Kytice (báseň)

Kytice je úvodní báseň ve sbírce Karla Jaromíra Erbena Kytice a celá sbírka je pojmenována po ní. Autor v ní vysvětluje, proč se rozhodl sbírku vytvořit. Ve sbírce je tematicky blízko poslední básni Věštkyně, jako vlastenecká báseň s výrazným prvkem lidové slovesnosti vytvářející rámec díla.[1]

Obsah básně

Zemřela matka a do hrobu dána,
siroty po ní zůstaly;
i přicházely každičkého rána
a matičku svou hledaly.

I zželelo se matce milých dítek;
duše její se vrátila
a vtělila se v drobnolistý kvítek,
jímž mohylu svou pokryla.

Poznaly dítky matičku po dechu,
poznaly ji a plesaly;
a prostý kvítek, v něm majíc útěchu,
mateřídouškou nazvaly.

Mateřídouško vlasti naší milé,
vy prosté naše pověsti,
natrhal jsem tě na dávné mohyle -
komu mám tebe přinésti?

Ve skrovnou já tě kytici zavážu,
ozdobně stužkou ovinu;
do širých zemí cestu ti ukážu,
kde příbuznou máš rodinu.

Snad že se najde dcera mateřina,
jíž mile dech tvůj zavoní;
snad že i najdeš některého syna,
jenž k tobě srdce nakloní!

Vyznění básně

Báseň se skládá ze dvou částí: první tři sloky obsahují pověst o vzniku slova mateřídouška[2], další tři sloky mají vlastenecký obsah, ve kterém se matka stává symbolem vlasti a národa, a pověsti, ve sbírce obsažené, květy, kterými pokryla svou dávnou mohylu. Autor vyjadřuje naději, že dítka vlasti v básních sbírky svou matku poznají. Celá báseň se tak stává jakousi alegorií.

Odkazy

Reference

  1. ↑ PROKOP, Vladimír. Literatura 19. a počátku 20. století (od romantiků po buřiče). [s.l.]: [s.n.] 
  2. ↑ Sám autor o tom píše ve svém Poznamenání ke sbírce toto: Pověst o prvopočátku mateřídoušky, tak jak tuto jest uvedena, vypravuje se v bývalém kraji Klatovském v Čechách; i pošla bezpochyby z pouhého výkladu slova samého: mateří douška, totiž matčina duše, jakož pak ta bylina i také v polském macierza-duszka neb macierzanka a v jihoslovanském vůbec materina dušica slove. V jazyku staroslovanském jmenuje se prostě dušica, čehož i Rusové tak užívají.

Externí odkazy