Kulturní a sociální antropologie

Kulturní a sociální antropologie je společenská věda, která se zabývá lidskými kulturami, jejich vznikem a vývojem, srovnáváním různých kultur a významem kultury pro člověka. Na rozdíl od sociologie však vychází od jednotlivce a klade důraz na to, jak lidé svým kulturám a společnostem sami rozumějí. Proto se zajímá také o historii a místní tradice.

Název oboru

Název kulturní antropologie, který se užívá hlavně v USA, vznikl v souvislosti se srovnávacím studiem archaických či domorodých společností v 19. století, zejména v tehdejších koloniích. Tyto společnosti poskytovaly bohatý a velmi rozmanitý materiál, jehož sbíráním se zabývala etnografie či národopis. Pro srovnávací studium kultur a hledání společných rysů se užívá v Evropě i název etnologie. Se zánikem koloniálního systému od poloviny 20. století se zájem badatelů začal obracet i k současným společnostem, mimo jiné proto, že „primitivní“ společnosti rychle mizely. Ve Velké Británii se proto ujal název sociální antropologie, který zdůrazňuje právě antropologické studium společností moderních. V současné době znamená „kulturní antropologie“ a „sociální antropologie“ prakticky totéž a někdy se mluví o kulturně-sociální antropologii.

Metody

Kulturní a sociální antropologie chce zkoumat člověka v jeho kultuře a společnosti. Kulturu i společnost však pokládá za historický výtvor jisté lidské skupiny a snaží se je tudíž nejen popsat, ale také pochopit pokud možno tak, jak ji chápou členové zkoumané skupiny. Základem antropologického zkoumání je proto terénní výzkum: dlouhodobý pobyt ve zkoumaném prostředí, rozhovory s místními lidmi (pokud možno bez tlumočníka), zúčastněné pozorování, které se snaží vyhnout vlastním předsudkům a pochopit zkoumané prostředí v jeho odlišnosti.

Tuto snahu rozumět a chápat lidi jiných kultur vyvinuli nejprve misionáři, kteří se sice snažili domorodce obrátit na křesťanství a změnit jejich zvyky, potřebovali se však s nimi domluvit a pobývali mezi nimi mnoho let. Přitom nasbírali množství cenného materiálu, na nějž pak navázali i jiní cestovatelé a badatelé. Metodu primárního antropologického zkoumání v pralesích Jižní Ameriky vzorně předvádí například Pierre Clastres, Kronika indiánů Guayakí.[1]

Metody, jež přitom antropologové vyvinuli, se však ukázaly jako velmi užitečné i pro zkoumání společností současných, zejména pro studium menšin, okrajových skupin, ale i pro výzkum chování nebo lidských preferencí v současných rozvinutých společnostech vůbec. Dnes se proto používají pro výzkum v oblasti migrace, integrace menšin a přistěhovalců, i pro prevenci různých nebezpečných společenských tendencí, jako je xenofobie, fundamentalismus nebo rasismus.

Metody kulturní antropologie jsou však kritizovány v přístupu evoluční psychologie[2]

Témata

E. B. Tylor (1832-1917)

Standardní učebnice kulturní a sociální antropologie zpravidla zahrnují tato hlavní témata:

  • člověk a společnost, kultura a socializace;
  • společenské systémy, status a role;
  • rodina a příbuzenství, příbuzenské systémy;
  • prostředí a hospodaření, ekonomie a směna;
  • jazyk a společnost, sociolingvistika;
  • společenský řád a autorita, moc ve společnosti;
  • svátky, rituály a náboženství.[3]

Hlavní školy

Émile Durkheim (1858-1918)
Franz Boas (1858-1942)

Zakladatelé kulturní a sociální antropologie se snažili nasbíraný etnografický materiál utřídit a nalézt v něm hlavní vývojovou tendenci lidských společností vůbec. V návaznosti na osvícenské teorie pokroku, na Charlese Darwina a Herberta Spencera rozlišili tři stadia společenského vývoje, divošství, barbarství a civilizaci. Tento směr se nazývá evolucionismus (Herbert Spencer, Lewis Henry Morgan, Edward Burnett Tylor, James George Frazer). Jakkoli bylo toto zkoumání pro antropologii významné, nedokázalo patřičně respektovat rozmanitost společností a kultur, zejména nebralo ohled na rozdíly v prostředí a podmínkách, v nichž jednotlivé kultury vznikaly.

Na to reagoval difusionismus, který odmítl jednoduchou představu lineárního pokroku a zdůraznil význam kulturních přenosů, šíření jednotlivých společenských jevů či kulturních prvků migrací a nápodobou (Franz Ratzel, Leo Frobenius, Franz Boas). Empirickou stránku antropologického bádání vyzvedl také funkcionalismus (Émile Durkheim, Bronislaw Malinowski, Radcliffe-Brown), který se zajímal o praktické fungování různých společností, na praktický význam různých příbuzenských, náboženských a ekonomických institucí pro život dané společnosti. Funkcionalistický výklad se tedy ptá po smyslu a účelu jednotlivých zvyků, pravidel i obřadů.

Celkovou povahu každé kultury, provázanost jejích prvků zdůraznil americký konfiguracionismus (Alfred Louis Kroeber, Ruth Benedictová, Clyde Kluckhohn): každou kulturu charakterizuje určitá konfigurace či vzorec (pattern), který podstatně ovlivňuje všechny její prvky. Význam společenských stránek kultury a výchovy proti biologickému determinismu vyzvedla škola osobnosti a kultury, inspirovaná rovněž F. Boasem (Margaret Meadová, Ralph Linton), kterou pod vlivem psychoanalýzy S. Freuda obohatil Abram Kardiner a Cora DuBois.

Jinou reakcí na čistě analytické postupy byl francouzský strukturalismus (Claude Lévi-Strauss), který zdůrazňuje celkový charakter každé kultury a zkoumá strukturní podobnosti mezi nimi. Kultura znamená také pořádání zkušenosti, vytváření kategorií a systémů. Podobně postupuje s využitím myšlenek sémiotiky i symbolická antropologie (Louis Dumont, Victor Turner, Mary Douglasová, Clifford Geertz). Vlivy prostředí zdůraznila kulturní ekologie (Alfred Louis Kroeber, Roy Abraham Rappaport), význam společenských tříd a adaptace na hmotné podmínky sleduje kulturní materialismus (Marvin Harris) a neoevolucionismus.[4]

Odkazy

Reference

  1. ↑ P. Clastres, Kronika indiánů Guayakí. Praha 2003
  2. ↑ http://massive-error.blogspot.com/2012/01/all-better-to-fool-you-with-my-dear.html - All the Better to Fool You With, My Dear
  3. ↑ Srv. například R. F. Murphy, Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha 1999.
  4. ↑ L. Hrdý - V. Soukup - A. Vodáková (vyd.), Sociální a kulturní antropologie. Kap. II.2.

Literatura

  • Ruth Benedict, Kulturní vzorce. Praha: Portál, 2019 - 296 s. ISBN 978-80-262-1446-5
  • M. Augé, Antropologie současných světů. Brno: Atlantis, 1999 - 127 s. ISBN 80-7108-154-X
  • I. T. Budil, Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. Praha: Triton, 2003 - 487 s. ISBN 80-7254-321-0
  • J. Copans, Základy antropologie a etnologie. Praha: Portál, 2001 - 124 s. ISBN 80-7178-385-4
  • M. W. Davies, Kulturní antropologie. Praha: Portál, 2003 - 175 s. ISBN 80-7178-778-7
  • T. H. Eriksen, Antropologie multikulturních společností: rozumět identitě. Praha: Triton, 2007 - 268 s. ISBN 978-80-7254-925-2
  • L. Hrdý – V. Soukup – A. Vodáková (vyd.), Sociální a kulturní antropologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 1993 - 157 s. ISBN 80-901424-1-9
  • P. Kokaisl, Základy antropologie. Praha: Provozně ekonomická fakulta ČZU, 2007, 2009, 2011 - 184 s. DOI: 10.13140/RG.2.1.1547.1441, ISBN 978-80-213-1722-2
  • F. Mayer (vyd.), Antologie francouzských společenských věd: antropologie, sociologie, historie. Praha: Cefres, 1995 - 234 s. ISBN 80-901759-2-9
  • R. F. Murphy, Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 2006 - 268 s. ISBN 80-86429-25-3
  • J. Sokol, Filosofická antropologie: člověk jako osoba. Praha: Portál, 2002 - 222 s. ISBN 80-7178-627-6
  • V. Soukup, Americká kulturní antropologie. I./II. Praha: Univerzita Karlova, 1992 - 162 s. ISBN 80-7066-623-4
  • V. Soukup, Dějiny sociální a kulturní antropologie. Praha: Karolinum, 1996 - 303 s. ISBN 80-7184-158-7
  • V. Soukup, Dějiny antropologie: encyklopedický přehled dějin fyzické antropologie, paleoantropologie, sociální a kulturní antropologie. Praha: Karolinum, 2004 - 667 s., ISBN 80-246-0337-3
  • J. Špirk, Antropologický slovník: pojmy a problémy filosofické antropologie. Plzeň: Západočeská univerzita, 1996 - 144 s. ISBN 80-7082-258-9
  • J. Wolf, Člověk a jeho svět: úvod do studia antropologických věd. Praha: Karolinum, 1993 - 313 s. : obr. ISBN 80-7066-746-X
  • J. Wolf, Integrální antropologie na prahu 21. století. Praha: Karolinum, 2002 - 439 s. ISBN 80-246-0380-2

Související články

Externí odkazy

Texty a tutoriály

Média použitá na této stránce