Kryštof Kolowrat Krakowský Liebsteinský

Kryštof Kolowrat Krakowský Liebsteinský
Hlava rodu Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský
(Theodorova – mladší – rychnovská linie rodu)
Ve funkci:
18. listopad 1941 (případně 14. duben 1955) – 10. prosinec 1999
PředchůdceZdeněk Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (případně Hanuš Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský)
NástupceJan Egon Kolowrat Krakowský Liebsteinský
Narození21. června 1927
Plzeň
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí10. prosince 1999 (ve věku 72 let)
Vídeň
RakouskoRakousko Rakousko
TitulHodnostní korunka náležící titulu hrabě hrabě (od 10. prosince 1918 české republikánské zřízení šlechtické tituly neuznává)
Choť(1957) Drahoslava (Dana), roz. Jiroušková (1933–2015)
RodičeHanuš Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (1879–1955) a Huberta, roz. Wurmbrand-Stuppach (1892–1967)
Děti1. Jan Egon (* 1958)
2. Dagmar (* 1958)
Příbuznísestra: Marie Johanna Kolowrat-Krakowská-Liebsteinská, prov. Laxovou (1919–2006)
děd: Zdeněk Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (1836–1892)
babička: Olga z Khevenhüller-Metsch (1850–1932)
vnuk: Filip Jan Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (* 2001)
Náboženstvířímskokatolické
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Kryštof Jaroslav Kolowrat Krakowský Liebsteinský (21. června 1927 Plzeň – 10. prosince 1999 Vídeň)[1] byl český šlechtic z rodu Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský. Restituoval zámek Rychnov nad Kněžnou a Černíkovice.

Život

Restituovaný zámek Rychnov nad Kněžnou

Narodil se jako syn Hanuše Kolowrata Krakowského Liebsteinského (1879–1955) a jeho manželky Huberty, roz. Wurmbrand-Stuppach (1892–1967). Měl sestru Marii Johannu, provdanou Laxovou (1919–2006).

Velkou část dětství strávil na zámku v Černíkovicích, chodil tam také do základní školy.[2] Po krátké epizodě na gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou od roku 1943 navštěvoval Lesnickou školu v Písku.[3] Povinnou dvouletou praxi získal u Liechtensteinů na velkostatku ve Valticích a u Colloredo-Mansfeldů v Dobříši.[3][4] Po válce pokračoval na nově založené Vyšší lesnické škole v Trutnově,[5][4] ale školu nesměl dokončit. Před maturitou byl vyloučen.[6][4] V roce 1948 se zúčastnil poúnorové protikomunistické manifestace na trutnovském náměstí. Následně byl zatčen Státní bezpečností. Několik týdnů strávil ve vyšetřovací vazbě a dalších několik měsíců na nucených pracích v cihelně v Trutnově.[7]

V letech 1950–1952 si odsloužil vojenskou službu u 52. pomocného technického praporu ve Svaté Dobrotivé.[3] Pracovali s krumpáčem a lopatou na stavbách a na dělostřelecké střelnici stavěli cvičné cíle ve formě pevnosti.[4] Po přechození angíny byl se srdečními obtížemi hospitalizován v nemocnici v Plzni, kde po uzdravení pracoval do konce vojny v latoratoři.[8] Rodiče byli vystěhováni ze zámku v Černíkovicích a přestěhovali se do Potštejna k Alžbětě Dobrzenské, roz. z Wenckheimu (1888–1964).[8] Po vojně Kryštof pracoval jako pomocná síla v polesí Dlouhá louka v Krušných horách, tři měsíce v továrně na tkalcovské stroje v Týništi nad Orlicí a nakonec opět lese v Potštejně. Poté byl v roce 1953 opět zatčen, zatčeni byli také oba jeho rodiče.[8] Kryštof byl uvězněn za domnělou protistátní činnost v Rychnově, v Hradci Králové a ve Rtyni v Podkrkonoší. Tam spolu s mukly fáral v hloubce osmi set čtyřiceti metrů na dole Nejedlý II (Tmavý důl). Po všeobecné amnestii byl v květnu 1954 propuštěn.[7]

Pak po kratší epizodě v lese v Potštejně pracoval na polesí Fláje v Krušných horách, potom už jako hajný na Jiříkově návrší, nakonec povýšil až na vedoucího polesí v Novém Městě.[6][9] Jeho otec zemřel a matka se přestěhovala do Rakouska ke svému bratrovi.[9] V Krušnohoří bydleli na úplné samotě.[10] Následně se přestěhoval do Černé v Pošumaví a tam u Státního rybářství choval pstruhy.[11] Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy emigroval s rodinou do Rakouska.[10] Po několika dnech v Linci se přestěhovali na zámeček rodu Ledebourů ve Schwertbergu.[12] O několik měsíců později se přestěhoval do Steyersbergu v Dolních Rakousích, odkud pocházela rodina jeho matky. Na pronajatých pozemcích si založil farmu se pstruhy.[11] Po roce a půl začala farma vydělávat, do té doby rodinu živila manželka, která pracovala v továrně na výrobu gumových součástek k automobilům v Ternitzu.[6][10] Protože farma prosperovala, mohl tam zaměstnat i svou manželku.[6]

Ve svých padesáti čtyřech letech dostal rozedmu plic a osteoporózu s následnou deformací páteře, léčil se ve Vídni.[13]

V roce 1992 restituoval majetek v Československu včetně zámků v Rychnově nad Kněžnou a Černíkovicích.[11] Bydlel však v myslivně v Černíkovicích.[6] Rodina obhospodařovala pět tisíc hektarů lesa (pět polesí, z toho čtyři horská), čtyři sta hektarů rybníků (např. v Opočně nebo chov pstruhů na Rozkoši), vlastnila manipulační sklad v Rokytnici a poloviční podíl pily v Říčkách.[14]

Po roce 1989 měl české a rakouské občanství.[15]

Rodina

V Teplicích se 9. listopadu 1957 oženil s Drahoslavou (Danou) Jirouškovou (16. března 1933 Katovice u Strakonic – 7. září 2015 Černíkovice), dcerou Otty Jirouška a Marie, roz. Kokrdové.[1] Manželka pocházela z občanské rodiny z jižních Čech, ale vyrůstala v Litvínově.[16] Závodně lyžovala.[16] Narodila se jim dvojčata:[1]

  • 1. Jan Egon (* 19. 8. 1958 Duchcov), přestěhoval se do Česka a v roce 1999 převzal správu majetku
    • ∞ (16. 5. 2001 Vídeň) Andrea Eier (* 13. 9. 1964 Vídeň)
  • 2. Dagmar (* 19. 8. 1958 Duchcov), zdravotní sestra, zůstala ve Vídni, po sňatku bydlela v Rakousku u švýcarských hranic[13]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 223. 
  2. ↑ VOTÝPKA, Vladimír. Návraty české šlechty. 2. vyd. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. 432 s. ISBN 80-7185-506-5. S. 150. Dále jen Návraty české šlechty. 
  3. ↑ a b c JUŘÍK, Pavel. Kolowratové. Věrně a stále. Praha: Euromedia - Knižní klub, 2016. 152 s. ISBN 978-80-242-5163-9. S. 87–88. 
  4. ↑ a b c d Návraty české šlechty, s. 151
  5. ↑ VOTÝPKA, Vladimír. Paradoxy české šlechty. 2. vyd. Praha – Litomyšl: Paseka, 2013. 376 s. ISBN 978-80-7432-351-5. S. 313. Dále jen Paradoxy české šlechty. 
  6. ↑ a b c d e ŠTĚPÁNKOVÁ, Ivana. Kryštof Kolowrat-Krakowský. Jsem zvyklý se v životě rvát. In: Česká šlechta žije! : Xantypa speciál : mimořádné vydání z archivu Xantypy (1995–2012). Příbram: Kovohutě Příbram nástupnická, 2012. ISBN 978-80-260-7195-2. S. 12.
  7. ↑ a b Paradoxy české šlechty, s. 314
  8. ↑ a b c Návraty české šlechty, s. 152
  9. ↑ a b Návraty české šlechty, s. 153
  10. ↑ a b c Návraty české šlechty, s. 160
  11. ↑ a b c Paradoxy české šlechty, s. 315
  12. ↑ Paradoxy české šlechty, s. 317
  13. ↑ a b Návraty české šlechty, s. 167
  14. ↑ Návraty české šlechty, s. 161–162
  15. ↑ Návraty české šlechty, s. 166
  16. ↑ a b DOČEKAL, Boris. Hrabě Jan Egon Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský. Do svých věcí si nenechám mluvit. In: Česká šlechta žije! : Xantypa speciál : mimořádné vydání z archivu Xantypy (1995–2012). Příbram: Kovohutě Příbram nástupnická, 2012. ISBN 978-80-260-7195-2. S. 13–14.

Literatura

  • JUŘÍK, Pavel. Kolowratové. Věrně a stále. Praha: Euromedia - Knižní klub, 2016. 152 s. ISBN 978-80-242-5163-9. 
  • VOTÝPKA, Vladimír. Návraty české šlechty. 2. vyd. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. 432 s. ISBN 80-7185-506-5. Kapitola 6. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Horona hr.png
Autor: Tomasz Steifer, Gdansk, Licence: CC BY 2.5
Counts Crown