Lesja Ukrajinka

Lesja Ukrajinka
Lesja Ukrajinka
Rodné jméno	Larysa Petrivna Kosač-Kvitka
Narození	13. únorajul./ 25. února 1871greg. Novohrad-Volynskyj
Úmrtí	19. červencejul./ 1. srpna 1913greg. Surami
Příčina úmrtí	Pottova nemoc
Místo pohřbení	Bajkovův hřbitov
Povolání	básnířka, spisovatelka, kritička, dramatička
Období	1883-1913
Žánr	básně, poémy, dramata
Literární hnutí	romantismus, realismus
Významná díla	Contra spem spero
Manžel(ka)	Klyment Kvìtka
Rodiče	Petro Kosač a Olena Pčìlka
Podpis
„Ach slovo, zbrani moje jediná, i když snad zhynu, tobě život patří; až přijde naše slavná hodina, ve strašný meč se změníš v rukou bratří“
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lesja Ukrajinka (ukrajinsky Ле́ся Украї́нка; vlastním jménem Larysa Petrivna Kosač-Kvitka / Лариса Петрівна Косач-Квітка; rusky Леся Украинка; polsky Łesia Ukrainka; 13. února^jul./ 25. února 1871^greg. Novohrad-Volynskyj (Volyň, Ruské impérium, dnes Zvjahel, Žytomyrská oblast, Ukrajina) – 19. července^jul./ 1. srpna 1913^greg. Surami (Gruzie)) byla ukrajinská spisovatelka, básnířka, dramatička, literární kritička, nejznámější ukrajinská autorka, jeden ze symbolů ukrajinské kultury.

Od poloviny 90. let 19. století hrála Lesja Ukrajinka významnou roli v kyjevském kulturním životě. Celý život se však potýkala s tuberkulózou, jejíž postup se snažila zpomalit četnými návštěvami jižních oblastí, zejména Krymu, Kavkazu a Egypta. Jejím manželem byl ukrajinský folklorista a muzikolog Klyment Kvitka. K jejím inspiračním zdrojům patřily kromě básnických děl Tarase Ševčenka a slovanského folkloru také biblické a orientální texty a díla západoevropských spisovatelů, k nimž měla blízko díky intelektuální výchově a znalosti jazyků. Významnou roli v utváření její poetiky hrál Heinrich Heine, Maurice Maeterlinck, Henrik Ibsen, ale také polští a italští básníci a další osobnosti.

Kromě tří básnických sbírek, četných dramatických básní a divadelních her publikovala Ukrajinka také výsledky svého etnografického a literárněvědného bádání a překlady zahraniční poezie do ukrajinštiny. Ve svých dramatických básních a poemách se ostře stavěla proti zotročování jakéhokoliv typu a k postavení Ukrajinců se vyjadřovala pomocí analogií s osudy vyvoleného izraelského národa (Babylónské zajetí, Na rozvalinách). Své nejvýznamnější dílo, divadelní hru Lesní píseň, sepsala v roce 1911, nedlouho před smrtí.

Lesja Ukrajinka se narodila 13. února^jul./ 25. února 1871^greg. v Novohradě-Volynském jako Larysa Kosač. Byla druhá z pěti dětí, kromě staršího bratra Mychajla měla tři mladší sestry: Olhu, Oksanu a Isydoru. Pocházela ze šlechtické rodiny s bohatým kulturním zázemím. Její matka Olena Pčilka byla rovněž spisovatelkou. Jejím strýcem byl vědec a publicista Mychajlo Drahomanov. Vzdělávala se doma a měla široké znalosti z dějin literatury a umění a ovládala několik jazyků: ruštinu, polštinu, bulharštinu, řečtinu, latinu, francouzštinu, italštinu, němčinu a angličtinu. Prostřednictvím otcova kroužku se seznamovala s intelektuálním kvasem své doby: Petro Kosač studoval matematiku v Petrohradě a práva v Kyjevě, později byl členem Stare Hromady a redakce etnografického a literárního časopisu Kyjevska starina. K jeho přátelům patřili významné osobnosti ukrajinského života, kromě Drahomanova také Volodymyr Antonovyč, Konstantin Mychalčuk, Mykola Lysenko nebo Mychajlo Staryckyj.^[1]

Prvním impulzem k psaní se pro Lesju Ukrajinku stalo uvěznění milované tety Oleny v roce 1879 a její následná deportace na Sibiř v roce 1881; v reakci na tuto událost napsala báseň „Nadíja“ (Naděje), která se později stala součástí její první básnické sbírky.^[2] K oblíbené četbě mladé autorky patřila díla autorů jako Taras Ševčenko, Alexandr Sergejevič Puškin, Nikolaj Alexejevič Někrasov, Heinrich Heine, Victor Hugo nebo George Gordon Byron.^[3] Později hráli významnou roli při formování Ukrajinčiny umělecké osobnosti William Shakespeare, Maurice Maeterlinck, Gerhart Hauptmann, Adam Mickiewicz nebo Henrik Ibsen.^[4] Vedle veršů, které psala již od osmi let, se záhy pustila do překladatelské práce. V rámci studia klasické řečtiny a latiny překladala Homéra a Ovidia. Společně s bratrem Mychajlem do ukrajinštiny přeložila a vydala povídky z Gogolovy sbírky Večery na samotě u Dikaňky. První verše vydala Lesja Ukrajinka časopisecky ve třinácti letech. Pseudonym, pod kterým pak psala po zbytek života, jí vybrala matka.^[5]

Matka Ukrajinku vedla také k ukrajinskému folkloru a četbě ukrajinských autorů, jako byli Pantelejmon Kuliš či Marko Vovčok, a k dílům dalších slovanských kultur, jako byly srbské lidové písně v překladu Mychajla Staryckého. Kosačovi se také často stěhovali. V roce 1878 se přesunuli ze Zvjahelu do Lucku a posléze do Kovelu. V blízké vsi Kolodjažne si pořídili dům, takže děti mohly poznávat venkovský život a volyňský folklor. V roce 1882 se rodila na čas přestěhovala do Kyjeva. Bratr Mychajlo zde začal studovat gymnázium, Lesja se však s matkou vrátila v roce 1884 do Kolodjažne. Mladá Ukrajinka pak trávila čas převážně o samotě, s bratrem si však psala, vyměňovali si úvahy a nápady a jejich vztah zůstal po celý spisovatelčin život vřelý.^[6]

Již v mládí onemocněla Lesja Ukrajinka tuberkulózou kostí, později také plic a ledvin. Od devatenácti let trávila čas putováním po městech a lékařských klinikách – kromě operace v Kyjevě navštívila za tímto účelem Vídeň, Varšavu, Charkov, Berlín; zdraví se pokoušela nabýt v Oděse, Karpatech, na Krymu, v Itálii, Egyptě či na Kavkaze, kde později také zemřela.^[7]

Do literatury Lesja Ukrajinka naplno vstoupila sbírkou Na křídlech písní, která vyšla v roce 1893 ve Lvově; již o rok dříve zaujala vydáním překladu Heineho Knihy písní. Kontakt se vzdělanou společností vedl k dalšímu rozšiřování obzorů, silný vliv měl především strýc Mychajlo Drahomanov, pod jehož vedením objevila kouzlo biblické obraznosti (která pak hrála v její tvorbě významnou roli) a během návštěvy Sofie se seznámila s bulharskou kulturou a jazykem. Po strýcově smrti a návratu do Kyjeva se znovu a ještě významněji začala zapojovat do veřejného života, především prostřednictvím Kyjevské literárně-umělecké společnosti. Život jí znesnadňovaly zdravotní problémy, a tak trávila většinu času přímo v Kyjevě nebo v matčině letním sídle poblíž městečka Haďač. V roce 1898, u příležitosti oslav stého výročí moderní ukrajinské literatury, byla básnířka uvedena na pódium za bouřlivého aplaudování přítomných.^[8]

Současně docházelo ve spisovatelčině tvorbě v průběhu 90. let k prvnímu velkému uměleckému přerodu – čím dál hlasitě ozývala sociální témata, kritika nesvobody a burcování k odmítnutí tohoto stavu. Podle názoru Ivana Franka se Ukrajinka vymykala ostatním následovníkům Ševčenka, kteří epigonsky přejímali jeho obraty a obrazy, a dokázala si razit vlastní cestu: „Pravda, ukrajinští epigoni Ševčenka nejednou ‚lámali pouta‘ a zvěstovali ‚svobodu‘, ale to všechno byly pouhé fráze, bylo to přežvykování ani ne tak myšlenek, jako básnických obratů a obrazů velkého kobzara. Lesja Ukrajinka si nečiní nároky na ševčenkovský pathos, nepřežvykuje jeho výrazy; má svůj pathos, má své vlastní slovo.“^[9]

V roce 1898 publikoval o mladé spisovatelce studii významný ukrajinský autor a myslitel Ivan Franko, přičemž uvedl, že „od dob Ševčenkova ‚Mne pohřběte a vy vstaňte, zlomte pouta směle' Ukrajina neslyšela takové silné, horoucí a básnické slovo jako z úst této slabé a choré dívčiny...“^[10] Od roku 1897 Ukrajinka stále častěji odjížděla na zdravotní cesty – nějaký čas žila na Krymu a nechala se vyšetřovat na západoevropských klinikách. Přitom psala také etnografické studie a literárněvědné články. Věnovala se italským autorům (Gabriele d'Annunzio, Ada Negri, které také překládala) či polské literatuře (Eliza Orzeszkowa, Henryk Sienkiewicz, Boleslaw Prus, Stefan Żeromski, Wacław Sieroszewski). Z ukrajinské tvorby reflektovala díla Jurije Feďkoviče, Olhy Kobyljanské a Vasyla Stefanyka a zajímala se také o emancipaci žen.^[11]

V roce 1897 se Ukrajinka seznámila s marxistou Serhujem Konstantinovyčem Meržinským, který ji přivedl k socialistickým a revolučním myšlenkám. V roce 1900 nicméně Meržinsky zemřel v Minsku na tuberkulózu, což byla pro mladou spisovatelku další nepříjemná rána. Sama Ukrajinka v dopise napsala: „Byla to strašná tragedie a ne každý může něco takového vydržet. Já to vydržela... ale ne bez následků: mám zhoršenou hysterii a anemii a kromě toho jakýsi katar na prsou.“^[12]

Blízké přátelství navázala Ukrajinka rovněž s Olhou Kobyljanskou – spolu s Marijou Vilinskou (známou pod pseudonymem Marko Vovčok) vytvářejí trojici nejpřednějších ukrajinských autorek.^[13] Od roku 1899 si Ukrajinka s Kobyljanskou, spojené prožitkem osobních, zdravotních i uměleckých obtíží, vyměňovaly velice intimní a něžné dopisy. Obzvláště v konzervativním východoevropském prostředí působí tato korespondence nápadně,^[14] komentátoři se však neshodují, zda jde spíše o stylizované vyjadřování platonického citu, nebo o projevy skutečně závažného milostného prožitku.^[15]

V roce 1899 ve Lvově vyšla Ukrajince druhá sbírka, Dumy a snění, třetí básnická kniha, Ohlasy, pak následovala v roce 1902 v Černovci. Po roce 1900 začalo být nicméně spisovatelčino zdraví tak špatné, že se v Kyjevě příliš nezdržovala a raději trávila čas v teplejších a sušších krajích, zejména v Itálii, především ovšem v lázních a klinikách. Svým blízkým přátelům říkala, že „nemá sílu dál žít takový život skleníkové květiny, odtržené od rodné půdy“, přesto však vzdorovala a nalézala nové způsoby uměleckého vyjádření. Po prvním dramatu, Modrá růže, jež vyšlo v roce 1896, napsala v následujících osmi letech tři dramatické básně (Posedlá, Babylónské zajetí, Na rozvalinách) a dvě dramatické črty (Sbohem a Ifigenie v Tauridě). V letech 1905 až 1907 se angažovala v dobročinné osvětové organizaci Osvita a v létě roku 1907 se vdala. Jejím manželem se stal etnograf a muzikolog Klyment Kvitka.^[16]

V prvních letech 20. století se Lesja Ukrajinka účastnila zrodu ukrajinské modernismu. Svými verši přispěla do Voroného almanachu Zpoza mraků i z údolí a pokoušela se nový směr obhajovat proti kritikům v Kyjevské Starině, avšak její rozsáhlý dopis nebyl otištěn.^[17] Celé vrcholné období autorčiny tvorby je ovlivněno společenským napětím, které vedlo k revoluci roku 1905, a bouřemi, které tento proticarský pokus, nakonec neúspěšný, vyvolal. Již od roku 1893 byla spisovatelka sledována tajnou policí, a v roce 1907 se dokonce její jméno objevilo v policejních spisech věnovaných kyjevské sociálnědemokratické organizaci.^[18]

I přes zájem o politické otázky se Lesja Ukrajinka musela čím dál vážněji věnovat vlastním zdravotním otázkám – v roce 1908 už berlínští lékaři další operaci odmítli a dali spisovatelce dva roky života. Následovaly další cesty do teplých krajin: v Egyptě, jejž navštívila několikrát, se věnovala památkám a studiu místní kultury. Lákal ji také Kavkaz, kde se usadila ve městě Telavi a posléze v Kutaisi. Zde také vzniklo, i přes značné bolesti, autorčino nejvýznamnější dílo, divadelní hra Lesní píseň, kterou sepsala v létě roku 1911. Na podzim téhož roku se v Choni zrodila dramatická báseň Advokát Martin. V roce 1912 byla již převážně upoutána na lůžko, dokázala však ještě vytvořit hru Kamenný hostitel, v níž po svém zpracovala postavu Dona Juana. Na podzim se přes Oděsu vydala po moři na svou poslední cestu do Egypta.^[19]

Při návratu v květnu 1913 ještě navštívila blízké přátele a blízkost smrti byla již zřejmá – podle očitých svědectví byla takřka průsvitná a její velké tmavé oči zíraly mimo tento svět. Na léto s manželem odjela do Kutaisi. Těsně před smrtí pak dokončila svou poslední velkou dramatickou, antikolonialistickou báseň, Hostina, a v horečkách se pokoušela se o sestavení arabským světem inspirovaného příběhu Ekbal'-hanem. Svému choti na smrtelné posteli také ještě diktovala texty volyňských lidových písní, které si pamatovala z dětství. Na lékařské doporučení se odebrala do Surami které se nachází ve vyšší nadmořské výšce a je sušší. Posledním spisovatelčiným přáním bylo ještě jednou vidět sestru Olhu, k tomu však již nedošlo – zemřela 19. července^jul./ 1. srpna 1913^greg.. Tělo bylo převezeno do Kyjeva, kde se konal velkolepý pohřeb.^[20]

Lesja Ukrajinka vynikla především přírodní lyrikou, hrána jsou také její dramata. Její díla se pohybují mezi pozdním romantismem a realismem. Kvůli carskému zákazu ukrajinštiny směla vycházet pouze v rakouské části Ukrajiny (Halič, Bukovina). Celoživotní zápas s chorobou se promítl především do její poezie bojovným, odhodlaným tónem, například v básni Contra spem spero (Bez naděje doufám). Osobní bolest a touha po sociální spravedlnosti se v dílech pojí s recepcí homérské a středověké kultury a vytváří obrazy zoufalého hrdinství a vzdoru a působivé dramatické dialogy.^[21]

• Na křídlech písní (На крилах пісень, 1893) – první kniha, básnická sbírka; podle Jana Vladislava sice ovlivněná autorčiným mládím a nezralostí, přesto však „nese pečeť skutečného básníka“.^[22]

• Dumy a snění, překládáno též Úvahy a sny (Думи і мрії, 1899) – sbírka básní, rozdělená do čtyř chronologicky a tematicky odlišných částí: 1. Poémy, zahrnují básně „Dávná pohádka“ a „Robert Bruce, král skotský“, 2. Melodie jsou souborem intimní lyriky, věnované osobní tragice, jaru a obrozující přírodě, 3. Nevolnické písně, zabývající se zoufalstvím a bolestí národa a revolučním bojem, 4. Ohlasy, drobnější různorodé verše spojující dantovské, biblické či krymské motivy, občanské výzvy a patetická poselství.^[23]

• Ohlasy (Відгуки, 1902) – Závěrečná sbírka, v níž se Ukrajinčino psaní již překlápí do dramatické polohy; obsahuje především dramatické básnické monology a dialogy, například působivou báseň „Jeremiáš, zlověstný prorok“ v rámci oddílu Hebrejské melodie.^[24]

• Robert Bruce, skotský král (1894, Роберт Брюс, король шотландський) – romantizující poema o boji za národní sebeurčení, napsaná v duchu hrdinského eposu.^[23]

• Dávná pohádka, též Stará pohádka (1896, Давня казка) – poema zachycující na střetu rytíře Bertolda a bezejmenného básníka otázky o roli umělecké tvorby a angažovanosti umělce.^[23]

• V katakombách (1905, У катакомбах) – Dramatická báseň zachycující rozhovor otroka-neofyta a křesťanského biskupa. Otrok ve vášnivém hnutí mysli odmítá pasivitu ve prospěch svobody a je ochoten se postavit i proti samotnému prelátovi.^[25]

• Jedno slovo (1903, Одно слово) – Epická poéma, na sever přichází vyhnanec a zjišťuje, že místní obyvatelé vzhledem ke svému způsobu života nemají ani slovo pro svobodu.^[26] Klasická sovětská interpretace vidí ve vyhnanci ukrajinského revolučního básníka Pavla Hrabovského.^[27]

• Babylónské zajetí (1908, Вавилонський полон) – dramatická báseň zpracovávající exotické téma Babylónského zajetí Židů. Prorok Eleazar se brání nařčení, že zostuzuje svůj národ tím, když zpívá pro Babyloňany; pokouší se přitom sjednotit dvě znepřátelené izraelské frakce a přesvědčit je, aby díky jednotě nalezli cestu nazpátek do Jeruzaléma.^[28]

• Na rozvalinách (1908, На руїнах) – Dramatická báseň zprostředkující utrpení hebrejských za měsíčné noci u řeky Jordán, v pozadí s pobořenými izraelskými městy a vesnicemi, přičemž ještě jasněji vyvstává analogie s postavením Ukrajinců.^[29] Kromě vyznění kritickému vůči imperialismu jsou v básni přítomny také motivy zpochybňující patriarchální dominanci.^[30]

• Kassandra (1908, Кассандра) – Zachycení trójské války z pohledu neomylné, avšak bezmocné věštkyně Kassandry, rovněž propojuje antiimperialistické a antipatriarchální tóny.^[30]

• Kamenný hostitel, též Kamenný vládce (1912, Камінний господар) – Drama zpracovávající námět o Donu Juanovi, protagonista je vykreslen jako bojovník proti nesvobodě a falešné morálce. Jeho smrt přichází v okamžiku, kdy své ideály zradí a přijme plášť komandéra.^[31]

• Lesní píseň (1912, Лісова пісня) – Nejvýznamnější autorčino drama, divadelní hra oslavující rodný kraj a jeho krásy zračící se v pohádkách a lidovém básnictví. Ke střetu dochází mezi svobodnou a tvůrčí lesní vílou Mavkou a přízemní a otrockou Kylynou, přičemž váhání jejich nápadníka Lukáš je nakonec příčinou tragédie.^[32]

• Hostina (1913, Оргія) – dramatická báseň s antikolonialistickým vyzněním, pěvec Anteus ve starořeckém Korintu raději volí pro sebe i svou choť smrt, než aby přijal nesvobodu a sloužil svým zpěvem vítězné římské říši.^[33]

Lesja Ukrajinka překládala do ukrajinštiny díla světové literatury (např. práce Gogolovy či Heinricha Heine) a texty socialisticky orientovaných autorů (Karl Marx, Antonio Labriola a další).^[34]

• Světla před úsvitem: výbor z díla, výbor uspořádala Marie Marčanová, překlad Zdenka Hanusová, Petr Křička, Marie Marčanová, Zdenka Niliusová, Jan Tureček-Jizerský a Jan Vladislav, Praha: SNKLHU, 1953.
• Kamenný vládce: (Don Juan): drama o 6 obrazech, překlad Jan Tureček-Jizerský, Praha: ČDLJ, 1956.

• Lesní píseň, překlad a dramatizace Václav Daněk, režie: Karel Weinlich, Český rozhlas, 1981.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Lesja Ukrajinka na Wikimedia Commons

• ŽIDLICKÝ, Václav. heslo Lesja Ukrajinka. In: Milan Hrala a kol. Slovník spisovatelů, Sovětský svaz,. Praha: Odeon, 1978. Svazek II (L-Ž). S. 484–486.
• heslo Lesja Ukrajinka. In: kolektiv autorů. Ottův slovník naučný nové doby. Praha: Jan Otto, 1930-1934. ISBN 80-7185-057-8.
• heslo Lesja Ukrajinka. In: kolektiv autorů. Ottův slovník naučný. Praha: Jan Otto, 1888-1909. ISBN 80-7185-057-8.
• ZABUŽKO, Oksana: Notre Dame d’Ukraine: Українка в конфлікті міфологій. Kyjev: Fakt, 2007. ISBN 978-966-359-160-5.