La finta giardiniera

Zahradnice z lásky
La finta giardiniera
Žánrdramma giocoso
SkladatelWolfgang Amadeus Mozart
LibretistaGiuseppe Petrosellini (?)
Počet dějství3
Originální jazykitalština
Premiéra13. ledna 1775, Mnichov, Salvatortheater
Česká premiéra10. března 1796, Praha, Divadlo u Hybernů
Některá data mohou pocházet z datové položky.

La finta giardiniera (doslova Nepravá zahradnice nebo Zahradnice jen na oko, v češtině hráno jako Zahradnice z lásky), KWV 196, je komická opera, dramma giocoso, kterou v letech 1774-1775 napsal v necelých devatenácti letech Wolfgang Amadeus Mozart. Premiéra se konala 13. ledna 1775 v Salvatortheater v Mnichově. Autorem italského libreta je pravděpodobně Giuseppe Petrosellini.

V roce 1780 Mozart přepsal svou italskou operu do podoby německého singspielu s názvem Die Gärtnerin aus Liebe (odtud pochází i konvenční český název tohoto díla Zahradnice z lásky). Pro tuto verzi Mozart částečně přepracoval některá hudební čísla a původní recitativy nahradil mluvenou prózou. Mozartova původní italská verze opery byla až do 70. let 20. století známa pouze částečně, neboť z autorovy rukopisné partitury se dochovalo pouze 2. a 3. jednání. 1. jednání sice bylo rekonstruováno podle singspielové verze, ovšem podoba původních recitativů byla neznámá. V 70. letech pak byly objeveny dosud neznámé historické prameny, které umožnily postupně zrekonstruovat původní italskou verzi. Jedním z nejvýznamnějších pramenů je v tomto ohledu opis partitury dochovaný v hudební sbírce na zámku v Náměšti nad Oslavou (dnes je partitura uložena v Moravském muzeu v Brně). Tato partitura posloužila novodobým editorům především jako zdroj k poznání původních italských recitativů. K dalším významným pramenům patří např. fragment partitury nalezený dr. Miladou Jonášovou v roce 2004 v hudební sbírce pražského strahovského kláštera.

Přestože opera La finta giardiniera nebývá řazena mezi vrcholná Mozartova operní díla, představuje v autorově hudebně dramatické tvorbě významný mezník. Mozart v této opeře poprvé vytvořil model, který pak uplatnil ve všech svých pozdějších slavných operách - totiž prolínání komického živlu s vážnými motivy a tématy, míšení prvků komické opery s operou seria. Mozart zde usiluje o individuální hudební charakteristiku postav a invenčně pracuje s instrumentací. La finta giardiniera připomíná pojetím některých postav (Sandrina, Serpetta, Podesta, Belfiore), hudebním zpracováním a celkovou atmosférou mnohé ze zralých oper Únos ze serailu a Così fan tutte.

Postavy opery

Don Anchise, purkmistr na panství Lagonero (tenor buffo)
Markýza Violante Onesti, vydávající se za zahradnici Sandrinu (lyrický soprán)
Hrabě Belfiore (lyrický tenor)
Arminda, šlechtična (dramatický soprán)
Don Ramiro, rytíř (mezzosoprán)
Serpetta, služka (subretní soprán)
Roberto, Violantnin sluha vydávající se pod jménem Nardo za zahradníka (bas buffo)

Literatura

  • HOSTOMSKÁ, Anna a kol. Opera – Průvodce operní tvorbou. 11. vyd. Praha: NS Svoboda, 2018. 1466 s. ISBN 978-80-205-0637-5. S. 106–108. 

Externí odkazy

La finta giardiniera v databázi Archivu Národního divadla

Média použitá na této stránce

Wolfgang-amadeus-mozart 1.jpg

This posthumous portrait of Wolfgang Amadeus Mozart was painted by Barbara Kraft at the request of Joseph Sonnleithner in 1819, long after Mozart died. Sonnleithner, who was making a "collection of portraits in oils of well-known composers" (Deutsch) wrote to Mozart's still-living sister Maria Anna ("Nannerl"), asking her to lend a picture to Kraft (a well-known artist working in Salzburg). Here is part of Nannerl's reply:

... [her friend ] Councillor von Drossdick ... sent the artist to me to see all 3 [of my] pictures [of Mozart], the one that was painted when he came back from the Italian journey is the oldest, he was then just 16 years old, but as he had just got up from a serious illness, the picture looks sickly and very yellow; the picture in the family portrait when he was 22 years old is very good, and the miniature, when he was 26 years old, is the most recent I have, I therefore shewed this one to the painter first; it seemed to me from her silence that is would not be very easy to enlarge it, I therefore had to shew her the family portrait and the other one, too. ... she wants to take her copy from the family portrait and introduce only those features from the small picture which make him look somewhat older than in the big picture."

Deutsch identifies the three pictures as:

  1. "Perhaps" the portrait by Knoller, Milan 1773. [1]
  2. The family portrait by della Croce.
  3. A lost small version of the famous portrait by Joseph Lange.
For present purposes, this implies that Kraft painted this with some basis to go on (and not completely out of her head, as the painter of this ridiculous picture did). Also, it tells us that Nannerl thought that the della Croce picture was "very good".