Leopold von Edelsheim-Gyulai

Leopold baron von Edelsheim-Gyulai
Zemský velitel v Uhrách (od 1883 4. armádní sbor v Budapešti)
Ve funkci: 1874 – 1886
Předchůdce	Johann Karl Huyn
Nástupce	Nikolaus Pejacsevich
Generální inspektor jezdectva
Ve funkci: 1869 – 1874
Předchůdce	nově zřízená funkce
Nástupce	Nikolaus Pejacsevich
Stranická příslušnost
Členství	politik před vznikem politických stran
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generál jezdectva (1874), polní podmaršál (1866), generálmajor (1862)
Narození	10. května 1826 Karlsruhe
Úmrtí	27. března 1893 (ve věku 66 let) Budapešť
Titul	svobodný pán
Choť	Friederike Kronau
Děti	Lipót Edelsheim-Gyulai
Příbuzní	Ilona Edelsheim-Gyulai (vnučka)
Profese	důstojník a politik
Ocenění	Řád železné koruny rytíř Vojenského řádu Marie Terezie
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Leopold svobodný pán von Edelsheim, od roku 1866 Edelsheim-Gyulai (německy Leopold Wilhelm Freiherr von Edelsheim-Gyulai, maďarsky báró Edelsheim-Gyulai Lipót Vilmos) (10. května 1826 Karlsruhe – 27. března 1893 Budapešť) byl rakousko-uherský generál. V c. k. armádě sloužil jako dobrovolník od roku 1842, jako důstojník jezdectva se vyznamenal v několika válkách a obdržel řadu ocenění včetně prestižního Řádu Marie Terezie. Rozvoji a výcviku jezdetva se věnoval ve funkci generálního inspektora jezdectva (1869–1874) a nakonec byl dlouholetým zemským velitelem v Uhrách (1874–1886). V roce 1866 byl adoptován svým strýcem generálem Ferencem Gyulaiem a přijal jméno Edelsheim-Gyulai. Díky dědictví po rodu Gyulaiů se stal významným pozemkovým vlastníkem v Uhrách a kromě dlouholeté funkce velitele v Budapešti se tak zařadil mezi uherskou šlechtu, byl též členem Sněmovny magnátů.^[1]

Pocházel ze staré německé šlechtické rodiny nobilitované v 17. století. Narodil se jako syn barona Wilhelma von Edelsheim (1774–1840), nejvyššího komořího a vrchního ceremoniáře v Bádensku.^[2] Leopold vstoupil v šestnácti letech jako kadet do rakouské armády, kde sloužil u jezdectva a již ve dvaceti letech byl nadporučíkem u 6. husarského pluku v Haliči.^[3] Po vypuknutí revoluce v roce 1848 bojoval pod velením generála Jelačiće ve Vídni, poté se vyznamenal v bojích proti maďarským povstalcům. V roce 1851 byl povýšen na majora a byl štábním důstojníkem u 6. moravského kyrysnického pluku. U tohoto regimentu strávil několik let a v roce 1852 byl povýšen na podplukovníka.^[4] V roce 1857 dosáhl hodnosti plukovníka a stal se velitelem 10. husarského pluku.^[5]

Během války se Sardinií se vyznamenal v několika menších střetnutích jezdectva, především proslul dvěma odvážnými útoky proti Francouzům v bitvě u Magenty a u Solferina. Za účast ve válce byl znovu vyznamenán a poté jako velitel brigády sloužil v Uhrách. V roce 1862 byl povýšen na generálmajora a převzal velení jezdecké brigády v Udine.^[6] Znovu vynikl v prusko-rakouské válce, kde v rámci 10. armádního sboru velel lehké jízdní divizi.^[7] Bojoval v bitvě u Jičína, ale kvůli rozkazům vrchního velitele Benedeka nedostal příležitost zasáhnout do bitvy u Hradce Králové. Za zásluhy obdržel prestižní Řád Marie Terezie^[8][9][10] a byl povýšen do hodnosti polního podmaršála, následující dva roky ale zůstal mimo aktivní službu.^[11]

V letech 1869–1874 zastával funkci generálního inspektora jezdectva,^[12] v níž zúročil své dlouholeté zkušenosti ze služby u kavalerie. Zasloužil se o zlepšení stavu rakousko-uherského jezdectva, velkou pozornost věnoval chovu a výcviku koní. Jeho instrukce pro výcvik jezdectva byly přeloženy do několika jazyků a byly používány i v zahraničních armádách. V roce 1874 byl povýšen do hodnosti generála jezdectva.^[13] Od roku 1874 byl dlouholetým zemským velitelem v Uhrách,^[14][15] kde se znovu zaměřoval na výcvik jezdeckých jednotek. Po reorganizaci armády se stal velitelem 4. armádního sboru v Budapešti, tj. nadále zůstal zemským velitelem v Uhrách (1883–1886).^[16][17][18] Na funkci rezignoval v roce 1886 kvůli banálnímu sporu o uctění památky obětí revoluce z roku 1849, kdy se postavil na stranu Maďarů. K datu 1. srpna 1886 byl penzionován a od té doby žil v soukromí.^[19]

Po vymřelém rodu Gyulaiů^[20] zdědil v roce 1868 velkostatky v několika župách v dnešním Maďarsku, Rumunsku a na Slovensku. Velkostatky měly rozlohu přibližně 8 700 hektarů půdy a patřilo k nim několik šlechtických sídel.^[21] Jedním z rodových sídel byl zámek Horné Lefantovce vzniklý přestavbou bývalého kláštera paulánů.^[22] V Horných Lefantovcích byla postavena také rodová hrobka.

Jeho manželkou byla Friederike Kronau (1841–1918), populární herečka Burgtheatru a osobnost vídeňské společnosti. Datum sňatku není známo, pravděpodobně k němu ale došlo až po narození syna Leopolda (1863–1928).^[23] Ten byl po otci dědicem statků a členem Sněmovny magnátů, v roce 1906 byl povýšen do hraběcího stavu s původním predikátem vymřelého rodu Gyulaiů (Graf Edelsheim-Guylai von Marosnémeth und Nádaska).^[24][25] Friederike Kronau se po ovdovění podruhé provdala za generála prince Rudolfa Lobkowicze (1840–1908), který byl také zemským velitelem v Uhrách. Friederike Kronau byla nakonec pohřbena po boku svého prvního manželka v rodinné hrobce v Horných Lefantovcích.^[26]

Leopoldovi starší bratři zastávali vysoké funkce v Bádensku. Baron Ludwig von Edelsheim (1823–1872) se uplatnil jako diplomat, v letech 1861–1865 byl bádenským vyslancem v Rakousku a poté státním ministrem ve vládě Bádenského velkovévodství. V důsledku událostí prusko-rakouské války v roce 1866 odstoupil a dožil v soukromí.^[27] Další bratr Wilhelm von Edelsheim (1824–1894) byl nejvyšším hofmistrem bádenské velkovévodkyně Luisy.

Od narození užíval šlechtický titul svobodného pána, který byl rodině udělen v roce 1706. V roce 1866 byl adoptován svým strýcem generálem Ferencem Gyualiem a přijal jméno Edelsheim-Gyulai.^[28] V roce 1856 byl jmenován c. k. komořím a v roce 1873 obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[29] Od roku 1867 byl čestným majitelem 4. husarského pluku dislokovaného v Sibiu.^[30] V roce 1882 mu byl potvrzen baronský titul pro Uherské království a jako dědic statků vymřelého rodu Gyulaiů získal také dědičné členství ve Sněmovně magnátů.^[31] Během vojenské kariéry obdržel řadu vyznamenání v Rakousku i od zahraničních panovníků.^[32]

• velkokříž Leopoldova řádu (1886)
• Řád železné koruny I. třídy (1875)
• rytířský kříž Řádu Marie Terezie (1860)
• rytířský kříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1859)
• Řád železné koruny III. třídy s válečnou dekorací (1859)
• Vojenský záslužný kříž (1850)

• Řád svaté Anny I. třídy (Rusko)
• Řád sv. Stanislava (Rusko)
• Řád červené orlice II. třídy (Prusko)
• velkodůstojník Řádu čestné legie (Francie)
• velkokříž Řádu rumunské hvězdy (Rumunsko)
• Řád zähringenského lva (Bádensko)
• rytíř Řádu Albrechtova (Sasko)
• Záslužný řád bavorské koruny (Bavorsko)

• Leopold von Edelsheim-Gyulai in: Österreichisches Biographisches Lexikon
• Leopold von Edelsheim-Gyulai in: Deutsche Biographie