Ladislav Mňačko

Ladislav Mňačko
Narození	29. ledna 1919 nebo 28. ledna 1919 Valašské Klobouky
Úmrtí	24. února 1994 (ve věku 75 let) Bratislava
Povolání	spisovatel, dramatik, novinář, básník, publicista, scenárista, prozaik, redaktor a televizní scenárista
Žánr	próza
Významná díla	Jak chutná moc
Ocenění	Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy, in memoriam (2022)
Politická příslušnost	Komunistická strana Československa
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ladislav Mňačko (29. ledna 1919 Valašské Klobouky – 24. února 1994 Bratislava) byl slovenský spisovatel moravského původu a všestranný publicista. Nejpřekládanější slovenský spisovatel – jeho knihy vyšly v 26 jazycích.

Narodil se ve Valašských Kloboukách na Moravě ale dětství a mládí prožil v Martině, kde jeho otec dostal místo poštmistra.

Aktivně se účastnil druhé světové války v řadách partyzánů. Časově však nestihl povstání na Slovensku, a proto se připojil k partyzánskému hnutí na východní Moravě, k ploštinské skupině. Na začátku 50. let patřil jako jeden z oddaných komunistickému režimu k nejprominentnějším novinářům. S postupem času však nejen ztratil nadšení pro komunismus, přiřadil se dokonce k jeho nekompromisním odpůrcům.

V roce 1948 byl dopisovatelem v Palestině. Do zahraničí jako dopisovatel cestoval často, navštívil mj. i Izrael (1948, 1954, 1967, 1968), Albánii (1949), Čínu a Mongolsko (1957), Zakarpatskou Ukrajinu (1956), Maďarsko (1957), SSSR (1960), Francii (1963), Itálii (1964, 1965, 1968), NSR (1964), NDR (1965), Rakousko (1965, 1968), Vietnam (1966).

V roce 1953 obdržel Státní cenu za hru "Mosty na východ". ^[1]

V roce 1959 s výrazným úspěchem vydal autobiografický román Smrt si říká Engelchen (zfilmováno v roce 1960 Ivanem Balaďou a v roce 1963 Jánem Kadárem). Známá je též novela Jak chutná moc z roku 1967 – otřesné podobenství, jak hypnotizující moc může mít totalitní režim.

Na počátku 60. let popsal zákulisí politických procesů 50. let v knize Opožděné reportáže, jejíž význam bývá srovnáván dokonce s pracemi Alexandra Solženicyna.

V roce 1961 se v Izraeli jako novinář zúčastnil soudu s Adolfem Eichmannem; proces zpracoval v reportážní knize Já, Adolf Eichmann (1961).^[2]

V roce 1966 byl jmenován zasloužilým umělcem – za výrazný podíl na rozvoji slovenské kultury. Na podzim roku 1967 odešel do emigrace v Izraeli na protest proti postoji Československa v izraelsko-arabské válce, odkud se však po několika měsících vrátil, jeho první manželka – židovského původu ale v Izraeli zůstala natrvalo. Druhá emigrace, tentokrát podstatně delší, následovola hned po srpnové intervenci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, po které se usadil v Rakousku u Eisenstadtu ve vesnici Großhöflein. V prosinci roku 1969 byl vyloučen ze svazu spisovatelů za „zradu socialistických spisovatelů a za politický avanturizmus“. V exilu se pak věnoval intenzivně psaní. Vznikla zde řada scénářů pro televizi, z nichž devět bylo realizováno, a osm prozaických knih, mj. politické eseje Agresoři a Sedmá noc a satirický román s orwellovským nádechem Soudruh Münchhausen, vydaný v exilovém nakladatelství Index.

V roce 1989 se vrátil do Československa. Vystupoval rozhodně proti rozdělení společného státu a po jeho rozpadu v roce 1993 si za své bydliště zvolil Prahu. Zemřel v roce 1994 v Bratislavě. Pohřben je v slovenské obci Lukovištia v okrese Rimavská Sobota.

Ladislav Mňačko byl dvakrát ženat. Jeho první žena Hedviga Mňačková byla tvůrkyní obálek a ilustrací některých jeho knih (Izrael, Albánská reportáž).^[3][4] Po rozvodu se v roce 1968 znovu oženil. Druhá manželka, Eva Mňačková, rozená Bottová, odkázala pozůstalost Ladislava Mňačka včetně jeho pracovny Památníku národního písemnictví.^[5]

• Smrt si říká Engelchen (Smrť sa volá Engelchen), 1959 – román opírající se o autorovy vlastní zkušenosti z partyzánského hnutí za 2. sv. války; popisuje osud valašské osady Ploština.
• Noční rozhovor (Nočný rozhovor), 1966 – próza evokuje autorovy vlastní^[zdroj⁠?!] zážitky z konce války v Drážďanech, jak je prožíval jako utečenec z lágru, živíci se prodejem tabáku na černém trhu. Po 20 letech se do tohoto rozbořeného německého města vrací a v jeho troskách mu ožívá děsivá a hrozná realita německého fašizmu. Ve středu jeho vzpomínek je opětovaná láska německé dívky, někdejší fanatické nacistky, která pro lásku k nepřátelskému vojákovi, chápanou jako vlastizradu, byla svými nejbližšími popravena. Autor konfrontuje minulost a přítomnost v rozhovorech s dívkou v recepci hotelu, jež je zmítána vnitřním rozporem o správnosti rozsudku smrti nad válečným zločincem, který byl jejím otcem.
• Jak chutná moc (Ako chutí moc), 1968 – fotograf Frank se na pohřbu svého bývalého přítele, v posledních letech života komunistického funkcionáře a morální trosky, zamýšlí nad tím, co je moc a co je jejím důsledkem. Nebezpečí, že funkce spojená se značnou mocí odlidští člověka, zdeformuje ho, učiní z něho povolný nástroj zla, je nadčasový, stále aktuální. Vycházel nejprve na pokračování v časopise Plamen 1966, vydání knihy bylo zakázáno. Důvodem se stala podobnost hrdiny s postavou prezidenta A. Novotného. Poté, co kniha vyšla ve Vídní a Londýně (1967) vyšla také slovensky a česky v r. 1968.
• satirický román Súdruh Münchhausen (Soudruh Prášil), 1972 – groteskní průvodce poválečnými dějinami KSČ, kde vystupují skutečné historické osoby s jen lehce pozměněnými jmény (Husár – Gustáv Husák, Gotles – Klement Gottwald…)

• Izrael – národ v boji, 1949
• Proces proti velezradným fabrikantom, veľkostatkárom a zapredancom (Žingor a jeho spoločníci pred Štátnym súdom), 1950
• Dobrodružstvo vo Vietname (Dobrodružství ve Vietnamu), 1954
• Vody Oravy, 1955 – popisuje budování socialismu na Slovensku
• Ďaleko je do Whampoa (Daleko je do Whampoa), 1958 – reportáž o Číně
• U2 sa nevracia (U2 se nevrací), 1960 – komentuje sestřelení amerického výzvědného letounu u Sverdlovska 1. května 1960 a proces s pilotem Powersem
• Já, Adolf Eichmann, 1961 – reportáž o jeruzalémském procesu s původcem vražd miliónů Židů
• Kde končia prašné cesty (Kde končí prašné cesty), 1963 – jsou výsledkem novinářského putování po východním Slovensku na začátku 60. let.
• Oneskorené reportáže (Opožděné reportáže), 1963 přinášejí jedenáct krátkých próz, z nichž některé byly otištěny v časopise Kultúrny život a staly se literární senzací. Vyvolaly velkou pozornost odhalením politického teroru komunistické moci v 50. letech, který krutě zasahoval do života mnoha lidí.
• Albánská reportáž, 1950
• Šiesta velmoc, 1951
• Rozprával ten kapitán, 1965 (č. Kapitán mi vyprávěl 1965) – záplavy na jižním Slovensku v r. 1965 – výpověď vedoucího záchranných prací
• Jizvy zůstaly, 1966

• Čo nebolo v novinách (Co nebylo v novinách), 1958
• Agresori (Agresoři), 1968
• Siedma noc (Sedmá noc), německy 1968 – v tomto eseji navodil atmosféru posledního srpnového týdne roku 1968

• Marxová ulica (Marxova ulice), 1957 – soubor povídek ze života prostých lidí, kde se vrací do svých chlapeckých let, do dob předmnichovské republiky v Martině. Na osudech blízkých lidí, kamarádů nebo prostých dělníků vylíčil tehdejší život.
• Dlhá biela prerušovaná čiara (Dlouhá bílá přerušovaná čára), 1965 – novela, zamyšlení nad uspěchaností života – reportážní sonda do civilizačního procesu, jeho působení na psychiku lidí.
• Jizvy zůstaly, 1966 – povídky vybrané z knih Kde končí prašné cesty a Opožděné reportáže
• Kam nevodí Inturist, německy 1979 – parodická próza, cestovní kancelář SSSR, co se dělo mimo zraky turistů – paradoxy
• Gigant, 1981 (česky 1994) – parodická próza, „superthriller“ parodující bestsellerovou literaturu
• Slávnostný prejav – parodická próza, satira na západní životní styl

• Piesne ignotov, 1950
• Bubny a činely, 1954

• Mosty na východ, 1953 – námětově čerpající ze stavby viaduktu na Trati družby na Slovensku
• Partyzáni, 1945
• Živá voda, 1954
• Aj taký človek

• Agresoři (Die Aggressoren 1968) – kniha byla vydána v roce 1968 ve Vídni, Tel Avivu, poté francouzsky v Paříži (1969) a italsky v Miláně (1970). Ústředním námětem je myšlenka, že jsou to vždy velmoci, které obviňují malé státy z agrese, aby tím lépe maskovaly svůj vlastní imperialismus.
• Sedmá noc

Řadu Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy byl Ladislavu Mňačkovi udělen in memoriam 28. října 2022, za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidských práv.^[6]

• Slovenská literatura
• Seznam slovenských spisovatelů

• Dominik Tatarka a ti druzí – Informace o umlčované a zamlčované slovenské literatuře (Brno 1991)
• Jozef Leikert – Taký bol Ladislav Mňačko (2008)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ladislav Mňačko na Wikimedia Commons
• Osoba Ladislav Mňačko ve Wikicitátech
• Mňačko odišiel do exilu trikrát
• Literárne informačné centrum (LIC): Ladislav Mňačko litcentrum.sk