Latinskoamerická integrace

Latinskoamerická integrace představuje soubor politických, ekonomických, ale také kulturních procesů, které si stanoví jako cíl úzkou hospodářskou, politickou nebo kulturní spolupráci nebo přímo regionální integraci v rámci různých regionálních nebo subregionálních organizací, které v Latinské Americe. Latinskoamerická integrace je považována za součást procesů regionalizace a globalizace.^[1] V tomto kontextu se hovoří také o novém regionalismu, který je označován za způsob, jak se jednotlivé státy snaží s globalizací vyrovnat v době po ukončení Studené války.^[2][3]

První pokusy o hospodářskou a politickou integraci vznikaly v Latinské Americe od 60. let 20. století (např. MCCA, Andské společenství, CARICOM). Během 70. a 80. let došlo k utlumení integračních snah kvůli hospodářské situaci jednotlivých zemí a dále kvůli politické nestabilitě, občanským válkám a autoritářským režimům vládnoucích v řadě zemích Latinské Ameriky. K oživení došlo na konci 80. a především v 90. letech a na samém začátku 21. století v souvislosti s procesy demokratizace a globalizace (např. MERCOSUR, SICA, UNASUR a ALBA). Historicky je latinskoamerická integrace někdy spojována s myšlenkami Simóna Bolívara.^[4]

Hnacím motorem latinskoamerické integrace byla od 60. let 20. století především hospodářská oblast. Už v roce 1960 vznikla organizace Středoamerický společný trh (MCCA) s cílem vytvořit společný trh v oblasti Střední Ameriky. Díky dlouhodobým politickým problémům a nestabilitě regionu (guatemalská občanská válka, salvadorská občanská válka, Sandinistická revoluce v Nikaraguy) byla jeho činnost obnovena až v roce 1993, kdy došlo k podpisu tzv. Guatemalského protokolu, vytvářejícího platformu pro obnovení spolupráce v rámci Středoamerického integračního systému (SICA).^[5][6]

V roce 1969 bylo založeno Andské společenství národů (dnes Andské společenství) (CAN), jehož cílem bylo dosažení celní unie a posléze společného trhu na území svých členů. Od 90. let se integrační spolupráce v rámci Andského společenství zintenzivnila - došlo k uzavření dohod o oblasti volného trhu a zavedení vnějších tarifů (1992).^[5]

Zhruba ve stejné době vznikla z iniciativy Hospodářské komise pro Latinskou Ameriku a Karibik při OSN (CEPAL) Latinskoamerická asociace volného trhu (ALALC, dnes Latinskoamerické integrační sdružení, ALADI). Komise považovala asociaci za pokus o revitalizaci místních dovozních subsidií a zároveň nástroj k vytvoření stabilního spotřebního trhu a průmyslu.^[7] Dohoda o zřízení asociace byla podepsána v roce 1960 a postupně se k ní přičlenily další státy. Základní obrysy asociace upravovala Smlouva z Montevidea. Nicméně už kolem roku 1967 začala být asociace stagnantní, což bylo zapříčiněno mimo jiné snahou o integraci celkem 11 zemí se značně odlišnou ekonomickou strukturou a vývojem, které potom odrážely odlišné zájmy a důvody členství v asociaci.^[8]

V případě karibské oblasti došlo ke vzniku další subregionální organizace Karibský společný trh a společenství (CARICOM, dnes Karibské společenství), jejímž cílem byla ekonomická spolupráce a integrace v roce 1973. Organizace stavěla na starších pokusech o spolupráci v podobě Západoindické federace a Karibské zóny volného obchodu z 60. let 20. století.^[9] Dohoda z Chaguaramaras stavěla na modelu protekcionismu, dovozních subsidií, vlastnictví a kontroly regionálních přírodních zdrojů a také na regionální soběstačnosti.^[10] Během 80. let 20. století se ale jednotlivé členské státy dostaly do hospodářské recese, která oslabila význam celé organizace.^[10]

Cestovní pasy

Argentinský cestovní pas s názvem Mercosuru

Bolivijský cestovní pas s názvem Andského společenství

Konec Studené války a s tím související otevření nových trhů v oblasti Východní Evropy a Střední Asie vytvořily nový kontext pro latinskoamerickou hospodářskou integraci. Tato nová situace vedla k oživení integračních snah a k iniciaci nové hospodářské a politické spolupráce v regionu. Spolupráci také posílila vlna demokratizace Latinské Ameriky během konce 80. a 90. let 20. století. Vedle toho sehrála svojí roli dluhová krize a krize státního intervencionismu v hospodářské oblasti, kterou prošla řada latinskoamerických států na konci 80. let. Tato krize vedla na konci 80. a na začátku 90. let k tendencím k hospodářskému (neo)liberalismu, jež se projevoval v oblasti regionální integrace vznikem nebo obnovením regionálních bloků svobodného trhu. Vznik severoamerického sdružení NAFTA vyvolával u řady latinskoamerických zemí obavy z potenciálního vyloučení z investičních možností.^[11] Míra hospodářské závislosti na USA se v důsledku toho stala základem pro rozdílné koncepce integrace v oblastech Jižní Ameriky a Střední Ameriky a Karibiku.^[12]

V roce 1991 vznikla organizace Společný trh jihu (MERCOSUR/port.MERCOSUL).^{[p 1]} Cílem MERCOSURu byla integrace do jednotného trhu, volný pohyb zboží a služeb, zavedení společných vnějších tarifů, společná hospodářská politika, harmonizace legislativy v některých oblastech a koordinace jednotlivých hospodářských politik členských zemí.^[13] Nicméně záhy se vzájemná spolupráce rozšířila také na oblast kulturní, vzdělávací i do oblasti společné sociální charty.^[14] Vedle toho je MERCOSUR uznávaným mezinárodním soudním orgánem. Na rozdíl od EU funguje MERCOSUR na mezivládním principu, což znamená, že rozhodnutí leží hlavně na jednotlivých prezidentech členských států. ^[14] MERCOSUR se také během 90. let profiloval jako určitý protipól severoamerického NAFTA. Zatímco země integrované v regionální organizaci jako je Andské společenství (CAN) jsou přitahovány více ke spolupráci s MERCOSURem, naopak členské země Středoamerického integračního systém (SICA) a Karibského společného trhu a společenství včetně Kolumbie se připojily k oběma možnostem tím, že například uzavřely tripartitní dohody s Mexikem (členem NAFTA) ale zároveň spolupracují s MERCOSURem. Venezuela se ale později rozhodla pro spolupráci v rámci MERCOSURu, i když zároveň založila vlastní sdružení ALBA. Chile fluktuovalo v 90. letech mezi oběma možnostmi. Nejdříve se orientovalo spíše směrem k NAFTA, později začalo blíže spolupracovat s MERCOSURem.^[15] Tato situace potom v roce 2008 vyústila ve vznik Unie jihoamerických národů (UNASUR), ve které se spojily jihoamerické státy zúčastněné v rámci MERCOSURu a v rámci Andského společenství. Od roku 2024 je Bolívie členským státem jak MERCOSURu, tak Andského společenství.

První kroky k vytvoření Unie jihoamerických států byly učiněny v roce 2004, kdy se jihoameričtí lídři dohodli o tzv. Smlouvě z Cuzca. O čtyři roky (2008) později uzavřely potom ústavní smlouvu, která se stala základem unie, sdružující celkem 12 států ležících na území jihoamerického kontinentu.^{[p 2]} Panama a Mexiko získali status pozorovatelů. Cílem organizace je podle Ústavní smlouvy "konstruovat jihoamerickou identitu a občanství a rozvíjet integrovaný regionální prostor v oblastech politiky, hospodářství, sociální, kulturní, životního prostředí, energetiky a infrastruktur jako příspěvek k posílení jednoty Latinské Ameriky a Karibiku."^[16] UNASUR představuje více politický než ekonomický projekt, který naráží na některé historicky dané problémy a tenze. Například v roce 2008 došlo v rámci UNASUR ke konfliktu mezi Kolumbii a Ekvádorem s Venezuelou. Kolumbie zaútočila na jednotky FARC umístěné na ekvádorském území a našla doklady o tom, že FARC je financována Chavézovou vládou. Situaci, která směřovala k vojenskému konfliktu mezi Kolumbií a Ekvádorem s Venezuelou se nakonec podařilo vyřešit diplomaticky.^[17]

Paralelně s UNASUR vznikala další latinskoamerická integrační organizace Bolívarský svaz pro národy naší Ameriky (ALBA). Ten vznikl v roce 2004 především z iniciativy venezuelského prezidenta Hugo Cháveze jako reakce na vznik Americkou zóny volného obchodu (FTAA), iniciovanou Spojenými státy americkými. Původně sa jednalo o bilaterální spolupráci mezi Venezuelou a Kubou zaměřenou především na výměnu venezuelské ropy za kubánské zdravotnické lidské zdroje. Postupně se přičlenily některé další země.^{[p 3]} Ideologickým základem ALBA je vedle bolívarské myšlenky také idea "socialismu pro 21. století" a především představa "nové mezinárodní gepolitiky" v multipolárním světě, která by vedla k vzniku nového mocenského bloku.^[18] ALBA představuje projekt socialistického (alespoň ve své rétorice) bloku volného obchodu, který využívá rostoucích cen nafty jako základního nástroje své politiky. ^[19]

(c) Casa Rosada (

Argentina Presidency of the Nation

), CC BY-SA 2.0

Ve stejnou dobu, jako vznikal v Jižní Americe MERCOSUR, se spojilo celkem 25 států karibské oblasti do volnějšího Sdružení karibských států (ACS). 15 z nich je přitom členy staršího CARICOMu, který představuje celní unii některých karibských zemí. Asociace si ale neklade za cíl přímo hospodářskou nebo politickou integraci, ale spíše kooperaci s důrazem na turismus a pomoc při přírodních katastrofách.^[20] Celkem šest členských států CARICOMu potom na začátku roku 2006 vytvořilo Karibský jednotný trh a hospodářství, ke kterému se později připojilo dalších šest ostrovních států v Malých Antilách.^{[p 4]} Do roku 2015 by měl uvnitř něj vzniknout režim volného pohybu zboží, služeb, kapitálu a kvalifikovaných pracovníků.^[21]

Ve Střední Americe byl v roce 1991 založen Středoamerický integrační systém (SICA) s cílem prohloubit vzájemnou koordinaci v oblasti hospodářské a politické integrace v rámci členských zemí.^{[p 5]} Paralelně s ním koexistuje starší projekt Středoamerického společného trhu (CACM), který zaznamenal v 90. letech oživení.^[22] SICA oficiálně klade za cíl politickou integraci středoamerického regionu tak, aby se z něj stal region míru, svobody, demokracie a rozvoje.^[23]Hospodářská závislost Střední Ameriky na USA se ale opět projevila, když Kostarika, Salvador, Guatemala, Honduras a Nikaragua uzavřely spolu s USA v roce 2004 Dohodu o Středoamerickém volném trhu (CAFTA). Později během roku 2004 se k Dohodě přidala také Dominikánská republika (zkratka CAFTA-DR). ^[24]

Zastřešující organizací regionální integrace se stalo v roce 2010 Společenství latinskoamerických a karibských států (CELAC) sdružující celkem 33 států. Cílem CELAC je vedle prohlubování regionální integrace také "posilování kooperace ve sféře společných zájmů" a "posilování dialogu, interakce a synergie mezi regionálními a subregionálními mechanismy integrace v Latinské Americe a Karibiku".^[25]

Následující tabulka obsahuje většinu nejvýznamnějších společenství a organizací v Latinské Americe a Karibiku. I přes snahu o průběžnou aktualizaci nemusí být zcela aktuální.

Společenství latinskoamerických a karibských států
	akronym: CELAC [26] sídlo: není stanoveno vznik: 23/02/2010 zúčastněné státy: Antigua a Barbuda, Argentina, Bahamy, Barbados, Belize, Bolívie, Chile, Dominika, Dominikánská republika, Ekvádor, Grenada, Guatemala, Guyana, Haiti, Honduras, Jamajka, Kolumbie, Kostarika, Kuba, Mexiko, Nikaragua, Panama, Paraguay, Peru, Salvador, Surinam, Svatá Lucie, Svatý Kryštof a Nevis, Svatý Vincenc a Grenadiny, Trinidad a Tobago, Uruguay, Venezuela
Unie jihoamerických národů
	akronym: UNASUR [27] sídlo: Quito, Cochabamba vznik: 04/07/2008 zúčastněné státy: Bolívie, Guyana, Peru, Surinam, Venezuela
Společný trh jihu
	akronym: MERCOSUR [28] sídlo: Montevideo vznik: 26/03/1991 zúčastněné státy: Argentina, Brazílie, Paraguay, Uruguay, Venezuela (členství pozastaveno), Bolívie (od 2024)
Andské společenství
	akronym: CAN [29] sídlo: Lima vznik: 26/05/1969 zúčastněné státy: Kolumbie, Ekvádor, Peru, Bolívie	(c) Keepscases, CC BY-SA 3.0
Pacifická aliance
	akronym: není [30] sídlo: není ustanoveno vznik: 06/06/2012 zúčastněné státy: Mexiko, Chile, Peru, Kolumbie
Bolívarovský svaz pro lid naší Ameriky
	akronym: ALBA [31] sídlo: Caracas vznik: 14/12/2004 zúčastněné státy: Svatý Vincenc a Grenadiny, Antigua a Barbuda, Bolívie, Kuba, Dominika, Nikaragua, Venezuela, Svatá Lucie, Grenada, Svatý Kryštof a Nevis, Grenada
Petrocaribe
	akronym: není sídlo: není ustanoveno vznik: 014/12/2004 zúčastněné státy: Antigua a Barbuda, Bahamy, Belize, Dominika, Dominikánská republika, Granada, Guatemala, Guyana, Haiti, Honduras, Jamajka, Kuba, Nikaragua, Svatý Kryštof a Nevis, Svatá Lucie, Svatý Vincenc a Grenadiny, Surinam, Venezuela
Fórum za pokrok a rozvoj Jižní Ameriky
	akronym: PROSUR[32] sídlo: vznik: 22/03/2019 zúčastněné státy: Argentina, Kolumbie, Chile (členství pozastaveno), Paraguay, Brazílie, Peru, Ekvádor, Guyana
Středoamerický integrační systém
	akronym: SICA [33] sídlo: Ciudad de Guatemala vznik: 01/02/1993 zúčastněné státy: Belize, Guatemala, Salvador, Honduras, Nikaragua, Kostarika, Panama, Dominikánská republika
Latinskoamerický hospodářský systém
	akronym: SELA [34] sídlo: Caracas vznik: 04/07/1973 zúčastněné státy: Argentina, Bahamy, Barbados, Belize, Bolívie, Brazílie, Chile, Kolumbie, Kuba, Dominikánská republika, Ekvádor, Salvador, Guatemala, Guyana, Haiti, Honduras, Jamajka, Mexiko, Nikaragua, Panama, Paraguay, Peru, Surinam, Trinidad a Tobago, Uruguay, Venezuela
Latinskoamerické integrační sdružení
	akronym: ALADI [35] sídlo: Montevideo vznik: 12/08/1980 zúčastněné státy: Argentina, Bolívie, Brazílie, Chile, Kolumbie, Kuba, Ekvádor, Mexiko, Panama, Paraguay, Peru, Uruguay, Venezuela
Karibské společenství
	akronym: CARICOM [36] sídlo: Georgetown vznik: 04/07/1973 zúčastněné státy: Antigua a Barbuda, Bahamy, Barbados, Belize, Dominika, Granada, Guyana, Haiti, Jamajka, Montserrat, Svatý Kryštof a Nevis, Svatá Lucie, Svatý Vincenc a Grenadiny, Surinam, Trinidad a Tobago
Sdružení karibských států
	akronym: ACS-AEC [37] sídlo: Port of Spain vznik: 24/07/1994 zúčastněné státy: Antigua a Barbuda, Bahamy, Barbados, Belize, Kolumbie, Kostarika, Kuba, Dominika, Salvador, Grenada, Guatemala, Haiti, Honduras, Jamajka, Mexiko, Nikaragua, Panama, Dominikánská republika, Svatá Lucie, Svatý Kryštof a Nevis, Svatý Vincenc a Grenadiny, Surinam, Trinidad a Tobago, Venezuela
Organizace východokaribských států
	akronym: OECS [38] sídlo: Castries vznik: 18/06/1981 zúčastněné státy: Antigua a Barbuda, Dominika, Granada, Montserrat, Svatý Kryštof a Nevis, Svatá Lucie, Svatý Vincenc a Grenadiny

• CAMMACK, Paul. Mercosur/l and Latin American Integration. Japanese Economy. July-August 2001, roč. 29, čís. 4, s. 54–66. ISSN 1097-203X. (anglicky) 
• DEVLIN, Robert ed. Beyond Borders: The New Regionalism in Latin America. Washington: Inter-American Development Bank, 2002. 290 s. Dostupné online. ISBN 1-931003-23-8. (anglicky) 
• O'KEEFE, Thomas Andrew. Latin American and Carribean Trade Agreements: Keys to a Prosperous Community in the Americas. Leiden: Koninklijke Brill, 2009. 516 s. (anglicky) 
• SANAHUJA, José Antonio. Regionalismo e integración en América Latina: balance y perspectivas. Pensamiento Iberoamericano (nueva época). Febrero 2007, roč. 0, s. 75–106. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-12-09. ISSN 0212-0208. (španělsky)  Archivováno 9. 12. 2011 na Wayback Machine.
• SANAHUJA, José Antonio. La Construcción de Una Región: Suramérica y el Regionalismo Posliberal. In: CIENFUGOS, Manuel; SANAHUJA, José Antonio. Una Región en Constructión: UNASUR y La Integración en América del Sur. Barcelona: Fundacio Cidob, 2010. ISBN 978-84-9251117-4. S. 87–134. (španělsky)

• Nový regionalismus
• Regionální integrace