Květa Legátová

Mgr. Květa Legátová
Rodné jménoVěra Hofmanová
Narození3. listopadu 1919
Československo Podolí u Brna
Úmrtí22. prosince 2012 (ve věku 93 let)
Brno
PseudonymVěra Podhorná
Povoláníspisovatelka a učitelka
Významná dílaŽelary
Jozova Hanule
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Květa Legátová, vlastním jménem Věra Hofmanová, (3. listopadu 1919 Podolí u Brna – 22. prosince 2012 Brno) byla česká spisovatelka a pedagožka.

Život

Po maturitě na reálném gymnáziu v Brně v roce 1938 začala studovat češtinu a němčinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (FF MU) v Brně. Po uzavření vysokých škol absolvovala rychlokurs na obchodní škole a nastoupila jako písařka na finančním úřadu ve Valašském Meziříčí, krátce učila němčinu na brněnské konzervatoři, poté byla totálně nasazena do zbrojní továrny na Starém Brně, studium na FF MU ukončila v roce 1946. Jako politicky nespolehlivá učila na různých školách na Valašsku a Moravském Slovácku, zejména v oblasti Kopanice, odkud čerpala náměty pro svoji slovesnou tvorbu. V letech 1953–1958 studovala externě matematiku a fyziku na Vyšší pedagogické škole v Brně. V  letech 1954-1978 učila na Střední knihovnické škole v Brně.[1] Po odchodu do penze se věnovala psaní a ochraně zvířat, zemřela v roce 2012.[2]

Dílo

Literárně činná byla již od mládí, psala básně, hry, dialogy a skeče. Své práce podepisovala různými pseudonymy, do přelomu šedesátých a sedmdesátých let užívala pseudonym Věra Podhorná, podle některých zdrojů také Ela Tomášková, později Květa Legátová. Ve čtyřicátých letech začala spolupracovat s rozhlasem, byla v kontaktu například s Františkem Kožíkem. V padesátých letech příležitostně publikovala v Hostu do domu, kapitolu z budoucí knihy Želary uveřejnila roku 1957 v almanachu Dokořán. V témže roce vychází kniha povídek Postavičky a v roce 1961 román Korda Dabrová. Kniha povídek Želary vyšla až v roce 2001, za knihu obdržela Státní cenu za literaturu. V roce 2002 vyšla novela Jozova Hanule, podle předlohy vznikl roku 2003 film Želary.

Bibliografie

  • Postavičky, 1957, povídky (pod pseudonymem Věra Podhorná)
  • Korda Dabrová, 1961, román (pod pseudonymem Věra Podhorná)
  • Želary, 2001, povídky[3]
  • Jozova Hanule, 2002, novela[4]
  • Román v dopisech, 2002, povídky
  • Pro každého nebe, 2003, rozhlasové hry[5]
  • Posedlá a jiné hry, 2004, rozhlasové hry
  • Nic není tak prosté, 2006, detektivky[6]
  • Mušle a jiné odposlechy, 2007, povídky
  • Mimo tento čas, 2008, rozhlasové hry
  • Návraty do Želar, 2009, rozhovory s Dorou Kaprálovou

Rozhlasové inscenace a pořady

V průběhu let natočilo brněnské studio Československého rozhlasu několik jejích skečů a her, například Dvě, 1940; Splněná přání, 1948; Pohádka o Jeseňce, 1958; Sestra, 1963; Zajatec, 1968; Vražda v lomu, 1970. V devadesátých letech natočil Český rozhlas Praha hry Pro každého nebe, 1991 a 1992; Ostrov slušných lidí, 1993; Legenda o ctnostné Dobromile,1998 aj. Kromě toho uvedl Český rozhlas v cyklu Osudy její vzpomínky, 2019[7] a pásmo z její korespondence s Antonínem Bajajou nazvané O konci, 2019[8].

Televizní inscenace a pořady

Podle původně rozhlasového textu Ta vteřina vznikla televizní inscenace V této vteřině, 1962, o rok později natočilo brněnské studio České televize hru Výslech profesora Mrože, 1963. Česká televize jí věnovala jeden díl cyklu Portréty, 2005.[9]

Divadelní a filmové adaptace

Divadelní adaptaci novely Jozova Hanule (s využitím motivů z knihy Želary) nastudovalo pod názvem Želary pražské Divadlo Rokoko, 2012.[10] Z novely vycházela také inscenace brněnského Národního divadla Želary, 2017.[11] Podle knihy Jozova Hanule vznikl film Želary, 2003.[12]

Ocenění

  • Státní cena za literaturu, 2002[13]
  • Čestné občanství obce Podolí, 2012[14]
  • Pamětní deska na budově školy od Jiřího Březy v Podolí u Brna, 2013[15]
  • Knihovna Květy Legátové, 2017[16]

Reference

  1. ↑ ZÁVODSKÝ, Vít. Spisovatelka za školní katedrou. duha.mzk.cz [online]. 1970-01-01 [cit. 2021-09-03]. Dostupné online. 
  2. ↑ Zemřela spisovatelka Květa Legátová, autorka knihy Želary. Lidovky.cz [online]. 2012-12-22 [cit. 2021-09-03]. Dostupné online. 
  3. ↑ Legátová, Květa: Želary. www.iliteratura.cz [online]. [cit. 2021-09-05]. Dostupné online. 
  4. ↑ Legátová, Květa: Jozova Hanule. www.iliteratura.cz [online]. [cit. 2021-09-05]. Dostupné online. 
  5. ↑ Legátová, Květa: Pro každého nebe. www.iliteratura.cz [online]. [cit. 2021-09-05]. Dostupné online. 
  6. ↑ Legátová, Květa: Nic není tak prosté. www.iliteratura.cz [online]. [cit. 2021-09-05]. Dostupné online. 
  7. ↑ Osudy Květy Legátové. Český rozhlas Vltava [online]. [cit. 2021-09-03]. Dostupné online. 
  8. ↑ Sto let od narození autorky Želar Květy Legátové připomínáme pásmem dopisů. Český rozhlas Brno [online]. 2019-11-02 [cit. 2021-09-03]. Dostupné online. 
  9. ↑ Portréty (1993/1) [TV cyklus] - Portréty: Květa Legátová, spisovatelka (2005). FDb.cz [online]. [cit. 2021-09-03]. Dostupné online. 
  10. ↑ Želary - Městská divadla pražská | i-divadlo.cz. www.i-divadlo.cz [online]. [cit. 2021-09-03]. Dostupné online. 
  11. ↑ ČTK. Národní divadlo Brno uvede drama Želary, účinkuje v něm čerstvá držitelka Thálie. Hospodářské noviny (HN.cz) [online]. 2017-03-30 [cit. 2021-09-03]. Dostupné online. 
  12. ↑ Želary (2003) – Filmový přehled. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  13. ↑ Třiaosmdesátiletá Květa Legátová dostala Státní cenu za knihu Želary. Radio Prague International [online]. 2002-10-25 [cit. 2021-09-03]. Dostupné online. 
  14. ↑ Spisovatelku Legátovou připomíná v rodném Podolí pamětní deska. ČT24.cz [online]. [cit. 2021-09-03]. Dostupné online. 
  15. ↑ ČALKOVSKÝ, Jiří. Pamětní deska Květy Legátové. duha.mzk.cz [online]. 1970-01-01 [cit. 2021-09-03]. Dostupné online. 
  16. ↑ VOJTĚCHOVÁ, Pavlína. Knihovna Květy Legátové. duha.mzk.cz [online]. 1970-01-01 [cit. 2021-09-03]. Dostupné online. 

Literatura

  • Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 370. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“