Liao-ning (2012)

Liao-ning
Liao-ning
Základní údaje
Typletadlová loď
TřídaProjekt 1143.5
Číslo trupu16
Jméno podleLiao-ning
Zahájení stavby6. prosince 1985
Spuštěna na vodu25. listopadu 1988
Uvedena do služby25. října 2012
Osudaktivní (2022)
NásledovníkŠan-tung
Takticko-technická data
Výtlak67 500 t (standardní)
70 500 t (plný)
Délka304 m
Šířka73 m (celková šířka)
38 m (vodoryska)
Ponor11 m
Pohon4 parní turbíny
8 kotlů
4 lodní šrouby
Rychlost32 uzlů
Dosah8 000 nám. mil při 18 uzlech
Výzbroj4× HQ-10 (18hl.)
3× 30mm H/PJ-11
2× vrhač hlubinných pum
6× vrhač klamných cílů
Letadla26× J-15
6× Z-18F
6× Z-18J
2× Z-9
Operační nasazení
Služba uNámořnictvo Severního válčiště

Liao-ning (čínsky pchin-jinem Liáo​níng, znaky zjednodušené 辽宁) je první letadlová loď Námořnictva Čínské lidové osvobozenecké armády. Jedná se o přestavěnou původně sovětskou letadlovou loď (v sovětské klasifikaci letadlový křižník) Varjag (Варяг) Projektu 1143.5 Kreml, která byla rozestavěna v polovině 80. let. Její sesterskou lodí je ruské plavidlo Admiral Kuzněcov. Po rozpadu SSSR rozestavěná loď připadla Ukrajině a její dostavbě zabránil nedostatek financí. V roce 1998 byla v aukci prodána do Číny, kde měla být přeměněna v zábavní park. ČLR se však rozhodla plavidlo dokončit v modernizované podobě a využít ho pro získání zkušeností s provozem této kategorie plavidel. Varjag se tak stal první čínskou letadlovou lodí.[1] Do služby byl zařazen 25. září 2012 pod novým jménem podle provincie Liao-ning, kde byla renovována.[2] Loď dostala trupové číslo 16.[3]

Pozadí vzniku

Varjag během přesunu do Číny

Loď byla původně pojmenována Riga a její stavba byla zahájena 6. prosince 1985 v Černomořské loděnici. Na vodu byla spuštěna v listopadu 1988 a v roce 1990 byla přejmenována na Varjag. V rámci rozpadu Sovětského svazu, ke kterému došlo roku 1991, přešlo její vlastnictví na Ukrajinu.[1] Práce na ní byly zastaveny v roce 1992, když byla loď hotova ze 70%. Původně se přitom počítalo s jejím dokončením v roce 1993. V té době byla konstrukčně hotova, ale chyběla na ní elektronika, zbraně a pohonný systém. Následujících šest let plavidlo zůstávalo stát netknuto v doku v Mykolajivu, protože probíhal spor o jeho vlastnictví s Ruskem, které si na loď činilo nárok (žádalo její bezplatné předání) a odmítalo poskytnout elektronické a řídící systémy, potřebné k případnému dokončení plavidla.[4]

V roce 1998 byla loď dána do aukce, ve které ji za 20 milionů dolarů koupila čínská firma Chong Lot Travel Agency se sídlem v Macau.[5] Ta prohlašovala, že z lodi vybuduje plovoucí zábavní park kotvící v Macau.[1] Podmínky kontraktu přitom zakazovaly využití plavidla pro vojenské účely. Ukrajina navíc z lodě demontovala veškeré vybavení potřebné k jejímu bojovému užití.[5] Loď však byla místo toho v letech 1999–2002 odtažena do čínského přístavu Ta-lien, kde byla dostavěna pro službu v čínském námořnictvu.[1] Odtažení plavidla trvalo několik let, protože Varjag čekal plné tři roky na povolení tureckých úřadů k proplutí úžinou Bospor. Důvodem byla obava z nehody obrovského plavidla, které nemělo ani kormidla, ani vlastní pohonný systém. Turecko proplutí umožnilo až po intervenci čínské vlády.[1]

Varjag byl dopraven do loděnic Dalian (součást CSIC – China Shipbuilding Industry Corporation), které byly vybrány pro jeho dostavbu.[3] Od června 2005 loď pobývala v suchém doku, kde byly z jejího trupu odstraněny nečistoty. V dubnu 2009 byl Varjag přesunut do jiného suchého doku, kde probíhala instalace pohonného systému a dalších velkých konstrukčních celků. Instalace elektroniky začala koncem roku 2010. V březnu 2011 byly prakticky dokončeny práce na velitelském ostrově lodě.[1] V červenci 2011 přitom čínské námořnictvo potvrdilo, že letadlovou loď hodlá využít především k výcviku.[1]

Na svou první čtyřdenní zkušební plavbu Varjag vyplul v 10. srpna 2011.[6] Do května 2012 loď absolvovala šest sérií námořních zkoušek. Sedmá a osmá plavba proběhla v červnu 2012 a v červenci téhož roku proběhl zatím nejdelší test, během kterého z paluby lodě poprvé operovaly palubní letouny.[1] V listopadu 2012 pak bylo provedeno první přistání čínského letounu na palubě zmíněné lodě. Jednalo se o stíhací letoun J-15.[7]

Konstrukce

Varjag

Konstrukce projektu 1143.5 počítala s plavidlem o standardním výtlaku 55 000 tun, plném výtlaku 67 500 tun a rozměrech 304,5 × 72 × 10,5 m. Letadla měla operovat z úhlové paluby o délce 230 m, přičemž by startovala pomocí skokanského můstku na přídi (Loď mela operovat převážné v Sevřeném moří a při nízkých teplotách parní katapult není spolehlivý a může zamrznout – ze stejných důvodů skákací můstek používá Britské Královské námořnictvo

Palubu a podpalubní hangár spojovala dvojice výtahů.[8] Celkem loď měla pojmout 52 letadel a vrtulníků. Loď měla nést silnou výzbroj, typickou pro sovětské letadlové křižníky. Údernou výzbroj tvořilo dvanáct těžkých nadzvukových protilodních střel P-700 Granit (v kódu NATO SS-N-19 Shipwreck). Protivzdušnou obranu představovalo osmnáct osminásobných vypouštěcích zařízení protiletadlových řízených střel systému 9K95 Kinžal (celkem 192 střel), osm 30mm hlavňových systémů blízké obrany AK-630 a šest hybridních kompletů 3K87 Kortik. K ničení ponorek lodě rovněž nesly dva raketové vrhače hlubinných pum systému RBU-12 000 UDAV-1.[9]

Liao-ning

Čína ve Varjagu získala loď v pokročilém stádiu rozpracování. Proto byla zachována její základní konfigurace letadlové lodě STOBAR - palubní letouny startují pomocí skokanského můstku na přídi (s úhlem 12°) a přistávají s použitím záchytného háku a sady brzdících lan. Na letové palubě se přitom nachází dvě startovací pozice pro letadla a deset dalších pro vrtulníky.[3] Dle odhadů bude leteckou skupinu lodě tvořit celkem 50 strojů. Obvykle se má jednat o 26 letadel a 24 vrtulníků.[3] Mají to být stíhací letouny Shenyang J-15 a palubní verze lehkého bojového letounu Chengdu J-10. Jejich vývoj však zdaleka není dokončen a není známo, kdy Liao-ning dostane vlastní palubní letadla.[3] V případě vrtulníků se má jednat o transportní Z-8, Z-9 Chaj-tchun, Ka-27 k protiponorkovému hlídkování a Kamov Ka-31 pro včasnou výstrahu.[3]

Velkých změn doznalo složení výzbroje, která je umístěna na sponzonech na okrajích letové paluby. K obraně proti vzdušnému ohrožení slouží čtyři raketové systémy blízké obrany HQ-10, nesoucí osmnáct protiletadlových řízených střel velmi krátkého dosahu (jedná se o zbraň podobnou západnímu systému RIM-116 RAM). Tento systém dále doplňují tři hlavňové systémy blízké obrany H/PJ-11, z nichž každý nese jeden 30mm desetihlavňový rotační kanón. Plavidlo rovněž nese dva vrhače raketových hlubinných pum a šest vrhačů klamných cílů.[3]

Pohonný systém pravděpodobně odpovídá původnímu projektu a tvoří ho čtyři parní turbíny, zásobované parou z osmi kotlů.[3] Lodní šrouby jsou čtyři. Nejvyšší rychlost dosahuje 32 uzlů Dosah činí 8 000 námořních mil při rychlosti 18 uzlů.

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d e f g h Varyag Aircraft Carrier, China [online]. Naval-technology.com [cit. 2012-08-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ Čína uvedla do služby svou první letadlovou loď [online]. Natoaktual.cz [cit. 2012-09-25]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e f g h ZAJAC, Ivan. Námořní novinky zpoza čínské zdi. ATM. 2012, roč. 44, čís. 11, s. 61. ISSN 1802-4823. 
  4. ↑ PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 7 – Druhá část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1998. ISBN 80-86158-08-X. S. 221. 
  5. ↑ a b Varyag Aircraft Carrier [online]. Sinodefence.com [cit. 2012-08-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-12-09. (anglicky) 
  6. ↑ Číňané mají svou novou národní chloubu. Z přístavu vyplula jejich první letadlová loď [online]. iHned, 2011-08-10 [cit. 2011-08-10]. Dostupné online. 
  7. ↑ Čínská stíhačka poprvé přistála na letadlové lodi [online]. České noviny.cz, 2012-11-26, rev. 2012-11-26 [cit. 2012-11-27]. Dostupné online. 
  8. ↑ PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 7 – Druhá část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1998. ISBN 80-86158-08-X. S. 60. 
  9. ↑ PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 7 – Druhá část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1998. ISBN 80-86158-08-X. S. 62. 

Literatura

  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 7 – Druhá část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1998. ISBN 80-86158-08-X. S. 353. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce