Ladislav Hejdánek

prof. PhDr. Ladislav Hejdánek, dr. h. c.
Narození10. května 1927
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí28. dubna 2020 (ve věku 92 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Alma materUniverzita Karlova v Praze
Povolánífilozof, vysokoškolský učitel a spisovatel
ZaměstnavatelUniverzita Karlova v Praze
OceněníCena Jana Palacha (1984)
Řád umění a literatury caz (1992)
Řád Tomáše Garrigua Masaryka mzz 3. třídy (1995)
Cena Václava Bendy (2014)
Cena 1. června (2017)
Nábož. vyznáníČeskobratrská církev evangelická
ChoťHedvika Hejdánková[1]
Dětičtyři dcery
Funkcemluvčí Charty 77 (1977–1979)
mluvčí Charty 77 (červen až prosinec 1979)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ladislav Hejdánek (10. května 1927 Praha28. dubna 2020 Praha[2]) byl český filosof, kritický žák Emanuela Rádla, Josefa Lukla Hromádky a Jana Patočky, jeden z mluvčích Charty 77 a profesor Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy.

Život

Hejdánek se po válce aktivně podílel na činnosti středoškolské a vysokoškolské YMCA (křesťanské sdružení mládeže) a byl posledním předsedou pražského sdružení Akademické YMCA v roce 1949, když byla její činnost zastavena. V roce 1946 začal studovat matematiku, poté přešel na filosofii a sociologii. Ve středu 25. února 1948 se připojil k několika tisícům vysokoškolských studentů, kteří šli na Hrad žádat prezidenta Edvarda Beneše, aby nepřijímal demisi nekomunistických ministrů.[3] V roce 1952 dostudoval filosofii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy s disertační prací Pojetí pravdy a některé jeho ontologické předpoklady. Jeho učiteli filosofie byli Jan Blahoslav Kozák a Jan Patočka. Nežijícím, ale rozhodujícím učitelem se mu stal Emanuel Rádl, jehož Útěchu z filosofie za války opsal na psacím stroji. V protestantském intelektuálním společenství, v YMCA se jeho učiteli stali Josef Lukl Hromádka, Josef Bohumil Souček a Božena Komárková.

V roce 1953 se oženil s Hedou Kofránkovou a vychovali spolu čtyři dcery. S Jakubem Trojanem, Alfrédem Kocábem, Janem Šimsou, Boženou Komárkovou, Milanem Balabánem, Janem Čapkem, Jaroslavem Pfannem, Jaromírem Procházkou, Ladislavem Pokorným a dalšími vytvořili na konci padesátých let reformní evangelické hnutí Nová orientace, jemuž šlo o občanskou interpretaci evangelia do tehdejších společenských, církevních i politických poměrů, což činilo těžkou hlavu StB, církevním tajemníkům i církevnímu vedení. Navázal přátelské ekumenické vztahy s demokraticky orientovanými katolíky – především s Jiřím Němcem, s nímž několik desetiletí úzce spolupracoval na filosofické, křesťanské i politické frontě, dále se Zdeňkem Bonaventurou Boušem, Václavem Freiem, Karlem Flossem, Janem Sokolem a dalšími. V šedesátých letech se účastnil dialogu křesťanů s marxisty, především s Karlem Kosíkem a Milanem Machovcem. Podílel se jako pravidelný přispěvatel a později jako člen redakční rady[4] na vydávání kulturně teoretického časopisu Tvář (členem redakční rady byl vedle jiných Václav Havel, mezi přispěvatele 3. a 4. ročníku patřil mladý Václav Klaus). Když byla Tvář v roce 1965 zastavena, protestoval otevřeným dopisem u šéfa ideologického oddělení ÚV KSČ Zdeňka Mlynáře.

Zaměstnání odpovídající vzdělání získal až v roce 1968, kdy byl na doporučení Jana Patočky přijat do Filosofického ústavu ČSAV. V letech 1968 a 1969 se podílel prostřednictvím překladů, psaní úvodů a následných recenzí na vydání řady děl filosofů a teologů, např. Karla Jasperse, Emanuela Rádla, Alfreda Northa Whiteheada, Teilharda de Chardin a dalších. Od dubna 1971 byl propuštěn z Filosofického ústavu, v listopadu téhož roku byl uvězněn pro údajný podíl na letákové předvolební akci, kdy Jan Tesař, Jaroslav Šabata a další upozorňovali na volební práva spoluobčanů – např. nejít k volbám či škrtat navržené kandidáty. Ve vězení napsal pro dceru Malý úvod do filosofie. Po půlroční vazbě byl propuštěn a na dvou soudech odsouzen k nepodmíněnému trestu 9 měsíců.

Pracoval jako noční vrátný, topič a skladník, vedle toho vedl domácí semináře pro studenty Evangelické teologické fakulty. Významně se podílel na vystoupení Charty 77 doporučením, aby se Charta 77 právně opřela o mezinárodní pakty o lidských a občanských právech. V letech 1977–1980 byl dvakrát mluvčím Charty, kdy nastoupil nejprve na místo zesnulého Jana Patočky, poté (spolu s Jiřím Hájkem) na místa uvězněných mluvčích Václava Bendy a Jiřího Dienstbiera. Po téměř čtyři roky psal své Dopisy příteli, jimiž reagoval na aktuální politickou situaci, zabýval se stavem společnosti i věd, vysvětloval postoje a stanoviska Charty 77, zamýšlel se nad českou filosofickou tradicí, křesťanstvím, reformním i dogmatickým marxismem a povzbuzoval k občanské iniciativě, statečnosti a odpovědnosti.

V roce 1980 zahájil veřejně známé pondělní bytové semináře pro zájemce o filosofii, kam přijížděli významní zahraniční hosté, především z Francie a Holandska, ale také z USA, Německa, Belgie, Velké Británie a dalších zemí, např. Paul Ricoeur, Jacques Derrida, Hans van der Horst, Donald Davidson, Thomas Nagel, Richard Rorty. Roku 1985 založil filosofický časopis Reflexe a podílel se na filosofickém profilu nakladatelství ΟΙΚΟΥΜΕΝΗ. V letech 1987–89 publikoval v samizdatových Lidových novinách, kde zároveň působil jako člen redakční rady.[5]

V roce 1990 diplomaticky odmítl žádost prezidenta Václava Havla, aby se stal místopředsedou Čalfovy vlády (tzv. vlády národního porozumění) a dal přednost filosofii. Téhož roku se habilitoval jako docent filosofie na Evangelické teologické fakultě, která byla přijata do svazku Univerzity Karlovy. Stal předsedou obnovené Jednoty filosofické.[6] V roce 1992 byl jmenován profesorem filosofie na Filosofické fakultě téže univerzity. Na univerzitě vyučoval do druhé poloviny 90. let, do konce života žil v Písku.

Myšlení

Hejdánkovu filosofii nelze přiřadit k žádnému etablovanému filosofickému směru. Blíže má ke kontinentálnímu způsobu myšlení než k analytickému. I když jsou v jeho myšlení patrné myšlenkové postupy fenomenologie, filosofie existence, hermeneutiky, procesuálního realismu a marxismu, byl jedním z mála českých filosofů, kteří se odvažovali promýšlet a formulovat vlastní systematickou filosofii, pokud ne vůbec jediný. Filosoficky se zaměřoval především na otázky pravdy a víry, kterou zkoumal filosoficky, ne teologicky. Otázku pravdy tematizoval především z hlediska ontologického (kosmologického), a to nejen ve filosofii a teologii, ale i v oblasti umění, vědy, dějin a politiky.

Vycházel z české filosofické a theologické tradice, v níž problém pravdy, především v myšlení Masaryka a Rádla, ale také u J. L. Hromádky, J. B. Součka a Boženy Komárkové zaujímá klíčové místo. Vedle myslitelů, kteří Hejdánka inspirovali nejen svým myšlením, ale také životními a společenskými postoji, vedl celoživotní kritický dialog se svým učitelem Janem Patočkou. Vedle domácích myslitelů byl ve filosofickém hledání a myšlení inspirován mysliteli evropskými, Husserlem ve věci intencionality a intencionálních předmětů, Heideggerem v pojetí časovosti, dějinnosti a pravdy, Whiteheadem pro procesuální pojetí událostí a dění a Jaspersem v existenciálně pojaté filosofii i víře. Z teologů to byl Barth pro důraz na filosofickou reflexi teologického jazyka, Bonhoeffer jako autor nenáboženské interpretace křesťanství a důrazu na odpovědnost za svět, Teilhard de Chardin jako teoretik vědy, který myslí na pomezí přírodních věd, teologie a filosofie, Gerhard Ebeling, který jako první přichází s myšlenkou absolutního pojetí Ježíšovy víry, tedy ne, co Ježíš o víře říká, ale jak sám věří, víry jako nové životní orientace.

Od raného mládí byl silně zaujat přírodou a přírodními vědami, zvláště biologií, miluje květiny a vše živé, jeho filosofické bádání vždy vykazovalo interdisciplinární rysy. V tom mu byl Rádl, který byl původně biologem, později teoretickým biologem, filosofem živé přírody i filosofem společnosti, obzvláště blízký. Ve studii o Rádlově pojetí pravdy v roce 1952 přirovnal pravdu k Severce a Rádla ke kompasu.

Fenomény pravdy a víry zkoumal jako nepředmětné skutečnosti, události, nejsoucna. Konfrontoval řecké pojmové myšlení, které zakládá metafyziku, ale zároveň se pokoušel o přesné pojmové vyjádření a uchopení, s židovsko-křesťanským myšlením zaměřeným na víru, životní praxi a do budoucna. Podroboval kritice západní metafyziku jako předmětné myšlení a pokoušel se uchopit lidský život i svět v jeho ne-předmětné povaze. Rádl ho oslovoval větami: „Pravda neexistuje, ale platí“, „Nemáme pravdu, ale pravda má nás“. Pravda je v Hejdánkově pojetí základním kritériem, je kritériem všech věcí i sebe sama (Spinoza). Pravda přichází z budoucnosti, má charakter aktuální výzvy, na kterou buď reagujeme, odpovíme, nebo přicházíme o jedinečnou příležitost, o novou přítomnost, budoucnost i minulost. Přicházející pravda zakládá novou, pravou skutečnost, není však pravdou o sobě, je pravdou pro nás, tedy záleží na našem přijetí a naší odpovědi.

Pro zkoumání nepředmětných skutečností, nejsoucen a pro přípravu nepředmětného myšlení zakládá novou filosofickou disciplínu: méontologii (disciplína o nejsoucím). Méontologii pěstuje v myšlení o myšlení – logologii, v myšlení přírody, filosofické fyzice, v lidském jednání – filosofické etice, i ve filosofické politice. Nové systematické méontologie zůstaly v náčrtech, čekají na své dopracování a publikaci. O méontologii mluví jako o první filosofii. Je otázka, zda nepředmětná, tedy negativní metafyzika není metafyzikou svého druhu podobně jako negativní teologie je také teologií. Na druhou stranu si musíme položit otázku, zda lze v západní filosofii metafyziku překonat či ji uniknout bez opuštění půdy filosofie, jak se o to pokoušel Heidegger i Wittgenstein.

Kořeny nepředmětného myšlení pravdy pocházejí z biblické tradice, především z tradice starozákonních proroků a Ježíše, evangelijního myšlení. V novější myšlenkové tradici sledoval Hejdánek vlamování se nepředmětného u Hegela, mladého Marxe, v Rádlově rozlišení víry jako důvěry a víry jako teorie, v personalistické a dialogické filosofii. Židovsko-křesťanské motivy filosoficky promýšlel a rozpracovával prostřednictvím nezpředmětňujícího myšlení, jehož úkolem je nenechat se chytit do pasti tradiční i novověké metafyziky. Směle vstupoval do dialogu s teology, přírodními vědci, historiky, umělci i politiky. Dialog, a to často kritický, polemický dialog s konkrétním etickým a politickým ostřím, se stával součástí jeho filosofické i politické praxe, jak dosvědčuje jeho bohatá veřejná intelektuální činnost. Hejdánek svou filosofii chápal jednak jako sókratovský dialog s důrazem na kladení otázek a následnou reflexi a kritiku skutečných i možných odpovědí a jako službu pravdě, která tu je dříve než my, přichází či má přijít a o níž vydává své svědectví.

Seznam publikací v letech 1943–2009 čitá 15 hustě popsaných stran, cca 400 článků a studií.

Dílo

Bibliografie

Disertační a habilitační práce

Samizdatově vydané práce

  • Dopisy příteli I (dopisy č. 1–21). Praha: Edice Petlice, 1977. Sv. 134.
  • Dopisy příteli II (dopisy č. 22–40). Praha: Edice Petlice, 1978. Sv. 150.
  • Dopisy příteli I (dopisy č. 1–21). Praha: samizdat, 1978.
  • Dopisy příteli II (dopisy č. 22–40). Praha: samizdat, 1979.
  • Dopisy příteli III (dopisy č. 41–57). Praha: Edice Petlice, 1979. Sv. 190.
  • Dopisy příteli (dopisy č. 1–57). Praha: samizdat, 1980.
  • Dopisy příteli III (dopisy č. 41–57). Praha: Edice Petlice, 1980. Sv. 190.
  • Filosofie a víra. Praha: OIKOYMENH, 1985. Sv. 1.
  • Filosofie a theologie. Praha: OIKOYMENH, 1985. Sv. 2.
  • Dopisy příteli IV (dopisy č. 58–62, interview). Praha: OIKOYMENH, 1985. Sv. 3.
  • Život a slovo: eseje I. Praha: OIKOYMENH, 1985. Sv. 4.
  • Život a slovo: eseje II. Praha: OIKOYMENH, 1985. Sv. 5.
  • Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti. Praha: OIKOYMENH, 1985. Sv. 6.

Knižně vydané práce

  • Lettere a un amico. Bologna: Centro studi Europa orientale, 1979. 220 s. ISBN 88-7293-005-7.
  • Wahrheit und Widerstand: Prager Briefe. München: P. Kirchheim, 1988. 292 s. ISBN 3-87410-024-3.
  • Filosofie a víra. 1. vyd. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku – Evangelické nakladatelství, 1990. 176 s. ISBN 80-85241-02-1.
  • Dopisy příteli. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993. 136 s. ISBN 80-85241-10-2.
  • Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti. Praha: OIKOYMENH, 1997. 200 s. ISBN 80-86005-39-9.
  • Filosofie a víra: Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti II. 2. rozšířené vyd. Praha: OIKOYMENH, 1999. 256 s. ISBN 80-86005-66-6.
  • Havel je uhlík: Filosof a politická odpovědnost. Praha: Knihovna Václava Havla, 2009. 112 s. ISBN 978-80-903518-7-5.
  • Setkání a odstup. Praha: OIKOYMENH, 2010. 336 s. ISBN 978-80-7298-120-5.
  • Úvod do filosofování. Praha: OIKOYMENH, 2012. 224 s. ISBN 978-80-7298-416-9.
  • O umění. Praha: OIKOYMENH, 2014. 144 s. ISBN 978-80-7298-499-2.
  • Češi a Evropa. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2017. 123 s. ISBN 978-80-87912-95-9.

Volně přístupné texty

Překladatelská činnost

  • WHITEHEAD, Alfred North. Matematika a dobro a jiné eseje. Přeložili František Marek a Ladislav Hejdánek. Praha: Mladá fronta, 1970.
  • LANDSBERG, Paul Ludwig. Zkušenost smrti. Editor Jiří Němec, přeložili Jan Sokol a Ladislav Hejdánek. Praha: Vyšehrad, 1990.
  • EBELING, Gerhard. Co je to víra? In Evangelický kalendář 2001. Praha: Kalich, 2000.

Editorská činnost

Ocenění

Odkazy

Reference

  1. Národní autority České republiky. Dostupné online. [cit. 2024-02-22]
  2. KIR. Zemřel profesor Hejdánek, signatář a mluvčí Charty 77. Christnet [online]. 2020-04-28 [cit. 2020-04-28]. Dostupné online. 
  3. DOSTÁL, Václav. Studium po únoru 1948 – Ladislav Hejdánek jako student Univerzity Karlovy (1946–1952) [online]. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy: Nakladatelství Karolinum, 2022 [cit. 2023-05-27]. (ACTA UNIVERSITATIS CAROLINAE – HISTORIA UNIVERSITATIS CAROLINAE PRAGENSIS, Tomus LXII. Fasc. 1). S. 83. Dostupné online. 
  4. TVÁŘ (2) 1964-1965, 1968-1969 ve Slovníku české literatury po roce 1945
  5. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=140&hl=Hejd%C3%A1nek+
  6. http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/jednot.html
  7. Hejdánek Ladislav | Učená společnost České republiky. www.learned.cz [online]. [cit. 2020-07-17]. Dostupné online. 
  8. http://www.hrad.cz/cs/ceska-republika/statni-vyznamenani/rad-t-g-masaryka/seznam-vyznamenanych.shtml
  9. http://www.mesto-pisek.cz/aktuality/slavnostni-promoce-prof.-phdr.-ladislava-hejdanka/848[nedostupný zdroj]
  10. http://www.piseckysvet.cz/skolstvi/cestny-doktorat-pro-obcana-pisku-prof-ladislava-hejdanka/662
  11. Archivovaná kopie. www.areopag.cz [online]. [cit. 2011-12-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-10-23. 
  12. Slavnostní předání Ceny Václava Bendy 2014 [online]. Ústav pro studium totalitních režimů, 2014 [cit. 2017-06-04]. Dostupné online. 

Literatura

  • BALABÁN, Milan (ed.). Logos a svět: sborník k sedmdesátinám L. Hejdánka a J. S. Trojana. Praha: OIKOYMENH, 1997. 290 s. ISBN 80-86005-40-2.
  • DAYOVÁ, Barbara. Sametoví filozofové: podzemní univerzita v Československu a role Vzdělávací nadace Jana Husa v letech 1979–1989. Brno: Doplněk, 1999. 288 s. ISBN 80-7239-045-7.
  • GABRIEL, Jiří, et al. Slovník českých filosofů (s. 167). Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1998. 698 s. ISBN 80-210-1840-2.
  • Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 1, A–M. Praha: Kdo je kdo, 1991. 636 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 267. 
  • Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 187. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 440. 

Rozhovory

Recenze, komentáře a polemiky

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Ordre des Arts et des Lettres Chevalier ribbon.svg
Autor: Boroduntalk, Licence: CC BY 3.0
Ribbon bar: l'Ordre des Arts et des Lettres, Chavalier rank
CZE Rad T-G-Masaryka 3tr (1994) BAR.svg
Stužka: Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy – Česká republika (od roku 1994).