Libanon

Libanonská republika
الجمهوريّة اللبنانية‎
al-Džumhúríja al-lubnáníja
vlajka Libanonu
vlajka
znak
Hymna
Kulluna lil-watan lil 'ula lil-'alam
Geografie

Poloha Libanonu
Poloha Libanonu

Hlavní městoBejrút
Rozloha10 452 km² (161. na světě)
z toho 1,8 % vodní plochy
Nejvyšší bodKurnat as-Saudá (3088 m n. m.)
Časové pásmo+2
Poloha33°50′ s. š., 35°46′ v. d.
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel5 296 814[1] (122. na světě, 2022)
Hustota zalidnění560 ob. / km² (21. na světě)
HDI▲ 0,723 (vysoký) (109. na světě, 2022)
Jazykarabština (úřední)[pozn. 1]
Národnostní
složení		Arabové 95 %, Arméni 4 %, ostatní 1 %
Náboženstvímuslimové 68 %, křesťané 32 %, drúzové 4,5 %[2]
Státní útvar
Státní zřízeníunitární konfesní parlamentní republika
Vznik22. listopadu 1943 (nezávislost na Francii)
Prezidentneobsazeno od 31. října 2022[3]
Předseda vládyNadžíb Míkátí
Měnalibanonská libra (LBP)
HDP/obyv. (PPP)11 793[4] USD (108. na světě, 2022)
Giniho koeficient31,8 (2011)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1422 LBN LB
MPZRL
Telefonní předvolba+961
Národní TLD.lb
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Libanon (arabsky لبنان‎, Lubnán [lɪbˈnɛːn]), plným názvem Libanonská republika (arabsky الجمهورية اللبنانية‎, al-Džumhúríja al-lubnáníja), je stát na Blízkém východě v jihozápadní Asii, který na severu a východě sousedí se Sýrií, na jihu s Izraelem a na západě se Středozemním mořem; Kypr leží kousek od pobřeží země. Leží na křižovatce Středomoří a Arabského poloostrova.[5] Libanon má rozlohu 10 500 km² a žije v něm 5,3 mil. obyvatel. Hlavním a největším městem země je Bejrút, dalšími významnými městy jsou Tripolis, Zahlé a Džunija. Úředním jazykem je arabština, francouzština je ústavou stanovený druhý jazyk.

Osídlení Libanonu se datuje od doby kolem roku 5000 př. n. l.[6] V letech 3200–539 př. n. l. byl Libanon součástí Fénicie, námořní říše, která se rozkládala ve Středomoří.[7] V roce 64 př. n. l. se území stalo součástí Římské říše a později Byzantské říše. Po 7. století se dostala pod vládu různých chalífátů, včetně Rášídského, Umajjovského a Abbásovského chalífátu. V 11. století vznikly křižácké státy, které připadly Ajjúbovcům a Mamlúkům a nakonec Osmanům. Za osmanského sultána Abdülmecida I. byl v 19. století založen první libanonský protostát, Mutasarrifát Libanonská hora, který byl v období Tanzimatu domovem maronitských křesťanů.

Po rozpadu Osmanské říše po první světové válce spadal Libanon pod Francouzský mandát Sýrie a Libanonu, který spravovala Francie a který ustanovil Velký Libanon. Francouzská vláda výrazně oslabila po německé invazi do Francie v roce 1940. Do roku 1943 získal Libanon nezávislost na Svobodné Francii a zavedl odlišnou formu konfesionalistické vlády, přičemž hlavním náboženským skupinám ve státě byly přiděleny specifické politické pravomoci. Nový libanonský stát byl po získání nezávislosti relativně stabilní,[8] což však nakonec zhatilo vypuknutí libanonské občanské války (1975–1990). Rozsáhlé části země byly okupovány Sýrií v letech 1976–2005 a Izraelem v letech 1985–2000. Od konce konfliktů probíhalo rozsáhlé úsilí o oživení ekonomiky a obnovu národní infrastruktury.[9]

Libanon je rozvojovou zemí, v indexu lidského rozvoje se nachází na 109. místě.[10] Je klasifikován jako stát s vyššími středními příjmy.[11] Libanonská krize likvidity, spojená s celostátní korupcí a katastrofami, jako byl výbuch v Bejrútu v roce 2020 (či Druhá libanonská válka nebo nápor běženců ze Sýrie a Palestiny), urychlila pád libanonské měny a podnítila politickou nestabilitu, rozsáhlý nedostatek zdrojů a vysokou nezaměstnanost a chudobu. Světová banka označila libanonskou hospodářskou krizi za jednu z nejhorších na světě od 19. století.[12][13] Navzdory malé rozloze země[14] je libanonská kultura proslulá jak v arabském světě, tak ve světě, a to především díky libanonské diaspoře.[15] Libanon je zakládajícím členem Organizace spojených národů a Ligy arabských států,[16] je členem Hnutí nezúčastněných zemí, Organizace islámské spolupráce, Mezinárodní organizace frankofonie a Skupiny G77.

Název

Název pohoří Libanon pochází z fénického kořene lbn (𐤋𐤁𐤍), což znamená "bílý", zřejmě podle jeho zasněžených vrcholků.[17][18]

Výskyt jména byl nalezen v různých textech ze střední doby bronzové z knihovny v Ebla[19] a ve třech z dvanácti tabulek Eposu o Gilgamešovi. V Starověkém Egyptě je jméno zaznamenáno jako rmnn.[20] V hebrejské Bibli se jméno vyskytuje téměř 70krát jako לְבָנוֹן Liḇanon[29].

Libanon jako název správní jednotky (na rozdíl od pohoří), který byl zaveden s osmanskými reformami v roce 1861 jako Libanonský mutasarrifát (arabsky: متصرفية جبل لبنان; turecky: Cebel-i Lübnan Mutasarrıflığı), pokračoval v názvu Velký Libanon (arabsky: دولة لبنان الكبير Dawlat Lubnān al-Kabīr; francouzsky Libanon (arabsky: الجمهورية اللبنانية al-Jumhūrīyah al-Lubnāyah) v roce 1920 a nakonec v roce 1943 po získání nezávislosti pod názvem Libanonská republika (arabsky: الجمهورية اللبنانية al-Jumhūrīyah al-Lubnāyah).

Dějiny

Hranice současného Libanonu jsou výsledkem Sèvreské smlouvy z roku 1920. Jeho území se nacházelo v jádru kanaánských (fénických) městských států doby bronzové. Jako součást Levanty bylo v průběhu starověkých dějin součástí mnoha následných říší, včetně egyptské, asyrské, babylonské, achaimenovské, helénistické, sasánovské a římské.

Po dobytí Levanty muslimy v 7. století bylo součástí Rašidunské, Umajjovské, Abbásovské, Fátimovské a Seldžucké říše. Křižácký stát Tripolské hrabství, založený Raymondem IV. z Toulouse v roce 1102, zahrnoval většinu dnešního Libanonu, v roce 1289 připadl mamlúckému sultanátu a nakonec v roce 1516 Osmanské říši.[21] Po rozpadu Osmanské říše se Velký Libanon dostal v roce 1920 pod francouzský mandát,[22][31] v roce 1943 získal nezávislost pod vedením prezidenta Bechara El Khouryho. Historie Libanonu od získání nezávislosti se vyznačovala střídáním období relativní politické stability a prosperity založených na postavení Bejrútu jako regionálního finančního a obchodního centra, střídaných politickými nepokoji a ozbrojenými konflikty (arabsko-izraelská válka v roce 1948, libanonská občanská válka v letech 1975-1990, cedrová revoluce v roce 2005, libanonská válka v roce 2006, libanonský konflikt v roce 2007, libanonské protesty v letech 2006-2008, konflikt v Libanonu v roce 2008, přelití syrské občanské války v roce 2011 a libanonské protesty v letech 2019-20).[23]

Předpokládá se, že Byblos byl poprvé osídlen mezi lety 8800 a 7000 př. n. l.[24] a nepřetržitě osídlen od roku 5000 př. n. l,[25] patří mezi nejstarší nepřetržitě obydlená města na světě.[26][27]Je zapsán na seznamu světového dědictví .[28]

Starověk a středověk

Libanon se nachází ve významné oblasti Levanty, kde se v minulosti nacházela řada státních útvarů a rozličných civilizací. První důkazy osídlení území dnešního Libanonu pochází již z doby před více než sedmi tisíci lety.[29] Jednalo se o domovinu Féničanů (území Fénicie), jejichž civilizace území dominovala téměř tři tisíce let (3200 až 539 př. n. l.). V roce 64 př. n. l. se území stalo součástí Římské říše a po vzniku křesťanství bylo jedním z prvních míst, kam se toto náboženství rozšířilo. V oblasti pohoří Libanon vznikla maronitská katolická církev, přičemž maronité si své náboženství a identitu udrželi i poté, co se území stalo součástí Rášidského chalífátu. Následně však v oblasti vznikla nábožensko-etnická skupina Drúzů, která se vedle maronitských křesťanů stala na několik století jednou ze dvou dominantních demografických skupin v oblasti. Po křížových výpravách bylo území rozděleno mezi Jeruzalémské království a Tripolské hrabství, Maronité se následně stali součástí katolické církve.

Osmanská říše a první světová válka

Pád Tripoli pod nájezdem egyptských mamlúků a zničení křižáckého státu, 1289

Libanon byl od roku 1516 do roku 1918 součástí Osmanské říše. Roku 1861 Libanon získal autonomii. Během první světové války došlo v roce 1915 k nastolení vojenské diktatury v zemi, a to pod vedením Džamala Paši. Spolu s porážkou centrálních mocností došlo také k rozpadu Osmanské říše.

Spojené království a Francie podepsaly tajnou Sykesovu–Picotovu dohodu, kterou si rozdělily arabské provincie Osmanské říše.[30] Libanon spolu se Sýrií se měly stát sférou vlivu Francie. Na konci první světové války v říjnu roku 1918, po porážce tureckých vojsk, obsadilo Spojené království Libanon. Poté Libanon opustilo, přišla Francie a Libanon okupovala (Francie se přitom odvolávala na uzavřené Sykesovy–Picotovy dohody).

Spojené království, Francie a USA navrhly mandátní formu uspořádání země – tento mandát měl zemi připravit na získání nezávislosti. Roku 1920 tak byl Libanon prohlášen mandátním územím Společnosti národů. Správa země byla svěřena Francii. Roku 1920 došlo k vyhlášení Velkého Libanonu pod francouzským mandátem.

Roku 1925 byl Libanon oddělen od Sýrie. V následujícím roce pak došlo k vyhlášení libanonské ústavy (došlo např. k přejmenování Velkého Libanonu na Libanonskou republiku, Libanon byl definován jako stát nezávislý, jednotný apod.). I přesto však nadále zůstával francouzským mandátním územím.

Druhá světová válka

Mandátní Sýrie před rokem 1937

Během druhé světové války byl Libanon pod dozorem vichistické kolaborantské vlády, avšak již roku 1941 do Libanonu přišly jednotky Spojeného království a Svobodné Francie. Roku 1943 byl oficiálně zrušen francouzský mandát a formálně byla uznána nezávislost země. Jednotky Francie však byly zcela staženy až roku 1946, to znamená po konci druhé světové války.

V roce 1943 došlo v zemi k důležité dohodě mezi jejími hlavními představiteli, tzv. Národnímu paktu. Šlo o dohodu nepsanou, jejíž součástí bylo rozdělení moci v zemi mezi hlavní náboženské skupiny – prezidentem se tak stal maronita, premiérem sunnita a předsedou parlamentu šíita.

Jako jediná arabská země podepsal Libanon v roce 1957 Eisenhowerovu doktrínu (program ekonomické a vojenské pomoci zemím Blízkého východu, které byly ohroženy šířením komunismu a panarabským hnutím).[31] Roku 1958 došlo ke spojení sousední Sýrie s Egyptem. Vznikla tak Sjednocená arabská republika. Byla výsledkem panarabské vlny, která se tou dobou šířila mezi arabskými zeměmi. Libanonští křesťané se přirozeně obávali možnosti sloučení Libanonu se Sýrii v rámci této Sjednocené arabské republiky. Toto totiž požadovali především libanonští muslimové. Vzhledem k této situaci se maronitský prezident Šamún obrátil s prosbou o pomoc na USA. Ty vyslaly do oblasti své jednotky. Po uklidnění situace byl zvolen nový prezident a následně byly staženy jednotky USA.

S postupným příchodem Palestinců (OOP) do Libanonu (již od roku 1948) došlo mezi nimi a libanonskou armádou ke střetům. OOP také podnikala útoky z libanonského území proti Izraeli. Ten prováděl odvetné akce, při nichž pronikal na libanonské území.

Občanská válka

Související informace naleznete také v článcích Libanonská občanská válka a První libanonská válka.
Demarkační linie Green Line, která dělila východní a západní Bejrút, 1982

Na vzrůstu napětí měli značný podíl palestinští uprchlíci, kteří do země přišli hlavně po vyhlášení státu Izrael a prvním arabsko-izraelském konfliktu v roce 1948, po šestidenní válce v roce 1967 a v roce 1970, kdy se OOP „přestěhovala“ do Libanonu a na jihu začala budovat stát ve státě.

Palestinci se střetávali s místními obyvateli, kteří se cítili utlačováni (nespokojení byli především křesťané), a tak v polovině sedmdesátých let stáli proti sobě křesťanští falangisté a palestinští uprchlíci spolu se sunnitskými muslimy.

Na počátku války stálo několik konfliktů. První atentát byl spáchán 13. dubna 1975, útok byl namířen na autobus převážející členy křesťanské Falangy. Velitel falangy obvinil z tohoto činu Palestince, a jako odvetu falangisté napadli autobus převážející palestinské dělníky do uprchlického tábora.

Na žádost libanonské vlády do země v dubnu 1976 přišly syrské jednotky. Křesťané spolu se syrskou armádou vytlačili palestinské bojovníky na jih země. Příměří ovšem dlouho nevydrželo. Již v roce 1978 vypukly další boje, ale Syřané byli již na straně Palestinců.

OOP ostřelovala z jihu Libanonu sever Izraele, a tak se do války zapojily i izraelské síly a podporovaly křesťanské jednotky plukovníka Haddáda. V březnu 1978 překročila, v rámci operace Lítání, izraelská vojska hranice Libanonu a obsadila jih Libanonu. Reagovala tak na opětovné ostřelování severu Izraele. Na základě rezolucí Rady bezpečnosti se v červnu izraelské jednotky stáhly.

Libanon byl fakticky rozdělen na východní část (ovládanou Sýrií), Tripolis, jižní Libanon a východní Bejrút (v rukou muslimů) a západní Bejrút (v rukou křesťanů podporovaných Izraelci).

Od léta 1981 do léta 1982 byly přítomny mezinárodní jednotky a došlo k relativní stabilizaci. Poté ovšem Palestinci pokračovali v ostřelování Izraele a byla zahájena operace Mír pro Galileu, tj. první libanonská válka.[32] Izraelské jednotky překročily na třech místech hranici s Libanonem a obsadily třetinu Libanonu. Pak obklíčili i Bejrút, protože obklíčení ze strany Izraele trvalo, nejvyšší představitel OOP Jásir Arafat se rozhodl, že Libanon se svými jednotkami opustí a hlavní stan OOP přestěhuje do Tunisu.

Dne 16. září 1982 byl spáchán masakr v uprchlických táborech Šabra a Šatíla, kde křesťanští falangisté napadli uprchlické tábory v západním Bejrútu. Reagovali tak na atentát spáchaný na velitele Falangy Bašíra Džamáíla.[33] Falangisté napadli Palestince na území kontrolovaném Izraelem, aniž by proti tomu izraelští vojáci zasáhli. Celou záležitost v Izraeli prošetřovala Kahanova komise.

Na počátku 80. let 20. století vznikl Hizballáh, šíitská islamistická militantní skupina a politická strana, díky úsilí šíitských duchovních, které finančně podporoval a cvičil Írán. Hizballáh, který vznikl po válce v roce 1982 a inspiroval se íránskou islámskou revolucí, se aktivně zapojil do bojů proti Izraeli a také do sebevražedných útoků, výbuchů aut a atentátů. Jejich cíle zahrnovaly likvidaci Izraele, boj za šíitské zájmy v libanonské občanské válce, ukončení přítomnosti Západu v Libanonu a vytvoření šíitského chomejnistického islámského státu.[34][35][36]

Pokračovala i jednání o příměří a 17. května 1983 Libanon, Izrael a USA podepsaly dohodu o izraelském stažení, které bylo podmíněno odchodem syrských jednotek ze země, což ovšem Sýrie odmítla. Přesto se izraelské jednotky postupně do roku 1985 stáhly. Izrael zasahoval do války jen podporou křesťanských jednotek generála Aúna, který v roce 1989 zahájil boj za vyhnání syrských jednotek ze země. Po krátkém úspěchu byl Aún obklíčen Syřany a musel uprchnout na francouzské velvyslanectví.

Občanskou válku ukončila Taífská dohoda.[37] Byl to dokument přijatý libanonskými poslanci v říjnu 1989 na zasedání v saúdskoarabském Taífu. Byla přijata tzv. Charta národního usmíření – ústavní a správní reforma, jež poněkud omezila privilegované postavení maronitů v zemi, dohoda o vládě národní jednoty a legalizace pobytu syrských jednotek v Libanonu. Taifská dohoda ukončila patnáctiletou občanskou válku v Libanonu.

Po ukončení občanské války

Související informace naleznete také v článku Druhá libanonská válka.
Část ulice Rue Minet al Hosn, kde byl 14. února 2005 zavražděn Rafik Hariri

V roce 1990 začala poválečná obnova země (jih byl přesto nadále okupován Izraelem, na zbylém území se nacházelo 40 000 syrských vojáků, Sýrie měla zajištěnu politickou nadvládu). V květnu 1992 vedly sociální nepokoje vyvolané tíživou hospodářskou situací k odstoupení vlády a následným parlamentním volbám v srpnu 1992. V nich zvítězila prosyrská většina. Byla ustavena vláda Rafíka Harírího, jenž prosazoval ekonomickou obnovu země. S tím rostlo také zadlužování. Po celá devadesátá léta pokračovaly útoky Hizballáhu na Izrael z jižní části Libanonu, na něž reagoval Izrael odvetnými útoky.

Místa, která byla mezi 12. a 13. červencem 2006 bombardovaná Izraelem

Až v květnu 2000 ukončil Izrael okupaci jižního Libanonu a naplnil rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 425 stažením svých vojsk. Po stažení Izraele převzaly milice Hizballáhu moc v oblasti farem Šibáa.

Od roku 2001 křesťanská komunita s různě dlouhými přestávkami protestovala proti přítomnosti syrských jednotek a proti vměšování Sýrie do vnitřních záležitostí Libanonu. Konečně v červnu 2001 stáhla také Sýrie svá vojska z Bejrútu a okolí a vyhověla požadavkům Libanonců. Syrská vojska a zpravodajské služby začaly opouštět území Libanonu.

14. února 2005 byl proveden atentát na bývalého libanonského premiéra Harírího, který představoval symbol poválečné obnovy Libanonu i jeho ekonomické liberální politiky.[38] Tento akt vyvolal vlnu protisyrských demonstrací, které se už tentokrát neomezovaly pouze na křesťanskou komunitu. Byl to počátek tzv. cedrové revoluce. 26. dubna 2005 bylo dokončeno stahování syrských vojsk z Libanonu.[39] Syrskému stažení předcházel intenzivní tlak jak ze strany mezinárodního společenství, tak od libanonské opozice, která otevřeně obvinila Damašek z podílu na únorovém atentátu. Sýrie sice popírala, že by s vraždou měla cokoliv společného, většina Libanonců však byla přesvědčena o opaku.

12. července 2006 došlo ke konfliktu na libanonské hranici. Jednalo se o ozbrojenou akci Hizballáhu – raketový útok na město Šlomi, při níž bylo 8 vojáků zabito a 2 uneseni. Libanon požadoval jejich propuštění a Hizballáh požadoval propuštění svých zajatců v Libanonu. Také OSN vybízela k propuštění a vybízela také vládu Libanonu ke zlepšení kontroly nad jižním územím. Spory se vedly o to, zda byli zajati na izraelském nebo libanonském území.

Izrael zahájil letecké útoky, přestože Kofi Annan vybízel ke zdrženlivosti a vyslal sbor 3 vyjednávačů. Útoky přesto pokračovaly. OSN vyzývala k ukončení konfliktu a 16. července přijel do Bejrútu hlavní vyjednávač OSN Vijay Nambiar, aby vyjádřil solidaritu a podporu libanonské vládě. Byla zničena infrastruktura a trvala vojenská blokáda Libanonu. Humanitární podmínky se nadále zhoršovaly a OSN nebyla schopná pomáhat. Kofi Annan navrhoval opatření k zastavení krveprolití. 25. července zemřeli 4 příslušníci mírové mise UNIFIL při útoku na pozorovatelské mise OSN. Pozice UNIFIL se stávaly terčem útoků z obou stran. 30. července byl proveden nálet na město Kana, při němž přišlo o život přes 50 lidí, převážně dětí. OSN poslala humanitární konvoje, přes 800 tisíc osob bylo vysídleno, 100 tisíc uteklo do Sýrie. OSN prodloužila mandát mise UNIFIL o 1 měsíc do 31. srpna 2006. Útoky pokračovaly i 2 týdny v srpnu. 11. srpna přijala RB OSN rezoluci č. 1701. 14. srpna došlo k zastavení vojenských útoků a bylo udržováno příměří. Izraelská armáda se stáhla za modrou linii a libanonští vojáci se rozmístili po celém jižním území. V sídle OSN v New Yorku probíhala jednání a jednotky UNIFIL byly rozšířeny ze 2000 příslušníků na cca 15 000.

Vnitrostátní krize ( od roku 2019 do současnosti)

Když se k zemi po válce dostali k moci soupeřící oligarchové, rozbujela se korupce a začaly selhávat veřejné služby, např. často docházelo k výpadkům elektřiny. Země upadla do ekonomické krize, která eskalovala v březnu 2020 a předejít jí nedokázala ani nová vláda, která se po velkých demonstracích dostala k moci v lednu 2020. Libanon se v té době řadil k nejzadluženějším zemím na světě a zemi hrozil státní bankrot. Pandemie covidu-19, která naplno vypukla v březnu a vedla k omezení mezinárodní dopravy, navíc zbavila stát příjmů z turismu. Téměř polovina obyvatelstva Libanonu žila pod hranicí chudoby, třetina byla nezaměstnaných, v souvislosti s krizí vzrostly ceny jídla. Za této situace došlo 4. srpna 2020 v přístavu v centru hlavního města Bejrútu k obrovskému výbuchu, který měl stovky lidských obětí, pobořil množství budov, zničil obilná sila s 85 % zásob libanonského obilí a vyřadil z provozu infrastrukturu přístavu, přes nějž do země putovalo 60 % dovozu. Někteří obyvatelé nacházeli v nedbalému přístupu státního aparátu i příčinu samotného neštěstí.[40] Protivládní protesty, které po explozi následovaly, vedly k pádu tehdejší vlády Hasana Dijába.[41] Následující designovaný premiér Mustafá Hadíd 24. září 2020 na svůj post rezignoval, jelikož se mu ani při šestém pokusu nepodařilo dosáhnout mezistranického konsenzu.[42] Demonstrace pokračovaly i v roce 2021, kdy Libanonci blokovali silnice spálenými pneumatikami na protest proti chudobě a hospodářské krizi.

Dočasný ministr energetiky Raymond Ghajar 11. března 2021 varoval, že Libanonu hrozí na konci března „naprostá tma“, pokud nebudou zajištěny peníze na nákup paliva pro elektrárny.[43] V srpnu 2021 při velkém výbuchu paliva v severním Libanonu zahynulo 28 lidí.[44] V září byl sestaven nový kabinet pod vedením bývalého premiéra Nadžíba Mikátího.[45] Dne 9. října 2021 přišla celá země na 24 hodin o elektřinu poté, co kvůli nedostatku měny a pohonných hmot přestaly fungovat dvě hlavní elektrárny.[46] O několik dní později při sektářských násilnostech v Bejrútu zahynulo několik lidí při nejsmrtelnějších střetech v zemi od roku 2008.[47] V lednu 2022 zpravodajský server BBC News informoval, že krize v Libanonu se dále prohloubila, hodnota libanonské libry prudce klesla a plánované parlamentní volby měly být odloženy na neurčito.[48] Odložení parlamentních voleb prý prodlouží politickou patovou situaci v zemi. Evropský parlament označil současnou situaci v Libanonu za „katastrofu způsobenou člověkem, kterou zavinila hrstka mužů napříč politickou třídou“.[49]

V květnu 2022 se v Libanonu konaly první volby od bolestivé hospodářské krize, která jej přivedla na pokraj zhroucení. Krize v Libanonu byla tak vážná, že více než 80 % obyvatelstva je nyní podle Organizace spojených národů považováno za chudé.[50] Ve volbách ztratilo šíitské muslimské hnutí Hizballáh (a jeho spojenci) parlamentní většinu. Hizballáh sice nepřišel o žádné křeslo, ale jeho spojenci ano. Spojenec Hizballáhu, Volné vlastenecké hnutí prezidenta Michela Aouna, již po volbách nebyl největší křesťanskou stranou. Tou se v parlamentu se stala konkurenční křesťanská strana Libanonské síly vedená Samirem Geageou. Sunnitské Hnutí budoucnosti, vedené bývalým premiérem Saadem Harírím, se voleb nezúčastnilo, čímž vzniklo politické vakuum, které museli zaplnit jiní sunnitští politici.[51][52][53] Libanonská krize se stala tak vážnou, že pobřeží opustilo několik lodí s migranty, kteří zoufale utíkali ze země. Mnohé z útěků se ukázaly jako neúspěšné a smrtelné. V dubnu 2022 zahynulo 6 lidí a asi 50 osob se zachránilo poté, co se u Tripolisu potopil přetížený člun.[54] A dne 22. září zahynulo nejméně 94 lidí, když se u syrského pobřeží převrátil člun s migranty z Libanonu.[55] V únoru 2023 libanonská centrální banka v souvislosti s probíhající finanční krizí devalvovala libanonskou libru o 90 %.[56] Bylo to poprvé za posledních 25 let, kdy Libanon devalvoval svůj oficiální směnný kurz.[57] Od roku 2023 je Libanon považován za zhroucený stát, který trpí chronickou chudobou, špatným hospodařením a bankovním kolapsem.[58]

Válka mezi Izraelem a Hamásem vyvolala obnovený konflikt mezi Izraelem a Hizballáhem,[59] který prohlásil, že nepřestane útočit na Izrael, dokud Izrael nepřestane s útoky v Gaze.[60] Počínaje izraelskými výbuchy libanonských pagerů a vysílaček v září 2024[61] se konflikt výrazně vyostřil,[62] přičemž 23. září 2024 izraelské nálety na Libanon zabily nejméně 558 lidí[63] a vyvolaly masový exodus z jižního Libanonu.[64] Koncem září 2024 byl při izraelském náletu zabit vůdce Hizballáhu Hasan Nasralláh[65] a 1. října 2024 Izrael provedl invazi do Libanonu s cílem zničit infrastrukturu patřící Hizballáhu na jihu země.[66]

Státní symboly

Vlajka

Podrobnější informace naleznete v článku Libanonská vlajka.

Libanonská vlajka je tvořena třemi vodorovnými pruhy: červeným, bílým a červeným o poměru šířek 1:2:1. V bílém pruhu je zelený cedr, dotýkající se obou červených pruhů a široký 1/3 délky listu. Poměr stran vlajkového listu není vysloveně v ústavě uveden, užívá se 2:3.

Znak

Podrobnější informace naleznete v článku Státní znak Libanonu.

Libanonský státní znak nebyl nikdy oficiálně zaveden. Libanon je tak jedním z mála států, který dosud oficiálně nezavedl státní znak.

Hymna

Podrobnější informace naleznete v článku Libanonská hymna.

Libanonská hymna je píseň Kulluna lil-Watan lil-Ula lil-Alam (česky Všichni z nás, pro naši zemi!). Text hymny napsal Rashid Nakhle jako výherce celostátní soutěži o národní hymnu. Hudbu složil Wadih Sabra.

Geografie

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Libanonu.
Hory poblíž vesnice Barouk

Libanon je malá hornatá země ležící ve východním středomoří (pobřežní hranice je dlouhá 225 km). Ačkoliv se země nachází u moře a nedaleko je syrská poušť, v libanonském pohoří jsou v zimě vhodné podmínky pro lyžování, hlavně díky až 3000 m vysokým horám. Tento hornatý pás se dělí na pohoří Libanon a Antilibanon. První z nich leží rovnoběžně s pobřežím v celé jeho délce. Antilibanon se táhne podél hranice se Sýrií. Zasněžené hory daly zemi také jméno (aramejské slovo laban znamená „bílý“). V pohořích Libanon a Antilibanon, rozdělených údolím Bikáa se vyskytují vzácné a chráněné zbytky cedrových lesů (přírodní rezervace Les Božích cedrů je součástí světového dědictví UNESCO). Libanonu se říká země cedrů a cedr je zobrazen na státní vlajce. Více než polovina území je položena výše než 1000 m n. m. (AFRISOU,Bajer)

Města

Další sídla: Baalbek, Džizín, Džubajl, al-Hirmíl, Mardžajún, al-Miná, Nabatíja, az-Zahrání.

Politický systém

Budova parlamentu na náměstí l'Étoile

Libanon je republika v čele s prezidentem, sídlícím v hlavním městě Bejrút.

Libanon je parlamentní republika – politické strany organizované většinou na konfesním principu. Platí ústava z 23. 6. 1926 (nejstarší bez přerušení platná ústava v arabském světě). V roce 1990 byla doplněna Taífskou dohodou, která zaručila rovnoprávnost muslimů a křesťanů ve vládě (např. počet křesel v Národním shromáždění byl z původních 99 upraven na 128, z čehož 64 křesel bylo přiděleno muslimům a zbývajících 64 křesťanům). V zemi se tak praktikuje tzv. politický konfesionalismus, který rozděluje politické mandáty rovnoměrně podle náboženství.

Zákonodárná moc

Zákonodárnou moc představuje jednokomorové Národní shromáždění (Assemblee Nationale – francouzsky, Madžlis al-Nuwab – arabsky) se 128 křesly. Volby do Národního shromáždění se konají jednou za čtyři roky, avšak poslední se konaly v roce 2018 po téměř 9 letech.[67][68][69] Poslanci si po volbách v roce 2009 svůj mandát několikrát prodloužili, jelikož se nedokázali shodnout na novém volebním zákoně. I přes následné schválení nového volebního zákona odložil prezident Michel Aoun volby na květen 2018, čímž poslancům potřetí prodloužil mandát. Rozestup mezi posledními dvěma volbami tak byl 8 let, což znamená že tehdejší poslanci v Národním shromáždění strávili o jeden mandát více.

V samotném Národním shromáždění jsou v současnosti poslanci z 20 stran a k tomu 7 nezávislých. Až na Pokrokovou socialistickou stranu jsou však všechny tyto strany součástí buďto Aliance 8. března (antisionistická a prosyrská politická koalice, jejími členy je např. Hizballáh, Volné vlastenecké hnutí nebo Amal), nebo Aliance 14. března (protisyrská a nacionalistická aliance v čele s Hnutím budoucnosti. Další členské strany jsou např. Katáib, Libanonské síly a další).

Nejsilnější stranou je v současnosti převážně muslimské liberální Hnutí budoucnosti vedené Saadem Harírím, synem zesnulého Rafíka Harírího. Hnutí budoucnosti je následované křesťanským Volným vlasteneckým hnutím, a šíitskými hnutími Amal a Hizballáh. Významnou moc má v parlamentu i strana Katáib nebo Libanonské síly. Symbolickou moc má i strana Baas nebo Syrská sociálně nacionální strana.

Výkonná moc

Vláda Libanonu má 30 členů a je vedená předsedou vlády (ten musí být sunnitský muslim), kterým je v současnosti lídr Hnutí budoucnosti Saad Harírí. Ve vládě se nachází 10 stran. Stejně jako v parlamentu je vláda rozdělena mezi křesťany a muslimy. V současnosti má nejvíce míst ve vládě Volné vlastenecké hnutí (8), nasledované Hnutím budoucnosti (7). Hizballáh má v současnosti ve vládě 2 své členy, kteří jsou ministry průmyslu a sportu a mládeže.

Správní členění

aš-Šamál
Akkar
Miniyeh-
Danniyeh
Zgharta
Koura
Tripoli
Bsharri
Batroun
Džabal
Lubnán
Jbeil
Kesrwan
Matn
Bejrút
Baabda
Aley
Chouf
al-Džanúb
Jezzine
Sidon
Tyre
al-Bikáa
Hermel
Baalbek
Zahle
Western
Beqaa
Rashaya
an-Nabatíja
Hasbaya
Nabatieh
Marjeyoun
Bint
Jbeil

Libanon se člení na 6 provincií (arabsky مُحَافَظَة muḥāfaẓat, plurál محافظات muḥāfaẓāt).

  • Bejrút محافظة بيروت (Bajrút; území hlavního města)
  • Bikáa محافظة البقاع (al-Biqáa)
  • Horský Libanon محافظة جبل لبنان (džabal Lubnán)
  • Jižní Libanon محافظة الجنوب (al-Džanúb)
  • Nabatíja محافظة النبطية (an-Nabatíja)
  • Severní Libanon محافظة الشمال (aš-Šamál)

Ekonomika

Vývoz v roce 2006
Doprava v Libanonu

V občanské válce z let 1975–1990 ztratil Libanon mnoho ze svého bohatství. Dříve se mu přezdívalo „Středomořské Švýcarsko“, ale dnes je situace jiná. V 90. letech ustálil ekonomickou i politickou situaci Rafík Harírí (který byl roku 2005 zavražděn). Libanon vykazuje velikou míru zadlužení – 170 % HDP. Ekonomika dnes roste tempem 4 % a HDP na osobu dosahuje 10 000 USD (2013), což ji řadí mezi ty silnější v regionu, přibližně na úroveň Turecka. Ekonomika je však stále ohrožována nestabilitou, jak vnitřní, tak i vnější. Až 8 % obyvatel žije v extrémní chudobě.[70] I přes nestabilitu a minulost země je Libanon nejvyspělejší arabskou zemí vyjma ropných velmocí v Perském zálivu.

Zemědělství zaměstnává okolo 15 % obyvatel. Pěstuje se vinná réva, rajčata, olivy či citrusy. Během války se rozvinulo pěstování opia a marihuany. Chová se především drůbež, méně už kozy či ovce.

Těží se stavební hmoty. Většina energie pochází ze spalování ropy. Vyrábí se cement, oděvy a šperky. Silnice mají většinou pevný povrch, ale během války nebyly udržované. Železnice byla válkou kompletně vyřazena z provozu. Mezinárodní letiště je v Bejrútu.

Vyváží se hlavně potraviny a zemědělské výrobky (pomeranče, olivy, tabák), dováží se stavebniny (pro obnovu), stroje a spotřební zboží, částečně také elektrická energie. Ze Sýrie se dováží ropa. Hlavní obchodní kontakty jsou s Francií, Německem, Itálií a Sýrií.

Obyvatelstvo

Vývoj populace

Odhaduje se, že v Libanonu žije 6,8 mil. obyvatel, z toho je 95 % Arabů. Existují také nejpočetnější arménská a jiné menšiny. 60 % Libanonců jsou muslimové a 40 % křesťané, hlavně maronité. Při posledním sčítání lidu v roce 1932 bylo křesťanů 55 %. Porodnost muslimů je vyšší od 19. století. Gramotných je 89 % obyvatel země. Úředním jazykem je arabština, většina nápisů ve městech je ale pro jistotu ještě anglicky nebo francouzsky.

V Libanonu žije 3,8 mil. obyvatel, z toho je 95 % Arabů, 4 % Arménů, 1 % jsou Palestinci, Turkmeni aj. Šedesát procent Libanonců jsou muslimové a 40 % křesťané, toto je stále udávané oficiální rozdělení, které vychází ze situace při vzniku státu; nyní je ve skutečnosti muslimů 70 %, možná i více; křesťanů asi 30 %. Přesná čísla nejsou známá kvůli nepřehledné situaci a občanským válkám. Ve skutečnosti je však Palestinců až 12 %, nemají zde ovšem přiznané občanství, mnoho z nich nemá ani pas, nemohou proto vycestovat ze země pryč. Podle údajů UNRWA bylo v prosinci roku 2003 v Libanonu více než 390 000 palestinských uprchlíků. Pokud jde o Armény, tak jejich počet se v Libanonu zvýšil především z důvodu arménské genocidy v Turecku v roce 1915. Mimo to je zde i určité procento Syřanů a Kurdů (dohromady však pouze 3 %). V případě Syřanů se jedná zejména o sezónní pracovní migraci. Z dalších důležitých menšin jsou to i Egypťané, kterých bylo v roce 2003 na 45 tisíc, dále pak několik desítek tisíc občanů Srí Lanky, Filipín a Malajsie, kteří do Libanonu přicházejí rovněž za prací.

K muslimům (60 %) se řadí Šíité (32 %), Sunnité (21 %), Drúzové (7 %), dále Alavité (Nusairové, náboženství starší než islám, přijali šíitský islám, ale i prvky z křesťanství, žijí i v Sýrii), Ismailité (šíitská sekta).

Ke křesťanům (39 %) patří jako největší skupina Maronitská katolická církev, dále Římští katolíci, Řečtí katolíci, Řecká pravoslavná, Arménská apoštolská církev, Syrská pravoslavná, aj.

Ostatní náboženství včetně asi 1000 židů tvoří zbylé 1 % obyvatel.

Poznámka: oficiálně uznávaných je 17 náboženských sekt.

Gramotných je 89 % obyvatel země.

Osídleno je zejména pobřeží a pohoří Libanon kolem Bejrútu (90 % obyvatelstva žije ve městech nebo v jejich okolí). Významná zahraniční diaspora přesahující 12 mil. Libanonců (dle některých údajů až 15 mil.) v zahraničí. Emigrace proběhla v několika vlnách, v současnosti probíhá další její významná fáze. Podle závěru studií UNPF a ministerstva sociálních záležitostí se odhaduje, že v letech 2000 a 2002 emigrovalo mezi 8 až 15 tis. Libanonců měsíčně a tento trend pokračoval i v roce 2003. Jedná se hlavně o muže – křesťany – mezi 25 a 35 lety. Důvodem je nejistá situace v regionu, vědomí ekonomické krize v zemi a nezaměstnanost, což je varující zejména u mladých absolventů vysokých škol.

Konkrétní demografická data:

  • Přírůstek obyvatelstva (2004): 1,2 % (dle „Emerging Lebanon 2005“) (1990–2002): 2,4 % (dle UNICEF)
  • Průměrná domácnost (2000): 4,1 členů v Bejrútu (dle demografické konference 2001) 5,5 členů ve venkovských oblastech
  • Počet dětí v rodině (2004): průměrně 2 děti (dle „Emerging Lebanon 2005“)

Počet obyvatel ve městech (2004): 90 % (dle „Emerging Lebanon 2005“)

  • Věková struktura (2000): 0–14 let: 31,1 % (dle ESCWA), 15–64 let: 62,8 %, 64+ let: 6,1 %
  • Průměrná délka života (2000): 71,3 roku (muži: 68,87 let; ženy: 73,74 let)(viz www.abacci.com/atlas)
  • Negramotnost (2004): 10 % (dle „Emerging Lebanon 2005“)
  • Poměr mužů a žen (2000): 49 % : 51 % (dle ESCWA)
  • Úmrtnost (2002): 5 na 1000 obyvatel (dle UNICEF)
  • Kojenecká úmrtnost (2002): 28 na 1000 porodů (dle UNICEF)

Uprchlíci

Palestinci jsou dodnes libanonským bolavým místem, někteří z nich zde žijí padesát let a mnoho se jich v Libanonu narodilo, jejich přítomnost však snáší většina Libanonců velmi těžce, jsou omezováni řadou vyhlášek a nařízení, žijí v uprchlických táborech a jsou do značné míry závislí na darech od Spojených národů. Vedle počtu uprchlíků žijících v zemi je také důležitá početní velikost populace země, která uprchlíky přijímá a v Libanonu je uprchlíkem každý desátý člověk (v Jordánsku každý pátý). Data z roku 2000 potvrzují, že uprchlíci tvoří významný podíl celkové populace v Súdánu a pak v Jordánsku, Libanonu, Sýrii a v Pásmu Gazy.

Uprchlíci před syrskou občanskou válkou jsou pro Libanon dalším obrovským problémem. V polovině roku 2014 bylo v Libanonu přes 1,1 milionu syrských uprchlíků, což byla čtvrtina populace a podle OSN by tento poměr mohl brzy vzrůst na třetinu celkové populace. To představuje pro malý Libanon velkou ekonomickou zátěž.[71]

Náboženství

Hlavní náboženské skupiny v Libanonu (2010)

Odhady náboženského a etnonáboženského složení země se značně rozcházejí, z obav důsledků zveřejnění výsledků nebylo od 30. let 20. století provedeno žádné sčítání lidu. Situace je navíc komplikována značnou diasporou (tvoří ji především křesťané) a množstvím uprchlíků a migrantů v zemi, zejména dřívějších z Palestiny a novějších ze Sýrie, kteří v Libanonu bez postavení občana žijí.

  • šíité 32 % – hl. jih země, v údolí Bikáa a na jižním předměstí Bejrútu
  • maronité 24,5 % – Mount Lebanon a východní Bejrút
  • sunnité 21 % – žijí hlavně v Tripolisu, Sidónu a Bejrútu
  • drúzové 7 % – obývají pohoří Chouf. V Libanonu jsou státem uznáni jako muslimská skupina.
  • řečtí pravoslavní 6,5 %
  • řečtí katolíci 4 %
  • arménští křesťané 4 %
  • ostatní 1 %
    • Poznámka: asi 1000 obyvatel Libanonu se hlásí k židovskému vyznání
  • 5 legálně uznaných muslimských skupin (abecedně): alawité, drúzové, ismailité, šíité, sunnité (cca 60 % obyvatelstva)
  • 11 legálně uznaných křesťanských skupin: 4 ortodoxní, 6 katolických, 1 protestantská (oficiálně přiznáváno cca 39 % obyvatelstva, ve skutečnosti asi 25 %)
  • Maronité – Odvozují svůj původ od mnicha Marona, který žil ve 4. století. 1182 unie s římskou církví – zachování jiných liturgii a zvyklostí. V období turecké nadvlády (15–19. stol.) značná autonomie a politický vliv. Dnes velmi v Libanonu politicky aktivní. Mimo Libanon rozsáhlá komunita. Po celém světě asi 3 mil. věřících.
  • Drúzové – pojmenovaní po Muhammadu al-Darazím, se odštěpili r. 1017 od šíitského směru Ismáílíjcù a žijí dnes v Sýrii, v Libanonu a v Izraeli, přísné členění společnosti na „moudré“ a „nevědomé“, přístup k učení mají jen moudří (AFRISOU, Bajer)

Zajímavosti

  • Název Libanonu existuje již 4 000 let
  • Název Libanonu byl 71 krát zmíněn v Bibli
  • Libanon je jediná blízkovýchodní země, která nemá poušť
  • Libanon má 17 náboženských komunit
  • V Libanonu je 15 řek
  • Bejrút byl sedmkrát zničen a znovu postaven

Poznámky

  1. ↑ Podle 11. článku ústavy Libanonské republiky je "arabština oficiálním národním jazykem, případy využití francouzštiny budou určeny zákonem". Na denní bázi se v Libanonu využívá libanonská arabština, tedy místní dialekt arabštiny ovlivněný francouzštinou, angličtinou, aramejštinou, syrštinou a dalšími jazyky.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lebanon na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Šablona:Cite CIA World Factbook
  2. ↑ Lebanon — The World Factbook [online]. Central Intelligence Agency, United States [cit. 2021-01-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 February 2024. 
  3. ↑ Lebanon president leaves with no replacement, crisis deepens. AP NEWS [online]. 2022-10-30 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. 
  4. ↑ World Economic Outlook Database, October 2023 Edition. (Lebanon) [online]. International Monetary Fund, 10 October 2023 [cit. 2023-10-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 October 2023. 
  5. ↑ MCGOWEN, Afaf Sabeh. Lebanon: A Country Study. Redakce Collelo Thomas. 3rd. vyd. Washington, D.C.: The Division, 1989. (Area Handbook Series). OCLC 18907889 Kapitola Historical Setting. 
  6. ↑ DUMPER, Michael; STANLEY, Bruce E.; ABU-LUGHOD, Janet L. Cities of the Middle East and North Africa. [s.l.]: ABC-CLIO, 2006. ISBN 978-1-57607-919-5. S. 104. 
  7. ↑ All at sea: The maritime lives of the ancient Phoenicians [online]. [cit. 2023-10-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 October 2023. (anglicky) 
  8. ↑ Background Note: Lebanon [online]. U.S. Department of State, 22 March 2010 [cit. 2010-10-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 September 2019. 
  9. ↑ Lebanon [online]. Government of Canada, 28 May 2009 [cit. 2009-08-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 May 2008. 
  10. ↑ Lebanon- Human development report 2021/2022 [online]. [cit. 2022-09-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 July 2022. 
  11. ↑ World Economic Situation and Prospects (WESP) Statistical Annex: Country Classification [online]. [cit. 2020-09-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 April 2012. 
  12. ↑ Lebanon: Why the country is in crisis [online]. British Broadcasting Corporation, 2020 [cit. 2021-10-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 July 2020. 
  13. ↑ Lebanon – World bank [online]. June 2021 [cit. 2022-08-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 August 2022. 
  14. ↑ Lebanon country profile. BBC News. 24 August 2011. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 October 2018. 
  15. ↑ Abdelhady, Dalia. The Lebanese Diaspora: The Arab Immigrant Experience in Montreal, New York, and Paris. NYU Press, 2011, page 130
  16. ↑ Arab League [online]. [cit. 2023-04-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 February 2023. 
  17. ↑ ROOM, Adrian. Placenames of the World: Origins and Meanings of the Names for 6,621 Countries, Cities, Territories, Natural Features and Historic Sites. 2nd. vyd. [s.l.]: McFarland, 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 September 2015. ISBN 978-0-7864-2248-7. S. 214–216. 
  18. ↑ Stories from ancient Canaan. Příprava vydání Michael David Coogan, Mark S. Smith. 2nd ed. vyd. Louisville, KY: Westminster John Knox Press 180 s. ISBN 978-0-664-23242-9. S. 177. 
  19. ↑ METZGER, Bruce M.; COOGAN, Michael D. The Oxford guide to people and places of the Bible. [s.l.]: Oxford University Press, 2004. ISBN 978-0-19-517610-0. S. 178. 
  20. ↑ ROSS, Kelley L. The Pronunciation of Ancient Egyptian [online]. Friesian School [cit. 2009-01-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 January 2009. 
  21. ↑ STEFAN, winter. The Shiites of Lebanon under Ottoman Rule, 1516–1788. United Kingdom: Cambridge University Press, 25 October 2012. ISBN 978-1107411432. S. 0–220. 
  22. ↑ How it all began - A concise history of Lebanon [online]. [cit. 2020-10-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 January 2018. 
  23. ↑ SULLIVAN, Helen. The Making of Lebanon's October Revolution. The New Yorker. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 May 2021. (anglicky) 
  24. ↑ Garfinkel, Yosef. Neolithic Revolution: New Perspectives on Southwest Asia in Light of Recent Discoveries on Cyprus. Redakce E. J. Peltenburg. [s.l.]: Oxbow Books, 2004. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 February 2024. ISBN 978-1-84217-132-5. Kapitola "Néolithique" and "Énéolithique" Byblos in Southern Levantine Context. 
  25. ↑ DUMPER, Michael; STANLEY, Bruce E.; ABU-LUGHOD, Janet L. Cities of the Middle East and North Africa. [s.l.]: ABC-CLIO, 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 September 2023. ISBN 1-57607-919-8. S. 104. 
  26. ↑ Byblos [online]. [cit. 2018-03-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 June 2021. 
  27. ↑ The world's 20 oldest cities. The Telegraph. 30 May 2017. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 January 2022. Šablona:Cbignore
  28. ↑ Byblos [online]. [cit. 2018-03-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 June 2021. 
  29. ↑ DUMPER, Michael; STANLEY, Bruce E.; ABU-LUGHOD, Janet L. Cities of the Middle East and North Africa. [s.l.]: ABC-CLIO, 2006. ISBN 978-1-57607-919-5. S. 104. 
  30. ↑ VRBOVÁ, Daniela. Parcelování Blízkého východu: přežije Sykes-Picotova dohoda své sté výročí?. Plus [online]. Český rozhlas, 2016-04-30 [cit. 2021-02-21]. Dostupné online. 
  31. ↑ Eisenhowerova doktrína. www.cojeco.cz [online]. [cit. 2021-02-21]. Dostupné online. 
  32. ↑ PARKINSON, Brian R. ISRAEL'S LEBANON WAR: ARIEL SHARON AND 'OPERATION PEACE FOR GALILEE'. Journal of Third World Studies. 2007, roč. 24, čís. 2, s. 63–84. Dostupné online [cit. 2021-02-21]. ISSN 8755-3449. DOI 10.2307/45198862. 
  33. ↑ Odveta za vraždu prezidenta - masakr v táborech Sabra a Šatíla. ČT24 [online]. Česká televize, 17. 9. 2012 [cit. 2021-02-21]. Dostupné online. 
  34. ↑ What is Hizbullah?. The Economist. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 January 2024. ISSN 0013-0613. 
  35. ↑ HARRIS, William W. Lebanon: A History, 600–2011. New York, N.Y: Oxford University Press, 2015. (Studies in Middle Eastern history). ISBN 978-0-19-518111-1. S. 3–28, 232, 247. 
  36. ↑ ARMAJANI, Jon. Shia Islam and Politics: Iran, Iraq, and Lebanon. Lanham (Md.): Lexington Books, 2020. ISBN 978-1-7936-2136-8. S. 171–175. 
  37. ↑ MALLEY, Muadth. The Lebanese Civil War and the Taif Accord: Conflict and Compromise Engendered by Institutionalized Sectarianism. The History Teacher. 2018, roč. 52, čís. 1, s. 121–159. Dostupné online [cit. 2021-02-21]. ISSN 0018-2745. DOI 10.2307/26646477. 
  38. ↑ TÁBORSKÁ, Marika; HROMÁDKA, Martin; POHANKA, Vít. K atentátu na expremiéra Libanonu se přihlásili neznámí islamisté. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2021-02-21]. Dostupné online. 
  39. ↑ KEJLOVÁ, Tamara. Dvě invaze, jedna občanská válka. Sýrie a Izrael okupovaly Libanon celé dekády, masakrům nebránily. ČT24 [online]. Česká televize, 13. 4. 2020 [cit. 2021-02-21]. Dostupné online. 
  40. ↑ Krize za krizí. Výbuch dostal Libanon na kolena, mnozí viní sektářský politický systém | Svět. Lidovky.cz [online]. 2020-08-06 [cit. 2020-08-06]. Dostupné online. 
  41. ↑ Libanonská vláda v souvislosti s ničivým výbuchem podala demisi, oznámil premiér Dijáb. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2020-09-26]. Dostupné online. 
  42. ↑ Libanonský premiér po měsíci končí, vzdal šestý pokus o sestavení vlády. iDNES.cz [online]. 2020-09-26 [cit. 2020-09-26]. Dostupné online. 
  43. ↑ Lebanon threatened with total darkness: Ghajar. The Daily Star. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 March 2021. 
  44. ↑ Lebanon fuel tanker explosion kills at least 28 [online]. 15 August 2021 [cit. 2021-08-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 August 2021. (anglicky) 
  45. ↑ Lebanon forms new government, ending 13-month standoff [online]. 10 September 2021 [cit. 2022-01-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 February 2022. (anglicky) 
  46. ↑ MISTICH, Dave. Power returns to Lebanon after a 24-hour blackout. NPR. 10 October 2021. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 October 2021. (anglicky) 
  47. ↑ Gunbattles erupt during protest of Beirut blast probe; 6 die [online]. 14 October 2021 [cit. 2021-10-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 October 2021. (anglicky) 
  48. ↑ Lebanon enters the new year in a deepening crisis – BBC News. [s.l.]: [s.n.], 2 January 2022. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 February 2022. (anglicky) 
  49. ↑ Situation in Lebanon: Severe and prolonged economic depression | Think Tank | European Parliament [online]. [cit. 2022-04-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 October 2022. (anglicky) 
  50. ↑ Lebanon: Almost three-quarters of the population living in poverty | UN News [online]. 3 September 2021 [cit. 2024-06-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 July 2023. (anglicky) 
  51. ↑ CHEHAYEB, Kareem. After elections in Lebanon, does political change stand a chance?. www.aljazeera.com. Dostupné online. (anglicky) 
  52. ↑ CHEHAYEB, Kareem. Hezbollah allies projected to suffer losses in Lebanon elections. www.aljazeera.com. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 October 2022. (anglicky) 
  53. ↑ CHEHAYEB, Kareem. Hariri's absence leaves Sunni voters unsure ahead of Lebanon poll. www.aljazeera.com. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 May 2022. (anglicky) 
  54. ↑ MELLO, Charbel; KOURDI, Eyad; ALBERTI, Mia. Six drown off Lebanon coast after overloaded boat capsizes, says Lebanese navy [online]. 24 April 2022 [cit. 2022-04-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 November 2023. 
  55. ↑ Death toll from Lebanon migrant boat climbs to 73, minister says [online]. 23 September 2022 [cit. 2022-09-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 October 2023. (anglicky) 
  56. ↑ BASSAM, Laila; GEBEILY, Maya; AZHARI, Timour. Lebanon to devalue currency by 90% on Feb. 1, central bank chief says. Reuters. 31 January 2023. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 May 2023. (anglicky) 
  57. ↑ Lebanon devalues official exchange rate by 90 percent [online]. Al Jazeera, 1 February 2023 [cit. 2023-03-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 March 2023. 
  58. ↑ Lebanon struggles to emerge from financial crisis and government corruption [online]. 3 July 2023 [cit. 2024-02-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 February 2024. 
  59. ↑ Gallant threatens Hezbollah: 'What we can do in Gaza, we can do in Beirut'. The Jerusalem Post. 11 November 2023. Dostupné online. 
  60. ↑ Mapping 11 months of Israel-Lebanon cross-border attacks. Al Jazeera. 11 September 2024. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 September 2024. 
  61. ↑ Do Lebanon explosions violate the laws of war?. Al Jazeera. 18 September 2024. Dostupné online. 
  62. ↑ Israel rejects US-backed Lebanon ceasefire plan, hits Beirut again. Reuters. 26 September 2024. Dostupné online. 
  63. ↑ Israeli strikes cause deadliest day in Lebanon in nearly 2 decades. Here's what we know. CNN. 24 September 2024. Dostupné online. 
  64. ↑ In Lebanon, a million people displaced in a country in chaos. Le Monde. 2 October 2024. Dostupné online. 
  65. ↑ Biden, Harris call Israeli killing of Hezbollah's Nasrallah 'measure of justice'. VOA News. 28 September 2024. Dostupné online. 
  66. ↑ Israel-Hezbollah conflict in maps: Where is fighting happening in Lebanon?. BBC News. 4 October 2024. Dostupné online. 
  67. ↑ ČTK. Libanonci volili poprvé od roku 2009 poslance do parlamentu. České noviny [online]. ČTK, 2018-05-06 [cit. 2020-11-08]. Dostupné online. ISSN 1213-5003. 
  68. ↑ Lebanon elects its first new parliament since 2009. BBC News [online]. BBC, 2018-05-06 [cit. 2020-11-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  69. ↑ AJROUDI, Asma. Polls close in Lebanon’s first general election in nine years. Al-Džazíra [online]. 2018-05-06 [cit. 2020-11-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  70. ↑ POVERTY, GROWTH AND INCOME DISTRIBUTION IN LEBANON
  71. ↑ UN: Lebanon's Syrian Refugee Crisis Could Explode into Sectarian Violence. www.voanews.com [online]. [cit. 2014-07-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-07-15. 

Literatura

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Beirut-Rue Minet al Hosn-Assn R Hariri.jpg
Autor: Heretiq, Licence: CC BY-SA 3.0
Beirut, Lebanon: part of Rue Minet al Hosn, where Rafik Hariri was assassinated on February 14, 2005. The photo was taken on July 22, 2005 when investigation still wasn't completed and the street was "conserved" and closed.
French Mandate for Syria and the Lebanon map en.svg
Autor: Don-kun, TUBS, NordNordWest, Licence: CC BY 3.0
Map of French Mandate for Syria and the Lebanon and the states created in 1922, in English. Sources:
  • Philip Shukry Khoury: Syria and the French Mandate. The Politics of Arab Nationalism, 1920-1945. Princeton University Press, Princeton 1987, ISBN 978-0-691-05486-5.
  • Naval Intelligence Division: Syria (= Geographical Handbook Series. B.R. 513). Oxford University Press, Oxford 1943, p. 4
Siege of Tripoli Painting (1289).jpg
The fall of Tripoli to the Mamluks, April 1289. This was a battle towards the end of the Crusades, in what is modern-day Lebanon.
Lebanon districts.png
Maps illustrating the districts of Lebanon.
Lebanon (orthographic projection).svg
Autor: Eli+ 00:28, 15 January 2012 (UTC), Licence: CC BY-SA 3.0
Orthographic Projection of Lebanon (green)
Lebanon Topography.png
Topographic map of Lebanon. Created with GMT from SRTM data.
Byblos Libanon 2003.JPG
Autor: Orient at de.wikipedia, Licence: CC BY-SA 2.0 de
Byblos / Libanon 2003
Lebanon-demography.png
Autor: unknown, Licence: CC BY 2.0
Green Line, Beirut 1982.jpg
Autor: James Case from Philadelphia, Mississippi, U.S.A., Licence: CC BY 2.0
Green Line, Beirut 1982
Religions of Lebanon.png
Chart showing the breakdown of religions in Lebanon, based on 2010 State Department data. The chart was created using the Google Charting API.
BeirutParliament.jpg
Autor: Heretiq, Licence: CC BY-SA 2.5
Beirut, Lebanon - Lebanese parliament building at the Place d'Étoile
2006Lebanese exports.PNG
(c) Anwar saadat na projektu Wikipedie v jazyce angličtina, CC BY-SA 3.0
This bubble map shows the global distribution of Lebanese exports in 2006 as a percentage of the top market (Syria - $678,613,000).

This map is consistent with incomplete set of data too as long as the top producer is known. It resolves the accessibility issues faced by colour-coded maps that may not be properly rendered in old computer screens.

Data was extracted on 19th September 2007 from http://www.imfstatistics.org/DOT

Based on :Image:BlankMap-World.png
Bsharridistrictmountains.jpg
Mount Lebanon, Bsharri district
Barouk Mountain.JPG
Cedars of Lebanon (Cedrus libani var. libani ) forests — in Al Shouf Cedar Nature Reserve, Lebanon.
  • Reforestation plantings in rows on far slopes, part of IUCN Red List vulnerable species restoration.
en:Category:Images of Lebanon.