Lednové povstání

Lednové povstání
konflikt: Rusko-polská válka
Jan Matejko: Polonia, 1864. Zajatci čekají na deportaci na Sibiř, ruský důstojník dohlíží na kováře, který nasazuje Polonii okovy.
Jan Matejko: Polonia, 1864. Zajatci čekají na deportaci na Sibiř, ruský důstojník dohlíží na kováře, který nasazuje Polonii okovy.

Trvání22. ledna 1863 – 18. června 1864
(1 rok, 148 dní)
Místooblast Polska, Litvy (včetně dnešního Běloruska a Ukrajiny) a okrajově Ruské říše
Výsledekruské vítězství
Strany
polská národní vláda
  • Garibaldiho legie
Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium
Velitelé
Stefan Bobrowski
Romuald Traugutt
Marian Langiewicz
Ludwik Mierosławski
Friedrich Wilhelm Rembert von Berg
Michaił Murawjow
Síla
okolo 200 000
s pouhými 20 garibaldovci
neznámá
Ztráty
10 000–20 000 (polské odhady)
30 000 (ruské odhady):
  • 22 000 mrtvých a zraněných
  • 7 000 zajatých
4 500 (ruské odhady)

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lednové povstání (polsky powstanie styczniowe, rusky Польское nebo Янва́рское восста́ние), proti Ruskému impériu vzniklo manifestem Prozatímní národní vlády 22. ledna 1863 na území Kongresového Polska, od 1. února 1863 Litvy, Běloruska a části Ukrajiny a Ruska a trvalo do roku 1864, kdy bylo definitivně poraženo.

Historie

Předchozí události

Znak lednového povstání: orlice symbolizuje Polsko, rytíř Vytis Litvu a archanděl Michael Rus.

Polskému povstání z ledna 1863 předcházel spontánní odpor mladých Poláků, kteří odmítali sloužit v ruské armádě a utíkali do lesů. K nim se připojila polská šlechta a množství měšťanů. Polské skupiny, často vyzbrojené pouze zemědělským nářadím, kosami apod., musely brzy přejít ke gerilové válce, ale boje trvaly 18 měsíců.

Bylo to největší polské národní povstání, setkalo se s mezinárodní podporou nejen veřejného mínění. Mělo charakter partyzánské války s přibližně 1200 bitev a střetů. Přes počáteční úspěchy Poláků skončilo porážkou povstalců, z nichž několik desítek tisíc padlo v bojích, téměř jeden tisíc byl popraven, 38 000 odsouzeno na nucené práce a na Sibiř a okolo deseti tisíc emigrovalo. Po bitvách Rusové pálili obce, které ukrývaly povstalce, a vraždili civilní obyvatelstvo. Zničeny byly četné kulturní statky, např. rozsáhlý archiv Zámojských ve Zvěřinci[1].

Litevské Vilno pak zpacifikovaly oddíly ministra Michaila Muravjova, zvaného Věšátěl. V Litvě padlo asi 10 000 polských šlechticů z celkového počtu 40 tisíc, tedy každý čtvrtý Polák.[2].

Následky neúspěchu povstání

Bitva u Siemiatycz (1863)

Po porážce povstání bylo několik set lidí popraveno a 20 až 70 tisíc deportováno na Sibiř. Následovala další vlna emigrace zejména vzdělaných lidí na Západ, především do Francie. Ruština se stala úředním jazykem, všechno vyučování kromě náboženského muselo být v ruštině. Polské království bylo roku 1867 plně inkorporováno do Ruského impéria, přejmenováno na Poviselský kraj a správně rozčleněno na 10 provincií s gubernátory v čele.

Šlechta byla potrestána zvláštní daní, většina statků byla zkonfiskována a půda rozdělena poddaným. Krátce po porážce povstání bylo na polském území zrušeno nevolnictví (na ruském území už o 3 roky dříve), čímž si ruská vláda získala polské rolníky. Pozdější rozvoj průmyslu a měst a s ním spojené zlepšení životní úrovně situaci v Polsku na několik desetiletí napomohlo uklidnit.

Odkazy

Reference

  1. Stanisław Zieliński, Bitwy i Potyczki 1863–1864, Muzeum Narodowe w Rapperswilu, Rapperswil 1913, s. 59, 62, 83, 224.
  2. Mikołaj Pawliszczew, Tygodnie polskiego buntu, t. II, Warszawa 2003, s. 68.

Literatura

  • Ottův slovník naučný nové doby, heslo Polsko - dějiny. Sv. 8, str. 1239

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce