Ledovec

Ledovec je nehomogenní přírodní těleso tvořené ledem, omezené jen jinou horninou; led se v něm pohybuje vlivem zemské tíže podobně, jako voda v řece.^[1][2] Ledovce, které jsou částí kryosféry a hydrosféry, mají jazykovitý nebo bochníkovitý tvar. Jejich studiem se zabývá glaciologie a jistou částí také geokryologie. Vznikají hromaděním sněhu, který se pod vlivem okolí mění na firn, z firnu na firnový led a z firnového ledu na led ledovcový. Proces přeměny sněhu ve firn je nazýván firnovatění. To je způsobeno především táním a znovu zamrzáním pod vlivem tlaku vyšších vrstev, ale dochází k němu i se změnami teploty. Tento zdánlivě jednoduchý proces tání a mrznutí se odborně nazývá regelace. Tato vlastnost činí z ledovce plastické těleso schopné vyplňovat a modelovat reliéf Země. Ledovce se vyskytují na všech kontinentech s výjimkou Austrálie.

Zonální ledovce (kontinentální) mají svou extrazonální variantu v horských ledovcích (údolních).^[3]

Česká terminologie označuje slovem ledovec různá rozsahem a pohybem odlišná ledová tělesa. Například gigantické ledové příkrovy, které jsou pro svou rozlehlost označovány též jako pevninské ledovce, z nichž ve skutečnosti led odchází do oceánu mnoha ledovci a ledovcovými proudy. Nebo menší ledové čepice. V obecném jazyce se lze setkat i s označením icebergů takovým slovem („špička ledovce“).

Ledovec končící v moři může mít plovoucí konec nazývaný šelfový ledovec. Nejrozsáhlejší jsou dnes Rossův a Filchnera-Ronneové u břehů Antarktidy, oba větší než Německo.

Globální oteplování vede na celém světě k ústupu ledovců. Některé ledovce již zmizely zcela^[4][5] a očekává se, že rostoucí teploty způsobí neustálý ústup i většiny ostatních horských ledovců na světě. U více než 90 % ledovců zaznamenalo Světové středisko pro monitorování ledovců od roku 1995 jejich ústup.^[6]

Ledovcové čepičky existují na některých místech na Zemi (Transantarktické pohoří) nepřetržitě už nejméně 60 milionů let, tedy od doby nejstarších třetihor (paleogénu).^[7] Grónský ledovec roztál před 400 tisíci lety.^[8]

Ledovce dělí česká geologie, geomorfologie a geografie do typů jako: karový, svahový, údolní, dendritický, malaspinský (úpatní, piedmontní):

• karový ledovec vyplňuje vysoko položené deprese – kary, karové terasy (vyživovací oblasti) – na údolních svazích a schází mu typický ledovcový jazyk, jeho tvar je odvislý především od tvaru karu a šířka obvykle převládá nad délkou. Ledovce tohoto typu se vyskytují především v Pyrenejích a v Alpách. Karový ledovec je přechodovým typem ke sněžníku.

• svahový ledovec (visutý), podobně jako karový ledovec, vyplňuje deprese na údolních svazích, ale má alespoň krátký splaz, který zůstává zavěšen na svahu. Ledovce tohoto typu se vyskytují také především v Pyrenejích a v Alpách. Někteří geomorfologové chápou pod pojmem svahový ledovec ledovce, které vznikají v mělkých depresích nebo na strukturních stupních na příkrých svazích a které se vyvinuly ze sněžníku v nivačních depresích anebo nivačních lištách.

• údolní ledovec vyplňuje vyšší části horských údolí, má dobře vyvinutou vyživovací oblast i ledovcový jazyk. Tento typ ledovce je nazýván také jako alpský typ, podle svého hojného zastoupení v Alpách. Občas jsou z tohoto typu vyděleny údolní ledovce plazového typu, které jsou podobné údolním ledovcům alpského typu, nejsou však živeny ledovci vznikajícími v karech, nýbrž ledovcovými čapkami na rozvodích.

• dendritický ledovec má více vyživovacích oblastí po obou stranách údolí, z obou údolních svahů splývají ledovcové jazyky, jež se spojují s hlavním ledovcem, tento typ je zastoupen zvláště ve vysokých asijských pohořích. Příkladem dendritického ledovce je Fedčenkův ledovec o délce 77 km a šířce 2–5 km, na nějž se z údolních ledovců napojuje 34 krátkých ledovcových splazů. V Evropě se tomuto typu blíží Aletschský ledovec v Bernských Alpách.

• malaspinský typ (podhorský, úpatní, piedmontní) ledovce se nachází v oblastech silného vývoje dendritických ledovců, které často přestupují přes sedla a rozvodní hřbety do sousedních údolí (ledovcová transfluace). Ledovce ze sousedních údolí se při výchozu z hor spojují v mohutný jednotný ledovcový krunýř. Malaspinský typ ledovce je pojmenován podle typové lokality Malaspinský ledovec, která se nachází na Aljašce, jeho plocha je kolem 5000 km².

• norský typ (plošný, fjeldový, patagonský, skandinávský) – jde doopravdy o ledovou čepici, vznikající na plochých temenech a vrcholech a náhorních plošinách. Ledové čepice mají vypouklý profil, a stékají přes okraj splazy po úbočích – Folgefonn, Jostedalsbreen, Svart Isen.

• radiální ledovec – doopravdy jde o ledové pole čili soustavu ledovců, útvar, který vzniká v místech, kde vlivem fyzickogeografických poměrů nejsou podmínky pro vznik ledové čepice (i v centru z ledu vyčnívají jiné horniny), a kde se od centrálního místa radiálně rozbíhají jednotlivé splazy.

• špicberský typ (svalbardský) ledového pole má charakteristická mohutná firnoviště, která přestupují široká horská sedla a průsmyky, místy vystupují holé horské hory (nunataky) a hřebeny.

Ledovce mají různý tvar, ale všechny ledovce mají akumulační oblast, ve které dochází ke hromadění sněhu, a ablační oblast, ve které dochází k odtávání ledovce. Obě oblasti jsou od sebe odděleny myšlenou čarou rovnováhy, nad níž dochází k akumulaci a pod niž dochází k ablaci. V některých oblastech, ve kterých nejsou podmínky pro odtávání (vyšší zeměpisné šířky), ledovce nezanikají táním, nýbrž jsou, například jako plovoucí ledovcové jazyky, rozlámány do icebergů a odnášeny na širé moře do nižších šířek, kde postupně tají.

Místo, kde ledovec vzniká se odborně nazývá kar neboli ledovcový kotel, následně sestupuje ledovcovým údolím tzv. trogem až k čelu ledovce, k místu, kde začíná odtávat, či se případně odlamovat (tzv. telení ledovců) do moře.

Telení z čela ledovce Perito Moreno v Patagonii, Argentina.

Ledovce se většinou pohybují rychlostí od 3 do 300 metrů za rok, ale jejich rychlosti mohou dosáhnout 1 až 2 km za rok, pokud jsou k tomu vhodné podmínky jako příkrý svah či vysoká rychlost tvoření ledovce. Nicméně v Antarktidě a Grónsku existují i ledovce v údolích, které se pohybují rychlostí 7 až 12 km za rok.^[9] Na druhou stranu jsou známé ze Země ledovce, které se nepohybují vůbec, jelikož jsou v podstatě přimrznuty v podloží. V jejich případě pak nedochází k tání ledovců na bázi a hovoří se o tzv. studených ledovcích.

Za svou barvu vděčí led krystalové struktuře, která absorbuje všechny vlnové délky světla kromě té nejkratší (nejmodřejší). Modrý led je pevnější a obsahuje méně vzduchu než led bílý.

Rozhodující pro přežití ledovce je jeho hmotnostní bilance, rozdíl mezi akumulací a ablací (sublimací a tavením). Globální oteplování může způsobit kolísání teploty i sněžení, což může vést ke změnám v hmotnostní bilance. ^[10] Změny v hmotnostní bilanci řídí dlouhodobé chování ledovce a jsou nejcitlivějšími klimatickými ukazateli na ledovci.

Výskyt ledovců je doprovázen mnoha geomorfologickými tvary. Na tvořivou činnost ledovce má zásadní vliv teplota samotného ledovcového tělesa, jeho podkladu a okolí jeho povrchu (vzduchu a ostatních ploch). Teplota má vliv na výskyt vody v kapalném stavu a „viskozitu“ báze ledovce, kapalná voda je prvořadým modelačním faktorem a tekutost báze ledovce má přímý vliv na jeho rychlost.

Při vzniku glaciálních tvarů se uplatňuje destruktivní i akumulační činnost ledovcového tělesa. Destruktivní činností se rozumí zpětná, boční a hloubková eroze, které narušují horniny ve svém nejbližším okolí. K účinnosti ledovcové eroze přispívají především spodní morény, které svou účinnost dokazují vznikem hlubokých i mělkých ledovcových rýh.

Ledovce jsou výrazným erozním činitelem, který vytváří charakteristické tvary reliéfu, na který přímo či nepřímo působil a který velmi snadno pomáhá identifikovat jeho působení. Velká tíha a tlak sestupující ledovcové masy vytváří typické ledovcové údolí tvaru U, které může ledovec vyhloubit až do několikasetmetrové hloubky.

Rozlišujeme několik základních druhů ledovcové eroze^[11]:

• brázdění (exarace) – postupující ledovec před sebou tlačí úlomky, které pod velikým tlakem ryjí podložní horninu, čímž zahlubují ledovcové údolí stále hlouběji do reliéfu a případně ho rozšiřují, čímž vzniká typický tvar písmene U. Díky rozdílné tvrdosti hornin a bočních ledovců může vzniknout zvláštní druh visutého údolí.
• odlamování (detrakce) – změny teplot mají za následek roztávání a následné zamrzání vody pod ledovcem, ta se částečně vsakuje do horniny, kde při zmrznutí zvětšuje svůj objem, což má za následek roztrhávání horniny. Hornina je pak unášena spolu s ledovcem a následným ohlazováním vznikají souvky.
• ohlazování (abraze) a obrušování (deterze) – části unášené ledovcem se postupně třou o jiné části, což se na tělesu projevuje jako typické rýhování a zahlazování. Stupeň ohlazení je závislý na tvrdosti obou hornin.

Při boční erozi se uplatňují boční morény.

Ovšem podobné projevy může mít obyčejná řeka, což může být problém při stanovení přítomnosti ledovce v minulosti.^[12]

Ledovce obsahují 17 miliónů gigatun vody.^[13] Antarktický ledovec je největší na světě a jeho objem je 26,5 miliónů km³. Grónský ledovec má objem 2,85 miliónů km³. Zbylé ledovce mají objem 0,158 miliónů km³.^[14]

• HORNÍK, Stanislav a kol. Fyzická geografie II. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1986. 320 s.
• DEMEK, Jaromír. Obecná geomorfologie. Praha: ČSAV, 1988. 476 s. 

• Kryosféra
• Ústup ledovců od roku 1850
• Hmotnostní bilance ledovce
• Iceberg
• Ledová kra
• Mořský led
• Špička ledovce

• Obrázky, zvuky či videa k tématu ledovec na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo ledovec ve Wikislovníku
• Dvojice fotografií z různých let s posuvným rozhraním dokumentující úbytek ledovců v Alpách aktualizovaně na gletschervergleiche.ch (či s českými popisky na aktualne.cz ze 26. 12. 2017).