Levirát

Levirát (z lat. levir, švagr) nebo levirátní sňatek je sňatek vdovy s bratrem bezdětného zemřelého muže. Vyskytuje se v zemědělských společnostech, které kladou velký důraz na zachování rodu a jeho jména.

Původ

V tradičních zemědělských společnostech je půda pevně rozdělena na určitý počet hospodářství či starověkých „domů“ (řec. oikos). Nová hospodářství tedy nemohou vznikat a stabilita společnosti vyžaduje, aby žádné dosavadní nezaniklo. Každé hospodářství je pevně spojeno s určitým rodem a „jménem“, které se stejně jako majetek dědí v otcovské linii. S tímto uspořádáním úzce souvisí i typické rodové nebo domácí náboženství, někdy nazývané kult předků.

Jednou z nejdůležitějších povinností hlavy rodiny je postarat se o pokračování rodu, protože na něm závisí posmrtný život zemřelých předků. Muž, který zemřel bezdětný, tak nesplnil tuto povinnost a levirát je pokus chybu napravit. Obvykle mladší bratr zemřelého, který s ním žil na tomtéž hospodářství, si má vzít vdovu a zplodit s ní „svému bratru“ syna, který by hospodářství později převzal.

Biblický levirát

Různé formy levirátu se vyskytovaly v mnoha různých kulturách, přesný popis se zachoval v Bibli. Kniha Genesis[1] popisuje příběh tří Judových synů, z nichž nejstarší Er jednal zle a brzy zemřel. Juda přikázal mladšímu bratru Onanovi, aby spal s vdovou Támar a zplodil dítě svému bratrovi. Onan s Támar sice spal, ale nechal sperma vystříknout na zem, protože dítě by „nebylo jeho“. Za to ho Hospodin potrestal smrtí a Juda řekl Támar, aby počkala, než dospěje nejmladší syn. Nakonec Támar v přestrojení za prostitutku svede svého tchána Judu a má s ním syna. Juda ji chce upálit za cizoložství, ale když Támar prokáže, že spala s ním, uzná svou chybu i své otcovství.

V knize Leviticus se sice důrazně zakazuje sexuální styk mezi blízce příbuznými (princip exogamie),[2][3] nezakazuje jej však v případě, kdy žena ovdoví. Kniha Deuteronomium pak levirát (hebrejsky יִבּוּם, jibum) přesně vymezuje: zakazuje vdově, aby se vdávala mimo rodinu a bratrovi zemřelého přikazuje, aby si ji vzal. V případě, že je vdova švagrem odmítnuta, má vdova v přítomnosti svědků muži, jenž ji odmítl, zout pravou botu a uplivnout před ním.[4] Ačkoliv je uzavření levirátního svazku v rámci judaismu chápáno jako jedno z tarjag micvot, přesto již v době Talmudu bylo upřednostňováno propuštění vdovy obřadem chalica (hebrejsky חליצה, doslova „odstranění“ ve smyslu zutí obuvi).[5] Po tomto obřadu se může vdova provdat za kteréhokoliv muže podle své volby, jak je to popsáno v knize Rút.[6]

K levirátním sňatkům doposud dochází v některých orientálních židovských komunitách jako např. v Maroku, Tunisku, Íránu či Jemenu. Ve Státě Izrael je tato praxe zakázána.

Reference

  1. ↑ Gn 38, 1–30 (Kral, ČEP)
  2. ↑ Lv 18, 16 (Kral, ČEP)
  3. ↑ Lv 20, 21 (Kral, ČEP)
  4. ↑ Dt 25, 5–10 (Kral, ČEP)
  5. ↑ NEWMAN, Ja‘akov; SIVAN, Gavri’el. Judaismus od A do Z. Praha: Sefer, 1998. ISBN 80-900895-3-4. S. 51. 
  6. ↑ Rt 4, 5–10 (Kral, ČEP)

Literatura

  • Brigitte: Bůh dává Rút Noemi, Serafínská cesta 11/1993, str. 16-18
  • Michaela Knollová: Levirát (u Chetitů a Hebrejců), in: Dny práva 2011 – Days of Law 2011 – Ovlivňování sféry soukromého práva právem veřejným v minulosti, Masarykova univerzita, Brno 2012, ISBN 978-80-210-5917-7, str. 112-127

Související články

Externí odkazy