Leopold von Croÿ-Dülmen

Princ Leopold von Croÿ-Dülmen
Velitel 9. armádního sboru a pevnosti Josefov
Ve funkci: 1889 – 1894
Předchůdce	Philipp hrabě von Grünne
Nástupce	Emanuel von Merta
Generální inspektor jezdectva
Ve funkci: 1886 – 1889
Předchůdce	Nikolaus Pejacsevich
Nástupce	Otto von Gemmingen-Guttenberg
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generál jezdectva (1891), polní podmaršál (1884), generálmajor (1879)
Narození	5. května 1827 Berlín
Úmrtí	15. srpna 1894 (ve věku 67 let) Vídeň
Titul	princ
Choť	Beatrix Gräfin Nugent von Westmeath (od 1864) Leopoldina ze Šternberka (od 1881)
Rodiče	Filip František z Croÿ a Johana Vilemína ze Salm-Salmu
Ocenění	Řád zlatého rouna
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Leopold Emanuel Ludvík princ z Croÿ-Dülmenu (německy Leopold Emanuel Ludwig Prinz von Croÿ-Dülmen) (5. května 1827 Berlín – 15. srpna 1894 Vídeň) byl rakousko-uherský generál. V c. k. armádě sloužil jako nižší důstojník od roku 1852 a jako příslušník vysoké šlechty rychle postupoval v hodnostech. Zúčastnil se několika válečných tažení a sloužil u různých jednotek jezdectva. V letech 1886–1889 byl generálním inspektorem jezdectva, svou kariéru zakončil jako velitel 9. armádního sboru a pevnosti Josefov (1889–1894). V roce 1891 dosáhl hodnosti generála jezdectva, kromě řady rakousko-uherských a zahraničních vyznamenání se v roce 1892 stal rytířem Řádu zlatého rouna.

Pocházel ze starého nizozemského šlechtického rodu Croÿů usazeného později v různých evropských zemích.^[1][2] Narodil se jako nejstarší syn pruského generála prince Františka Ludvíka Croÿe (1801–1871) a jeho manželky Johanny, rozené princezny Salm-Salm (1796–1868).^[3] Po otcově vzoru sloužil nejprve v pruské armádě a poprvé se vyznamenal v revolučním roce 1848. V roce 1852 přešel jako poručík do rakouské císařské armády, kde svou službu zahájil u 6. kyrysnického pluku v Hustopečích.^[4] Později byl jako nadporučík přeložen k 7. kyrysnickému pluku a v roce 1859 byl již rytmistrem u 10. hulánského pluku.^[5] Po sňatku v roce 1864 dočasně opustil aktivní službu, do armády se vrátil za prusko-rakouské války (1866) a získal hodnost majora, poté znovu sloužil u různých hulánských jednotek.^[6] Jako podplukovník (1869) byl štábním důstojníkem u 1. hulánského pluku v Temešváru a souběžně působil jako pedagog na jezdecké škole ve Vídni.^[7] V roce 1873 byl povýšen na plukovníka a stal se velitelem 8. dragounského pluku v Prešpurku (1873–1878).^[8][9]

V roce 1878 převzal velení 2. jezdecké brigády v Linzi^[10] a v roce 1879 dosáhl hodnosti generálmajora.^[11] Po druhém sňatku (1881) znovu armádu na několik let opustil a vzal si dovolenou.^[12] V roce 1884 převzal velení 10. pěší divize v Josefově a téhož roku byl povýšen do hodnosti polního podmaršála, následně byl velitelem 30. pěší divize ve Lvově^[13] V roce 1886 byl jmenován generálním inspektorem jezdectva^[14] a zároveň získal titul c. k. tajného rady.^[15] Nakonec v letech 1889–1894 zastával funkci velitele 9. armádního sboru a pevnosti v Josefově.^[16][17] V roce 1891 dosáhl hodnosti generála jezdectva.^[18][19][20] K datu 1. července 1894 byl penzionován^[21] a zemřel krátce poté ve Vídni. Je pohřben v Gars am Kamp, kde jeho rodina vlastnila majetek.^[22]

Od narození užíval titul princ s nárokem na oslovení Jasnost (Seiner Durchlaucht). V roce 1886 byl jmenován c. k. tajným radou s nárokem na oslovení Excelence a od roku 1889 byl čestným majitelem pěšho pluku č. 94 dislokovaného v Liberci.^[23][24] Během své vojenské kariéry získal řadu ocenění. Byl nositelem Řádu železné koruny III. a I. třídy, komandérem Leopoldova řádu a držitelem Vojenského záslužného kříže. V zahraničí obdržel velkokříž saského Řádu Albrechtova a Řádu rumunské hvězdy, pruský Řád červené orlice II. třídy a bádenský Řád zähringenského lva, dále byl komandérem belgického Leopoldova řádu a ruského Řádu sv. Ondřeje a nositelem sicilského Řádu Františka I.^[25] Byl též čestným rytířem Maltézského řádu^[26] a v roce 1892 byl dekorován Řádem zlatého rouna.

Byl dvakrát ženatý. Poprvé se oženil v roce 1864 v Benátkách s hraběnkou Beatrix Nugentovou (1822–1880), dcerou rakouského polního maršála hraběte Lavala Nugenta. Po ovdovění se oženil podruhé v roce 1881 s hraběnkou Rosou Karolínou ze Šternberka (1836–1918), jedinou dcerou hraběte Jaroslava ze Šternberka.^[27] a vdovou po knížeti Karlu Hohenlohe-Bartensteinovi. Rosa (v české literatuře uváděna též jako Růžena) byla c. k. palácovou dámou, dámou Řádu hvězdového kříže a nositelkou Alžbětina řádu.^[28] Po otci byla dědičkou velkostatku Neděliště.^[29] Ještě před tímto dědictvím koupila v roce 1873 za 631 000 zlatých velkostatek Bílé Poličany, kde se také konal její sňatek s princem Leopoldem. Oba velkostatky vynášely čistý roční zisk přibližně 28 000 zlatých.^[30] Poličanský zámek byl v té době dvakrát přestavěn,^[31] manželé zde příležitostně pobývali, organizovali kulturní a společenské akce. Obě manželství zůstala bezdětná.

Jeho mladší bratr Alexander (1828–1887) byl majitelem velkostatku Gars am Kamp v Dolním Rakousku a v letech 1879–1885 poslancem rakouské říšské rady.^[32] Nejmladší z bratrů August Filip (1840–1913) sloužil v německé armádě a dosáhl hodnosti generálporučíka.^[33] Jejich sestra Marie (1837–1915) byla manželkou knížete Karla Lichnowského z Woštic (1819–1901).