Lázně Toušeň

Lázně Toušeň
Budova slatinných lázní
znakvlajka
Lokalita
Status	městys
Pověřená obec	Čelákovice
Obec s rozšířenou působností	Brandýs nad Labem-Stará Boleslav (správní obvod)
Okres	Praha-východ
Kraj	Středočeský
Historická země	Čechy
Stát	Česko Česko
Zeměpisné souřadnice	50°10′10″ s. š., 14°42′58″ v. d.
Základní informace
Počet obyvatel	1 513 (2023)[1]
Rozloha	5,55 km²[2]
Katastrální území	Lázně Toušeň
Nadmořská výška	177 m n. m.
PSČ	250 89
Počet domů	496 (2021)[3]
Počet částí obce	1
Počet k. ú.	1
Počet ZSJ	1
Kontakt
Adresa úřadu městyse	Hlavní 56 250 89 Lázně Toušeň starosta@laznetousen.cz
Starosta	Ing.Luboš Valehrach, MBA
Oficiální web: www.laznetousen.cz
(c) Karte: NordNordWest, Lizenz: Creative Commons by-sa-3.0 de Lázně Toušeň
Další údaje
Kód obce	538914
Kód části obce	167851
Geodata (OSM)	OSM, WMF
multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a českým sídlům. Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lázně Toušeň (dříve Toušeň, německy Tauschim) jsou městys, který se nachází v okrese Praha-východ ve Středočeském kraji na levém břehu řeky Labe přímo naproti ústí Jizery. Leží asi dvacet pět kilometrů severovýchodně od centra Prahy a pět kilometrů jihovýchodně od města Brandýs nad Labem-Stará Boleslav. Žije zde přibližně 1 500^[1] obyvatel.

Historie

Přírodní val při levém břehu Labe nad ústím Jizery je osídlen po pět tisíciletí. Nejstaršími nálezy je zde doložena eneolitická kultura nazývaná řivnáčská, k níž se váže i zde objevená zlatá záušnice (dívčí ozdoba vlasů) z doby 3 tisíce let př. n. l., která je zároveň nejstarším nálezem zlatého předmětu ve střední Evropě. V mladších vrstvách jsou četné stopy kultur předslovanských (významné je staroúnětické pohřebiště) i silného osídlení slovanského, jež dalo místu jméno: ve tvaru Túšenь znamenalo Túšenovo, Toušenovo dědictví, hradiště. Při skloňování si jméno Toušeň dodnes zachovalo zvláštní podoby z/do/u Toušeně, k/o/v Toušeni. Slovanské hradiště v poloze Hradišťko zaujímalo místo na valu zhruba od přelomu 7. a 8. století. Od severu bylo chráněno srázem k Labi a od jihu bažinami. Časem získalo úlohu ostrožny nad pomezím Přemyslovců a Zličanů, proti nimž se za řekou podobně stýkaly oblasti obývané Pšovany a Charvátci. Hradiště zároveň střežilo prastarou obchodní stezku – solnou i jantarovou – z Prahy na severovýchod přes slavníkovský díl Čech do Slezska a dál k Baltskému moři a do Litvy.

Někdy ve 13. století byl západně od přežívajícího výšinného hradiště, na místě osídlení nižšího, tehdy zaniklého, vystavěn toušeňský hrad. Podobně jako celé okolí náležel k věnným statkům českých královen. Původní brod, kterým přecházela hrádkem střežená cesta přes Labe, byl brzy opatřen přívozem. Nejstarší dochovaná písemná zmínka o přívozu v Toušeni se váže k 1. srpnu 1293, kdy zdejší převozné dala královna Jitka († 1297), matka Elišky Přemyslovny, připsat faře v Lysé nad Labem. Pozdější staletí nahrazovala brod v těchto končinách i mostem – poprvé již v roce 1317 – ale války a povodně vracely tradici přívozu zpět. Za Jana Lucemburského byl hrádek Toušeň spolu s celým okolím dán do zástavy pánům z Michalovic, větvi starobylého rodu Markvarticů. Z nich buď již Beneš Věrný († 1322), syn proslulého vítěze rytířských turnajů v Porýní a Paříži Jana z Michalovic, nebo vnuk Jan Správný († 1354) začal budovat Toušeň jako středisko správy nově získaných statků při Labi a dolní Jizeře.

V roce 1338 navštívil tento kraj tehdejší markrabě moravský, později nejvýznamnější český panovník, český a římský král, císař Karel IV. Pobýval na Toušeni, jak výslovně zapsal do úvodu XI. kapitoly vlastního životopisu Vita Caroli. Po návratu ze Staré Boleslavi rozjímal v Toušeni nad výkladem tří podobenství z Nového zákona a právě zde si pak načrtl latinské úvahy, které po čase včlenil do svého životopisu v podobě tří zvláštních kapitol. Duchovní zastavení v Toušeni zřejmě založilo Karlův bližší vztah k tomuto místu: při první vhodné příležitosti, která nastala v půli padesátých let, se zasadil o vyjmutí Toušeně z michalovického léna.

Vykoupené toušeňské statky začali obhospodařovat bohatí pražští měšťané Frána Pesold, Mikuláš Pesold a Mikuláš Jenteš, užitky z lesů obdržel klášter augustiniánek u svaté Kateřiny na Novém Městě pražském a Michalovicové přenesli správu svých polabských statků z Toušeně do Brandýsa, kde začali budovat zcela nový hrad a s ním i správní středisko a město. Někdy před rokem 1370 Karel IV. vyplatil Toušeň pro svého bratra, moravského markraběte Jana Jindřicha (1322–1375). V jeho prospěch a v prospěch jeho dědiců pak listinou datovanou 1. února 1370 celý tento majetek vybavil osvobozujícími výsadami, mimo jiné zbavil Toušeň všech daní, dávek a jakýchkoli platů. K toušeňskému hrádku v té době náležely pastviny, louky, pole, prutníky, háje, honitby, mlýn s právem rybolovu, řeky a jejich přítoky a za Labem rozsáhlý a na zvěř bohatý les Bor.

Dědic tohoto majetku, syn markraběte Jana Jindřicha, moravský markrabě Jošt Moravský (1351–1411), krátce před smrtí římský král, neměl po skonu svého otce na vlastnictví mimo Moravu zájem. S vrozenou obchodní obratností prodal práva k Toušeni dvěma různým kupcům, kteří o sobě nevěděli: vlastnické právo získal Jan Starší z Michalovic († 1425), který sídlil v Brandýse, dědické právo získal Boček z Poděbrad († 1426), strýc pozdějšího krále Jiřího.

Toušeňských statků se ujal Jan Starší z Michalovic, přední katolík a odpůrce husitů, kterého proto neminuly výboje již prvních kališnických tažení: Michalovicův toušeňský hrádek, spravovaný v té době purkrabím, se stal jedním z terčů silného pražského vojska. Vrchním velitelem výpravy byl Hynek Krušina z Lichtenburka, část ozbrojenců, kteří Toušeň v dubnu 1421 oblehli, vedl Jan Želivský. Pražané hrádek nedobyli, ale po třídenním obléhání obsadili výměnou za životy jeho obránců. Správu Pražanů zde pak do konce husitských válek zastupoval Jan ze Smiřic († 1453).

V poválečném míru (1437) se o Toušeň začal zajímat mladý Jiří z Poděbrad (1420–1471). Zemský soud sice potvrdil právo držení Michalovicům, kteří měli starší list, ale pro případ dědictví uznal i právo Jiříkovo. Michalovicové na Toušeni zůstali až do vymření svého rodu po meči Jindřichem Kruhlatou z Michalovic († 1468), za nějž k rodovým statkům v Polabí přibyly Čelákovice. Poté se Toušeně a výnosného lesa skutečně ujali – byť nakrátko – král Jiří z Poděbrad a po něm jeho synové. Další majitelé již jejich významu nedosahovali: rytíř Oldřich Bradáč, Jiří Bradáč a jeho synové Václav a Jan, Eliška a Kateřina Jandovy „z Hor Kuten“ a Vilém Kostka z Postupic. Okolní michalovické statky přešly mezitím dvojím dědictvím a sňatkem do držení Cimburků a Krajířů z Krajku.

Počátkem 16. století koupil Toušeň význačný pražský politik a představitel strany podobojí Mistr Jan Pašek, pasovaný na rytíře a obdařený erbem a přídomkem z Vratu, první primátor sjednocených pražských měst a ve své době jeden z nejmocnějších mužů v Čechách. Toušeňský hrádek přebudoval ve výstavný renesanční zámek a jeho hospodářství rozšířil založením štěpnic, chmelnic, vinic a nových rybníků. Po politických roztržkách s králem Ferdinandem I. žil Pašek na Toušeni v ústraní, záměrně vzdálen sobě nepříznivým pražským událostem. Zemřel zde 15. března 1533 jako poslední důležitý majitel, jehož příchod znamenal pro celé zboží významné období rozkvětu a přerod osady v městečko.

Celou Toušeň, rytířem Paškem odkázanou Adamovi Lvu z Rožmitálu, přikoupil po třech letech 20. května 1536 ke svému panství Kunrát Krajíř z Krajku (1470–1542), přední zastánce české reformace. Pro rámec jeho statků kolem Brandýsa představovalo městečko Toušeň s Paškovým zámkem, s poplužním dvorem a rozsáhlými lesy za Labem nejbohatší přírůstek. Krajířové však velmi záhy o všechno přišli: 18. srpna 1547 král Ferdinand I. jejich majetek z politických příčin konfiskoval ve prospěch České královské komory. Správou byli pověřeni hejtmani sídlící v Brandýse. Přestože byla Toušeň zprvu ještě vedena jako samostatné panství s vlastním polesím, postupně začala svou samostatnost ztrácet a přicházela i o další výsady. V letech 1606–1607 byl zámek rezidencí Adama mladšího z Valdštejna a r. 1639 byl zničen Švédy.

Tradiční místní rybníkářství, rozšířené o lov úhořů a lososů v Jizeře, bylo v Toušeni, podobně jako košíkářství, podpořeno křížením dvou obchodních cest. První, původní solná a jantarová stezka, zde přecházela ramena Labe od let 1561/1562 dvojím mostem, který sloužil s krátkými přestávkami v dobách třicetileté války po více než dvě stě let. Tehdy byl naposled zničen a na dalších více než dvě stě let nahrazen přívozem. Touto polskou silnicí projížděla od 16. století do roku 1615 vratislavská pošta. Později, od roku 1754 až do konce prvé třetiny 19. století tudy jezdily dostavníky pošty slezské. Druhý obchodní směr vedl z Vídně mimo Prahu i Kutnou Horu do Drážďan a Lipska. Polskou cestu křížil právě zde, kde proto bývaly již před třicetiletou válkou čtyři krčmy: na Klímovým (dnešní číslo 40, později hospoda Choděrova), na Vokounově (12), Kožnýho (55) a krčma u Věžského dvora (21). Po třicetileté válce lipská silnice významně ožila obnovením tradice veletrhů. V roce 1723 projížděli po obou cestách hosté korunovace císaře Karla VI. včetně jeho dcery, pozdější císařovny Marie Terezie. Křížení cest přivedlo později do Toušeně i císaře Josefa II., na jehož osobní pokyn zde byla roku 1787 postavena samostatná škola. Obě cesty plnily svou strategickou úlohu ještě za válek proti Napoleonovi. Byly i zárukou rychlého šíření zpráv: místní obyvatelé tak mohli odpovědět na vír událostí roku 1848 založením vlastní národní gardy.

Obilnářské zemědělství, které po napoleonských válkách v úrodné půdě úspěšně vyzkoušelo novou plodinu, cukrovou řepu, soustředilo po čase svůj zájem ke stavbě akciového rolnického cukrovaru. Základní kámen byl položen 3. června 1868. Od roku 1882 byl cukrovar v majetku Jakuba Passera, který pak v roce 1904 jeho stavbu dokončil. V této podobě zůstal cukrovar v provozu ještě dalších padesát let. V témže roce jako cukrovar (1868) byly v Toušeni založeny lázně (viz níže oddíl Slatinné lázně).

Podle dávného správního rozdělení byla Toušeň pomezním územím kraje kouřimského, později součástí karlínského okresu, od roku 1918 součástí okresu Brandýs nad Labem a s ním dílem Pražského kraje. V roce 1960 se vyššími správními útvary staly okres Praha východ (do roku 2001) a Středočeský kraj. K 1. lednu 1979 byl Toušeni udělen statut lázeňského místa. V roce 1991 žádala obec o udělení statusu města, ten však udělen nebyl^[4], k 1. květnu 1991 byl obci přiznán úřední název Lázně Toušeň a k 1. srpnu 1993 udělen heraldický znak. Dnem 10. 10. 2006 byl Lázním Toušeni přiznán historický titul městys.^[5]

Územněsprávní začlenění

Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost městyse v roce, kdy ke změně došlo:

• 1850 země česká, kraj Praha, politický okres Karlín, soudní okres Brandýs nad Labem^[6]
• 1855 země česká, kraj Praha, soudní okres Brandýs nad Labem^[6]
• 1868 země česká, politický okres Karlín, soudní okres Brandýs nad Labem^[6]
• 1908 země česká, politický i soudní okres Brandýs nad Labem^[7]
• 1939 země česká, Oberlandrat Mělník, politický i soudní okres Brandýs nad Labem^[8]
• 1942 země česká, Oberlandrat Praha, politický i soudní okres Brandýs nad Labem^[9]
• 1945 země česká, správní i soudní okres Brandýs nad Labem^[10]
• 1949 Pražský kraj, okres Brandýs nad Labem^[11]
• 1960 Středočeský kraj, okres Praha-východ^[12]

Rok 1932

V městysi Toušeň (1240 obyvatel, poštovní úřad, telegrafní úřad, telefonní úřad, dívčí domov) byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody:^[13] lékař, biograf Sokol, 2 obchody s cementovým zbožím, cihelna, cukrář, cukrovar Passer, čalouník, drogerie, elektrotechnický závod, geometr, 2 holiči, 6 hostinců, jednatelství, kolář, 5 košíkářů, 4 krejčí, léčivé lázně, léčebný ústav, 2 malíři, obchod s obuví Baťa, obuvník, pekař, 2 pískaři, obchod s lahvovým pivem, porodní asistentka, obchod s prádlem, 5 rolníků, 2 řezníci, sedlář, 8 obchodů se smíšeným zbožím, spořitelní a záložní spolek pro Toušeň, 2 švadleny, 3 trafiky, 2 truhláři, výroba velocipedů, 3 zahradnictví, zámečník.

Pamětihodnosti

^[14]

• Vodní mlýn doložený 1370, přestavěný 1568-69 (renesance)
• Pamětní křížky 1757, 1761, 1800 a 1874
• Zájezdní hostinec (baroko v empírové úpravě)
• Kaplička svatého Floriána z roku 1823 (neobaroko)
• Kostel svatého Floriána z let 1888-90 (neogotika)
• Usedlosti s portálovými vjezdy (empír)
• Radnice (empír)
• Budova nádraží z roku 1902 (neorenesance)
• Budova slatinných lázní z roku 1899 (neorenesance)
• Lázeňská kolonáda z roku 1912 (s prvky kubismu)
• Pomník padlých z roku 1927 (secese)
• Archeologické stopy v lokalitě Hradišťko s pozůstatky pravěkého a raně středověkého hradiště^[15]

Slatinné lázně

Slatinné lázně Toušeň byly založeny v roce 1868 Janem Králíkem (1837–1888). Zásluhou jeho syna Jana Králíka (1864–1946) jsou od roku 1899 hlavní léčebnou procedurou koupele v sirnoželezité slatině z vlastního ložiska Labiště u Čelákovic. Lázně se zaměřují na léčbu chorob pohybového aparátu. Léčí také pacienty po operacích meziobratlových plotének a po některých dalších ortopedických zákrocích.

Dějiny lázní v Toušeni

Silný pramen železnaté vody, který od nepaměti vyvěral v mírném svahu jižně nad hrádkem, býval již ve 14. století sváděn dřevěným roubením na hradní nádvoří: na gotickém ostění nádrže zasypané při renesanční přestavbě objevili archeologové vrstvy železitých usazenin. Za válečných let pramen chránil místní obyvatele před cholerou. Nejstarší přímá písemná zmínka o živém pramenu je z roku 1563, nejvděčnější zprávy jsou z let velkých epidemií 1850 a 1866. Na počátku tohoto časového rozmezí připadlo okolí pramene k zahradě nově vysazeného purkrechtního čísla 35 (dnešní číslo 19), jehož prvními držiteli byli v 16. století Vavřinec Kejř, Jan Záruba a Jíra Králíček. V roce 1843 koupili tento grunt od Jana a Alžběty Bernatových manželé Antonín a Alžběta Králíkovi, jejichž syn Jan Králík využil známosti a přírodní léčivosti pramene k založení malých lázní. Základní kámen první lázeňské budovy položil 10. března 1868.

Pro léčivé účinky, blízkost Prahy a přírodní prostředí bez velkých klimatických změn nabývaly malé lázně obliby a postupně i známosti, takže již v roce 1871 zde bylo ubytováno deset stálých hostů a deset let po založení bylo třeba k původnímu lázeňskému domu přistavět první patro. V roce 1882 vybudoval zakladatel lázní směrem do zahrady novou prostornou jídelnu, na místě původního vývěru železnaté vody pořídil kamennou krytbu a celou zahradu upravil v park. Již tehdy lázně přitahovaly vedle pacientů také příležitostné návštěvníky, mezi nimi mladého básníka Josefa Svatopluka Machara a společnost jeho přátel. V roce 1888, kdy na počátku sezony zakladatel lázní Jan Králík zemřel, přijelo do Toušeně za léčením na dvě stě pacientů nejen z Čech, ale i z Rakouska a z Bulharska. Za tuto sezonu bylo podáno více než 4000 koupelí a lázeňský dům čítal dvacet pokojů.

Lázně převzal starší ze dvou žijících synů zakladatele, Jan Králík, který byl do té doby učitelem v Dubé u Doks. V roce 1891 lázně rozšířil o sousední pozemek, na kterém podle projektu architekta Václava Kubra vystavěl jednopatrovou část velké novorenesanční budovy. Lázně tím získaly 24 nových kabin, 40 lůžek a po přikoupení pozemků za nádražím i druhý lázeňský park, Itálii. Učitelské vzdělání přivedlo druhého majitele lázní k zadání chemického rozboru lázeňského pramene a také slatiny z pozemků zakoupených za šestou tůní pod Čelakovem. Silně mineralizovaná slatina obsahovala zejména sirníky železa, které větráním přecházely v sírany a kysličníky (oxidy). Její léčebné účinky se ukázaly ještě pronikavější než u již osvědčeného pramene. Od léta 1899 se tak vedle pitných kúr a minerálních koupelí staly hlavními léčebnými procedurami rovněž koupele a zábaly připravené ze sirnoželezité slatiny. Léčivost se nejúčinněji projevila u degenerativních zánětlivých chorob pohybového ústrojí.

Lázeňský rozvoj Toušeně byl urychlen opakovaným zvolením majitele lázní Jana Králíka starostou městyse (1897 a 1913). Tím byl současně posílen vliv místního Okrašlovacího spolku (založeného v září 1896), který čerpal své prostředky také z lázeňských tržeb a jehož péčí pak byly vysazovány desetitisíce keřů a stromků v okolí, na březích Labe i v městysi samém. Současně s tím spolek zřídil módní říční lázně (plovárnu) a pečoval o parkovou úpravu všech nově zalesněných ploch. Toušeň, která měla na přelomu století 868 obyvatel, se tak zvolna stávala lázeňským letoviskem, jehož přitažlivost ovlivňovala i výstavbu a výstavnost nových domů. Nabídka příležitostného ubytování dosáhla v roce 1910 jednoho sta letních bytů.

Úspěšné lázně se mohly pochlubit dalšími zajímavými hosty i pacienty. Patřili k nim na přelomu století profesor konzervatoře v Chicagu Adolph Erst, přední pěvec a režisér opery Národního divadla Emil Pollert. V roce 1905 navštívil krátce Toušeň Milan Rastislav Štefánik. K nejznámějším hostům lázní přibyli ještě před první světovou válkou legendární herečka Tylovy společnosti i Národního divadla Marie Ryšavá a moravský génius české hudby Leoš Janáček. K častým návštěvníkům náležel i synovec následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este, arcivévoda Karel, který v letech 1908 až 1912 velel eskadroně 7. pluku brandýských dragounů. Na Toušeň nezapomněl, ani když se pak sám stal posledním císařem rakouským Karlem I.: Toušeň oficiálně navštívil 26. srpna 1918 společně s chotí císařovnou Zitou.

Od roku 1912 vítala lázeňské hosty také kolonáda, ojedinělá kubisticky pojatá konstrukce z litého betonu, imitujícího dřevo. Myšlenka tohoto řešení je spojována se jménem architekta Otakara Novotného, provedení stavby je zřejmě dílem stavitele Konstantina Saxe, který předtím secesně upravil sousední budovu Na výsluní.

V téže době, po zkušebním zprovoznění nové pražské vodárny v Káraném, se v celém okolí ztratily všechny přirozené vodní prameny. Zmizela i železnatá voda, která dala lázním vznik. Obnovu pramene bylo možno zajistit pouze artéským vrtem. Takto získaný nový zdroj železnaté vody o stálé teplotě 8,25 °C pak dával každou minutu 175 litrů a tryskal vlastním tlakem do výše prvého patra. K léčbě byl užíván až do druhé poloviny padesátých let.

Specifický ruch, určovaný blízkostí Prahy, přiváděl do lázní zajímavou společnost i po převratu a po vzniku republiky. K léčebným pobytům sem zajížděli malíři Viktor Oliva, Bedřich Wachsmann a František Xaver Margold i sochaři Jaroslav Brůha a Čeněk Vosmík, který sem jezdíval s chotí a dcerou. Jako lázeňský host v Toušeni často zpíval - ještě pod acetylénovými lampami - tenorista Josef Branžovský, přední wagnerovský pěvec opery v Curychu, a jiný hrdinný tenorista Antonín Viktor Lebeda, v Národním divadle partner Emy Destinnové, oceňoval Toušeň i jako vděčné místo rybářské. Po několik sezon se zde léčila oblíbená redaktorka Ženských listů, Lady a Libuše, spisovatelka Věnceslava Lužická Srbová. Jinak významnou postavou mezi lázeňskými pacienty byl podnikatel Dismas Šlambor, proslulý pod pseudonymem Viktor Ponrepo jako zakladatel prvního pražského biografu. Do Toušeně jezdívali také vynikající umělci z činohry Národního divadla, herečka Marie Hübnerová a režisér Karel Želenský, k nimž světovou protiváhu v jiných letech vytvářeli významní členové newyorské Metropolitní opery: vynikající český basista Pavel Ludikar a proslulý tanečník a choreograf Augustin Berger, někdejší šéf baletu tohoto nejslavnějšího divadla Ameriky.

Od poloviny dvacátých let sem za místním básníkem Břetislavem Zahradníkem zajížděli také bratři Josef a Karel Čapkové. Později tu krátce pobýval a hlavně rybařil spisovatel Jiří Mahen, malířsky zde působil všestranný umělec -také sochař, tanečník a divadelník - Emanuel Famíra a za přáteli do Toušeně přijížděli i protagonisté Osvobozeného divadla Jiří Voskovec a Jan Werich. Při společenských večerech, jejichž dobovou kulisu dotvářel od prahu třicátých let místní jazz band Pecan, hrával pozdější vynikající spisovatel a čestný občan Toušeně (1985), tehdy dvacetiletý mladík, Adolf Branald. Veselým společníkem zde býval Valentin Šindler, původně lyrický tenorista brněnské a záhřebské opery, v Toušeni však známý až po proměně v stréčka Matěje Křópala z Břochovan, a to i na místním ochotnickém jevišti. Za léčebným pobytem sem zavítal také pozdější nestor českých herců František Kovářík. V kulturních večerech se dobře uplatnilo místní pěvecké sdružení Smetana i domácí smyčcové kvarteto a lázeňskou jídelnou znělo také nejvyšší pěvecké umění za koncertů Gabriely Horvátové, Otakara Mařáka, jeho choti Mary Cavanové a mladičké Jarmily Novotné.

S nově dokončenou přístavbou (1933) původního lázeňského domu patřily lázně dík své poloze k těm několika výjimkám z českých léčebných středisek, jichž se za druhé světové války nedotkla přímá okupace. V létě 1943 a 1944 zde proto mohlo být podnětu Ing. Josefa Hrona a majitele lázní Vojmíra Králíka uspořádáno první soustředění mladých sportovců, z nichž pak nezapomenutelně proslul vytrvalec Emil Zátopek. Lázeňské budovy byly obsazeny pouze krátce, od března do května 1945, kdy si zde vynutila ubytování německá zákopová rota.

Bezprostředně po válce se zde léčila dcera prvního prezidenta Československé republiky Alice Masaryková. Do Toušeně také jezdíval ještě v chlapeckém věku a ve své osmdesátce se sem znovu vrátil hudební skladatel a dirigent Karel Boleslav Jirák. Vůbec nejvěrnějším z význačných návštěvníků lázní a Toušeně jako letoviska býval po všecky ty časy již od počátku století architekt Albert Jonáš, čestný občan Toušeně (1973), vynikající grafik a ilustrátor, významný představitel světové úrovně našeho výstavnictví. Architekt Jonáš je mimo jiné autorem grafického znaku lázní, který v podobě glyptického reliéfu zdobí od roku 1976 vnější stěnu západního průčelí lázeňských budov a od roku 1997 také severní stěnu závětří hlavního vchodu.

Znárodněním vyhlášeným 23. května 1949 převzal lázně do své správy stát. Dosavadní majitel MUDr. Vojmír Králík (1915 - 1973) se však nepřestal věnovat lázeňství. V oborech balneologie, fysiatrie a Fyzioterapie dosáhl významných ocenění jak na poli pedagogickém jako docent na fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, tak na poli výzkumném a vědeckém i v mezinárodním měřítku.

V letech 1954 až 1956 hospodařila v toušeňských lázních Ústřední rada odborů, která vybavila ubytovací prostory ústředním topením. Od 1. ledna 1957 převzalo lázně ředitelství Československých státních lázní se sídlem v Poděbradech. Kolonádu v té době (1958) ozdobila Dívčí fontána od Olbrama Zoubka, raná práce podle modelu z roku 1956. V první celoroční sezoně 1959 se v Toušeni léčilo 1285 pacientů a jeho první tištěný propagační prospekt nabídl grafické ztvárnění toušeňských motivů rukopisem výtvarníka Theodora Pištěka, později proslulého držitele filmového Oscara.

Celoroční provoz lázní umožnil rozšířit také ambulantní péči, která začala tvořit téměř 50 % léčebné činnosti. První ambulantní pacienti přijížděli do Toušeně od roku 1951, po dobrých zkušenostech z návrhu MUDr. Otto Řádka, kdy se po preventivní lázeňské léčbě zaměstnanců smíchovského Staropramenu pronikavě snížila pracovní neschopnost. Vynikající léčebné výsledky pak pravidelně přiváděly do toušeňských lázní zaměstnance více než padesáti podniků, mezi nimi kanceláře Federálního shromáždění, Úřadu české vlády, podniků Kaučuk Kralupy, Praga, Avia, Carborundum Benátky nad Jizerou a dalších.

V roce 1969 obnovil primař MUDr. Miroslav Jirák, jeden z pravnuků zakladatele lázní, tradici kontaktů s výkonnými sportovci. Ve spolupráci s manželi Danou a Emilem Zátopkovými, pozdějšími čestnými občany Toušeně (1991), za přispění středisek vrcholového sportu začaly lázně věnovat léčebnou péči také extrémně namáhaným svalům a šlachám předních českých lyžařů, kanoistů, především však lehkých atletů, z nichž mezi prvními byli olympionici a držitelé světových rekordů své doby diskař Ludvík Daněk a koulaři Imrich Bugár a Helena Fibingerová.

Na tradici návštěvníků z uměleckého světa navázali mnohonásobnými návraty někdejší přední herečka Švandova divadla Marie Buddeusová Leblová, léčebným pobytem herec Bedřich Prokoš a uměleckými vystoupeními Otomar Korbelář a Eva Vrchlická. V době, kdy již Toušeň získala lázeňský statut – po 1. lednu 1979 – se tu léčily další známé osobnosti: herečky Ivanka Devátá, Nelly Gaierová, Zita Kabátová a Stella Zázvorková, choreograf Luboš Ogoun i někdejší ředitel Národního divadla Přemysl Kočí, flétnista Václav Žilka a významný hudební skladatel Jan Hanuš. Řady léčených sportovců rozmnožili první československý olympionik a držitel světového rekordu ve vrhu koulí Ing. František Douda a věhlasná automobilová závodnice Eliška Junková. V roce 1992 zvolila zdejší lázně pro svůj poslední léčebný pobyt ve vlasti světoznámá sólistka operních divadel v Praze, Berlíně, Vídni a New Yorku Jarmila Novotná, čestná občanka Lázní Toušeně (1992). V roce 1994 zavítali do Lázní Toušeň na léčení proslulý spisovatel Bohumil Hrabal a držitel světových rekordů v hodu oštěpem, olympionik Jan Železný. Po roce 2000 zde častěji pobývali proslulí desetibojaři, olympionici Tomáš Dvořák a Roman Šebrle.

Na kulturních, literárních a společenských večerech se zúčastňovali často Ivan Medek, Vladimír Ráž a Milan Friedl, ale také Ljuba Hermanová, Waldemar Matuška, Felix Slováček, Vladimír Menšík, Josef Bek a Miroslav Horníček. Velmi oblíbenými hosty tu bývali pěvec Jan Soumar a houslista Ivan Kawaciuk. Ke komorním koncertům do Toušeně opakovaně přijížděli koncertní umělci všech generací: svůj první recitál zde měl již v roce 1961 houslista Čeněk Pavlík, hráli tu nejlepší studenti pražské Konzervatoře a Akademie múzických umění, několikrát zde vystupovali proslulí kytaristé Vladimír Mikulka a Štěpán Rak, i vynikající japonská houslistka českého školení Shizuka Ishikawa. Dík mnohonásobným návratům považují Toušeň za svou také členové Panochova kvarteta, hrálo zde i kvarteto Doležalovo, Stamicovo, Kocianovo a Wihanovo. Z řady předních sólistů zapsaly lázně do galerie svých hostů rovněž jména klavíristů Marie Knotkové, Alfreda Holečka, Františka Raucha a Ivana Klánského, kontrabasisty Františka Pošty a pěvců Olgy Jirákové, Brigity Šulcové, Jaroslava Horáčka a René Tučka. K uměleckým vrcholům toušeňských koncertů se řadí vystoupení houslisty Václava Snítila a čelných sólistů opery Národního divadla Karla Bermana, Eduarda Hakena, Václava Zítka, Evy Děpoltové, Věry Soukupové a Evy Urbanové. K hostům z nejvzácnějších se v roce 1985 připojili prof. dr. Václav Holzknecht a dvakrát i světově proslulé Smetanovo kvarteto. O rok později zde poprvé koncertoval pravnuk Antonína Dvořáka Josef Suk a v roce 1991 sólista Metropolitní opery tenorista Vinson Cole. Další umělci sem zavítali ze Švýcar, Španělska, Ukrajiny a Rumunska i z Argentiny, USA, Kanady a Japonska.

Léčebná zařízení lázní má k dispozici vedle tradičních slatinných koupelí i kompletně obnovenou vodoléčbu, podvodní masáž, elektroléčbu včetně magnetoterapie a prostory pro léčebný tělocvik, akupunkturu a léčbu parafinem. V současné době se v lázních podává přes 60 000 procedur ročně, z toho 17 až 18 tisíc slatinných koupelí. Ústavních pacientů bývá okolo jednoho tisíce (tří a čtyřtýdenní pobyty), ambulantních pacientů bývá ročně osm set.

Samozřejmou součástí lázní je veřejná dietní jídelna a lázeňská kavárna. Vnitřní prostory lázní jsou zdobeny obrazy s toušeňskými motivy v kresbách, pastelech a olejomalbách Rudolfa Truhlaříka, Ferdinanda Blechy a Viléma Plocka.

Od 1. září 2006 se Slatinné lázně Toušeň staly součástí pražské Fakultní nemocnice Bulovka.

Osobnosti

Čestní občané:

• duchovní Josef Petráš
• architekt Albert Jonáš
• spisovatel Adolf Branald
• olympionici Dana a Emil Zátopkovi
• operní pěvkyně Jarmila Novotná
• armádní generál Tomáš Sedláček
• operní pěvkyně Soňa Červená

Umělci:

• Čeněk Choděra, akademický malíř (1881–1955), narozen v Toušeni, studoval v Praze a Mnichově, etabloval se v Paříži dekorativními pracemi a krajinomalbou, po návratu člen Jednoty umělců výtvarných.
• Albert Jonáš, akademický architekt (1893–1974), narozen na Královských Vinohradech, žák Jana Kotěry a Maxe Švabinského, mj. autor projektu salonního vozu pro TGM, poštovních známek a ilustrací učebnic.
• Rudolf Truhlařík, výtvarník, učitel (1929–1991), narozen v Toušeni, učitel, dramatik, publicista, výtvarník, spolupracoval s UNESCO.
• Leo Vaniš, soudobý výtvarný umělec a spisovatel, jehož tvorba je význačně ovlivněna Polabím. Vystavoval zde v letech 2006 v sále u Byšických. Obec vlastní ve sbírkách jeho olejomalbu "Lázně Toušeň v čase a prostoru", dílo s toušeňskými symboly (soutok dvou řek, lázně, prvky architektury apod.).

Doprava

Dopravní síť

• Pozemní komunikace – Městysem prochází silnice II/245 Brandýs nad Labem-Stará Boleslav - Lázně Toušeň - Čelákovice - D11 - Český Brod.
• Železnice – Městys Lázně Toušeň leží na železniční trati 074 Čelákovice - Brandýs nad Labem - Neratovice. Je to jednokolejná regionální trať, doprava byla zahájena roku 1882. Na území městyse je železniční zastávka a nákladiště Lázně Toušeň.

Veřejná doprava 2011

• Autobusová doprava – V městysi měla zastávku autobusová linka Brandýs n.L.-St.Boleslav - Čelákovice - Nehvizdy - Jirny - Úvaly (v pracovních dnech 15 spojů, o víkendech 4 spoje) (dopravce ČSAD Střední Čechy, a. s.).
• Železniční doprava – Zastávku Lázně Toušeň obsluhovalo v pracovních dnech 18 párů osobních vlaků, o víkendech 16 párů osobních vlaků.

Galerie

• 

  Lípa srdčitá na nám.u kostela památný strom

• 

  Dub 2 u Labe památný strom

• 

  Dub 1 u Labe památný strom

• 

  Duby 3 u Labe památné stromy

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Lázně Toušeň na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem je Lázně Toušeň
• Oficiální stránky
• Lázně Toušeň v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN)