Kurfiřt

Kurfiřt (přejatý výraz z němčiny – Kurfürst, složenina ze slov küren tzn. volit a der Fürst tzn. kníže) byl říšský kníže s právem volit panovníka Svaté říše římské.

Původní kurfiřti

Původně volila krále všechna říšská knížata, nárok byl poprvé uplatněn roku 1198. Kolem poloviny 13. století se počet knížat volitelů (nazývaných nyní kurfiřty) ustálil na sedmi, což v roce 1356 formálně vyjádřil císař Karel IV. svojí Zlatou bulou. Kurfiřti byli zároveň držiteli nejvyšších říšských úřadů.

Těchto původních sedm bylo:

tři duchovní:

• arcibiskup mohučský (jako říšský kancléř pro německou část říše)
• arcibiskup kolínský (jako říšský kancléř pro Itálii)
• arcibiskup trevírský (jako říšský kancléř pro Burgundsko)

čtyři světští:

• král český (jako nejvyšší číšník)
• falckrabě rýnský (jako nejvyšší stolník)
• vévoda saský (jako nejvyšší maršálek)
• markrabě braniborský (jako nejvyšší komorník)

Nově ustanovení kurfiřti

V průběhu třicetileté války byl rýnský falckrabě Fridrich V., bojující proti císaři, zbaven svých držav Horní a Dolní Falce včetně kurfiřtské hodnosti, jež byly v roce 1623 uděleny bavorskému vévodovi Maxmiliánovi I. Vestfálským mírem z roku 1648 byla poté rýnská (Dolní) Falc navrácena synovi Fridricha Falckého Karlu Ludvíkovi a současně mu byla udělena nová kurfiřtská hodnost. Počet volitelů se tak zvýšil na osm.

Dalším, devátým kurfiřtem byl v roce 1692 jmenován vévoda Brunšvicko-lüneburský (následně nazýván kurfiřtem hannoverským).

• vévoda bavorský
• vévoda brunšvicko-lüneburský (kurfiřt hannoverský)

V souvislosti s napoleonskými válkami byla zrušena církevní kurfiřtství trevírská a kolínská a mohučské bylo převedeno do Řezna. Naopak byla vytvořena čtyři další světská kurfiřtství:

• kníže řezenský
• markrabě bádenský
• lankrabě hesensko-kasselský
• vévoda würzburský
• vévoda württemberský
• vévoda solnohradský (v roce 1805 převedeno do Würzburgu)

Po zániku Svaté říše římské v roce 1806 pozbyl titul kurfiřta opodstatnění (tj. volba císaře) a většina tehdejších kurfiřtů přijala jiné tituly. Jediný panovník, který pokračoval v užívání titulu kurfiřta, byl lankrabě hesensko-kasselský (tzv. Kurhessenský), a to z prestižních důvodů, aby si uchoval postavení seniora Hesenského domu vůči nově povýšenému velkovévodovi Hesensko-Darmštadtskému. Vládci Hesensko-Kasselska udrželi kurfiřtský titul a vládu až do porážky v prusko-rakouské válce a zániku samostatného státu v letech 1866–1867.

Kurfiřtské klobouky a insignie

Symboly kurfiřtského úřadu, jejich hodnostní klobouky, případně pláště a další součásti slavnostního hávu, se na rozdíl od královských korun dochovaly jen vzácně, neboť byly vyrobeny z látky a tedy z pomíjivého materiálu. Dodnes se dochoval kurfiřtský klobouk český cca z roku 1640. Spolu s pláštěm a rukavicemi je přechováván ve Světské klenotnici vídeňského Dvorního hradu. Braniborský kurfiřtský klobouk zhruba z roku 1650 je uložen v pokladnici (dómském muzeu) katedrály v Halberstadtu^[1] a saský klobouk z doby kolem roku 1675 se nachází ve sbírkách královské zbrojnice^[2] na drážďanském zámku. Spolu s kloboukem se ve sbírkách zbrojnice nachází i kurfiřtský ceremoniální meč vyrobený přibližně v roce 1425.^[3] V roce 2013 byla podle nálezu z hrobu vyrobena replika falckého klobouku kurfiřta Jana Viléma pro město Düsseldorf, která je dočasně přechovávána při vévodském mauzoleu v kostele svatého Ondřeje.^[4] Replika hannoverského klobouku je přechovávána v Bomannově muzeu v Celle a byla v roce 2014 prezentována na výstavě o hannoverské dynastii.^[5]

Reference

Související články

• Svatá říše římská
• Dějiny Německa
• Napoleonské války

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu kurfiřt na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo kurfiřt ve Wikislovníku