Leopold Viktorin z Windischgrätze

Leopold Viktorin
hrabě z Windischgrätze
Leopold Viktorin ; hrabě z Windischgrätze
	Erb rodu Windischgrätzů
Místodržitel v Dolních Rakousích
	Ve funkci:; 1742 – 1746
Panovník	Marie Terezie
Předchůdce	Zikmund Bedřich Khevenhüller
Nástupce	Jan Ferdinand I. z Kuefsteina
Státní a konferenční ministr s pověřením pro finanční záležitosti
	Ve funkci:; 1735 – ?
Panovník	Karel VI.
Skutečný tajný rada
	Ve funkci:; 1723 – ?
Panovník	Karel VI.
Císařský vyslanec v Nizozemí
	Ve funkci:; 1719 – 1725
Předchůdce	Filip Ludvík Václav ze Sinzendorfu
Nástupce	Karel Ferdinand Königsegg
Říšský dvorní rada
	Ve funkci:; 1716 – ?
Panovník	Karel VI.
Císařský komorník
	Ve funkci:; 1711 – 19. prosince 1746
Panovník	Karel VI., František I. Štěpán
Narození	17. září 1686 ; Řezno ; Bavorsko
Úmrtí	19. prosince 1746 (ve věku 60 let) ; Vídeň ; Habsburská monarchie
Choť	(1714) Marie Ernestina ze Strassolda (1695–1766)
Rodiče	Gottlieb Amadeus z Windischgrätze (1630–1695) a Marie Terezie ze Saurau (1657–1713)
Děti	Leopold Karel (1718–1746)
Příbuzní	vnuk: Josef Mikuláš z Windischgrätze (1744–1802)
Profese	politik
Náboženství	římskokatolické
Ocenění	rakouský Řád zlatého rouna (1739; č. 692)
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Leopold Viktorin Jan Vilém hrabě z Windischgrätze (německy Leopold Victorin Johann Wilhelm Graf von Windisch-Graetz, či též von Windischgrätz; 17. září 1686, Řezno – 19. prosince 1746, Vídeň) byl německo-rakouský diplomat a politik. V mládí se uplatnil jako diplomat Habsburků v Nizozemí a Francii, později se stal ve Vídni státním ministrem a v roce 1739 získal Řád zlatého rouna. Kromě statků v Rakousku vlastnil po matce a starším bratrovi také majetek v Čechách (Červená Lhota) a na Moravě (Přerov).

Životopis

Pocházel ze starého šlechtického rodu Windischgrätzů, narodil se jako nejmladší syn Gottlieba Amadea z Windischgrätze (1630–1695) a jeho třetí manželky Terezie, rozené hraběnky ze Saurau (1657–1713).

Po kavalírské cestě a krátkých studiích na univerzitě v Utrechtu vstoupil do císařských služeb. V roce 1711 se stal císařským komorníkem, v roce 1716 byl jmenován říšským dvorním radou.^{[pozn. 1]}^[1] V letech 1719–1725 byl císařským vyslancem v Nizozemí, mezitím zastupoval zájmy habsburské monarchie na kongresech v Cambrai (1722) a Soissons (1723).^[2] V roce 1723 byl jmenován skutečným tajným radou. Od roku 1735 byl státním a konferenčním ministrem s pověřením pro finanční záležitosti a v roce 1739 obdržel Řád zlatého rouna.^[3] Vliv si udržel i na počátku vlády Marie Terezie a v roce 1741 ji doprovázel na korunovační sněm do Uher. Závěr své kariéry strávil ve funkci místodržitele v Dolních Rakousích (1742–1746). Císařským dekretem z roku 1745 mu bylo v hierarchii nejvyšších státních úředníků přiznáno druhé místo za kancléřem Ulfeldem.

Rodinné a majetkové poměry

Po úmrtí matky zdědil v roce 1713 moravská panství Přerov a Čekyně, kde se ale vzhledem k téměř trvalému pobytu v zahraničí a ve Vídni prakticky nezdržoval. V roce 1727 po starším bratru Arnoštu Bedřichovi zdědil kmenová rodová panství v Rakousku (Trauttmansdorf, St. Peter) a také statky v Čechách (Červená Lhota). V návaznosti na to prodal v roce 1732 Přerov. Neuváženým hospodařením a vysokými náklady na reprezentaci ve státních úřadech přivedl rodové dědictví do vysokého úvěrového zatížení. I když byla jeho pozůstalost v roce 1747 vyčíslena na 900 000 zlatých, majetek byl zadlužen do výše 700 000 zlatých.^[4]

Jeho manželkou se v roce 1714 stala hraběnka Marie Ernestina ze Strassolda (1695–1766), která předtím jako dvorní dáma doprovázela císařovnu Alžbětu Kristýnu na cestách po Evropě. Z jejich manželství se narodily čtyři děti, dvě z nich zemřely v mládí, nakonec Leopold přežil i svého druhorozeného syna Leopolda Karla (1718–1746) a dva vnuky.

Koncem roku 1746 byl ze širší rodiny naživu jen dvouletý vnuk Josef Mikuláš (1744–1802), který se stal zakladatelem knížecí větve Windischgrätzů, v době nezletilosti ale přišel o značnou část zadluženého majetku.

Odkazy

Poznámky

↑ Členem říšské dvorní rady byl jmenován 21. května 1716 spolu s Janem Ferdinandem I. z Kuefsteina, který byl také diplomatem a později Windischgrätzovým nástupcem ve funkci dolnorakouského místodržitele. Spolu s nimi byl v roce 1716 do říšské dvorní rady uveden také hrabě Karel Antonín Serényi.

Reference

↑ Chronologische Liste des Reichshofräte, Vídeň, 2014; s. 152 dostupné online
↑ KUBEŠ, Jiří a kolektiv: V zastoupení císaře. Česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640–1740; NLN, Praha, 2018; s. 397 ISBN 978-80-7422-574-1
↑ LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých (zvláštní otisk zpravodaje Heraldika a genealogie); Praha, 1991; s. 278
↑ K majetkovým poměrům Windischgrätzů v polovině 18. století in: HOFMANN, Gustav: Náklady na výchovu mladého šlechtice v polovině 18. století in: Západočeský sborník historický 5; Státní oblastní archiv v Plzni, Plzeň, 1999; s. 127–146

Související články

Windischgrätzové

Externí odkazy

[1] Členem říšské dvorní rady byl jmenován 21. května 1716 spolu s Janem Ferdinandem I. z Kuefsteina, který byl také diplomatem a později Windischgrätzovým nástupcem ve funkci dolnorakouského místodržitele. Spolu s nimi byl v roce 1716 do říšské dvorní rady uveden také hrabě Karel Antonín Serényi.

[2] Chronologische Liste des Reichshofräte, Vídeň, 2014; s. 152 dostupné online

[3] KUBEŠ, Jiří a kolektiv: V zastoupení císaře. Česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640–1740; NLN, Praha, 2018; s. 397 ISBN 978-80-7422-574-1

[4] LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých (zvláštní otisk zpravodaje Heraldika a genealogie); Praha, 1991; s. 278

[5] K majetkovým poměrům Windischgrätzů v polovině 18. století in: HOFMANN, Gustav: Náklady na výchovu mladého šlechtice v polovině 18. století in: Západočeský sborník historický 5; Státní oblastní archiv v Plzni, Plzeň, 1999; s. 127–146

[pozn. 1]

[1]

[2]

[3]

[4]

Navigation

Navigace

Tématické portály