Lennart Meri

Lennart Meri
Lennart Meri (1999)
2. Prezident Estonska
Ve funkci: 6. října 1992 – 8. října 2001
Předseda vlády	Mart Laar Andres Tarand Tiit Vähi Mart Siimann
Nástupce	Arnold Rüütel
Ministr zahraničních věcí Estonska
Ve funkci: duben 1990 – březen 1992
Předseda vlády	Edgar Savisaar Tiit Vähi
Předchůdce	Olev Olesk (v exilu)
Nástupce	Jaan Manitski
Stranická příslušnost
Členství	nezávislý politik
Rodné jméno	Lennart-Georg Meri
Narození	29. března 1929 Tallinn
Úmrtí	14. března 2006 (ve věku 76 let) Tallinn, Estonsko Estonsko
Příčina úmrtí	rakovina mozku
Místo pohřbení	Metsakalmistu
Choť	Helle Meri
Rodiče	Georg Meri
Děti	Mart Meri
Příbuzní	Hindrek Meri (bratr)
Alma mater	Tartuská univerzita Lyceum Jansona de Sailly Jakob Westholm Gymnasium
Profese	filmový režisér, diplomat, scenárista, překladatel, spisovatel, politik, historik a filolog
Ocenění	zasloužilý spisovatel Estonské SSR (1979) rytíř Řádu slona (1994) Řád aztéckého orla (1995) Knight of the Seraphim (1995) velkokříž s řetězem Řádu bílé růže (1995) … více na Wikidatech
Commons	Lennart Meri
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lennart Meri (29. března 1929 Tallinn – 14. března 2006 Tallinn) byl estonský spisovatel, historik, filmový režisér a politik, který byl v letech 1992–2001 estonským prezidentem.

Lennart Meri se narodil v Tallinnu jako syn estonského diplomata Georga Meriho a Alice-Brigitty Engmannové. Se svou rodinou opustil Estonsko ve velmi útlém věku a vzdělání tak získával v Berlíně, Paříži či Londýně. Se svou rodinou se nicméně nacházel v Estonsku v době počátku okupace země Sovětským svazem v červnu 1940. V roce 1941 byla Meriho rodina deportována na Sibiř a sdílela tak stejný osud jako tisíce dalších Estonců, Litevců a Lotyšů.

Během svého pobytu v exilu se Meri začal zajímat o další ugrofinské jazyky, které kolem sebe slyšel. Jeho zaujetí etnickou a kulturní spřízněností ugrofinské rodiny se později stalo častým námětem jeho prací. Meriho rodina léta na Sibiři přežila a žila i nadále v Estonsku. V roce 1953 dokončil Lennart Meri studium na Univerzitě v Tartu.

Političtí představitelé Merimu nepovolili, aby pracoval jako historik, působil tedy jako dramatik ve Vanemuine, nejstarším divadle v Estonsku. Svou první knihu, která byla veřejností přijata velmi dobře, napsal po své cestě do pohoří Ťan-šan v centrální Asii a do pouště Karakum v roce 1958.

Jeho snímky byly sice v Sovětském svazu zakazovány, v západním světě však oceňovány. Ve finských školách byly jeho filmy a texty používány jako studijní materiály. V sedmdesátých a osmdesátých letech cestoval do oblasti Sibiře a sovětského dálného východu a své zkušenosti posléze sděloval v mnoha knihách, které byly v této době v Estonsku velmi populární. Díky svým vynikajícím jazykovým znalostem také často překládal zahraniční autory. V roce 1988 založil nevládní Estonský institut (Eesti Instituut) sloužící k prohlubování kontaktů se západem a k vysílání estonských studentů do zahraničí.

Po prvních svobodných volbách v roce 1990 se stal ministrem zahraničních věcí. V této funkci se obklopil mladými vzdělanými lidmi, většinou anglicky hovořícími. Jeho snahou bylo vytvořit otevřený komunikační kanál směrem na západ a prezentovat Estonsko co nejlépe na mezinárodní scéně. 6. října 1992 byl zvolen druhým prezidentem Estonské republiky a 20. září 1996 byl znovuzvolen.

Lennart Meri byl dvakrát ženatý. Z těchto manželství vzešly tři děti: synové Mart Meri (* 1959) a Kristjan Meri (* 1966) a dcera Tuule Meri (* 1985). Jeho následovníky jsou již také čtyři pravnuci.

• rytíř Řádu slona, Dánsko, 12. dubna 1994
• velkokříž s řetězem Řádu bílé růže, Finsko, 1995
• velkokříž Řádu aztéckého orla, Mexiko, 1995
• rytíř Řádu Serafínů, Švédsko, 6. září 1995
• řádový řetěz Řádu kříže země Panny Marie, Estonsko, 10. září 1995^[1]
• velkokříž s řetězem Řádu tří hvězd, Lotyšsko, 1996
• velkokříž Záslužného řádu Maďarské republiky, Maďarsko, 1997
• rytíř velkokříže Řádu zásluh o Italskou republiku, Itálie, 22. května 1997^[2]
• velkokříž Řádu Vitolda Velikého, Litva, 19. srpna 1997^[3]
• velkokříž Řádu islandského sokola, Island, 1998
• rytíř velkokříže Řádu svatého Olafa, Norsko, 1998
• Řád bílé orlice, Polsko, 27. dubna 1998^[4]
• velkokříž Řádu Spasitele, Řecko, 1999
• velkokříž speciální třídy Záslužného řádu Spolkové republiky Německo, Německo, 2000
• velkokříž Řádu čestné legie, Francie, 2001
• velkokříž Národního řádu za zásluhy, Malta, 26. dubna 2001^[5]
• Velkokříž Řádu prince Jindřicha, Portugalsko, 29. května 2003^[6]
• Řád státního znaku I. třídy, Estonsko, 23. února 2006^[7]
• řádový řetěz Řádu státního znaku in memoriam, Estonsko, 23. února 2008^[8]

• Kde je „ultima Thule“ (výňatky z Hõbevalge). Tvar 6, 1995, 14, s. 16–17. Přel. Vladimír Macura.
• Pod klenbou polární záře (Virmaliste väraval). Panorama, Praha 1983. Přel. Vladimír Macura.
• Z projevu estonského prezidenta ve výboru NATO 25. listopadu 1992. Baltika 1993, 8, s. 31–34. Přel. Richard Frič.

V roce 2009 byl na jeho počest pojmenováno letiště v Tallinnu (Lennart Meri Tallinna lennujaam).

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Lennart Meri na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Lennart Meri
• Životopis L. Meriho (estonská prezidentská kancelář)^{[nedostupný zdroj]} (anglicky)