Lex Schwarzenberg

Lex Schwarzenberg je neformální název zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou. V československých právních dějinách se jedná o výjimečný případ zákona namířeného proti jedinému občanovi státu.

Vznik zákona

Zákon navrhl 22. února 1947 poslanec Ústavodárného Národního shromáždění republiky Československé za Československou sociální demokracii Blažej Vilím a vydán byl ve Sbírce zákonů 13. srpna 1947.[1]

Podle § 1 odst. 2 příslušného zákona přešel veškerý v Československu se nacházející nemovitý majetek zemědělský, lesní, rybniční, průmyslový, obchodní a živnostenský (v to počítaje všechny budovy a zámky s jejich zařízením, se všemi právy i závazky), dále živý i mrtvý inventář se zásobami a konečně veškeren provozní kapitál Josefa Adolfa knížete ze Schwarzenbergů, Jana knížete ze Schwarzenbergů a dr. Adolfa Schwarzenberga k 13. srpnu 1947 ex lege na zemi Českou, a to bez náhrady. Vlastníkům ale měl být, jak s tím počítal § 5 odst. 2, zemí Českou poskytnut zaopatřovací důchod ve výši, kterou určí vláda.[1]

Celková výměra převáděného majetku činila 55 tisíc ha (před pozemkovou reformou po první světové válce majetek rodu přitom dosahoval rozlohy 180 tisíc ha) a kromě jiného zahrnovala hrad a zámek Český Krumlov, zámek Hluboká, zámek Třeboň a Schwarzenberský palác v Praze.[2]

Schwarzenbergové v meziválečné i válečné době aktivně vystupovali proti nacismu.[3] Adolf Schwarzenberg ostatně spolufinancoval výstavbu československého opevnění a štědře finančně podporoval Benešovu exilovou československou vládu.[3] Důvodem poválečné konfiskace tedy nebyla spolupráce s nacisty, neboť majetek Adolfa Schwarzenberga v Německu, Rakousku a Protektorátu Čechy a Morava již roku 1940 zabavilo gestapo a na všechny podniky byla uvalena nucená německá správa. Sám Adolf Schwarzenberg od roku 1939 pobýval v exilu.

Roku 1945 československé orgány na rodinný majetek Adolfa Schwarzenberga uvalily nucenou správu. Stalo se tak na základě dekretů prezidenta republiky č. 12 z 21. června 1945 a č. 108 z 25. října 1945, jimiž se zabavoval nemovitý a zemědělský majetek osob německé a maďarské národnosti.

Roli mohl hrát i obrovský rozsah majetku a koncentrace v rukách jediného majitele.[4] Důvodem, proč byl majetek vyvlastněn jako celek, a ne pouze částečně, bylo příkladné fungování.[5] Vedle znárodněných podniků, připravovaných JZD a dalších podobných, levicí, především komunisty prosazovaných aktivit, by bylo údajně výborné fungování soukromého schwarzenberského hospodářského majetku nepříjemnou konfrontací.[6]

Uváděnými důvody byl kromě faktu velikosti majetku jeho vznik v době monarchie a německý původ Schwarzenbergů, třebaže ti měli československé a švýcarské občanství (dvojí občanství v Československu ale nebylo povoleno). V rámci parlamentního projednávání bylo dále zmíněno nevyjasněné postavení Adolfa Schwarzenberga z hlediska tzv. Benešových dekretů, když byl v roce 1930 za své nepřítomnosti při sčítání lidu přihlášen k německé národnosti; jakož i potřeba odčinění křivdy, kterou páchali Schwarzenbergové na této jihočeské oblasti od toho okamžiku, kdy se spojili na pomoc s císařem Zikmundem proti jihočeským Husitům.[7]

Zákon je výjimečný především tím, že postihuje konkrétní osoby způsobem, vysvětlovaným rozhodnutím československého lidu o cestě k socialismu, obtížně však akceptovatelným z hlediska tradičních právnických principů, respektujících nedotknutelnost vlastnictví a úlohu zákona jako obecného normativního právního aktu, kterého by nemělo být užíváno k úpravě právních vztahů konkrétně identifikovaných jednotlivců.[zdroj?]

Po roce 1989 Alžběta Pezoldová (roz. Schwarzenbergová; praneteř výše uvedeného Adolfa) usilovala před českými soudy o restituci uvedeného majetku. Její žádosti ale Městský soud v Praze v letech 1994 a 1995 zamítl. Stejně postupoval i Ústavní soud České republiky. Evropská komise pro lidská práva roku 1996 pak dospěla k rozhodnutí, že nárok je nepřijatelný.[2] Jistého úspěchu Alžběta Pezoldová dosáhla pouze ve věci žádosti o navrácení Schwarzenberské hrobky, kdy český ústavní soud počátkem roku 2009 rozhodl, že zabavení hrobky představovalo porušení práva na ochranu rodinného života.[8] Nicméně Krajský soud v Českých Budějovicích o rok později pravomocně rozhodl, že hrobka v Domaníně u Třeboně a zhruba 20 ha přilehlých pozemků zůstane ve vlastnictví České republiky.[3]

Komunista Vojtěch Filip, právník, poslanec KSČM její předseda v letech 2005 až 2021, se v roce 2003 o tomto předpisu vyjádřil v tom smyslu, že se jedná o darovací smlouvu převedenou do zákona.[9] Ačkoli se o darování majetku za určitých podmínek vskutku vyjednávalo, byl tento zákon explicitně přijat proti těmto jednáním a bez přihlédnutí k dojednávaným podmínkám.[zdroj?]

Odkazy

Poznámky


Reference

  1. ↑ DVOŘÁČEK, Petr. Lex Schwarzenberg. Paměť a dějiny. Roč. 2017, čís. 01, s. 77–86. Dostupné online. 
  2. ↑ BLAŽKOVÁ, Tereza; BLAŽEK, Lukáš. Lex Schwarzenberg – historicko-právní pohled. Paměť a dějiny. 2017, čís. 01, s. 15. 
  3. ↑ a b ČT24. Osobnosti na ČT 24 - Lex Schwarzenberg. 2009.
  4. ↑ Důvodová zpráva zákona převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou. 1947
  5. ↑ Důvodová zpráva zákona převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou.
  6. ↑ RAMEŠ, Václav, Proměny Schwarzenberského panství v Čechách, in: Schwarzenbergové v české a středoevropské kulturní historii, České Budějovice 2008, S. 31-33.
  7. ↑ Stenoprotokol 65. schůze Ústavodárného NS RČS z 10. července 1947
  8. ↑ Nález Ústavního soudu I.ÚS 2477/08. nalus.usoud.cz [online]. [cit. 2018-08-01]. Dostupné online. 
  9. ↑ FILIP, Vojtěch: „Ještě několik poznámek k právu na náhradu za odňatý majetek“; in: Haló noviny; 9. srpna 2003

Literatura

  • KALKUŠOVÁ, Slávka: Kauza Lex Schwarzenberg. Otazníky kolem vyvlastnění majetku hlubocké větve Schwarzenbergů; The European Society for History of Law, Brno, 2018 179 s. ISBN 978-80-87475-54-6

Externí odkazy