L. Beckmann a spol.

L. Beckmann a spol., továrna na kůže
Věžička bývalé Seyfriedovy koželužny
Základní údaje
Datum založení	1927
Osud	zánik kolem roku 1950
Sídlo	Kukleny, Československo
Klíčoví lidé	Richard Beckmann
Charakteristika firmy
Oblast činnosti	kožedělný
Některá data mohou pocházet z datové položky.

L. Beckmann a spol., továrna na kůže byla koželužská firma z Předměřic nad Labem, jež přišla do Kuklen v roce 1927 a s různými obměnami zde zůstala až do počátku 50. let 20. století.

Historie

Továrník Beckmann zakoupil v roce 1923 někdejší Šolínovu továrnu v Předměřicích nad Labem,^[1] kterou proměnil v koželužský závod a později rozšířil své podnikání i na stejný závod v Kuklenách (dříve továrna na kůže firmy J. Seyfried), jenž si pronajal od Kožního družstva řezníků a uzenářů severovýchodních Čech s. r. o. v Pražském Předměstí, které továrnu získalo v roce 1927. Hned poté se začalo s přestavbami továrny. V prosinci 1928 získala firma povolení ke stavbě čisticí stanice v koželužské továrně^[2] a v červnu 1929 povolení ke stavbě zděné kolny.^[3] V dubnu 1930 byla obecní dávka ze spotřeby světelné elektrické energie paušalována plynárně města Hradce Králové, Škodovým závodům, Kávoprůmyslu a koželužským továrnám A. a J. Nejedlý, F. Hanuš a syn a L. Beckmann a spol.

Byl to podnikavý a obchodně zdatný muž s potřebným odborným rozhledem, takže i v dobách, kdy kožařské závody neměly možnost pracovat a některé z nich díky světové hospodářské krizi zastavily výrobu (v Kuklenách továrna Hanuš a syn a továrna akciové společnosti J. Nejedlý a spol.), udržoval v chodu svůj předměřický i kuklenský závod. V Předměřicích nad Labem byla určitou dobu práce v továrně zastavena, v Kuklenách se pracovalo stále. Došlo jen někdy k přechodné redukci zaměstnanců. V roce 1932 v závodě po celý rok pracovalo po 48 hodinách týdně 115 dělníků, 15 úředníků a mistrů. Následujícího roku to bylo 103–126 dělníků a 11 úředníků, přitom bylo dělníkům vyplaceno na mzdách 980 000 Kč a úředníkům 250 000 Kč.

Majitel firmy měl pochopení i pro strádající nezaměstnané a často je podporoval většími peněžitými i věcnými dary, zvláště uhlím, např. v lednu 1931 společnost sebrala 300 Kč na polévky pro děti nezaměstnaných, následujícího roku věnovala nezaměstnaným 200 q uhlí a v roce 1934 dalších 100 q uhlí. Bohužel později firmu těžce zasáhla zpráva o tom, že 25. ledna 1935 zemřel v Hradci Králové oblíbený továrník Richard J. Beckmann.^[4]

Přesto firma běžela dál, i když některé kroky jejího vedení byly v rozporu s názory a kroky zesnulého Richarda Beckmanna. Již v roce 1935 bylo navrženo zrušení výroby v najaté továrně v Kuklenách, kde dosud pracovalo asi 98 dělníků. Výroba podešvic měla být zastavena a produkce galanterních usní přenesena do vlastní výroby v Předměřicích nad Labem. V květnu 1935 se tedy začalo s postupným propouštěním dělnictva, které mělo skončit uzavřením závodu do konce června téhož roku. Propuštěno bylo 32 dělníků. Vzhledem ke zmenšenému počtu zaměstnanců volili se jen 4 členové závodního výboru proti 5 dřívějším, přičemž ve starém závodním výboru měli komunisté 3 členy a Unie kožedělniků 2 členy. V květnu 1935 podala obec žádost okresnímu úřadu, aby provoz v továrně nebyl zastaven^[5] a o žádosti bylo několikrát intervenováno i jinde, zejm. u vedení společnosti. Práce v továrně tak nakonec nebyla zastavena, naopak na podzim následkem zvýšeného odbytu koží byl provoz zvýšen a ke konci roku 1935 bylo v závodě zaměstnáno 65 dělníků. V následujícím roce však výroba opět klesla, a to díky špatnému odbytu vydělaných koží. 21. srpna 1936 došlo k velkému pobouření dělnictva, protože všem dělníkům byly vyplaceny o 5 procent nižší mzdy, a to i těm, na něž se vztahovala východočeská kolektivní smlouva.^[6] To byl jen počátek, protože továrna chtěla přikročit k dalšímu snižování mezd a propouštění zaměstnanců. Dokonce se opět jednalo o zastavení provozu a omezení výroby jen na hlavní továrnu v Předměřicích nad Labem.^[7] Ze 62 dělníků by tak ztratilo práci 55. O této věci bylo horečně jednáno ve schůzích městské rady, městského zastupitelstva a ve zvláštní poradní komisi se zástupci firmy Beckmann a zástupci okresního úřadu.^[8] O této věci mělo konečně rozhodnout ministerstvo sociální péče, ale díky devalvaci se odbyt koží na podzim značně zvýšil a provoz v továrně nebyl zastaven.

Naštěstí tedy kuklenský závod přežil a jako jediný svého druhu fungoval v Kuklenách až do příchodu německých okupantů, kteří tento židovský závod zarizovali a zpočátku jeho rozvoji nebránili, protože již v březnu 1940 bylo uděleno povolení k užívání kotelny a přístavby při čp. 110^[9] a v květnu téhož roku byl správcem firmy ustanoven Leo Seyfried.^[10] V předměřickém závodě se nepracovalo a fungovala v něm až do poválečného období firma ing. Grossmanna, vyrábějící izolace z papíru a umělé vlny. Podobně však dopadl i kuklenský podnik, neboť výše zmíněné kožní družstvo bylo pod nátlakem německých úřadů roku 1941 donuceno prodat nemovitosti a veškeré strojové zařízení s příslušenstvím německé firmě Schramek und Teltscher K. G., Lederfabrik, která tu dokonce za 2. světové války zřídila skladiště a zamýšlela vybudovat i protiletecký úkryt. V roce 1946 byla továrna vrácena původnímu majiteli, ale již následujícího roku byl jako vlastník zmíněn Ing. Jindřich Capoušek^[11] – Továrna na usně.^[12] Továrna byla znárodněna v roce 1948^[13] podle Vyhlášky ministra průmyslu ze dne 27. června 1948 o znárodnění podniků podle zákona č. 114/1948 Sb.^[14]

Reference