Laval Nugent

Hrabě Laval Nugent
Doživotní člen Panské sněmovny
Ve funkci: 18. dubna 1861 – 22. srpna 1862
Vojenská služba
Služba	Habsburská monarchie Habsburská monarchie
Hodnost	generálmajor 1809, polní podmaršál 1815, polní zbrojmistr 1838, polní maršál 1849
Narození	3. listopadu 1777 Hrabství Wicklow
Úmrtí	21. srpna 1862 (ve věku 84 let) Bosiljevo
Titul	1847 hraběcí stav v Rakouském císařství
Děti	Beatrix Gräfin Nugent von Westmeath
Profese	vojevůdce, politik a důstojník
Ocenění	komandér Vojenského řádu Marie Terezie Řád sv. Ondřeje Řád sv. Anny 1. třídy rytíř Řádu sv. Alexandra Něvského rytíř Řádu zlatého rouna
Commons	Laval Nugent
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Laval hrabě Nugent z Westmeathu (německy Laval Graf Nugent von Westmeath) (3. listopadu 1777 Ballynacor, Irsko – 22. srpna 1862 Bosiljevo, Chorvatsko) byl rakouský generál irského původu. Od patnácti let sloužil v císařské armádě, vyznamenal se v závěrečné fázi napoleonských válek, kdy se významně podílel na osvobození Itálie od francouzské nadvlády. I když byl Irem v rakouských službách, proslul jako zastánce národních zájmů v Chorvatsku, kde vlastnil statky a byl zde také řadu let zemským velitelem. V roce 1847 byl povýšen na hraběte a v roce 1849 dosáhl hodnosti polního maršála. Proslul mimo jiné jako mecenáš a sběratel umění, na svých sídlech v Chorvatsku soustředil hodnotné umělecké sbírky italské renesance a archeologických nálezů z doby antiky.^[1]

Pocházel ze starého irského šlechtického rodu Nugentů, který v jedné linii od 18. století žil v habsburské monarchii, byl synem důstojníka Michaela Antona Nugenta. Narodil se v Irsku a po předčasném úmrtí otce byl ve dvanácti letech poslán do Vídně, kde pod patronátem svého strýce, plukovníka Oliviera Nugenta, studoval na Tereziánské vojenské akademii. Do císařské armády vstoupil v roce 1793 jako kadet a zúčastnil se válek proti revoluční Francii. Rychle postupoval v hodnostech, již v roce 1800 byl majorem a v roce 1801 obdržel rytířský kříž Řádu Marie Terezie.^[2] V roce 1807 dosáhl hodnosti plukovníka a v tažení roku 1809 byl náčelníkem štábu armádního sboru arcivévody Jana. V roce 1809 byl zároveň povýšen na generálmajora, odmítl ale akceptovat mírovou smlouvu s Francií z téhož roku a odešel do stavu disponibility. V letech 1811–1813 pobýval z pověření knížete Metternicha ve Velké Británii s diplomatickými úkoly. Přijal hodnost generálmajora v britské armádě a zúčastnil se bojů ve Španělsku pod velením vévody Wellingtona.

Po Napoleonově porážce v Rusku a anulaci rakouského spojenectví s Francií se v roce 1813 vrátil do aktivní vojenské služby v rakouské armádě. Proti rozkazům Dvorské válečné rady zamířil se svým sborem do Illyrských provincií, kde se na pobřeží plánoval spojit s britskou námořní flotilou. Podařilo se mu dobýt několik regionů ve Slovinsku a Chorvatsku a 27. srpna 1813 prakticky bez boje obsadil Rijeku. Odtud pokračoval v tažení do severní Itálie, kde bojoval proti místokráli Evženovi. Obsadil Terst, Benátky a poté vstoupil Říma, kam umožnil návrat papeži Piovi VII. (za to také obdržel titul římského knížete), stal se také držitelem komandérského kříže Řádu Marie Terezie.^[3] V jižní Itálii pak bojoval proti napoleonskému maršálu Muratovi a po jeho sesazení z neapolského trůnu získal hodnost polního podmaršála (1815). Téhož roku obdržel také komandérský kříž Leopoldova řádu a Řád železné koruny I. třídy.

Po Vídeňském kongresu zůstal v Sicilském království, kde byl od září 1815 do srpna velitelem rakouského armádního sboru, nakonec na žádost krále Ferdinanda I. převzal v Neapoli vrchní velení (1817–1820). Po roce 1820 žil několik let v soukromí a věnoval se správě statků získaných v Chorvatsku v okolí Karlovace.^[4] V roce 1829 byl znovu povolán do aktivní služby a v letech 1829–1838 byl velitelem v Terstu. V roce 1838 se stal velitelem pro Chorvatsko a Tyrolsko (v hodnosti polního zbrojmistra), v této době ale došlo v Chorvatsku ke vzepětí národního uvědomění, které Nugent podporoval (sám sebe označoval za Chorvata). Proto byl převelen a v letech 1839–1840 byl vrchním velitelem pro Moravu a Slezsko, poté do roku 1842 velel na Vojenské hranici. Nakonec se v červenci 1842 vrátil do Chorvatska a byl zde vrchním velitelem až do roku 1849. V v revolučním roce 1848 bojoval s maršálem Radeckým v v Itálii, poté byl převelen do Uher a zúčastnil se bojů proti maďarským revolucionářům. V říjnu 1849 byl povýšen do nejvyšší hodnosti polního maršála.^[5] Ještě ve věku 82 let se jako dobrovolník zúčastnil bitvy u Solferina (1859).

Zemřel na jednom ze svých sídel Bosiljevo v Chorvatsku 22. srpna 1862 ve věku 84 let. V době svého úmrtí byl jedním z nejstarších veteránů napoleonských válek.

Byl císařským komořím a tajným radou, díky vlastnictví statků v Chorvatsku získal uherský indigenát (1824) a byl členem chorvatského zemského sněmu. Krátce před smrtí byl v dubnu 1861 jmenován doživotním členem rakouské panské sněmovny. S ohledem na svou účast v napoleonských válkách obdržel také řadu vyznamenání od několika evropských panovníků. V roce 1815 mu britský král Jiří III. udělil Řád lázně hannoverský Řád Guelfů, od ruského cara Alexandra I. dostal Řád sv. Anny a Řád sv. Alexandra Něvského, v Neapolsku získal Řád sv. Ferdinanda a za zásluhy a Vojenský řád sv. Jiří. V roce 1847 získal titul hraběte v Rakousku.^[6]V návaznosti na účast v bojích proti uherské revoluci získal v roce 1850 ruský Řád sv. Ondřeje. Od roku 1825 byl také profesním rytířem Maltézského řádu a od roku 1855 titulárním velkopřevorem Maltézského řádu pro Irsko. Nakonec v roce 1858 získal Řád zlatého rouna (dekorován byl spolu s právě narozeným korunním princem Rudolfem). V roce 1861 byl jmenován doživotním členem rakouské Panské sněmovny.^[7]

Kromě vojenské kariéry proslul jako významný sběratel a mecenáš umění. Během svého pobytu v jižní Itálii po napoleonských válkách se aktivně podílel na organizaci archeologických výzkumů. Díky vykopávkám z doby antiky shromáždil cenné umělecké sbírky, sbíral také italské výtvarné umění z doby renesance (Leonardo da Vinci, Tizian). Své sbírky soustředil na hradě Trsat v Rijece, který koupil v roce 1826 od Auerspergové. Velká část jeho uměleckých sbírek je dnes rozptýlena v několika chorvatských muzeích.

V roce 1815 se v Neapoli oženil s princeznou Giovannou di Sforza-Riario (1797–1855) z významné italské šlechtické rodiny. Z jejich manželství se narodilo šest dětí, synové Albert Evžen (1816–1896) a Artur Patrik (1825–1897) sloužili v rakouské armádě a dosáhli hodnosti plukovníka. V roce 1886 jim bylo potvrzeno dědičné členství v uherské Sněmovně magnátů, majetek v Chorvatsku ale postupně prodali.^[8] Dcera Beatrix (1822–1880) byla manželkou generála prince Leopolda Croÿe-Dülmena

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Laval Nugent von Westmeath na Wikimedia Commons
• Životopis Lavala Nugenta na webu napoleon-series