Leo Slezak

Leo Slezak
Leo Slezak, kolem roku 1927, fotografie od F. Schmutzera
Narození	18. srpna 1873 Šumperk Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	1. června 1946 (ve věku 72 let) Rottach-Egern Německo Německo
Místo pohřbení	Rottach-Egern
Povolání	herec, operní pěvec, autor, autor autobiografie, filmový herec a spisovatel
Děti	Walter Slezak Margarete Slezak
Příbuzní	Erika Slezak (vnučka)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Leo Slezak (18. srpna 1873 Šumperk^[1], Rakousko-Uhersko – 1. června 1946 Rottach-Egern, Německo) byl věhlasný operní tenorista a později také filmový herec. Rodák ze Šumperka vystudoval v Brně a působil ve Vídeňské státní i newyorské Metropolitní opeře, proslul především jako wagnerovský a verdiovský pěvec. Po konci operní kariéry se věnoval filmu, zejména v komediálních a zpívajících rolích.

Narodil se v Šumperku (tehdy Mährisch-Schönberg) v českoněmecké rodině. Otec Leo Rudolf Slezák, původem z Nenakonic, hospodařil na rodinném mlýně. Budova tzv. Malého mlýna dodnes stojí v ulici Adolfa Kašpara. Matka Anna, rozená Krätschmerová byla dcera mlynáře z Krenišova. Do šumperské matriky bylo zapsáno příjmení novorozence i rodičů s „á“, jelikož se otec hlásil k národnosti české.

Z finančních důvodů se rodina přestěhovala do Brna, kde Leo začal chodit do školy. Nebyl dobrý student, škola ho nebavila, často vyrušoval a reálné gymnázium nedokončil. Šel se učit zahradníkem, ale zakrátko usoudil, že vyzkouší raději zámečnické řemeslo.^[2] V učení strávil tři roky, ale nejvíc ho lákalo divadlo, chtěl se stát činoherním komikem. Působil tam jako statista a při jednom z představení si jeho hlasu povšiml barytonista Adolf Robinson. Dával zdarma Slezákovi hodiny zpěvu a na jeho přímluvu byl devatenáctiletý Leo Slezak přijat jako elév do operního souboru německého divadla. Podle smlouvy v prvním roce nevystupoval, ale měl za povinnost nastudovat tři operní role.^[3]

V roce 1896 debutoval v titulní roli Lohengrina, v roce 1898 přešel do Královské dvorní opery v Berlíně, kde však nebyl angažován, načež již po jednom roce přesídlil do Vratislavi.^[2] Zde se seznámil se svou pozdější manželkou, herečkou Elisabeth Wertheimovou (1874–1944).^[3] Poté následovala hostování v Londýně a Vídni, kde byl přijat s nadšením. Od září 1901 byl stálým členem sboru Vídeňské státní opery (roku 1926 se stal čestným členem) a začala jeho úspěšná kariéra. Roku 1907 studoval v Paříži u světoznámého tenoristy Jeana de Reszke, kde si vycizeloval styl pro světovou kariéru. Roku 1909 podepsal tříletou smlouvu s Metropolitní operou v New Yorku, kde byl oslavován jako wagnerovský a verdiovský pěvec. Když při jednom z hostování v Rusku vypukla první světová válka, musel spěšně odjet a byl poté Vídeňany znovu přijat s otevřenou náručí.

Proslavil se nejen na operní scéně, ale také jako zpěvák písní. Pravidelně se vracel do Brna na pohostinská vystoupení v Novém německém divadle a několikrát zavítal se svým recitálem i do rodného Šumperka.^[2] V dubnu 1934 vystoupil ve své poslední roli jako Othello na jevišti Vídeňské státní opery, kde během své dlouhé kariéry nastudoval 44 rolí a odehrál více než tisíc představení.^[3]

Jeho hlasový obor byl hrdinný tenor, jeho pianissimo bylo takřka legendární, a i na tehdejších gramofonových nahrávkách, které byly technicky velmi nedokonalé, fascinuje svým hlasem a také úžasnou srozumitelností textu. Svou výškou 195 cm a hmotností téměř 150 kg byl i opticky výrazným zjevem.^[3]

Roku 1932 započala jeho druhá kariéra hvězdy německé kinematografie.Natočil kolem 45 filmů, v nichž ztvárnil zejména komické role a téměř ve všech také zpíval. Mezi nejznámější tituly patří La Paloma (1934), Gasparone (1937) a Es war eine rauschende Ballnacht (1939).

Nespočet anekdot, jejichž věrohodnost je však spíše pochybná, vypovídá o Slezakově velikém smyslu pro humor, který jej neopouštěl ani na jevišti: když jednou při představení „Lohengrina“ jeden z jevištních techniků příliš brzy vypustil labuť, předtím, než do ní tenorista nastoupil, načež se měl užaslého publika zeptat: „Promiňte prosím, kdy jede další labuť?“; tento bonmot prý našel uplatnění dokonce i v hovorovém jazyce.^[4][3]

Leo Slezak žil převážně ve Vídni, od května 1938 v Berlíně, ve volných chvílích od roku 1911 ve staré selské usedlosti v Egernu na Tegernském jezeře, kde se také spřátelil s Georgem Hirthem a spisovateli L. Thomou a L. Ganghoferem. Ve Vídni se stal členem lóže svobodných zednářů. Své poslední roky života strávil v Rottach-Egernu v Bavorsku, kde byl po smrti také pohřben po boku své ženy Elisabeth. Jeho děti Walter (1902–1983) a Margarethe (1901–1953) se také vydaly po cestě divadelních prken, Walter se proslavil v USA jako filmová hvězda. Margarethe byla operní zpěvačkou.

Roku 1960 byla po něm ve vídeňské části Währing (18. okrsek) pojmenována ulice Leo-Slezak-Gasse. Slezakova busta byla v roce 2013 umístěna do foyer Mahenova divadla v Brně.^[5][6] U příležitosti 150. narozenin mu rodný Šumperk udělil v roce 2023 čestné občanství a pojmenoval po něm jednu ze svých ulic, dřívější Tatranskou.^[7]

Napsal také několik knih, v nichž humorným způsobem popisuje svůj pohnutý život:

• 1922: Meine sämtlichen Werke. Rowohlt, Berlín
• 1927: Der Wortbruch. Rowohlt, Berlín
• 1940: Rückfall. Rowohlt, Berlín
• 1948: Mein Lebensmärchen. Piper, Mnichov

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Leo Slezak na Wikimedia Commons
• Leo Slezak na Literární mapě německy píšících autorů z Moravy a Slezska
• Leo Slezak v Česko-Slovenské filmové databázi
• Leo Slezák zpívá Assadovu árii „Magische Töne“ z 2. dějství opery Královna ze Sáby (Goldmark / mit Klavier 1905)
• Leo Slezák zpívá Assadovu árii „Magische Töne“ z 2. dějství opery Královna ze Sáby (Goldmark / mit Orchester 1909)