Lejsčík novozélandský

Lejsčík novozélandský
Poddruh ze Severního ostrova (subsp. toitoi)
Poddruh z Jižního ostrova (subsp. macrocephala)
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia)
Kmen	strunatci (Chordata)
Třída	ptáci (Aves)
Podtřída	letci (Neognathae)
Řád	pěvci (Passeriformes)
Čeleď	lejsčíkovití (Petroicidae)
Rod	Petroica Swainson, 1829
Binomické jméno
Petroica macrocephala (Gmelin, 1789)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lejsčík novozélandský (Petroica macrocephala) je malý pěvec z čeledi lejsčíkovití (Petroicidae), který je endemický Novému Zélandu včetně některých jeho přilehlých souostroví. Tvoří 5 poddruhů, které se od sebe liší ve velikosti těla a barvách opeření. Lejsčík novozélandský patří k ptákům, kteří se poměrně dobře adaptovali na změny habitatu, které s sebou přinesl člověk.

Lejsčík novozélandský náleží do rodu austroasijských lejsčíků Petroica. Tvoří 5 poddruhů, přičemž každý poddruh je rozšířen na jiné skupině ostrovů. Bylo navrženo, že 4 z těchto poddruhů představují samostatné druhy (všechny až na chathamský poddruh^[2]), nicméně analýzy DNA takové závěry nepotvrdily.^[3] Nadále se tak rozlišuje 5 poddruhů s následujícím rozšířením:^[4][5]

• P. m. toitoi (Lesson, RP & Garnot, 1828) – maorsky miromiro – Severní ostrov a jeho satelitní ostrovy
• P. m. macrocephala (Gmelin, JF, 1789) – maorsky Ngirungiru – Jižní a Stewartův ostrov a jejich satelitní ostrovy
• P. m. dannefaerdi (Rothschild, 1894) – maorsky Ngirungiru – Snárské ostrovy
• P. m. chathamensis Fleming, CA, 1950 – maorsky Ngirungiru – Chathamské ostrovy (od roku 1975 je vyhynulý na Chathamově ostrově)
• P. m. marrineri (Mathews & Iredale, 1913) – Aucklandovy ostrovy

Typový poddruh subsp. macrocephala poprvé popsal Johann Friedrich Gmelin v roce 1789 na základě exempláře, který byl opatřen během druhé Cooky plavby v Dusky Sound.^[6]

• Vybraná dobová vyobrazení
• 
  Lejsčík novozélandský (vlevo, 1845–1848)
• 
  Kresba hlavy (Walter Buller, 1888)
• 
  Kresba hnízda (Walter Buller, 1888)

Jedná se o malého lesního pěvce s velkou hlavou a krátkým ocasem. Délka těla se se pohybuje kolem 13 cm, váha kolem 11 g. Poddruhy se mírně liší ve velikost a barvě opeření. Výjimkou je subsp. dannefaerdi, který je cele černý, nedospělí jedinci světle hnědočerní; samce lze rozpoznat podle mírně lesklejšího opeření. Váha poddruhu dannefaerdi dosahuje 20 g. U ostatních 4 poddruhů mají samci černou hlavu s bílým flekem u kořene horní čelisti, černou horní část hrudi a černou svrchní část těla včetně ocasu a křídel. Křídelní letky jsou na bázi bíle zbarvené, což při složení křídla vykresluje příčné bílé pruhování přes křídla. Spodina je žlutá. Subsp. macrocephala, chathamensis a marrineri mají při ostrém přechodu mezi černou horní části hrudi a spodnější žlutou hrudí výrazné sytě žluté až oranžové peří. Nedospělé jedince lze rozpoznat podle světlejšího opeření a jemného pruhování světlou a tmavou barvou na hlavě. Samice poddruhů toitoi, macrocephala a chathamensis mají hnědavou hlavu, hřbet a ocas.^[7][8]

Druh se poměrně hojně vyskytuje v různých typech stanovišť od úrovně moře po subalpinské oblasti. Preferuje hlavně původní lesy (mj. nohoplodové, pabukové a manuko-kanukové porosty), avšak běžně se vyskytuje i v druhotných lesích, zvláště pokud jsou starší. Vzácněji obývá i oblasti pozměněné člověkem jako jsou zahrady a parky. Populace ze Snárských ostrovů se vyskytuje i v travnatých oblastech. Lejsčíci celoročně obývají svá teritoria, která vehementně brání proti vetřelcům všeho druhu. Žijí usedavě, avšak mladí jedinci se během disperze mohou rozletět i desítky kilometrů daleko a mohou překonat i nehostinná otevřená prostranství včetně vodních ploch a měst.^[7] Byl zdokumentován jedinec subsp. toitoi, který byl odchycen v pohoří Hunua na Severním ostrově a vypuštěn na ostrově Tiritiri Matangi, a později byl spatřen zpět v pohoří Hunua. Přímá vzdálenost mezi oběma místy je 56 km včetně 10 km dlouhé oceánské plochy.^[9]

Živí se různými bezobratlými živočichy jako jsou pavouci, brouci, mouchy, můry, různonožci a wety. Vzácněji sezobnou i ovoce. Potravu sbírají samostatně nebo v páru, výjimečně ve smíšených hejnech zahrnujících i jiné ptačí druhy.^[7]

Lejsčíci novozélandští celoročně žijí na teritoriu se svým partnerem. Hnízdní sezóna začíná v prosinci, kdy se samci začnou ozývat svými namlouvacími písněmi, které gradují v srpnu. Hnízdo z chrastí, stromové kury, rostlinných vláken a mechu staví pouze samice. Vystýlku tvoří šupiny kapradinových stromů společně s jemnými travami, mechem a peřím. Hnízdo se nachází na stromě 1–10 m nad zemí, a to typicky ve větvení stromu nebo v jamce kmenu po odumřelé větvi. Doba kladení vajec se liší v závislosti na poddruhu, např. na Severním a Jižním ostrově dochází ke kladení vajec od září do ledna, zatímco na Chathamských ostrovech to je od září do poloviny prosince. Samice klade v denních intervalech 3–6 krémových vajec elipsovitého tvaru se žlutofialovými flíčky na širším vrcholu. Vejce mívá rozměr 18×15 mm, nicméně průměrné rozměry vajec i jejich průměrný počet se může lišit podle poddruhu. Inkubuje pouze samice po dobu 15–17 dní. Při inkubování je samice krmena samcem. Ptáčata po narození krmí oba rodiče, avšak v případě nového zahnízdění roli hlavního pečovatele přebírá samec, zatímco samice začne hnízdit jinde. Takto může pár lejsčíků vyvést i tři snůšky za rok, v případě selhání některé z nich mohou zahnízdit až 6× ročně. Ptáčata se rozlétají po 17–20 dnech od vylíhnutí. Potravu si začínají shánět kolem věku 28 dní, avšak rodiče je přikrumují až někdy do 35 dní, načež dochází k disperzi. Poprvé zahnizďují v prvním roce života.^[10]

Stavy lejsčíků patrně poklesly po vykácení novozélandských nížinných lesů a po introdukci invazních druhů savců. Lejsčíci se však dobře adaptovali na změny v krajině způsobené člověkem a jejich populace je dnes stabilní. Subsp. chathamensis vymizel z Chathamova ostrova v 70. letech 20. století a v roce 1976 byl odstraněn z ostrovů Mangere a Little Mangere, aby se podpořila obnova populací lejsčíků chathamských (Petroica traversi). V roce 1987–1989 však byli reintrodukováni na Mangere a samovolně osídlili i Little Mangere.^[10] Mezinárodní svaz ochrany přírody populaci hodnotí jako málo dotčenou.^[11]

• HEATHER, Barrie; ROBERTSON, Hugh; ONLEY, Derek, 2015. The Field Guide to the Birds of New Zealand. Auckland: Penguin Books. ISBN 9780143570929. (anglicky) 
• HIGGINS, P. J.; PETER, J. M., 2002. Handbook of Australian, New Zealand & Antarctic Birds. Volume 6, Pardalotes to shrike-thrushes. Melbourne: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 978-0195537628. (anglicky) 
• Kolektiv autorů, 2010. Reader's digest complete book of New Zealand birds. Příprava vydání C. J. R. Robertson. Wellington: Reader's Digest Service Pty Limited. ISBN 0-474-00048-6. (anglicky) 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu lejsčík novozélandský na Wikimedia Commons
• Taxon Petroica macrocephala ve Wikidruzích
• Lejsčík novozélandský v Digitální encyklopedii novozélandského ptactva (anglicky)
• Lejsčík novozélandský na webu Ministerstva památkové péče (anglicky)