Lausannská smlouva

Lausannská smlouva
Témanahrazení Sèvreské smlouvy
Data
Podepsáno24. července 1923
Místo podepsáníLausanne
Strany
SignatářiTurecko, Britské impérium, Třetí Francouzská republika, Italské království, Japonské císařství, Řecké království, Rumunské království, Království Jugoslávie
Obsah
Důsledkypotvrzení územního rozsahu Turecka

Lausannská smlouva je mírová smlouva podepsaná 24. července 1923 v Palais de Rumine v Lausanne (jihozápadní Švýcarsko). Uzavřely ji státy dohody (Velká Británie, Francie, Itálie, Japonsko, Řecko, Rumunsko, Jugoslávie) na straně jedné a Turecko na straně druhé.[1] Lausannská smlouva nahradila Sèvreskou smlouvu z 10. srpna 1920, která ukončila první světovou válku mezi státy Dohody a Osmanskou říší. Jedná se proto o poslední smlouvu týkající se první světové války.

Lausannská smlouva určila územní uspořádání moderního Turecka.[1] Upřesnila turecké hranice a nařídila přesuny obyvatelstva, které začaly už předtím arménskou a řeckou genocidou.[2]

Kontext

Ustanovení Sèvreské smlouvy z roku 1920 rozpustila armádu osmanské říše a rozdělila její území mezi britské, italské a francouzské sféry vlivu. Osmané ztratili většinu svých blízkovýchodních území. Východní Thrákii a Iónii mělo získat Řecké království. Severo-východní část Turecka připadla Arménii a na jihovýchodě Turecka měl vzniknout nezávislý Kuridstán. Velké národní shromáždění Turecka smlouvu odsoudilo jako „projekt pro rozbití koloniálního Turecka“.

Osmanský sultán Mehmed VI. byl donucen smlouvu schválit, ale žádný národní parlament (kromě řeckého) smlouvu neratifikoval. Už na podzim 1920 prohlásil předseda vlády Francie Georges Leygues, že neratifikuje Sèvreskou smlouvu, protože je pro Turecko příliš nevýhodná a musí být zrevidována. Proti Sèvreské smlouvě vystupoval také Mustafa Kemal Atatürk, který od roku 1919 vedl nacionalistické povstání proti osmanskému sultánu. Válčil rovněž proti řeckým, kurdským, arménským, britským a italským jednotkám, které okupovaly části Turecka. Na druhé straně Kemal těžil z podpory Francie a bolševického Ruska.[3][4]

V únoru až březnu 1921 se v Londýně konala konference o revizi smlouvy ze Sèvres. Nebylo sice dosaženo shody, ale Itálie stáhla vojska z Anatólie. V březnu 1922 se státy Dohody konečně vzdaly Sèvreské smlouvy a předložily kemalistickým představitelům návrh nového ujednání. Kemal všal usoudil, že tyto návrhy neodpovídají tureckým národním aspiracím.[5]

Poté, co byla Arménie připojena k Sovětskému svazu, uzavřela v říjnu 1921 sovětská Arménie s kemalistickými povstalci Karskou smlouvu, podle níž Arménie postoupila Turecku území získané díky Sèvreské smlouvě.[6]

V roce 1922 kemalisté sesadili sultána, čímž zanikla Osmanská říše.[7] Téhož roku Kemal uštědřil krutou porážku řeckému vojsku.[8] To zasadilo smlouvě ze Sèvres poslední ránu a státy Dohody se rozhodly definitivně ustoupit. Do Lausanne byla svolána nová konference, jejíž jednání odráželo nové rozložení sil v Malé Asii. Tureckou delegaci vedl politik İsmet İnönü

Obsah

Vítězným povstáním Turci dosáhli mnoha územních změn ve svůj prospěch: byla potvrzena suverenita Turecka v celé Malé Asii a ve východní Thrákii.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Traité de Lausanne (1923) na francouzské Wikipedii.

  1. ↑ a b Treaty of Lausanne. In: www.britannica.com. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.
  2. ↑ MILTON, Giles; HERTZ, Florence. Le paradis perdu: 1922, la destruction de Smyrne la tolérante récit. Paris: Libretto, 2013. ISBN 9782752908810. (francouzsky) 
  3. ↑ JACQUES, Bariéty. Aristide Briand, la société des nations et l'Europe: 1919–1932. Strasbourg: Presses Univ. de Strasbourg, 2007. ISBN 2868203078. S. 49–51. (francouzsky) 
  4. ↑ KAPUR, Harish. Soviet Russia and Asia: 1917–1927. [s.l.]: Michael Joseph, 1966. 266 s. ISBN 1135303266. (anglicky) 
  5. ↑ GHAZI MUSTAFA KEMAL, Atatürk. Discours Du Ghazi Mustafa Kemal President de la Republique Turque. [s.l.]: [s.n.], 2003. ISBN 9751616719. S. 485, 626. (francouzsky) 
  6. ↑ GRIFFITHS, Richard. Patriotism perverted: Captain Ramsay, the Right Club, and British anti-semitism, 1939-40. London: Constable, 1998. Dostupné online. ISBN 9780094679207. S. 48–51. (anglicky) 
  7. ↑ PALMER, Alan. Praha: Panevropa, 1996. ISBN 80-85846-05-5. S. 255–272. 
  8. ↑ HOROWITZ, Irving Louis. Death by Governmen. [s.l.]: Transaction Publishers, 1994. ISBN 978-1-56000-927-6. S. 233. (anglicky) 

Literatura

  • BENOIST-MÉCHIN, Jacques. Mustapha Kémal ou la mort d'un empire. Paris: Michel, 1991. Dostupné online. ISBN 978-2-226-02195-3. (francouzsky) 
  • MCCARTHY, Justin. The Ottoman peoples and the end of empire. London: Arnold [u.a.] ISBN 978-0-340-70657-2. (anglicky) 
  • SELVI, Haluk. Armenian question: from the First World War to the treaty of Lausanne. Sakarya: Sakarya University, Turkish-Armenian Relationships Research Centre ISBN 9757988367. (anglicky) 
  • SHAW, Stanford J. From empire to republic: the Turkish war of national liberation, 1918-1923: a documentary study. Ankara: Türk Tarih Kurumu Basımevi, 2000. Dostupné online. ISBN 9751612284. (anglicky) 
  • SONYEL, Salahi Ramadan. Turkish diplomacy, 1918-1923: Mustafa Kemal and the Turkish National Movement. London: Sage Publ, 1975. Dostupné online. ISBN 9780803999268. (anglicky) 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce