Lafferova křivka

Lafferova křivka, pojmenovaná po americkém ekonomovi Arthuru Lafferovi, zobrazuje hypotetickou závislost celkové sumy vybraných daní na míře zdanění. „Vysoké daně mají negativní dopad na ekonomický růst, protože oslabují motivaci lidí k pracovním výkonům, zvětšují daňové úniky a vyvolávají únik kapitálu – vč. lidského (odliv mozků), tzv. Čtvrtý výrobní faktor (nehmotný kapitál vč. podnikatelských schopností) – ze země.“^[1]

Křivka je popisem opakovaně v dějinách vysledovaného jevu, kdy zvyšování daní má od určitého bodu negativní výnos pro stát (státní zaměstnance) – nadměrné zvýšení daňové sazby už nezvyšuje daňové výnosy, ale naopak působí jejich pokles. Příliš vysoká daňová sazba natolik zatěžuje daňové poplatníky, že v konečném důsledku zapříčiní růst šedé a černé ekonomiky, spolu s únikem kapitálu do méně daňově zatížených zemí.^[1]

Platí, že v obou extrémních případech je daňový výnos nulový:

• při 0% zdanění je efekt zřejmý,
• u 100% sazby zase poplatníci hypoteticky raději nic nevydělávají, případně se povinnosti platit daně nějakým způsobem vyhnou...

Dle teorie Lafferovy křivky někde mezi těmito dvěma body existuje taková míra zdanění, která přináší maximální výnosy; ovšem zvyšování daňové sazby nad tuto hranici se již projeví negativně.

Historie

Původ

Termín „Lafferova křivka“ údajně poprvé použil Jude Wanniski (reportér The Wall Streat Journal) v roce 1974 po večeři v Two Continents Restaurant v hotelu Washington, kde se setkal s Arthurem Lafferem, Dickem Cheneyem, Donaldem Rumsfeldem a s jeho zástupkyní tiskového mluvčího Grace-Marie Arnettovou.^[2] Na tomto setkání se Laffer vyjádřil proti zvyšování daní, které prováděl prezident Gerald Ford a údajně načrtl křivku na ubrousek ke znázornění tohoto konceptu. Laffer tvrdí, že nemá žádnou vzpomínku na tento ubrousek, ale říká: „Používal jsem takzvanou Lafferovu křivku při učeních svých studentů“.^[2]

Sám Laffer netvrdí, že vymyslel tento koncept, to připisuje arabskému učenci Ibn Chaldúnovi a jeho knize Mukaddima, kterou vydal ve 14. století.^[2][3] V poslední době se autorství přisuzuje John Maynardovi Keynesovi.

Případy v minulosti

Existují i jiné historické precedenty než ty citované přímo Lafferem. Například v roce 1924 ministr financí Andrew Mellon řekl: „Zdá se, že je pro některé obtížné pochopit, že vysoká míra zdanění nemusí nutně znamenat velké příjmy pro vládu, a že další příjmy mohou být často získány jen pomocí nižších sazeb“. Tvrdil, že „73 % z ničeho je nic!“. Právě proto se snažil o snížení horní sazby daně z příjmu ze 73 % na 24 % (stejně jako daňové úlevy pro nižší třídu). Nutno ovšem dodat, že Mellon byl v polovině 20. let jedním z nejbohatších lidí ve Spojených státech amerických, třetí největší plátce daní po Johnu D. Rockefellerovi a Henry Fordovi.^[4] V období, kdy působil jako ministr financí USA jeho bohatství dosáhlo maxima přibližně okolo hodnoty 300 - 400 milionů dolarů. Celkové příjmy z daně z příjmu fyzických osob nominálně vzrostly z 719 milionů dolarů v roce 1921 na více než jednu miliardu v roce 1929. Průměrný nárůst byl o 4,2 % ročně po období 8 let, což příznivci snižování daní připisují právě nízkým daňovým sazbám.^[5]

Podobné argumenty jako tyto obhajuje rovněž Alí ibn Abí Tálib, čtvrtý chalífa, v dopise adresovaném guvernérovi Egypta Máliku al-Aštarovi. Důvody, které v dopise uvádí, jsou, že snížení daní zvyšuje:

• jak státní příjmy,
• tak životní úroveň poddaných,

přičemž jsou podobné těm, které citoval prezident Ronald Reagan v roce 1980. David Hume vyjádřil v roce 1756 podobné názory v eseji Daně stejně jako jeho kolega, skotský ekonom Adam Smith o 20 let později.^[6]

Demokratická strana v USA vyšla s argumentem nízkých daní v 80. letech 19. století a jako důkaz uváděla vysoký příjem z dovozních cel během Občanské války (1861-1865), který vedl k přebytkům v rozpočtu. Naproti tomu Republikánská strana, působící v protekcionistickém průmyslovém severovýchodu, tvrdila, že snížení sazeb by vedlo k poklesu příjmů. Demokratická strana, působící na zemědělském jihu, oponovala, že snížení cel by mohlo vést k vyšším příjmům při současném zvýšení počtu zdanitelných položek.

Teoretický základ

Vysvětlení

Laffer vysvětluje model v kontextu dvou vzájemně působících účinků zdanění  - aritmetického a ekonomického efektu. ^[2]

Aritmetický efekt předpokládá, že příjmy z daní se rovnají součinu sazby daně a zdanitelných příjmů (též označovaných jako základ daně). Při daňové sazbě 0 % model předpokládá nulový příjem z daní.

Ekonomický efekt předpokládá, že daňová sazba bude mít vliv na samotný základ daně. Při extrému daňové sazby 100 % má vláda teoreticky nulové příjmy, protože daňoví poplatníci mění své chování v reakci na daňovou sazbu:

• buď ztrácejí motivaci ke zdaňované práci,
• nebo hledají způsob, jak se placení daní vyhnout,

což znamená, že ekonomický efekt daňové sazby 100 % snižuje daňový základ na nulu. Proto někde mezi 0% a 100% leží daňová sazba, která bude příjmy z daní maximalizovat.

Ačkoli se z grafického znázornění křivky může zdát, že by optimální sazba daně měla být kolem 50 %, za předpokladu, že základ daně reaguje na daňové sazby lineárně, optimální sazba daně může být kdekoli mezi 0 % a 100 %. Stejně tak platí, že i když je křivka často znázorňována jako parabola, její tvar může být i jiný. Vliv může mít například elasticita, kdy za optimální elasticitu základu daně považujeme elasticitu rovnu 1, přičemž jakmile elasticita překročí danou hodnotu, příjmy z daní začnou klesat. ^[2]

Praktické problémy

Byly zaznamenány různé snahy kvantifikovat vztah mezi příjmy z daní a daňovými sazbami, například ve Spojených státech ze strany Congressional Budget Office. ^[7]

Ačkoli je vztah mezi sazbou daně a příjmy z daní obecně přijímán, o jeho přesné povaze se diskutuje. V praxi můžeme tvar hypotetické Lafferovy křivky pouze odhadovat. Je však pravděpodobné, že se bude lišit pro různé ekonomiky a bude záviset na elasticitě nabídky zdaněného výrobního faktoru práce i dalších faktorech. Zároveň se může proměňovat i v průběhu času. Odhad tvaru křivky mohou komplikovat i progresivní daně nebo případné rozdíly v motivaci ke zdaňované práci u různých příjmových skupin. Strukturu křivky mohou ovlivňovat také politická rozhodnutí (Například větší dostupnost tzv. daňových rájů a jiných úlev způsobí, že bod, kde příjmy z daní začnou klesat, bude nižší.).

Laffer představil křivku jako pedagogický nástroj ukazující, že za určitých okolností snížení daňových sazeb může ve skutečnosti zvýšit příjmy státního (byrokratického) rozpočtu a není třeba je kompenzovat snížením vládních výdajů nebo zvýšením půjček. Platí ale, že aby snížení daňové sazby skutečně příjmy státního rozpočtu zvýšilo, musí být současná daňová sazba vyšší než sazba maximalizující příjmy. Samotná křivka by však neměla být jediným základem, na základě kterého bude stát daňovou sazbu měnit. ^[8]

Zkušenosti s Lafferovou křivkou v USA

Americký prezident Coolidge snížil v průběhu let 1921-25 sazbu z osobních příjmů z válečné úrovně 73 % na 25 %. Coolidge očekával, že tento krok „ve skutečnosti poskytne vládě více příjmů“.^[9] Inkaso příslušné daně skutečně vzrostlo, během let 1923-28 zhruba dvojnásobně při minimální inflaci.^[10] Podíl daní zaplacených bohatými (tehdejší definice bohatého člověka byla dána příjmem nejméně 100 000 dolarů ročně^[9]) vzrostl na 78% ve srovnání s 44 % v roce 1921, kdy mezní sazba daně činila 73 %.^[10]

V roce 1962 došlo ke snížení horní sazby daně z příjmu prezidentem Kennedym. JFK mezní sazbu snížil z 91 % na 70 %. Distribuce daňového inkasa se rovněž změnila, podíl vyšších příjmových skupin vzrostl.^[9]

Během let 1963-68 daňové inkaso v absolutních číslech vzrostlo zhruba o 50 %. Jakožto procento HDP se nicméně rozpočtové příjmy snížily z 17,2% na 17% HDP.^[11]

Na Kennedyho navázal Ronald Reagan, který v roce 1981 prosadil plošné snížení sazeb daní z příjmů až na 28 %. Mezi lety 1981 a 1989 se objem rozpočtových příjmů jakožto procenta HDP snížil z 19,1% na 17,8% HDP. ^[11]

Zvýšení schodku federálního rozpočtu za Reagana bylo částečně způsobeno explozí státních výdajů, výraznou roli hrál také pokles daňových příjmů státního rozpočtu ze zákonů nejvíce snižujících daně.[1]

Ruská zkušenost s Lafferovou křivkou

Také v Rusku byl zaznamenán podobný efekt: po razantním snížení daní z příjmů fyzických osob v roce 2001 vzrostl objem daňového inkasa. Dle určitých názorů byl postkomunistický daňový systém charakterizován vysokými sazbami a značnou složitostí. Objevovaly se zde příležitosti pro daňové úniky. Z tohoto důvodu vláda trpěla nedostatkem příjmů. [2] Lafferova křivka nemá předpovídací schopnost, zachycuje mnoho hodnot, které jsou založeny na mixu mnoha různorodých historických proměnných, a proto je označována za pedagogický model a nemůžeme ho plně označovat za nástroj pro daňovou politiku. ^[12]

Dle názoru Mezinárodního měnového fondu nízké daňové inkaso bylo příčinou finanční nestability země. Doporučil zavedení nových daní a posílení finančních úřadů, což mohlo vést ke zrychlenému odtoku kapitálu ze země. Daňové inkaso Ruské federace pokleslo z úrovně 11,1 % HDP v roce 1995 na 8,6 % HDP v roce 1998. [3]

Po finanční krizi doprovázené částečnou platební neschopností státu, vláda přistoupila k zavedení rovné daňové sazby ve výši 13 %. Relativní objem vybraných daní se zvýšil na 16,1% HDP v roce 2001.^[13]

Studie Mezinárodního měnového fondu^[14] rozebírá příčiny ruského úspěchu. Mezinárodní měnový fond konstatoval, že vliv povzbuzení ekonomiky nízkými daněmi není prokazatelný v tak krátkém období, avšak bylo prokázáno určité zlepšení ve výběru daní. Před zavedením rovné daně (kdy platily tři sazby ve výši 12, 20 a 30 procent) Rusové přiznali pouze 52% svých příjmů. Po zavedení rovné daně došlo ke zlepšení situace a Rusové přiznali více než 68 % příjmů. Ruské daňové inkaso vzrostlo, protože se zjednodušila administrativa a snížila se motivace k daňovým únikům. Tato motivace se snížila i díky velmi ostré politice státu proti daňovým únikům a soudním procesům s údajnými neplatiči daní, jako byl případ podnikatele M. Chodorkovského.^[15]

Lafferova křivka v české ekonomice

Efekt Lafferovy křivky je velmi zřetelný i v české ekonomice u daní z příjmů fyzických i právnických osob. V roce 1999 činila sazba daně z příjmu právnických osob 35 %. Podíl inkasa této daně na hrubém domácím produktu činil 2,47 %.

Od té doby se daňová sazba postupně snižovala až na 28 % v roce 2004 a 20 % v roce 2009. Od roku 2010 se sazba daně z právnických osob drží na 19%. ^[16] Objem daní vybraných z příjmů právnických osob se od roku 1999 dosti podstatně zvýšil, a to při postupném snižování daňové sazby. V roce 2006 dosáhl podíl této daně na hrubém domácím produktu hodnoty 2,96 %: o pětinu více než v roce 1999. Kdyby se neprojevil efekt Lafferovy křivky, muselo by daňové inkaso nutně poklesnout jako procento z HDP.

Lafferova křivka se projevila již dříve také u daně z příjmů fyzických osob. V roce 1993 činila mezní sazba této daně 47 %, přičemž inkaso této daně představovalo 2,7 % HDP. V roce 2002 odvedly fyzické osoby na daních z příjmu 5,1 % HDP, a to při mezní sazbě 32 %. Sazba daně z příjmů fyzických osob byla až do roku 2008 progresivní a původně měla stanovených dokonce šest pásem. Od roku 2008 sazba progresivní není, i když od roku 2013 částečně ano (díky solidárnímu zvýšení daně). V roce 2016 činí mezní sazba daně z příjmů fyzických osob 15%.^[17]

Všechny tyto výsledky ale zdaleka nelze připsat pouze vlivu Lafferovy křivky, protože docházelo i k mnoha administrativním změnám, účinnější práci daňových úřadů, postupnému doladění a zpřísnění zákonů atd. Zároveň pokračoval rychlý hospodářský růst, rostl počet firem odvádějících daně, klesala nezaměstnanost a rostly průměrné mzdy.

Odkazy

Reference

Literatura

• KLÍMA, Jan. Makroekonomie. 1. vyd. Brno: B.I.B.S., 2006. 141 s. ISBN 80-86851-27-3. Kapitola Ekonomie strany nabídky a fiskální politika, s. 125–127. 

Související články

• Phillipsova křivka

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Lafferova křivka na Wikimedia Commons
• http://www.witzany.cz/archiv/clanky/Laff_krivka.htm