Krystyna Łyczywek

Krystyna Łyczywek
Narození	24. srpna 1920 Poznaň
Úmrtí	22. dubna 2021 (ve věku 100 let) Štětín
Místo pohřbení	Central Cemetery in Szczecin
Alma mater	Univerzita Adama Mickiewicze v Poznani
Povolání	fotografka, překladatelka, novinářka, literární historička a romanistka
Manžel(ka)	Roman Łyczywek
Ocenění	rytíř Řádu znovuzrozeného Polska (2002) zlatá medaile Gloria Artis za přínos kultuře (2010) důstojník Řádu čestné legie (2013)
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Christine Antonina Lyczywek roz. Wiza^{[p 1]} (24. srpna 1920, Poznaň – 22. dubna 2021^[1][2][3]) byla polská romanistka, překladatelka francouzské literatury, novinářka, fotografka, čestná členka svazu Związek Polskich Artystów Fotografików (ZPAF), Polského fotoklubu, Štětínské fotografické společnosti (STF)^[4], Katalánského fotoklubu, nebo Polsko-amerického fotografického klubu^[5] v New Yorku.

Životopis

Narodila se v Poznani, ve vlastenecké rodině velkopolských povstalců. Otec Władysław Wiza nedovolil svým dvěma dcerám učit se německy (kvůli čistotě jejich polštiny) – francouzsky a latinsky se naučily velmi brzy. Krystyna Wiza chodila do uršulínské školy. Od čtrnácti let (od smrti svého otce) se živila doučováním. Působila ve skautingu, postupně jako společnice, strážkyně a družka 17. družiny Wandy Malczewské. Maturovala v roce 1938^[6] a začala studovat románskou filologii na Univerzitě Adama Mickiewicze v Poznani (1938–1939)^[7].

Během druhé světové války působila v Szary Szeregi (Akademický skautský klub). V roce 1943 jí kvůli vlně zatýkání bylo nařízeno odcestovat do Varšavy pod falešnými doklady, podle nichž byla o něco starší. Ve Varšavě složila přísahu v Zemské armádě a stala se styčnou důstojnicí pro kontrarozvědku. V letech 1943–1944 pokračovala ve studiích romantismu na tajné univerzitě Uniwersytet Ziem Zachodnich^[6][7]. Pracovala také v maltské nemocnici jako zdravotní sestra^[6]. Podílela se na Varšavském povstání jako spolueditorka časopisu W walce a jako styčná důstojnice v praporu „Łukasiński“^[6].

V červenci 1945 odešel její manžel Roman Łyczywek z Poznaně do Štětína spolu s týmem prvního polského starosty města Piotra Zaremby. Jeho žena se k němu připojila v říjnu a nesla jejich tři a půl měsíce starého syna v plátěném koši^[8]. Trvale se usadila v tomto městě^[6][9][8]. Vystudovala univerzitu v Poznani (1945–1946), napsala diplomovou práci o francouzském spisovateli Maupassantovi La vie de Maupassant à travers ses contes. Do roku 1946 pracovala jako učitelka francouzštiny na vysoké škole strojírenské ve Štětíně a v následujících letech podnikla mnoho různých aktivit, aby popularizovala francouzskou kulturu v Polsku a posilovala francouzsko-polské kontakty.^{[p 2][10]} Fotografovala také zpočátku amatérsky a portrétovala svého syna. Brzy se fotografie stala její životní vášní.^[7][9]

Aktivita

U příležitosti udělování titulu čestné občanky města Štětína Krystyně Łyczywekové (2013)^[11] bylo napsáno:

Pokud by se disciplína „životní aktivita“ objevila na seznamu olympijských soutěží, Krystyna Łyczywek by překonala všechny rekordy a získala zlatou medaili.^[12]

Byla mimo jiné zakladatelkou Štětínské fotografické společnosti (v letech 1963–1975 byla viceprezidentkou a prezidentkou společnosti). V roce 1964 se stala členkou svazu Związek Polskich Artystów Fotografików (ZPAF, Asociace polských uměleckých fotografů). V letech 1970–2008 reprezentovala Polsko na kongresech Mezinárodní federace umělecké fotografie (FIAP), kde pracovala v audiovizuální, statutární a jubilejní komisi, byla novinářskou reportérkou Světové komise pro mládež v oblasti fotografie, organizátorkou pěti sympozií věnovaných dějinám polské fotografie, sedmnácti mezioborových a mezinárodních seminářů Dialogy v Polsku, členka nebo předsedkyně poroty na 132 soutěžích a výstavách fotografií v Polsku i v zahraničí. V letech 1977–2002 byla prezidentkou štětínské pobočky ZPAF^[8][13][14].

Tvorba

Tématem jejích fotografických prací jsou především lidé: Ludzie na ulicach miast, Dzień powszedni Francji, Podróże, Dzieci tego świata, Niepełnosprawni (Lidé v ulicích města, Francouzský všední den, Cesty, Děti tohoto světa, Lidé se zdravotním postižením a krajina: Szczecińskie fascynacje, Chińskie impresje, Maroko, Bretania wczoraj i dziś, Krajobrazy morskie, Szczecin i Paryż inaczej, Dziennik prywatny 2004, Jeden dzień w Warszawie (Štětínské fascinace, Čínské dojmy, Maroko, Bretaň včera i dnes, Mořské krajiny, Štětín a Paříž jinak, Soukromý deník 2004, Jeden den ve Varšavě)^[8][13].

V letech 1948–2009 se zúčastnila přibližně stopadesáti kolektivních výstav v Polsku a dalších zemích, kde získávala řadu ocenění a vyznamenání. V letech 1957–2009 byla její díla vystavena na přibližně 160 samostatných výstavách v Polsku, Finsku, Francii, Řecku, Nizozemsku, Japonsku, Německu, Rumunsku, Spojených státech a Itálii. Asi 1700 fotografií Krystyny Łyczywekové bylo publikováno v turistických brožurách, časopisech, knihách a albech^[8].

Její práce jsou ve sbírkách Národní knihovny v Paříži, muzea Ludwigových v Kolíně nad Rýnem, Národního muzea ve Vratislavi, Muzea dějin fotografie v Krakově a Musée français de la photographie v Bièvres^[15], v Pomořanské knihovně ve Štětíně a v soukromých sbírkách v Polsku a v zahraničí^[8][13].

Publikovala asi 1400 článků v polském a zahraničním tisku (český, francouzský, bulharský, španělský, holandský, německý, švýcarský, maďarský, italský). Vydala vlastní knihy, mimo jiné: Diaporama, Od kropli wody do oceanu, Rozmowy o fotografii (Diaporama, Od kapky vody do oceánu, Promluvy o fotografii – tři svazky). Do polštiny přeložila pět knih od svého oblíbeného autora Maupassanta včetně Pravá láska (sbírka povídek, 1949), Topielec (a další povídky) (1993), V Bretani (1996), Kroniki (kterou považuje za nejzajímavější^[16], vydání z roku 2004), Sicílie (2008)^[7][13][17].

Životopis Krystyny Łyczywekové byl publikován v Mezinárodní encyklopedii fotografů od roku 1839 do současnosti (publ. Auer-Auer, Švýcarsko) a ve Sborníku polské fotografie 1839–1989 (publ. Lucrum; Polští fotografové)^[8].

Ceny a ocenění

Je laureátkou Honneur et Reconnaissance order of France-Pologne Institute a titulů: Artiste FIAP (AFIAP), Excellence FIAP for Services Rendered (ESFIAP), Honorary Excellence FIAP (HonEFIAP). Za vynikající výsledky v oblasti fotografování, získala 1. stupeň ocenění od ministra kultury a umění, Jana Bułhaka (vyznamenání udělené Federací amatérských fotografických asociací v Polsku a zlatá medaile „Meritorious for Polish Photography“ (ocenění udělené kapitolou Fotoklubu Polské republiky)^[18]). V roce 2010 získala zlatou medaili za zásluhy o kulturu – Gloria Artis^[14]. V roce 2013 jí byl udělen důstojnický kříž Řádu čestné legie^[19][20] a získala titul čestného občana Štětína^[8][11]. V roce 2002 jí byl udělen Rytířský kříž Řádu znovuzrozeného Polska.

Rodinný život

Během Varšavského povstání se provdala za Romana Łyczywka (kterého dříve poznala v Poznani), později prvního poválečného právníka ze Štětína – obhájce během soudu s členy odborového svazu solidarity. Manžel zemřel krátce po 50. výročí svatby. Syn Włodzimierz (* 1945) a dva vnuci se stali právníky. Fotografují dvě mladší děti Krystyna a Romana Łyczywek: syn Lech (* 1948) jako amatér a dcera Ewa profesionálně^[9] (od roku 1983 členka ZPAF^[21]).

Odkazy

Poznámky

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Krystyna Łyczywek na polské Wikipedii.

Související články

• Ženy ve fotografii
• Seznam polských fotografek

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Krystyna Łyczywek na Wikimedia Commons
• O wystawie „Fotografie z lat 1949–2010“
• Biogram w internetowej gazecie fotograficznej foto.com.pl Archivováno 28. 4. 2021 na Wayback Machine.
• Pani Krystyna Łyczywek … spotkała się z Naszymi Mieszkańcami na cyklicznej imprezie z cyklu „Gość w Domu” – 10 sierpnia 2012 roku na stronie internetowej Domu Kombatanta i Pioniera Ziemi Szczecińskiej
• „Szczęściara“ – reportaż Katarzyny Wolnik-Sayny; 2016–04–28 Autor: Agata ROKICKA