za krádež koní, vloupání, homosexuální styk či kapsářství. Trest platil i pro z dnešního pohledu nezletilé, často oprátce neutekli ani patnáctiletí.^[1] Většina kriminálníků byla veřejně oběšena, ostatní krutější či dražší způsoby popravy byly spíše vzácností.^[2]

Ve středověku nebyly popravy za zločiny tak běžné jako v rané moderní periodě a byly spojeny primárně s přečiny vůči státu / panovníkovi. Vilém I. Dobyvatel († 1087) a jeho syn Vilém II. Ryšavý († 1100) byli proti trestu smrti s výjimkou doby války a velezrady. Jejich vláda byla poznamenána velmi malým počtem nařízených poprav. Jejich následovníci ale hrdelní zločiny znovu rozšířili.^[3]

V novověku začala přísnost zákonů stoupat. Za Jindřicha VIII. († 1547) hrozil trest smrti jen za 10 zločinů: velezrada (což bylo i padělání peněz), zrada, vražda, znásilnění, pirátství, žhářství (pouze u lidských obydlí a míst, kde se skladují zemědělské plodiny), zpronevěření majetku svého nadřízeného, krádež koní (v té době jich byl nedostatek), vykradení kostela a vyloupení lidského obydlí.^[2] K nim se později za jeho vlády přidala sodomie a čarodějnictví. V porovnání s následujícím "obdobím Krvavého zákoníku" to byl spíše jen klid před bouří.^[3]

1688, roku "Slavné revoluce" a svržení krále Jakuba II., který historici berou jako začátek krutých trestů, zde bylo již 50 činů ústících v trest smrti. Mnohé byly i v tehdejší době ne moc pochopitelné, např. poškození Westminster Bridge či míti začerněnou tvář v nočních hodinách.^[3]

Roku 1699 byl schválen obzvlášť přísný zákon The Shoplifting Act, který uděloval trest smrti každému, kdo ukradl v obchodě cokoli o hodnotě vyšší než tři šilinky.^[4]

Pod stvrzením The Riot Act od roku 1714 se neuposlechnutí příkazu k rozpuštění násilné demonstrace o více než dvanácti a více lidech do jedné hodiny rovnalo trestu smrti. Pokud byly poškozeny kostely, lidská obydlí, stodoly či stáje, odpovědní byli též popraveni.^[5]

S rozšiřujícími se koloniemi vznikla roku 1717 možnost kriminálníky transportovat do kolonií, kde budou po určitou dobu nuceni k práci.^[6] To zachránilo mnohé od trestu smrti.

Nové zákony ale nepřinášely vždy více krutosti vůči nesprávnému chování. Roku 1735 bylo zakázáno soudit někoho za čarodějnictví dle The Witchcraft Act.^[7]

An Act for better preventing the horrid Crime of Murder vyžadoval od roku 1751, aby vrah byl popraven den po dnu vyřknutí rozsudku spolu s každým, kdo se ho pokusil osvobodit. Pokud se měla poprava konat v neděli, byla odložena na pondělí. Jeho tělo nebylo hned pohřbeno, ale v okovech veřejně vystaveno, pokud nebylo použito na vědecké účely.^[8][9]

Počet zločinů vázaných na trest smrti se v roce 1765 vyšplhal na 160 a v roce 1815 až na 225.^[10] Též se velmi zredukoval počet zločinů, kde mohl obviněný aplikovat "kněžské privilegium", což byla i známá klička v zákoně, jelikož obviněný nemusel vůbec být jakkoli spojen s církví, ale jen být schopen přečíst verš z Bible.^[3]

V této době rostla urbanizace^[11] a lidé, ve velkých počtech na malém území, mohli lépe vidět, že se zločin aktivně kolem nich děje a též, že jeden má více než druhý (to nebylo již limitováno středověkým rozdělením urozených a neurozených, jak rostla sociální mobilita a obecně bohatství v zemi), což mělo vliv na kriminalitu.^[12] Anglická vládnoucí elita začínala být dominována bohatými, kteří se obávali, že je mnohem více důvodů proč krást, a stupňující se přísnost zákonů je interpretována jako radikální způsob jak naučit občanstvo nedotknutelnosti vlastnických práv a upevnit nový způsob fungování společenské hierarchie. Trest se vykonával veřejně, často i se stovkami přihlížejících, a účel byl ani ne potrestat zločince, jako odradit potencionálního. Jak prohlásil George Savile: "Lidé nejsou popravování pro odcizení koní, ba aby se koně [dále] nekradly".^[3]

Rozvoj novin též dost napomohl vyvolání paniky ohledně morálky, jelikož články o vraždách byly mezi lidmi populární a to vedlo k společenskému akceptování tvrdších trestů pro zločince.^[9] Do roku 1829 zde nebyla ani žádná profesionální policie, ani oficiální celonárodní databáze zločinu. Ta vznikla až roku 1805, tudíž pocity a dojmy měly vliv na tvorbu zákonů.^[13]

Studie odhadují, že v první polovině šestnáctého století zde bylo 3,5x více vražd (na 100 000 obyvatel) než v druhé čtvrtině 19. století, pokles byl hlavně u vyšší třídy. Tudíž korelace zde je.^[14] Je ale těžké prokázat míru kauzality, jelikož zde je mnoho jiných faktorů ovlivňující úpadek zločinu, např. snížení počtu lidí žijící v chudobě za industriální revoluce^[15] či denormalizace násilí a alkoholu.^[13]

Lidé v soudním systému neviděli zločince stejně černě jako zákonodárci. Regionální rozdíly byly obrovské. Tento protikriminální trend ve společnosti minul více zaostalé oblasti mimo Londýn a okolí, kde soudci následkem udělovali milost mnohokrát častěji. Mezi lety 1760–1775 za majetkově trestnou činnost dostalo v Londýně pardon 52 % odsouzených, ve venkovských oblastech dokonce 84 %. Soudce někdy i překročil zákon, aby ušetřil trestance nejvyššího trestu. Zákoník byl dostatečně efektivní pouze u vražd, kde milost byla privilegiem pouze 8 % vrahů.^[9]

V Londýně, kde byl hrdelní čas nejběžnější, popravy snižovaly místní populaci o 0,00385 % každý rok. To je až stonásobně častěji než v současných státech, kde je trest smrti praktikován. V blízkém Essexu bylo 2,5× méně popravených ročně, v Hertfordshire 2,4× a v Surrey 1,9×.

Dále od centra impéria byly rozdíly ještě větší. Ve Walesu bylo zprovozeno ze světa 24,1× méně trestanců a ve Skotsku 42,8× méně. Rozdíl mezi městem a venkovem byl vidět i v těchto krajích. V obvodu Edinburghu se popravovalo 4× častěji, než ve venkovských obvodech.^[16]

Vliv na méně pochopení pro drakonické zákony měla i menší profesionalita místních soudců mimo Anglii. Na rozdíl od centra impéria nepracovali na plný úvazek a řešili případy ve svém obvodu, dokud nerezignovali nebo nezemřeli, tudíž měli více kontaktu s místními. Další faktor byl, že soudci a právníci často neuměli gaelštinu, velštinu a jiné místní jazyky,^[16] jelikož na nejvyšší pozice v soudním systému byli po staletí dosazováni primárně Angličané, nikoli místní,^[17] a celé soudní řízení se vedlo v řeči vládnoucích podmaněnému Skotsku a Walesu.

V 19. století si už i vládnoucí třída uvědomovala neschopnost systému. Sir Samuel Romilly byl hlavou hnutí, jež chtělo zrušit zákon, nařizující trestu smrti, s výjimkou vraždy a velezrady, i když se jeho úplného zrušení nedožil.^[3][18]

Corruption of Blood Act zrušil státní výhradu na veškeré dědictví popraveného s výjimkou velezrady, zrady a vraždy.^[19] O devět let později roku 1823 Judgement of Death Act umožnil soudu neposlat odsouzeného na smrt a zvolit mírnější trest, i když de jure byl trest smrti zapsán do záznamu.^[3][20]

Definitivní konec Krvavého zákoníku je rok 1861, kdy reforma Criminal Law Consolidation Acts stvrdila další snížení zločinů končící oběšením na pět: velezradu, žhářství v královském přístavu, vraždu, "pirátství s násilím" (viz ^[21]) a nutné opatření v době války. Mrtvola popraveného nemohla být veřejně vystavena.^[3][22][23]

Od roku 1998 byla zrušena i poslední výjimka za vlastizradu a "pirátství s násilím", tudíž dnes není možno být v Británii odsouzen k trestu nejvyššímu, pokud není vyhlášen válečný stav.^[24][25]