Leoš Janáček

Leoš Janáček
Leoš Janáček před rokem 1899
Rodné jméno	Leo Eugen Janáček
Narození	3. července 1854 Hukvaldy Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	12. srpna 1928 (ve věku 74 let) Moravská Ostrava Československo Československo
Příčina úmrtí	zápal plic
Místo pohřbení	Ústřední hřbitov v Brně (49°10′14″ s. š., 16°35′39″ v. d.)
Alma mater	Vysoká škola hudební a divadelní v Lipsku
Povolání	hudební skladatel, muzikolog, pedagog, dirigent, libretista a učitel
Rodiče	Jiří Janáček a Amálie Janáčková
Manžel(ka)	Zdenka Janáčková
Děti	Olga Janáčková
Významná díla	Její pastorkyňa Příhody lišky Bystroušky Káťa Kabanová Věc Makropulos Z mrtvého domu … více na Wikidatech
Ocenění	Čestný doktorát Masarykovy univerzity (1925)
Podpis
multimediální obsah na Commons
původní texty na Wikizdrojích
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Leoš Janáček (3. července 1854 Hukvaldy^[1] – 12. srpna 1928 Moravská Ostrava^[2][3]) byl světově uznávaný český skladatel klasické hudby.^[4][5][6] Přestože patří do generace české hudební moderny, jeho styl je velmi osobitý a originální. Je ceněn především pro nezvyklou melodiku, vycházející z lidové hudby moravských regionů, zejména Slovácka a Lašska.^[7] Ve světě je známý hlavně díky svým operám, kromě jiných kvůli velkému úspěchu opery Její pastorkyňa, uváděné jako Jenůfa. Také jeho orchestrálně-vokální díla Glagolská mše, Sinfonietta, rapsodie Taras Bulba a komorní skladby, především smyčcové kvartety, si získala velké uznání.

Život a hudební začátky

Leoš Janáček se narodil v obci Hukvaldy na severovýchodní Moravě dne 3. července 1854 jako deváté dítě Jiřího a Amálie Janáčkových, kteří měli celkem čtrnáct potomků. Byl pokřtěn jako Leo Eugen. Jeho otec i matka byli hudebně vzdělaní, ale chudí, a Leoše už jako jedenáctiletého (v roce 1865) poslali na klášterní školu na Starém Brně jako fundatistu (žák, jehož studium bylo hrazeno z odkazů ve prospěch kláštera), kde se mu dostalo pod vedením Pavla Křížkovského prvního hudebního vzdělání. Po absolvování německojazyčné reálky (1866 až 1869) studoval na brněnském Slovanském učitelském ústavě (1869 až 1872, tehdy to byla K.u.K. slawische Lehrerbildungsanstalt) a poté působil v Brně jako sbormistr. V roce 1874 odešel do Prahy, kde do roku 1875 studoval na varhanické škole, z níž byl málem vyhozen kvůli kritice gregoriánské mše ředitele Skuherského. Tam se spřátelil s Antonínem Dvořákem. V roce 1876 byl sbormistrem proslulého českého spolku Umělecká beseda. Dalšího hudebního vzdělání se mu v následujících pěti letech dostalo v Lipsku a Vídni.

Posléze se vrátil zpět do Brna, kde se zúčastnil národně-osvobozeneckých aktivit. V roce 1881 založil v Brně varhanickou školu, jejímž prvním ředitelem se stal (dnes se nazývá Varhanická škola Leoše Janáčka). Působil také jako dirigent a velmi brzy zahájil též svoji kariéru skladatele.

Dne 13. července 1881^[8][9] se oženil se svojí šestnáctiletou žákyní Zdenkou Schulzovou, dcerou ředitele Slovanského učitelského ústavu v Brně, na kterém předtím studoval. Rok poté, konkrétně 15. srpna 1882, se manželům Janáčkovým narodila dcera Olga. Dne 16. května 1888 se jim narodil další potomek, syn Vladimír, který však po dvou letech zemřel na spálu. Další tragická událost, která rodinu postihla později, byla smrt dcery Olgy, která zemřela na tyfus ve svých jednadvaceti letech.

Po vzniku Československa působil spolu s Vilémem Kurzem jako profesor brněnské pobočky mistrovské školy Pražské konzervatoře a v roce 1919 založil Konzervatoř Brno.

Skladatelská dráha

Na počátku své skladatelské dráhy byl Janáček převážně inspirován moravskou lidovou písní, užíval jejích nápěvů a studoval rytmiku a intonaci řeči, což posléze originálně převáděl do své hudby. Studoval též ruskou lidovou hudbu. Lidové písni jeho rodné lašské lidové kultury se věnoval též jako sběratel a folklorista. Podle vzoru Dvořákových Slovanských tanců složil podobný komplet, inspirovaný lidovou hudbou rodného kraje, s názvem Lašské tance.

Po složení nepříliš úspěšných oper Šárka a Počátek románu se mu dostalo prvního ocenění – opera Její pastorkyňa byla v roce 1904 nadšeně přijata brněnským publikem. K pražské premiéře opery došlo sice až v roce 1916, otevřela mu však dveře do celého světa: pod názvem Jenůfa zaznamenala zanedlouho, v roce 1918, významný úspěch ve Vídni, posléze v Německu a v roce 1924 v New Yorku. Od roku 1916 složil dalších pět významných operních děl, dva smyčcové kvartety, několik suit a písňové cykly (nejznámější je Zápisník zmizelého).

Toto poslední období skladatelova života přineslo nejoriginálnější, nejvyzrálejší a světově proslulá orchestrální díla, především Sinfoniettu, rapsodii Taras Bulba a slavnou Glagolskou mši, jednu z nejsvébytnějších skladeb světové hudby vůbec, mši napsanou ve staroslověnštině. Metoda Janáčkovy tvorby, která vykrystalizovala v Její pastorkyni, spočívající ve specifickém opakování motivů, úryvkovitosti a dramatické zkratce, stejně jako v originalitě práce s vývojem jednotlivých sekvencí, dostoupila v tomto díle vrcholu. Glagolská mše je současně ve vokálním projevu výsledkem dlouhodobého studia lidové hudby z hlediska sémantického. Skladatel zde s obdivuhodně jasnou vizí dospívá k pradávným kořenům slovanské hudební kultury, a to nejen po stránce ryze hudební, ale též jazykové. Čerpá z cyrilometodějského odkazu, předkládá nám však atmosféru, která dýchá syrovou zemitostí člověka, který je spojen s přírodou ve smyslu pohanství. Jeho víra jakoby byla kombinací obou těchto výbav. Jedná se o naprosto nevšední dílo v celosvětovém měřítku nejen co do svébytnosti, ale též dokonalosti zpracování.

I v tomto vrcholném období jeho tvorby zůstala její významnou složkou tvorba operní. Opery Výlety pana Broučka, Věc Makropulos, ale především Její pastorkyňa, Káťa Kabanová a Příhody lišky Bystroušky dodnes dobývají s velkým úspěchem světové hudební scény. Poslední Janáčkova opera Z mrtvého domu na motivy Dostojevského románu Zápisky z mrtvého domu je velmi důstojným završením skladatelovy tvorby, zdůrazňujíc humanismus a vyjadřujíc jak soucit s trpícím člověkem, tak víru v možnost duchovní očisty i člověka společností zavrženého. K napsání některých skladeb jej inspirovala jeho přítelkyně a múza Kamila Stösslová, která byla také předlohou některých ženských hrdinek jeho oper (Liška Bystrouška, Káťa Kabanová, Elina Makropulos ad.)

V Berlíně bylo 8. prosince 1926 nadšeně přijato uvedení Concertina se sólistkou Ilonou Štěpánovou-Kurzovou (světová a zároveň česká premiéra proběhla již 16. února 1926 v Brně).

Leoš Janáček byl členem České akademie věd a umění, Pruské akademie umění, korespondentem The School of Slavonic Studies v Londýně a předsedou Klubu moravských skladatelů. Jeho stěžejní díla byla poctěna mnoha cenami. Byl sbormistrem Brněnského a Pražského spolku Svatopluk. Masarykova univerzita mu v Brně udělila v roce 1925 čestný doktorát filosofie za jeho celoživotní tvůrčí odkaz.^[10]

Janáček byl rovněž velký rusofil a podnikl několik cest do Ruska. V  jeho domě se často konaly schůzky brněnského Ruského kroužku, jehož byl spoluzakladatelem.^[11] Byl nadšen ruskou literaturou a kulturou, a to se projevilo také v jeho díle. Jedná se například o orchestrální rapsodii Taras Bulba, 1. smyčcový kvartet podle díla Lva Nikolajeviče Tolstého Kreutzerova sonáta, nedokončenou operu Živá mrtvola podle Tolstého Anny Kareninové, opery Káťa Kabanová podle dramatu Alexandra Ostrovského a Z mrtvého domu na motivy románu Fjodora Dostojevského.

Úmrtí

Leoš Janáček, jeden z nejvýznamnějších hudebních skladatelů konce 19. a počátku 20. století, zemřel poměrně náhle ve věku 74 let, v ostravské nemocnici 12. srpna 1928 na zápal plic, když se předtím nachladil za svého prázdninového pobytu v Hukvaldech.

Dílo (výběr)

Opery

• Šárka, libreto podle hudebního dramatu Julia Zeyera v Janáčkově úpravě^[12]
• Počátek románu, libreto Jaroslav Tichý podle románu Gabriely Preissové
• Její pastorkyňa, libreto Leoš Janáček podle dramatu Gabriely Preissové
• Osud, libreto Fedora Bartošová podle Leoše Janáčka
• Výlety páně Broučkovy, libreto Viktor Dyk a František Serafínský Procházka podle románu Svatopluka Čecha
• Káťa Kabanová, libreto Leoš Janáček podle Ostrovského dramatu Bouře
• Příhody lišky Bystroušky, libreto Leoš Janáček podle knihy Rudolfa Těsnohlídka
• Věc Makropulos, libreto Leoš Janáček podle dramatu Karla Čapka
• Z mrtvého domu, libreto Leoš Janáček podle románu Fjodora Michajloviče Dostojevského

Orchestrální, vokálně instrumentální a komorní diskografie

• Mša glagolskaja, mše ve staroslověnštině; Česká filharmonie, Český filharmonický sbor, dirigent: sir Charles Mackerras
• Sinfonietta, Taras Bulba /Rhapsody for orchestra/, Mládí, Česká filharmonie, dirigent Karel Ančerl
• Lašské tance, Suita pro smyčce, Idyla, Státní filharmonie Brno, dirigent František Jílek
• String Quartet No. 1 „Kreutzer Sonata“, String Quartet No. 2 „Intimate Letters“, Talichovo kvarteto
• Concertino pro klavír, 2 housle, klarinet, fagot a lesní roh; Capriccio pro klavír (levou ruku) a dechový ansámbl. Česká filharmonie, dirigent: Václav Neumann, klavír: Rudolf Firkušný. Supraphon (CD).

Orchestrální skladby

• Suita, op. 3 pro smyčcový orchestr
• Žárlivost, koncertní předehra
• Rákós Rákoczy – baletní hudba
• Šumařovo dítě, symfonická báseň podle básně Sv. Čecha
• Taras Bulba, slovanská rapsodie podle povídky N. V. Gogola
• Balada blanická – symfonická báseň podle Jar. Vrchlického
• Sinfonietta pro velký orchestr

Vokální skladby

• Ukvalské písně, cyklus 6 skladeb pro smíšený sbor
• Kytice z národních písní moravských, s klavírem (174 písní)
• Otče náš, kantáta pro tenor, smíšený sbor, harfu a varhany
• Zápisník zmizelého pro tenor, alt a tři ženské hlasy s klavírem
• Říkadla pro 9 hlasů a komorní orchestr (cyklus 19 skladeb)
• 3 skladby pro mužský sbor na texty ze Slezských písní (Kantor Halfar, Maryčka Magdonova, Sedmdesát tisíc)
• Kašpar Rucký pro ženský sbor
• Potulný šílenec pro baryton, soprán a mužský sbor

Komorní skladby

• Sonáta pro housle a klavír
• Pohádka pro violoncello a klavír
• Smyčcový kvartet č. 1 („z podnětu Kreutzerovy sonáty“)
• Smyčcový kvartet č. 2 („Listy důvěrné“)
• Mládí pro dechové sexteto

Skladby pro klavír (a případně komorní soubor)

• Thema con variazioni (tzv. Zdenčiny variace)
• Moravské tance
• Sonáta 1. X. 1905 „Z ulice“
• Po zarostlém chodníčku. I. a II. řada (celkem 15 drobných skladeb pro klavír)
• V mlhách, 4 skladby pro klavír (1912)
• Vzpomínka
• Concertino pro klavír a instrumentální soubor
• Capriccio pro klavír levou rukou a instr. soubor^[13]

Literární působení

• Hudební listy – odborné články a kritiky^[14]
• Hlídka – odborné články a kritiky^[15]

Vliv a odkaz

Každý rok se na počest Leoše Janáčka koná hudební festival Janáčkovy Hukvaldy.^[16] Mezi ctitele Janáčkovy hudby patřil i Milan Kundera, který o něm sepsal tři eseje, které vyšly ve svazku Můj Janáček.

Brněnský amatérský mužský pěvecký sbor Láska opravdivá si dal název podle jednoho raného Janáčkova sboru a zaměřuje se na studium a provádění nejširší palety jeho sborového díla.

Posmrtné pocty a památníky

• od roku 2006 se po něm jmenuje mezinárodní letiště Leoše Janáčka Ostrava (Mošnov)
• je po něm pojmenován impaktní kráter Janáček na planetě Merkur^[17][18] a planetka 2073 Janáček (objevena 1974 L. Kohoutkem)^[19]
• památníky Leoše Janáčka jsou v Hukvaldech a Brně^[20]
• sochy Leoše Janáčka jsou v Brně^[21], v Ostravě^[22] a na dalších místech
• v Brně je po něm nazvána Janáčkova akademie múzických umění a Janáčkovo divadlo
• v Ostravě je po skladateli pojmenována Janáčkova konzervatoř
• v centru Prahy je Janáčkovo nábřeží
• v Brně a Krnově se nachází Janáčkovo náměstí
• v dalších desítkách českých měst jsou po něm pojmenovány ulice (Janáčkova, L. Janáčka, Leoše Janáčka)

Odkazy

Reference

Literatura

• BROD, Max. Život plný bojů. Praha: Mladá fronta, 1966, s. 246.
• FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 2/I. H–J. Praha: Academia, 1993. 589 s. ISBN 80-200-0468-8. 
• Kulturně-historická encyklopedie českého Slezska a severovýchodní Moravy. 1. svazek: A–L. 2. vydání. Ostrava: Ústav pro regionální studia Filozofické fakulty Ostravské univerzity, 2013. s. 399–400. ISBN 978-80-7464-386-6.
• Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 1 sv. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 91–92. ISBN 978-80-204-1711-4.
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století: I. díl : A–J. Praha; Litomyšl: Paseka; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 573–574. 
• TRKANOVÁ, Marie. U Janáčků: podle vyprávění Marie Stejskalové. Brno: Šimon Ryšavý, 1998. 205 s. ISBN 80-86137-11-2. 
• VOGEL, Jaroslav. Leoš Janáček. Praha: Academia, 1997. ISBN 80-200-0621-4

Související články

• Sčasovka

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Leoš Janáček na Wikimedia Commons
• Autor Leoš Janáček ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Leoš Janáček
• Osoba Leoš Janáček ve Wikicitátech
• Leoš Janáček v Lexikonu české literatury v Digitální knihovně Akademie věd ČR
• Leoš Janáček v souborném katalogu Akademie věd ČR
• Leoš Janáček v Českém hudebním slovníku osob a institucí
• Leoš Janáček v databázi Archivu Národního divadla
• Leoš Janáček v archivu Národního divadla Brno
• Leoš Janáček v Encyklopedii dějin města Brna
• Leoš Janáček v archivu Opery plus
• Leoš Janáček na www.leosjanacek.eu – biografie, kompletní soupis díla, animovaná videa, hudební pexeso
• Leoš Janáček na projektu Musopen
• Nadace Leoše Janáčka a Centrum Leoše Janáčka
• Janáčkův zápis hlasu prof. J. Zubatého
• Poznejte ... Leoš Janáček & Rok české hudby Archivováno 23. 9. 2015 na Wayback Machine.
• Brněnský deník: Leoš Janáček, věhlasný i nedoceněný génius.
• Leoš Janáček – moravský „bláznivý podivín“ světové proslulosti – video z cyklu České televize Historický magazín
• Volně přístupné partitury děl od L. Janáčka v projektu IMSLP
• Leoš Janáček v České divadelní encyklopedii