Kulohlavec Sieboldův

Jak číst taxoboxKulohlavec Sieboldův
alternativní popis obrázku chybí
Kulohlavec Sieboldův
Porovnání velikosti s člověkem
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídasavci (Mammalia)
Řádsudokopytníci (Cetartiodactyla)
Infrařádkytovci (Cetacea)
Malořádozubení (Odontoceti)
Čeleďdelfínovití (Delphinidae)
Rodkulohlavec (Globicephala)
Binomické jméno
Globicephala macrorhynchus
Gray, 1846
Areál rozšíření
Synonyma

Globicephala sieboldi

Sesterský druh
kulohlavec černý (Globicephala melas)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kulohlavec Sieboldův (Globicephala macrorhynchus) je středně velký kytovec z čeledi delfínovití (Delphinidae) a jeden ze dvou zástupců kulohlavců. Má rozsáhlé rozšíření v oceánech tropického, subtropického i teplejší části mírného pásu. V Evropě se s ním lze setkat hlavně u Azorů, Madeiry a Kanárských ostrovů. Ve Středozemním moři se nevyskytuje, tam jej nahrazuje kulohlavec černý. Obou druhy kulohlavců si jsou extrémně podobné, kulohlavce Sieboldova lze při bližším prozkoumání odlišit díky kratším hrudním ploutvím, širší lebce či většímu počtu zubů.

Jedná se převážně o černě zbarveného kytovce, na břišní straně mívá světlou podlouhlou skvrnu ve tvaru kotvy. Samice dosahují délek mezi 3,2–5,1 m, větší samci měří 4,2–7,3 m. Výrazná je srpovitá hřbetní ploutev s širokou bází a velká, často čtvercovitá hlava, která u starších samců zasahuje až před rypec. Nejčastěji se vyskytuje ve vodách o hloubkách mezi 1000–2500 m, v oblibě má hlavně oblasti s bohatou topografií dna. Živí se primárně desetiramenatci, občas může sežrat i rybu. Jedná se o velmi sociální zvíře žijící v menších stádech o 15–50 jedincích. Samice vrhá jen jedno mládě jednou za několik let.

Celková populace nebyla kvantifikována, avšak druh je v místech výskytu popisován jako běžný. Globální populace ohrožena není, avšak místně má na druh negativní vliv znečištění oceánů těžkými kovy, nadměrný hluk, srážky s loděmi nebo zamotávní do rybářských sítí. Na několika lokalitách dochází již po staletí k lovu kulohlavců Sieboldových, který v Indonésii, Karibiku a Japonsku příležitostně pokračuje i ve 21. století.

Systematika

Nomenklatura

Za formální autoritu druhu se považuje anglický přírodovědec John Edward Gray, který druh popsal v roce 1846 v knize The zoology of the voyage of the H.M.S. Erebus & Terror.[2][3] Ve stejném díle Gray popsal i další druh kulohlavce, Globicephala sieboldi, na základě exempláře z Japonska. Druhové jméno tohoto taxonu bylo zvoleno k uctění německého přírodovědce Philippe Franze von Siebolda, který Grayovi poskytl exemplář k prozkoumání.[2] Tento taxon byl později synonymizován s Globicephala macrorhynchus,[3][4] nicméně synonymum G. sieboldi se promítlo do českého názvu.

Druhový název je složen z řeckého makros (velký) a rhynchos (rypec).[5] Gray se totiž mylně domníval, že popisovaný druh bude mít velký rypec.[5] Kulohlavec Sieboldův je jedním ze dvou recentních druhů kulohlavců (Globicephala), kteří mají globální rozšíření ve všech oceánech obou polokoulí. Kulohlavec černý obývá chladné vody blíže k pólům, kulohlavec Sieboldův se vyskytuje v teplejších vodách blíže k rovníku, přičemž z menší části je výskyt obou druhů sympatrický. Kulohlavci se řadí do čeledi delfínovitých (Delphinidae) společně s plískavicemi, delfíny, kosatkami, delfínci, orcelami aj.[6]

Vnitřní systematika

Ilustrace kulohlavce Sieboldova (19. století)

Diverzita mitochondriální DNA kulohlavců Sieboldových je nízká ve srovnání s jinými druhy kytovců s celosvětovým rozšířením.[7] Studie z roku 2014 nalezla u karibské populace unikátní haplotyp.[8] Kulohlavec Sieboldův se tradičně považuje za monotypický taxon, avšak japonští velrybáři i vědci již dlouhou dobu popisují dvě formy místních kulohlavců Sieboldových, a sice formu Naisa z jižního Japonska s hlavou čtvercového tvaru, a větší formu Shiho ze severního Japonska se zakulacenou hlavou a bílou skvrnou na hřbetě. K popisu těchto forem došlo již v roce 1760 v japonském textu Geishi (Kronika velryb).[9][10][11] Přítomnost dvou různých forem potvrdila i studie zvukových projevů kulohlavců z roku 2017, podle které se akustické projevy obou populací razantně liší.[12] V roce 2019 byla publikována i genetická studie, podle které se v rámci kulohlavce Sieboldova vyskytují tři geneticky odlišné populace / typy: první typ je z Atlantiku, druhý typ je ze západního/středního Pacifiku a z Indického oceánu (v Japonsku znám jako Naisa), a třetí typ obývá východní Pacifik a severní Japonsko (znám také jako Shiho). Podle této studie první dva zmíněné typy utváří poddruh Naisa, zatímco třetí typ utváří poddruh Shiho. K vydělení těchto poddruhů došlo teprve před 17 500 lety v době posledního glaciálního maxima. Hranici mezi těmito poddruhy se nepodařilo identifikovat z důvodu nedostatečného množství vzorků.[13] Návrh rozdělení do dvou poddruhů nebyl k roku 2025 akceptován Společností pro mořskou mammalogii.[14]

Popis

Kulohlavec Sieboldův

Jedná se o statného delfínovitého kytovce s dlouhým robustním tělem, podsaditou hlavou a baňatým melounem.[5] Samice dosahují délek mezi 3,2–5,1 m, zatímco větší samci měří 4,2–7,3 m.[15] Největší samci mohou dosahovat hmotnosti až 2700 kg.[16] V literatuře se občas objevuje, že největší zvážený kulohlavec Sieboldův měl 3600 kg,[17] nicméně taková hmotnost je velmi pravděpodobně výsledkem chybné identifikace druhu a patrně byl zvážen kulohlavec černý.[16] Novorozeňata váží kolem 37 kg a měří 1,4 m.[16] Koutky tlamy při jejím zavření směřují strmě vzhůru, což budí dojem, že se kulohlavec usmívá. Rypec je malý a nevýrazný. Tvar hlavy se může lišit podle populace, pohlaví a věku. Největší hlavu mívají starší samci, u kterých může být konec zarovnaný, což dává hlavě tvar čtverce. Naopak u nedospělých kulohlavců je hlava více zakulacená a tolik nevyčnívá. V krajním případě hlava (resp. meloun) zasahuje až 10 cm před rypec. Hřbetní ploutev je posazena dalece v přední části těla, zhruba v první třetině tělesné délky, což je relativně nejpřednější posazení hřbetní ploutve vzhledem k tělesné délce ze všech kytovců. Hřbetní ploutev je nízká a hákovitá, s velmi širokou bází a prodlouženou špičkou.[15][17] Hřbetní ploutev se s věkem prodlužuje.[5] Hrudní ploutve jsou úzké a mírně stočené, jejich délka představuje kolem 14–19 % tělesné délky. Ocas je velmi silný, ocasní křídla jsou zašpičatělá s výrazným středovým výřezem.[15][17]

Detail hlavy

Barva těla je převážně černá či tmavě hnědošedá. Na hrudi se nachází světle šedá až bílá skvrna ve tvaru kotvy, která začíná za řitním otvorem na ocasu a jako podlouhlá linka se táhne na hruď, kde se rozdvojuje do tvaru kotvy. Od očí se směrem k šíji na každé straně táhne šedavá linka, připomínající vysoko umístěné obočí. Na hřbetu se někdy nachází světle šedá skvrna. Mláďata jsou o něco světlejší než dospělci.[15][17] Výdechová fontána je vysoká kolem 1 metru.[5]

Kostra kulohlavce Sieboldova (Singapur)

Ve volné přírodě může být kulohlavec Sieboldův zaměněn především s kulohlavcem černým, se kterým se vyskytuje synantropně na jihu Indického a Tichého oceánu, a v jižním a severním Atlantiku. V terénu je velmi těžké až nemožné oba druhy od sebe rozeznat.[17][6][15] K rozdílným morfologickým znakům obou druhů patří hrudní ploutve, které jsou u kulohlavce Sieboldova kratší a více zakřivené než u kulohlavce černého.[17] Lebka je u kulohlavce Sieboldova širší, a rozdílný je také tvar přední části horní čelisti, resp. premaxilly, která je u kulohlavce černého protažena podél bočních stran horní čelisti.[6] Oba druhy mají různý počet zubů (16–26 v každé čelisti u kulohlavce černého, 14–18 v každé čelisti kulohlavce Sieboldova),[15] nicméně počty zubů se do značné míry překrývají, takže k identifikaci může sloužit pouze v případě jejich nízkého nebo naopak vysokého počtu.[18] V severozápadním Atlantiku může zkušený pozorovatel oba druhy od sebe oddělit pomocí zbarvení kůže. V této oblasti totiž bývá kulohlavec Sieboldův světlejší a jeho světlé hřbetní sedlo má rozmazané okraje, kdežto u kulohlavce černého je sedlo v některých případech absentní, a v ostatních případech jsou jeho okraje za hřbetní ploutví ostře odděleny od tmavé kůže.[15] Kulohlavce Sieboldova lze v terénu zaměnit také s kosatkou černou, kterou lze odlišit mimo jiné podle kulatější hlavy, útlejšího těla a jemněji tvarované hřbetní ploutve, která je méně zakřivená a umístěna dále na hřbetu než u kulohlavce Sieboldova.[15][5] Oproti fereze malé a elektře tmavé je kulohlavec Sieboldův mnohem větší.[5]

Výskyt

Areál rozšíření obou druhů kulohlavců:
     pouze kulohlavec Sieboldův
     pouze kulohlavec černý
     oblast výskytu obou druhů

Kulohlavec Sieboldův je poměrně hojně a početně rozšířen napříč oceány tropického, subtropického i teplejší části mírného pásu. Jižní hranice běžného výskytu se nachází kolem 40. rovnoběžky jižní šířky,[17] což zhruba odpovídá jižní Africe, západní Austrálii, Tasmánii, Severnímu ostrovu Nového Zélandu, střednímu Chile a Uruguayi.[18][19] Severní hranici utváří ve východním Atlantiku Biskajský záliv,[18][19] kde se nicméně objevuje jen výjimečně,[16] a v západním Atlantiku to je Nové Skotsko. Při západním pobřeží Severní Ameriky se vyskytuje severněji než při východním pobřeží, a sice až ke Grahamovu ostrovu. Na západě Tichého oceánu zaplouvá na sever až k Hokkaidó.[18][19] U evropských břehů se nejčastěji vyskytuje u Azorů, Madeiry a Kanárů,[18][16] výjimečněji až ve Francii a Walesu.[20] Středozemní moře neobývá; nahrazuje ho tam kulohlavec černý.[18][19] Areál rozšíření kulohlavce Sieboldova zasahuje i do jižní části Rudého moře.[15] V 80. letech 20. století kulohlavci Sieboldovi vymizeli z vod Jižní Kalifornie, což bylo dáno do souvislosti s velmi silnými projevy fenoménu El Niño v letech 1982–1983, následkem čehož došlo k redukci olihně opalizující (Doryteuthis opalescens), předpokládané hlavní kořisti tamějších kulohlavců. K vymizení mohly nicméně přispět i interakce s rybářským náčiním, resp. vysoké počty nechtěných odchytů.[16][21]

Výdechová fontána nedospělého kulohlavce

V některých oblastech jsou populace kulohlavců Sieboldových stálé (např. kolem hlavních Havajských ostrovů), jinde kulohlavci podnikají sezónní přesuny mezi pobřežními vodami a hlubšími vodami volného moře, zaznamenány byly i poměrně daleké migrační cesty.[15] Studie rezidentní populace kulohlavců Sieboldových z Madeiry navíc ukázala značnou flexibilitu pohybu. Pět jedinců z madeirské rezidentní populace totiž vykonalo během několika týdnů asi 2000 km dlouhou plavbu na Azory a zpět. Takto dlouhá cesta je u rezidentní populace delfínovitých druhů značně nezvyklá a zdokumentována byla pouze u kosatky dravé. Přesun skupinky kulohlavců Sieboldových na Azory patrně souvisel s krmením nebo rozmnožováním.[22] Podobné přesuny byly vysledovány i mezi Kanárskými ostrovy a Madeirou.[23] U samice vypuštěné do volné přírody po uváznutí na mělčině v Mexickém zálivu byla zaznamenána daleká cesta, během níž sledovaná samice velmi často využívala ke svému pohybu Golfský proud. Sledovaná samice během 32 dnů uplavala 4152 km a v průměru se tak pohybovala 130 km denně.[24]

Kulohlavec Sieboldův se nejčastěji vyskytuje ve vodách o hloubkách mezi 1000–2500 m.[16] V oblibě má hlavně oblasti kontinentálních zlomů a svahů a místa s bohatou topografií dna. Preferuje lokality dále od břehu, avšak v místech s dostatečnou hloubkou může pobývat i blízko pobřeží (Madeira, Azory, Kanáry, Havaj aj.).[15][16] Celková početnost druhu není známá. K dispozici jsou pouze odhady početnosti pro některé lokální populace, jejichž součet dosahuje počtu 700 000 kulohlavců Sieboldových. Vzhledem k tomu, že pro velkou řadu lokalit nejsou dostupné odhady početnosti, bude velikost globální populace ještě mnohem vyšší.[19]

Biologie a chování

Chování

(c) espinya, CC BY-SA 3.0
Stádo u Tenerife

Jedná se o velmi sociální zvíře, které žije v menších stádech o přibližně 15 až 50 jedincích různého pohlaví a věku.[18] Občas byly pozorovány i skupiny o stovkách jedinců, avšak v těchto případech se pravděpodobně jedná o dočasná sdružení, jejichž účelem je snad socializace, páření nebo společné krmení.[16][15][25] Záznamy osamocených jedinců jsou výjimečné.[17] Typické stádo zahrnuje několik pohlavně dospělých samců a několikanásobně větší množství pohlavně dospělých samic. Zatímco samci většinou opouštějí své natální stádo, samice v něm typicky zůstávají.[18] Stáda kulohlavců jsou stálá s pevnými, komplexními sociálními vazbami úzce příbuzných jedinců. Stáda bývají popisována jako matrilineární, tzn. v jejich základu stojí vůdčí samice. Matrilineární stáda s pevnými sociálními vazbami jsou typická i pro kosatky dravé.[25][6] Občas se vyskytují i stáda zahrnující pouze samce.[26]

Pár kulohlavců Sieboldových vykukujících z vody (Guam)

Přítomnost kulohlavců Sieboldových je spojována s velkým množstvím jiných kytovců, k nimž patří keporkak, vorvaň, vorvaňovec zobatý, fereza malá, kosatka černá, elektra malá nebo delfín pobřežní, drsnozubý a skákavý.[15] Kulohlavec Sieboldův se někdy může chovat agresivně k ostatním druhům kytovců,[27] avšak v případě některých menších druhů kytovců, jako je elektra malá, jsou elektry agresivní vůči kulohlavcům Sieboldovým. Žralok dlouhoploutvý občas následuje kulohlavce Sieboldovy a krmí se na zbytcích jejich potravy či na ně spoléhá při nalezení potravy v hlubinách moře.[15] V některých oblastech je kulohlavec Sieboldův spojován s tuňáky, což patrně souvisí s krmením na stejném typu potravy.[18]

K lodím se chová lhostejně a nechá je příležitostně přiblížit v případě, že se loď pohybuje pouze pomalu. Ve vlnách za loděmi neplave. Nad hladinu vyskakuje zřídka, nicméně stále častěji než kulohlavec černý. Občas může ve vertikální pozici zvědavě vykukovat z vody nebo nad hladinu vystrkovat svůj ocas, se kterým pleská o mořskou hladinu.[15]

Potrava a potápění

Stádo kulohlavců Sieboldových u Malediv

Živí se převážně desetiramenatci, občas může sežrat i rybu. Během shánění potravy se stádo kulohlavců často seřadí do dlouhé řady, ve které bok po boku nahánějí potravu.[18] Tato řada může být dlouhá až kolem 4 km.[5] U Kanárských ostrovů měli dva zemřelí kulohlavci Sieboldovi v žaludcích pouze hlavonožce, nejčastěji z čeledí Cranchiidae, méně z čeledí Cycloteuthidae a Ommastrephidae.[28] U břehů Severní Karolíny kulohlavci Sieboldovi nejčastěji požírali krakatice z řádu Oegopsida, konkrétně druhy Brachioteuthis riisei, Taonius pavo a Histioteuthis reversa. Podstatnou část jídelníčku tamějších kulohlavců představovala i mořatka velkošupinatka hlubinná (Scopelogadus beanii).[29] V žaludku nedospělého, 213 cm dlouhého jedince z Kanárských ostrovů byly vedle mateřského mléka nalezeny zbytky krakatic z řádu Oegopsida, hlavně z čeledí Enoploteuthidae, Ommastrephidae a Histioteuthidae.[30] Z Indonésie pochází záznam kulohlavce Sieboldova predujícího na metr dlouhé pamakrele olejnaté (Ruvettus pretiosus).[31]

Dvojice kulohlavců Sieboldových u Tenerife

Pro potravu se typicky potápí do několika set metrů na dobu kolem 10 minut. Délka i hloubka ponorů se liší podle věku a pohlaví.[15] Samice u floridských břehů se potápěla do hloubky o průměru 243 m (± 136 m; maximálně 712 m) na průměrnou dobu 7,9 minut (± 2.2 min; maximálně 16 min).[24] Na Marianách byla průměrná hloubka mělkých ponorů 56 m, středně hlubokých ponorů 231 m a hlubokých ponorů 673 m. Nejhlubší ponor byl 1168 m.[32] U Tenerife byl zaznamenán ponor o hloubce 1018 m, a nejdelší ponor měl 21 minut.[33] U Havajských ostrovů se kulohlavci Sieboldovi potápěli během dne do maximální hloubky 600–800 m, v noci do 300–500 m, nicméně v noci podnikali 3,6× více hlubokých ponorů (> 100 m) než ve dne. Nejdelší ponor měl 27 minut.[34]

Do velkých hloubek kulohlavci Sieboldovi sestupují velmi rychle – dosahují rychlosti plavání kolem 4–9 m/s, což je spojováno s následováním početně nebo objemově velké kořisti, jako je krakatice obrovská (Architeuthis dux). Ponory během dne bývají oproti nočním ponorům hlubší s menším počtem bzučivých zvuků (ty jsou spojovány s echolokací a tedy hledáním kořisti).[33][35] Během dne tráví většinu času u mořské hladiny. Na Madeiře kulohlavci Sieboldovi trávili u hladiny 76 % dne,[36] na Havaji 83 %[34] a na Marianách 67 % denní doby.[32]

Nahrávací zařízení zvukových projevů umístěné na kulohlavci Sieboldovu (fotografie z Havaje)

Vokalizace

Vokální projevy druhu jsou bohaté a zahrnují různé typy klikání, pískání, skřípání a bzučení, které jsou spojovány se sociální komunikací i hledáním kořisti.[37][15][38] Čím je kulohlavec aktivnější, tím komplexnější zvuky vydává. V klidovém stavu bývá tichý, nebo se omezuje na jednoduché zvukové projevy. Průměrná frekvence vydávaných zvuků je kolem 7,9 kHz, což je vyšší frekvence než u kulohlavce černého.[15] Studie z Baham identifikovala kolem 173 různých typů volání, které byly definovány jako typ stejného zvuku vydávaný více než jednou.[39] Při hledání potravy využívá schopnost echolokace. Echolokační zvuky zahrnují dlouhé série klikání, přerušované krátkými pauzami a bzučením.[16]

Rozmnožování

Samice s mládětem (Havaj)

Kulohlavec Sieboldův je polygynandrický druh, což znamená, že samec i samice se páří s více partnery.[15] Pohlavní dospělost nastává u samic ve věku 8–9 let, u samců až mezi 13. a 17. rokem. K vrcholu samičí reprodukční aktivity dochází kolem věku 40 let, avšak samice může nadále kojit jiná mláďata ze svého stáda až do věku kolem 55 let.[17] K zabřeznutí dochází pouze jednou za 3–5 let, u starších samic jen asi jednou za 8 let. Jedna samice vyprodukuje za život pouze 4–5 potomků.[15] Doba březosti trvá kolem 15 měsíců, po nichž samice vrhá vždy jen jedno mládě. Na jižní polokouli dochází k vrhům nejčastěji na jaře a na podzim, na severní polokouli na podzim a v zimě.[17] Délka laktace trvá kolem 2–3 let, avšak starší samice mohou mladší příslušníky stáda příležitostně kojit až do věku 7 let u samic a 15 let u samců. Mláďata začínají přijímat tuhou stravu kolem věku 6 měsíců.[15] Samice se dožívají až 63 let, samci až 46 let. Není jasné, proč samci umírají dříve.[18]

V místech sympatrie kulohlavců se oba druhy mezi sebou mohou příležitostně křížit. Výskyt kulohlavce Sieboldova je primárně vázán na teplejší moře, takže s pokračujícím oteplováním moří se dá předpokládat, že jeho areál výskytu se bude rozšiřovat do vyšších zeměpisných šířek, kde bude docházet k častějšímu styku s kulohlavcem černým. Očekává se tak, že v budoucnu bude výskyt kříženců obou druhů vyšší.[40] Občas byli pozorováni dospělci, jak na svých hřbetech nadnášejí mrtvé mládě; patrně se jednalo o mladší matky, které se zdráhaly přijmout smrt svého potomka. Podobné chování je známo i u jiných druhů mořských savců.[16]

Uváznutí na mělčině

Kulohlavci Sieboldovi uváznutí na mělčině (Florida)

Kulohlavec Sieboldův patří mezi nejčastější druhy kytovců, u nichž dochází k hromadným uváznutím na mělčině. Hromadná uváznutí patrně souvisí s jeho silnými sociálními vazbami.[17][15] K lokalitám masivních uváznutí patří například Karibik,[41] východní pobřeží Spojených států,[42] Indie[43] nebo Šrí Lanka.[44] V Evropě dochází k hromadným uváznutím zřídka.[16] Některá hromadná uvíznutí mohou zahrnovat i více než 100 jedinců.[44] V Severní Karolíně bylo zdokumentováno masivní uváznutí hned několika druhů kytovců najednou, a sice 33 kulohlavců Sieboldových, plejtváka malého a dvou kogií Owenových. Toto uváznutí bylo dáno do souvislosti s vojenským cvičením námořnictva, během kterého byly použity dalekonosné sonary středních frekvencí.[45] Není zcela zřejmé, proč k uváznutím kulohlavců dochází, avšak patrně se bude jednat o různé faktory, jako je nemoc, nadměrný hluk v moři, parazité, zranění či extrémní počasí, které vedou k dezorientaci vůdce stáda, jenž navede na mělčinu i zbytek stáda.[5][46] V Brazílii bylo uváznutí kulohlavců Sieboldových spojeno s nakažením morbillivirem (Morbillivirus).[47] Jakmile dojde k uváznutí, kulohlavci Sieboldovi většinou umírají, protože se v mělkých vodách jen špatně orientují a nemohou bez pomoci odeplout.[5]

Predátoři a parazité

Kosatka dravá, příležitostný predátor kulohlavců Sieboldových

K predátorům patří hlavně kosatka dravá.[48][49][50] Stádo kulohlavců Sieboldových se nicméně útokům kosatek dokáže jene účinně bránit, ale občas může kosatky dokonce mobbovat.[16] Kulohlavce Sieboldovy patrně občas mohou ulovit i velké druhy žraloků.[15] Kulohlavci Sieboldovi mívají na tělech jen malé množství jizev, což patrně svědčí o nízkém počtu útoků predátorů.[15]

Kulohlavec Sieboldův je hostitelem mnoha vnitřních i vnějších parazitů, avšak ve srovnání s jinými druhy kytovců je množství jeho parazitů poměrně malé, což je patrně důsledkem jejich pobytu v hlubokých vodách, což snižuje šance na šíření a přenos parazitů z pevniny. Ke zjištěným vnitřním parazitům patří vrtejši (Bolbosoma capitatum) nebo ve střevech parazitující tasemnice (Anophryocephala sp., Phyllobothrium sp., Monorygma sp., Diphyllobothrium gondo, Trigonocotyle lintoni, Plicobothrium globicephalae). Tasemnice Plicobothrium globicephalae přitom napadá takřka výhradně kulohlavce (Globicephala sp.).[16][51]

Hlístice rodu Anisakis

V žaludku a střevech se často vyskytují hlístice jako Anisakis sp.,[20] Crassicauda sp., Pharurus convolutus, Stenurus globicephalus a S. minor. Motolice (Braunina sp., Campula gondo, Fasciola skrjabini, Lecithodesmus nipponicus, Nasitrema globicephalae, N. gondo a N. lanceolata) mohou parazitovat v různých částech těla, jako je slinivka břišní nebo nosní dutiny. Vnitřní parazité v malém množství nemusí způsobovat infikovanému jedinci žádné problémy, avšak ve větším množství způsobují různé zdravotní komplikace, které mohou skončit i smrtí.[16][51]

Z vnějších parazitů lze zmínit svijonožce a různonožce, kteří nezpůsobují kulohlavcům Sieboldovým vážnější potíže. Svijonožec Xenobalanus globicipitus bývá přichycen na okraji ploutví. Různonožec Isocyamus delphini se zase často vyskytuje na ploutvích, v oblasti genitálií a někdy i na dalších částech těla. Štítovcovití (Echeneidae) se u kulohlavců Sieboldových ve srovnání s ostatními delfínovitými neobjevují příliš často, což může souviset s odlišnými vlastnostmi jejich kůže nebo rychlým plaváním ve velkých hloubkách, při němž štítovci odpadnou.[16]

Vztah k lidem

Ohrožení

Dvojice kulohlavců Sieboldových na Havaji

Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) ve své zprávě o vyhodnocení stavu populace z roku 2018 pokládal druh za málo dotčený. Ve svých předchozích zprávách z let 2008 a 2011 však druh nevyhodnocoval pro nedostatek dat. Údaje o globální početnosti sice nejsou k dispozici, takže nelze vyhodnocovat ani globální populační trend, avšak není známa žádná významná hrozba, která by populaci ohrožovala.[19] Známo je nicméně mnoho místních hrozeb. Stejně jako ostatní kytovci, i kulohlavci Sieboldovi jsou ovlivněni zvukovým znečištěním oceánů.[52][53] Není nicméně známo, do jaké míry zvukové znečištění kulohlavce Sieboldovy ovlivňuje, avšak hned několik masivních uváznutí bylo spojeno s nadměrným hlukem produkovaným námořními nebo seismickými sonary.[19][45][54]

Kulohlavec Sieboldův na historickém snímku z roku 1914 (Severní Amerika)

Podobně jako u dalších mořských savců, i u kulohlavců Sieboldových dochází v tělech k hromadění těžkých kovů (rtuť, kadmium aj.), polychlorovaných bifenylů (PCBs) i chlorovaných pesticidů (DDT, DDE, dieldrin aj.).[19] Nadměrné množství těchto látek v těle již bylo spojeno s uváznutím kulohlavců Sieboldových na mělčině.[55] K úmrtím kulohlavců Sieboldových dochází během kontaktů s komerčními rybáři a jejich náčiním, zejména dlouhými lovnými šňůrami (např. u Havajských ostrovů) a unášenými tenatovými sítěmi (Kalifornie).[19] Globální oteplování bude mít vliv na distribuci potravy a není jasné, jak se tomu kulohlavci Sieboldovi přizpůsobí. Oteplování moří nicméně patrně pozitivně ovlivní možnosti expanze druhu do vyšších zeměpisných šířek, kde bude docházet ke kompetici a křížení s kulohlavcem černým. Je možné, že areál výskytu kulohlavce černého se také posune dále na sever.[16] Hrozbu představují i srážky s menšími loděmi, jak dokládají jizvy na hřbetech u populací z Kanárských či Havajských ostrovů.[56]

Lov

Samice jménem Bubbles v mořském akváriu v Los Angeles County

V západní části severního Pacifiku dochází k lovu kulohlavců Sieboldových na maso již po celá staletí. Mezi lety 1972–2009 bylo japonskými rybáři každoročně odloveno kolem 100–500 kulohlavců Sieboldových. Ve většině případů se jednalo o odlov jižní formy (tzv. poddruhu Naisa) rybáři z vesnice Taidži v prefektuře Wakajama na ostrově Honšú. Kulohlavce lovili harpunami nebo je naváděli na mělčinu s pomocí motorových člunů.[19] Velrybáři často využívají pevných sociálních vazeb kulohlavců, které způsobují, že stádo zůstává pohromadě. Stačí jim tedy nahnat na mělčinu s pomocí hluku a házení kamenů do moře vůdčí jedince stáda, a jakmile ho na mělčině zabijí, ostatní příslušníci stáda již jen nehybně vyčkávají v blízkosti usmrceného vůdce.[5] Od 80. let 20. století však dochází v Japonsku k postupnému útlumu lovu kulohlavců v důsledku jejich velmi nízkých stavů.[19]

Kulohlavec Sieboldův v SeaWorld San Diego

K tradičnímu lovu kulohlavců Sieboldových docházelo i v Karibiku a na Visajských ostrovech. V Karibiku lov sporadicky dále pokračuje, avšak na Visajských ostrovech již patrně ustal po roce 1992, kdy byl lov kytovců postaven mimo zákon. Obyvatelé dvou indonéských vesnic, Lamalera a Lamakera, podnikají lovné výpravy za kytovci již od 17. století. Vedle vorvaňů loví i kulohlavce Sieboldovy, s čímž pokračují dodnes.[19]

Chov

Kulohlavci Sieboldovi jsou chováni v zajetí již od konce 40. let 20. století v mořských parcích v Kalifornii, Japonsku a na Havaji.[57] Míra přežití těchto kytovců v chovných zařízeních je však velmi nízká. Podle studie z roku 197, analyzující dostupná data pro 27 z 33 tehdy známých chovaných kulohlavců Sieboldových, přibližně 35 % kulohlavců vzatých do zajetí uhynulo do 30 dní a až 75 % kulohlavců Sieboldových zemřelo v zajetí do dvou let.[58] Existují však i výjimky, jako je samice Bubbles, která přežila v zajetí téměř 30 let.[59]

Odkazy

Reference

  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-02].
  2. ↑ a b GRAY, J.E. The zoology of the voyage of the H.M.S. Erebus & Terror, under the command of Captain Sir James Clark Ross, during the years 1839 to 1843. By authority of the Lords Commissioners of the Admiralty. Volume 1: Mammalia and Birds. London: E. W. Janson, 1846. 324 s. Dostupné online. S. 32-33. (anglicky) 
  3. ↑ a b Globicephala macrorhynchus Gray, 1846. www.marinespecies.org [online]. World Cetacea Database [cit. 2025-01-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ MEAD, J. G.; BROWNELL, JR, Robert L. Mammal Species of the World. A Taxonomic and Geographic Reference. Příprava vydání Don E. Wilson & DeeAnn M. Reeder. 3. vyd. Baltimore, Maryland: Johns Hopkins University Press, 2005. Dostupné online. ISBN 0-8018-8221-4. Kapitola Order Catacea, s. 724. (anglicky) 
  5. ↑ a b c d e f g h i j k KIEFNER, Ralf. Velryby a delfíni: Kytovci celého světa. Uherské Hradiště: Rajzl, 2002. ISBN 8090317103. S. 172. 
  6. ↑ a b c d OLSON, Paula A., 2018. Pilot Whales. In: WÜRSIGAC, Bernd; THEWISSEN, J. G. M.; KOVACS, Kit M. Encyclopedia of Marine Mammals. 3. vyd. United States of America: Elsevier. ISBN 978-0-12-804327-1. S. 701–705. (anglicky)
  7. ↑ OREMUS, Marc; GALES, Rosemary; DALEBOUT, Merel L. Worldwide mitochondrial DNA diversity and phylogeography of pilot whales (Globicephala spp.): WORLDWIDE mtDNA OF PILOT WHALES. Biological Journal of the Linnean Society. 2009-11-23, roč. 98, čís. 4, s. 729–744. Dostupné online [cit. 2025-01-09]. doi:10.1111/j.1095-8312.2009.01325.x. (anglicky) 
  8. ↑ TÉLLEZ, Ricardo; MIGNUCCI-GIANNONI, Antonio A.; CABALLERO, Susana. Initial description of short-finned pilot whale (Globicephala macrorhynchus) genetic diversity from the Caribbean. Biochemical Systematics and Ecology. 2014-10-01, roč. 56, s. 196–201. Dostupné online [cit. 2025-01-09]. ISSN 0305-1978. doi:10.1016/j.bse.2014.06.001. (anglicky) 
  9. ↑ New Sub-species of Pilot Whale Identified in Pacific Ocean [online]. Woods Hole Oceanographic Institution, 2019-06-03 [cit. 2025-01-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-01-09. (anglicky) 
  10. ↑ KASUYA, Toshio; MIYASHITA, Tomio; KASAMATSU, Fuhio. Segregation of Two Forms of Short-finned Pilot Whales off the Pacific Coast of Japan. Scientific reports of the Whales Research Institute. 1988, roč. 39. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ MUELLER, Doreen. Ichthyology in Context (1500–1880). Příprava vydání Paul J. Smith, Florike Egmond. [s.l.]: Brill ISBN 978-90-04-68118-7. doi:10.1163/9789004681187_025. Kapitola Chapter 24 Packaging Knowledge about Whales in Early Modern Japan, s. 678–700. (anglicky) 
  12. ↑ VAN CISE, Amy M.; ROCH, Marie A.; BAIRD, Robin W. Acoustic differentiation of Shiho- and Naisa-type short-finned pilot whales in the Pacific Ocean. The Journal of the Acoustical Society of America. 2017-02-02, roč. 141, čís. 2, s. 737–748. Dostupné online [cit. 2025-01-09]. ISSN 0001-4966. doi:10.1121/1.4974858. (anglicky) 
  13. ↑ VAN CISE, Amy M.; BAIRD, Robin W.; BAKER, Charles Scott. Oceanographic barriers, divergence, and admixture: Phylogeography and taxonomy of two putative subspecies of short-finned pilot whale. Molecular Ecology. 2019, roč. 28, čís. 11, s. 2886–2902. Dostupné online [cit. 2025-01-09]. ISSN 1365-294X. doi:10.1111/mec.15107. (anglicky) 
  14. ↑ List of Marine Mammal Species and Subspecies. marinemammalscience.org [online]. Society for Marine Mammalogy, 2025-01-10 [cit. 2024-03-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-01-10. (anglicky) 
  15. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x CARWARDINE, Mark; CAMM, Martin; ROBINSON, Rebecca; LLOBET, Toni. Handbook of whales, dolphins and porpoises. London Oxford New York New Delhi Sydney: Bloomsbury, 2020. ISBN 978-1-4729-0814-8. S. 288–293. (anglicky) 
  16. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q AGUILAR DE SOTO, Natacha; ALVES, Filipe. Handbook of the Mammals of Europe. Příprava vydání Klaus Hackländer, Frank E. Zachos. Cham: Springer International Publishing, 2023. Dostupné online. ISBN 978-3-319-65038-8. doi:10.1007/978-3-319-65038-8_101-1. Kapitola Short-Finned Pilot Whale Globicephala macrorhynchus Gray, 1846, s. 1–32. (anglicky) 
  17. ↑ a b c d e f g h i j k JEFFERSON, Thomas A.; WEBBER, Marc A.; PITMAN, Robert L. Marine mammals of the world : a comprehensive guide to their identification. Amsterdam: Elsevir, 2015. ISBN 978-0-12-409542-7. S. 193–196. (anglicky) 
  18. ↑ a b c d e f g h i j k REEVES, Randall R., et al. Guide to marine mammals of the world. Příprava vydání National Audubon society. 2. vyd. New York: A. A. Knopf, 2002. ISBN 978-0-375-41141-0. S. 444–447. (anglicky) 
  19. ↑ a b c d e f g h i j k l Globicephala macrorhynchus [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2018. Dostupné online. doi:10.2305/IUCN.UK.2018-2.RLTS.T9249A50355227.en. (anglicky) 
  20. ↑ a b PONS-BORDAS, Claudia; POOL, Rachel V.; TEN, Sofía. Anisakis spp. as indicators of latitudinal movements of short-finned pilot whales, Globicephala macrorhynchus, in the Northeast Atlantic. Marine Mammal Science. Roč. n/a, čís. n/a, s. e13191. Dostupné online [cit. 2025-01-10]. ISSN 1748-7692. doi:10.1111/mms.13191. (anglicky) 
  21. ↑ JEFFERSON, Thomas A.; SCHULMAN-JANIGER, Alisa. Investigating the Disappearance of Short-finned Pilot Whales ( Globicephala macrorhynchus ) from Southern California: Did Fisheries Play a Role?. Bulletin, Southern California Academy of Sciences. 2018-04, roč. 117, čís. 1, s. 29–51. Dostupné online [cit. 2025-01-11]. ISSN 0038-3872. doi:10.3160/soca-117-01-29-51.1. (anglicky) 
  22. ↑ ALVES, Filipe; ALESSANDRINI, Anita; FERNÁNDEZ, Marc. Home Sweet Home? Wide-Ranging Movements of Socially Stable Resident Delphinids (Globicephala macrorhynchus). riull.ull.es. 2019. Dostupné online [cit. 2025-01-10]. ISSN 2659-6644. doi:10.25145/j.SI.2018.01.004. (anglicky) 
  23. ↑ ALESSANDRINI, Anita. Movements of short-finned pilot whales (Globicephala macrorhynchus) in the Macaronesian biogeographical region: a photo-identification analysis. 2016. Master Thesis. Universidade do Algarve: Faculdade de Ciências e Tecnologia. Dostupné online.
  24. ↑ a b TYSON MOORE, Reny B.; DOUGLAS, David C.; NOLLENS, Hendrik H. Post-Release Monitoring of a Stranded and Rehabilitated Short-Finned Pilot Whale (Globicephala macrorhynchus) Reveals Current-Assisted Travel. Aquatic Mammals. 2020-03-15, roč. 46, čís. 2, s. 200–214. Dostupné online [cit. 2025-01-10]. doi:10.1578/AM.46.2.2020.200. (anglicky) 
  25. ↑ a b ALVES, Filipe; QUÉROUIL, Sophie; DINIS, Ana. Population structure of short-finned pilot whales in the oceanic archipelago of Madeira based on photo-identification and genetic analyses: implications for conservation. Aquatic Conservation: Marine and Freshwater Ecosystems. 2013, roč. 23, čís. 5, s. 758–776. Dostupné online [cit. 2025-01-10]. ISSN 1099-0755. doi:10.1002/aqc.2332. (anglicky) 
  26. ↑ VAN CISE, Amy M.; MARTIEN, Karen. K.; MAHAFFY, Sabre D. Familial social structure and socially driven genetic differentiation in Hawaiian short-finned pilot whales. Molecular Ecology. 2017, roč. 26, čís. 23, s. 6730–6741. Dostupné online [cit. 2025-01-10]. ISSN 1365-294X. doi:10.1111/mec.14397. (anglicky) 
  27. ↑ DÍAZ-GAMBOA, Raúl E.; GENDRON, Diane; GUERRERO-DE LA ROSA, Fabiola. Aggressive Behavior of Short-Finned Pilot Whales Towards Sperm Whales in the Gulf of California: Insight into Food Competition. Aquatic Mammals. 2022-11-15, roč. 48, čís. 6, s. 529–532. Dostupné online [cit. 2025-01-10]. doi:10.1578/AM.48.6.2022.529. (anglicky) 
  28. ↑ HERMINDEZ-GARDA, V.; MARTÍN, Vidal. Stomach contents of two short-finned pilot whales (Globicephala macrorhynchus Gray, 1846) (Cetacea, Delphinidae) off the Canary Islands: a preliminary note. International Council for the Exploration of the Sea.. C.M. 1994/N: 16. Marine mammals Committee. International Council for the Exploration ofthe Sea, 1994. Dostupné online. 
  29. ↑ MINTZER, Vanessa J.; GANNON, Damon P.; BARROS, Nélio B. Stomach contents of mass-stranded short-finned pilot whales (Globicephala macrorhynchus) from North Carolina. Marine Mammal Science. 2008, roč. 24, čís. 2, s. 290–302. Dostupné online [cit. 2025-01-10]. ISSN 1748-7692. doi:10.1111/j.1748-7692.2008.00189.x. (anglicky) 
  30. ↑ LUNA, Amanda; ESCÁNEZ, Alejandro; MARRERO, Jacobo. Early prey intake of a short‐finned pilot whale ( Globicephala macrorhynchus Gray, 1846, Cetacea: Delphinidae) in the Canary Islands. Ecology and Evolution. 2024-03, roč. 14, čís. 3. Dostupné online [cit. 2025-01-10]. ISSN 2045-7758. doi:10.1002/ece3.11139. PMID 38469049. (anglicky) 
  31. ↑ MUSTIKA, Putu Liza Kusuma; HIGH, Kathryn Kazuko; RATHA, I Made Jaya. First Record of Predation on an Oilfish and a Previously Unknown Cephalopod Prey by a Short-Finned Pilot Whale in East Nusa Tenggara, Indonesia. Aquatic Mammals. 2022-11-15, roč. 48, čís. 6, s. 724–732. Dostupné online [cit. 2025-01-10]. doi:10.1578/AM.48.6.2022.724. (anglicky) 
  32. ↑ a b HILL, Marie C.; BENDLIN, Andrea R.; VAN CISE, Amy M. Short‐finned pilot whales ( Globicephala macrorhynchus ) of the Mariana Archipelago: Individual affiliations, movements, and spatial use. Marine Mammal Science. 2019-07, roč. 35, čís. 3, s. 797–824. Dostupné online [cit. 2025-01-10]. ISSN 0824-0469. doi:10.1111/mms.12567. (anglicky) 
  33. ↑ a b AGUILAR SOTO, Natacha; JOHNSON, Mark P.; MADSEN, Peter T. Cheetahs of the deep sea: deep foraging sprints in short-finned pilot whales off Tenerife (Canary Islands). Journal of Animal Ecology. 2008, roč. 77, čís. 5, s. 936–947. Dostupné online [cit. 2025-01-10]. ISSN 1365-2656. doi:10.1111/j.1365-2656.2008.01393.x. (anglicky) 
  34. ↑ a b BAIRD, Robin W.; MCSWEENEY, Daniel J.; HEITHAUS, Michael R., et al. SHORT-FINNED PILOT WHALE DIVING BEHAVIOR: DEEP FEEDERS AND DAYTIME SOCIALITES. Proceedings of the 15th Biennial Conference on the Biology of Marine Mammals, Greensboro, NC.. 2003. Dostupné online. (anglicky) 
  35. ↑ SHEARER, Jeanne M.; JENSEN, Frants H.; QUICK, Nicola J. Short-finned pilot whales exhibit behavioral plasticity in foraging strategies mediated by their environment. Marine Ecology Progress Series. 2022-08-25, roč. 695, s. 1–14. Dostupné online [cit. 2025-01-10]. ISSN 0171-8630. doi:10.3354/meps14132. (anglicky) 
  36. ↑ ALVES, Filipe M. A.; DINIS, Ana; RIBEIRO, Cláudia. Daytime dive characteristics from six short-finned pilot whales Globicephala macrorhynchus off Madeira Island. Arquipélago. Life and Marine Science. 2013, roč. 31, s. 1–8. Dostupné online [cit. 2025-01-10]. ISSN 0873-4704. 
  37. ↑ SCHEER, Michael. Short Note: Call Vocalizations Recorded Among Short-Finned Pilot Whales (Globicephala macrorhynchus) Off Tenerife, Canary Islands. Aquatic Mammals. 2013-09-01, roč. 39, čís. 3, s. 306–313. Dostupné online [cit. 2025-01-10]. doi:10.1578/AM.39.3.2013.306. (anglicky) 
  38. ↑ PÉREZ, Jacobo Marrero; JENSEN, Frants H.; ROJANO‐DOÑATE, Laia. Different modes of acoustic communication in deep‐diving short‐finned pilot whales ( Globicephala macrorhynchus ). Marine Mammal Science. 2017-01, roč. 33, čís. 1, s. 59–79. Dostupné online [cit. 2025-01-10]. ISSN 0824-0469. doi:10.1111/mms.12344. (anglicky) 
  39. ↑ SAYIGH, Laela; QUICK, Nicola; HASTIE, Gordon. Repeated call types in short-finned pilot whales, Globicephala macrorhynchus. Marine Mammal Science. 2013, roč. 29, čís. 2, s. 312–324. Dostupné online [cit. 2025-01-10]. ISSN 1748-7692. doi:10.1111/j.1748-7692.2012.00577.x. (anglicky) 
  40. ↑ MIRALLES, Laura; OREMUS, Marc; SILVA, Mónica A. Interspecific Hybridization in Pilot Whales and Asymmetric Genetic Introgression in Northern Globicephala melas under the Scenario of Global Warming. PLOS ONE. 10. 8. 2016, roč. 11, čís. 8, s. e0160080. Dostupné online [cit. 2025-01-10]. ISSN 1932-6203. doi:10.1371/journal.pone.0160080. PMID 27508496. (anglicky) 
  41. ↑ HUERTAS, Victor; LAGUEUX, Cynthia J. First Recorded Mass Stranding of the Short-Finned Pilot Whale (Globicephala macrorhynchus) on the Caribbean Coast of Nicaragua. Aquatic Mammals. 2016-03-01, roč. 42, čís. 1, s. 27–34. Dostupné online [cit. 2025-01-10]. doi:10.1578/AM.42.1.2016.27. 
  42. ↑ MINTZER, Vanessa J.; GANNON, Damon P.; BARROS, Nélio B. Stomach contents of mass-stranded short-finned pilot whales (Globicephala macrorhynchus) from North Carolina. Marine Mammal Science. 2008, roč. 24, čís. 2, s. 290–302. Dostupné online [cit. 2025-01-10]. ISSN 1748-7692. doi:10.1111/j.1748-7692.2008.00189.x. (anglicky) 
  43. ↑ RAGHUNATHAN, C.; KUMAR, S. Senthil; KANNAN, S. Dinesh. Mass stranding of pilot whale Globicephala macrorhynchus Gray, 1846 in North Andaman coast. Current Science. 2013, roč. 104, čís. 1, s. 37–41. Dostupné online [cit. 2025-01-10]. ISSN 0011-3891. 
  44. ↑ a b FRANCE-PRESSE, Agence. Race to save 100 whales in Sri Lanka's biggest mass beaching. The Guardian. 2020-11-02. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-01-10. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  45. ↑ a b HOHN, Aleta A.; ROTSTEIN, David R; HARMS, Craig A., et al. Report on marine mammal unusual mortality event UMESE0501Sp : multispecies mass stranding of pilot whales (Globicephala macrorhynchus), Minke whale (Balaenoptera acutorostrata), and Dwarf sperm whales (Kogia sima) in North Carolina on 15-16 January 2005. www.fisheries.noaa.gov [online]. U. S. Department of Commerce, National Oceanic and Atmospheric Administration, National Marine Fisheries Service, Southeast Fisheries Science Center, 2006 [cit. 2025-01-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. ↑ GONZÁLEZ, Angel F.; LÓPEZ, Alfredo; VALEIRAS, Xulio. First Recorded Mass Stranding of Short-Finned Pilot Whales (globicephala Macrorhynchus Gray, 1846) in the Northeastern Atlantic. Marine Mammal Science. 2000, roč. 16, čís. 3, s. 640–646. Dostupné online [cit. 2025-01-10]. ISSN 1748-7692. doi:10.1111/j.1748-7692.2000.tb00958.x. (anglicky) 
  47. ↑ COSTA-SILVA, Samira; SACRISTÁN, Carlos; SOARES, Rodrigo M. Short-Finned Pilot Whale Strandings Associated with Pilot Whale Morbillivirus, Brazil. Emerging Infectious Diseases. 2023-01, roč. 29, čís. 1, s. 214–217. Dostupné online [cit. 2025-01-10]. ISSN 1080-6040. doi:10.3201/eid2901.221549. PMID 36573734. 
  48. ↑ KISZKA, Jeremy J.; CAPUTO, Michelle; MÉNDEZ-FERNANDEZ, Paula. Feeding Ecology of Elusive Caribbean Killer Whales Inferred From Bayesian Stable Isotope Mixing Models and Whalers’ Ecological Knowledge. Frontiers in Marine Science. 2021-04-30, roč. 8. Dostupné online [cit. 2025-01-10]. ISSN 2296-7745. doi:10.3389/fmars.2021.648421. (anglicky) 
  49. ↑ GARCÍA-GODOS, I. Killer whale (Orcinus orca) occurrence off Peru, 1995-2003. Latin American Journal of Aquatic Mammals. 2004-12-31, roč. 3, čís. 2. Dostupné online [cit. 2025-01-10]. ISSN 2236-1057. doi:10.5597/lajam00064. (anglicky) 
  50. ↑ PUIG-LOZANO, Raquel; FERNÁNDEZ, Antonio; SAAVEDRA, Pedro. Retrospective Study of Traumatic Intra-Interspecific Interactions in Stranded Cetaceans, Canary Islands. Frontiers in Veterinary Science. 2020-02-28, roč. 7. Dostupné online [cit. 2025-01-11]. ISSN 2297-1769. doi:10.3389/fvets.2020.00107. PMID 32181264. (anglicky) 
  51. ↑ a b JUNSIRI, Witchuta; ISLAM, Sk Injamamul; THIPTARA, Auyarat. First report of Strongylidae nematode from pilot whale (Globicephala macrorhynchus) by molecular analysis reveals the cosmopolitan distribution of the taxon. Frontiers in Veterinary Science. 2023-12-07, roč. 10. Dostupné online [cit. 2025-01-10]. ISSN 2297-1769. doi:10.3389/fvets.2023.1313783. PMID 38162478. (anglicky) 
  52. ↑ WEIR, Caroline R. Short-finned Pilot Whales (Globicephala macrorhynchus) respond to an Airgun Ramp-up procedure off Gabon. Aquatic Mammals. Roč. 34, čís. 3, s. 349-354.. Dostupné online. (anglicky) 
  53. ↑ COX, T. M.; RAGEN, T. J.; READ, A. J. Understanding the impacts of anthropogenic sound on beaked whales. J. Cetacean Res. Manage.. 2005, roč. 7, čís. 3, s. 177–187. Dostupné online [cit. 2025-01-11]. ISSN 2312-2706. doi:10.47536/jcrm.v7i3.729. (anglicky) 
  54. ↑ PARSONS, E. C. M. Impacts of Navy Sonar on Whales and Dolphins: Now beyond a Smoking Gun?. Frontiers in Marine Science. 2017-09-13, roč. 4. Dostupné online [cit. 2025-01-11]. ISSN 2296-7745. doi:10.3389/fmars.2017.00295. (anglicky) 
  55. ↑ STONEBURNER, D. L. Heavy metals in tissues of stranded short-finned pilot whales. Science of The Total Environment. 1978-05-01, roč. 9, čís. 3, s. 293–297. Dostupné online [cit. 2025-01-11]. ISSN 0048-9697. doi:10.1016/0048-9697(78)90020-7. (anglicky) 
  56. ↑ WAEREBEEK, K. Van; BAKER, A. N.; FÉLIX, F. Vessel collisions with small cetaceans worldwide and with large whales in the Southern Hemisphere, an initial assessment. Latin American Journal of Aquatic Mammals. 2007-06-30, s. 43–69. Dostupné online [cit. 2025-01-11]. ISSN 2236-1057. doi:10.5597/lajam00109. (anglicky) 
  57. ↑ KRITZLER, Henry. Observations on the Pilot Whale in Captivity. Journal of Mammalogy. 1952-08-01, roč. 33, čís. 3, s. 321–334. Dostupné online [cit. 2025-01-11]. ISSN 0022-2372. doi:10.2307/1375770. 
  58. ↑ WALKER, William A. Review of the Live-Capture Fishery for Smaller Cetaceans Taken in Southern California Waters for Public Display, 1966–73. Journal of the Fisheries Research Board of Canada. 1975-07-01, roč. 32, čís. 7, s. 1197–1211. Dostupné online [cit. 2023-02-21]. ISSN 0015-296X. doi:10.1139/f75-139. (anglicky) 
  59. ↑ Bubbles, the oldest pilot whale in captivity, dies at SeaWorld. The Guardian. 2016-06-12. Dostupné online [cit. 2023-02-21]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 

Literatura

česky
  • ANDĚRA, Miloš; ČERVENÝ, Jaroslav, 2000. Savci. (3), Kytovci, sirény, chobotnatci, damani, lichokopytníci, sudokopytníci, zajíci, bércouni. Praha: Albatros. ISBN 80-00-00829-7. 
  • KIEFNER, Ralf, 2002. Velryby a delfíni: Kytovci celého světa. Uherské Hradiště: Rajzl. ISBN 8090317103. 
  • MAZÁK, Vratislav, 1988. Kytovci. Praha: Státní zemědělské nakladatelství. 
anglicky
  • AGUILAR DE SOTO, Natacha; ALVES, Filipe. Handbook of the Mammals of Europe. Příprava vydání Klaus Hackländer, Frank E. Zachos. Cham: Springer International Publishing, 2023. Dostupné online. ISBN 978-3-319-65038-8. doi:10.1007/978-3-319-65038-8_101-1. Kapitola Short-Finned Pilot Whale Globicephala macrorhynchus Gray, 1846, s. 1–32. (anglicky) 
  • BERTA, Annalisa, 2015. Whales, dolphins, & porpoises: a natural history and species guide. Chicago: The University of Chicago Press. ISBN 978-0-226-18319-0. S. 68–69. (anglicky) 
  • CARWARDINE, Mark; CAMM, Martin; ROBINSON, Rebecca; LLOBET, Toni, 2020. Handbook of whales, dolphins and porpoises. London Oxford New York New Delhi Sydney: Bloomsbury. ISBN 978-1-4729-0814-8. (anglicky) 
  • JEFFERSON, Thomas A.; WEBBER, Marc A.; PITMAN, Robert L., 2015. Marine mammals of the world : a comprehensive guide to their identification. Amsterdam: Elsevir. ISBN 978-0-12-409542-7. (anglicky) 
  • OLSON, Paula A., 2018. Pilot Whales. In: WÜRSIGAC, Bernd; THEWISSEN, J. G. M.; KOVACS, Kit M. Encyclopedia of Marine Mammals. 3. vyd. United States of America: Elsevier. ISBN 978-0-12-804327-1. S. 701–705. (anglicky)
  • REEVES, Randall R., et al. Guide to marine mammals of the world. Příprava vydání National Audubon society. 2. vyd. New York: A. A. Knopf, 2002. ISBN 978-0-375-41141-0. (anglicky) 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Information-silk.svg
Autor: , Licence: CC BY 2.5
A tiny blue 'i' information icon converted from the Silk icon set at famfamfam.com
Status iucn3.1 LC cs.svg
Autor: unknown, Licence: CC BY 2.5
Anisakis.jpg
Anisakis simplex in a characteristic "watch-spring coil" shape
Globicephala macrorhynchus Tenerife 2012 (cropped).jpg
Autor: Cayambe, Licence: CC BY-SA 3.0
A Short-finned Pilot Whale (Globicephala macrorhynchus) seen along the western coast of Tenerife, Canary Islands, in December 2012.
Cetacea range map Pilot Whale.png
Autor: No machine-readable author provided. Pengo assumed (based on copyright claims)., Licence: CC BY-SA 3.0

Range map of the two Pilot Whale species:

Cetacea range map Short-finned Pilot Whale.png
Autor: User:Pcb21, 2004, User:Vardion 2003. See w:Wikipedia:WikiProject Cetaceans for further details, Licence: CC BY-SA 3.0
Distribution of Short-finned Pilot Whale Globicephala macrorhynchus
The American Museum journal (c1900-(1918)) (17974492419).jpg
Autor: Internet Archive Book Images, Licence: No restrictions
Pacific blackflsh (Globiocephalus scammoni =G. macrorhynchus). This is a very rare species and practically nothing has been known hitherto of its external characteristics.

Title: The American Museum journal
Identifier: americanmuseumjo14amer (find matches)
Year: c1900-(1918) (c190s)
Authors: American Museum of Natural History
Subjects: Natural history
Publisher: New York : American Museum of Natural History
Contributing Library: American Museum of Natural History Library
Digitizing Sponsor: Biodiversity Heritage Library

View Book Page: Book Viewer
About This Book: Catalog Entry
View All Images: All Images From Book
Click here to view book online to see this illustration in context in a browseable online version of this book.

Text Appearing Before Image:
'
 Text Appearing After Image:
Pacific blackflsh (Globiocephalus scammoni). This is a very rare species and practically nothing has been known hitherto of its external characteristics server. These specimens were nearly always in a more or less advanced state of decomposition and badly bloated by gases so that little of their true form remained. All Cetaceans change color very rapidly after death and unless the animal is seen before it has been exposed to the air, accurate descriptions of its color in life cannot be obtained. For instance, the Atlantic finback for many years has been described as "black" although it is never black in life. When the work of the Vancouver Island stations was finished I went northward to study finbacks at Tyee, on Admiralty Island, Alaska, for at the southern stations only humpback, blue and sperm whales had been taken. I came back to New York in the fall with much information about the Pacific whales and an intense desire to continue the work. An opportunity soon pre- sented itself and the following June 284 I went to Quebec to study and collect the beautiful "white whale," the marsouin hlanc of the French dwellers along the St. Lawrence River. Although this species is a true ice porpoise and is never found where the water is far above the freezing point, yet early in the spring the animals come into the St. Lawrence River by thousands, their white bodies looking more like foamy wave crests than things of life. They are hunted for their skins which give the "porpoise hide" of commerce, each animal being worth about seven dollars. The whales were killed by first shoot- ing them with a heavy musket as they rose to blow, then paddling up in a small canoe and throwing a harpoon as they thrashed their white lengths about upon the water. The first whale we killed was a full-grown male absolutely pure white, except for a narrow grayish edging on the flukes and fins. It was

Note About Images

Please note that these images are extracted from scanned page images that may have been digitally enhanced for readability - coloration and appearance of these illustrations may not perfectly resemble the original work.
Short-finned Pilot Whale (8793172995).jpg
Autor: Curimedia | P H O T O G R A P H Y, Licence: CC BY 2.0

Blue Horizons (Dolphin Stadium): This show features Bottlenose dolphins, various birds of flight, Pacific short-finned pilot whales, and aerialists.

SeaWorld San Diego Theme Park
NOAA RV Oscar Elton Sette.jpg
080724-N-9316F-007 PACIFIC OCEAN (July 24, 2008) Pilot whales surface off the coast of Kona, Hawaii, with the NOAA ship Oscar Elton Sette, R335, IMO: 8835097, in the background.
Short-finned Pilot Whale (Globicephala macrorhynchus) (8604841637).jpg
Autor: Ron Knight from Seaford, East Sussex, United Kingdom, Licence: CC BY 2.0
120413 a number of beached whales on highland beach (11238503425).jpg
120413 a number of beached whales on highland beach
Maldivian pilot whales.png
Autor: sindhi, Licence: CC BY-SA 2.5
Thanks to Luna & Alasdair knox for letting me barrow their camera

as i didn't have my housing on the boat at this time (as usual) Taken with a Panasonic Lumix DMC-TZ5

SPECIES:Melaena (long-finned) Macrorhynchus (short-finned) Adult Male approximate length:6meters and can weigh up to 3Tons Female approximate length:5meters and can weigh up to 1.5Tons These pictures were taken in between the channel of vadhoo about a mile close to the Maldivian Airport. Pilot Whales have been observed yearly around the months of March and April in South and North of Male' Atoll

2nd of April 2009 fin count of aprox 22 pilot whales
6208-MarineLandPilotWhaleShow-Bubbles-1.jpg
(c) EditorASC na projektu Wikipedie v jazyce angličtina, CC BY 3.0
Bubbles the pilot whale, performing at Marineland of the Pacific.
Ballenas en el Sur de Tenerife (Spain) - panoramio.jpg
(c) espinya, CC BY-SA 3.0
Ballenas en el Sur de Tenerife (Spain)
1835 aquaimages.jpg
Autor: Clark Anderson, Licence: CC BY-SA 3.0
Pilot Whales, mother and calf, Kona, Hawaii.
Short-finned pilot whales spy-hopping in the waters off of Guam (anim252641873).jpg
Short-finned pilot whales spy-hopping in the waters off of Guam.
US Navy 080724-N-9316F-009 An adult male pilot whale with an attached D-TAG swims off the coast of Kona, Hawaii.jpg
PACIFIC OCEAN (July 24, 2008) An adult male pilot whale with an attached D-TAG swims off the coast of Kona, Hawaii. The D-TAG is a digital acoustic recording tag used to study marine mammal behavior. (U.S. Navy photo by Ari S. Friedlaender/Released)
Ballenas Tenerife.jpg
Autor: ahisgett, Licence: CC BY 2.0
Short finned pilot whales viewed from the Freebird one catamaran between Tenerife and La Gomera.