Leiopelma Hamiltonova

Leiopelma Hamiltonova
Leiopelma Hamiltonova (Leiopelma hamiltoni)
Stupeň ohrožení podle IUCN
zranitelný[1]
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia)
Kmen	strunatci (Chordata)
Podkmen	obratlovci (Vertebrata)
Třída	obojživelníci (Amphibia)
Řád	žáby (Anura)
Čeleď	leiopelmovití (Leiopelmatidae)
Rod	leiopelma (Leiopelma)
Binomické jméno
Leiopelma hamiltoni McCulloch, 1919
(c) Tnarg 12345 from en.wikipedia.org, CC BY-SA 3.0
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Leiopelma Hamiltonova (Leiopelma hamiltoni) je endemický druh žáby z Nového Zélandu. Patří do jednoho z nejstarších a nejprimitivnějších rodů žab, které ostrovní oblast osídlily již v pradávných dobách díky kontinentálnímu driftu při rozpadu superkontinentu Gondwany. Jsou to obojživelníci žijící výhradně na souši, vodu nepotřebují ani k rozmnožování.^[2][3]

Výskyt

V současnosti se dochovala jediná původní populace žijící na Stephensově ostrově ležícím u členitého severního pobřeží Jižního ostrova Nového Zélandu. Leiopelmy Hamiltonovy tam obývají jen nevelké, kamenité, původně zalesněné území, které však bylo později vykáceno a devastováno pasoucími se hospodářskými zvířaty. Dnes je oblast výskytu oplocena, revitalizována a rostou tam převážně traviny, nízké poléhavé rostliny a vyrůstá obnovený původní les.

Asi 300 žab tam žije v ohradě o rozloze 600 m² v nadmořské výšce okolo 300 m n. m., kde je průměrná teplota v létě +18 °C a v zimě +8 °C. Nacházejí tam dostatek vlhkých, mechem porostlých skalních štěrbin, ve kterých přečkávají denní dobu. Ohrada je chrání před hlavními predátory, domácí endemickou hatérií novozélandskou a importovanou krysou obecnou.^[2][3][4]

Popis

Pohlavní dimorfismus je patrný jen ve velikosti, větší samice bývají průměrně velké 45 mm a menší samci jen 40 mm. Mají stejnou barvu, převážně jsou světle hnědé s tmavě hnědým až černým pruhem po obou stranách hlavy okolo očí. Na rozdíl od většiny žab nemají oční zorničky štěrbinové, ale kruhové a dobře uzpůsobené pro nízkou intenzitu světla. Jejich jazyk není volný, nýbrž spojený s dolním patrem. Nevyvinuly se jim hlasové ani sluchové orgány a mezi prsty nemají plovací blány. Nejsou sice přímo závislé na vodě, ale potřebují vlhké prostředí, v suchém brzy umírají (vlhká kůže podporuje dýchání).^[2][3][4][5]

Chování

Jsou noční živočichové přečkávající denní dobu ve vlhkých skalních štěrbinách. Na lov vylézají až při vyšší vzdušné vlhkosti v podvečer, nejaktivnější jsou za nočního deštivého počasí. Jsou to samotáři nevytvářející sociální skupiny a stýkají se pouze z důvodu páření. Přestože asi 300 jedinců žije na poměrně malém prostoru, není známo soupeření o teritorium nebo partnera, jsou věrní svému území a nemigrují.

Postrádají orgány k hlasové komunikaci a nesvolávají po vzoru ostatních žab kvákáním své druhy, pouze někdy při ohrožení nebo páření vydávají chraptivé a pískavé zvuky, jejich původ a význam není objasněn. Pravděpodobně vnímají jen nízkofrekvenční okolní otřesy půdy. Mezi sebou komunikují převážně chemicky, například svými výkaly, které ostatní očichávají. Nejsou nikde chovány v zajetí a mnoho informací o jejich životě není.

Živí se výhradně živočišnou stravou, kterou na rozdíl od většiny žab nemohou lapat svým přirostlým jazykem, ale celou otevřenou tlamou. Žerou hlavně drobné bezobratlé živočichy, hlavně hmyz.^[2][3][4]

Rozmnožování

Před pářením nepoužívají jako primární metodu pro vyhledání partnera hlasité volání, ale nejspíše chemické podněty. Samice se páří pravděpodobně co dva roky mezi říjnem a prosincem. Dochází k němu v klasické žabí poloze, v amplexu, kdy samec je zezadu na zádech samice a drží ji předníma nohama. Tehdy dochází k vnějšímu oplodnění kladených vajíček. Průhledná vajíčka v počtu sedm až devatenáct jsou položena v několika řetízcích na vlhké, lesní půdě do vyhloubeného místa skrytého pod kamenem nebo dřevem. Za sedm až devět týdnů se z vajíček vylíhnou drobné žabičky, které stráví v blízkosti hnízda ještě jedenáct až třináct týdnů „dokončováním“ svého vývoje, zvětší se jim končetiny, vyrostou zuby a vstřebá se drobný ocas.

Samci zůstávají u hnízda a chrání nejen vajíčka, ale po vylíhnutí i mladé potomky, které pro udržení jejich vlhkosti nosí v době sucha na zádech. Mláďata se sama živí drobnou potravou, roztoči, mouchami a pod. Po plném dokončení vývoje, asi při dosažení délky 12 mm, se osamostatňují. Pohlavně dospějí ve věku tří až čtyř let, průměrná délka života se odhaduje na 23 roků.^[2][3][4][6]

Ohrožení

Leiopelmy Hamiltonovy využívají v případě ohrožení svého ochranného zbarvení umožňujícího jim splynout s okolím, při spatření dravce na dlouhou dobu ztuhnou a doufají, že nebudou objeveny. Při ochraně mláďat se zase napřímí, roztáhnou nohy a dělají se většími. Na zádech a bocích mají žlázy vylučující v případě nebezpečí nechutný extrakt. Mimo výše uvedených hatérie novozélandské a krysy obecné jsou potenciálně ohroženy ještě houbovitou chytridiomykózou obojživelníků (Batrachochytrium dendrobatidis) parazitující na jejich kůži.

Celkový počet těchto vzácných žab sice není vysoký, ale je v současnosti stabilní. Za rizikový faktor je považována okolnost, že všechny žijí na malé ploše a může dojít k nahodilé události (např. požár, infekce, invazní dravec), která je vyhubí. Bylo proto pro ně v roce 1991 vyhrazeno nové území se zbytkem původního lesa a tam přesunuto dvanáct dospělých jedinců, kterým se tam moc nedaří. V létech 2004 až 2006 bylo sedmdesát žab převezeno na nedaleký ostrov Nukuwaiata (Nukuwaiata Island), kde nežijí žádní dravci a byla tam založena druhá populace leiopelmy Hamiltonovy, jež nyní prosperuje. Oba ostrovy jsou součásti přírodní rezervace a vstup je na ně zakázán.

S ohledem na příznivý výhled je tento endemický druh zařazen Mezinárodním svazem ochrany přírody (IUCN) do kategorie zranitelný druh VU.^[2][3][5][6]

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu leiopelma Hamiltonova na Wikimedia Commons
• Taxon Leiopelma hamiltoni ve Wikidruzích