Libanonská občanská válka

Libanonská občanská válka
	Náměstí mučedníků v Bejrútu v roce 1982
Trvání	13. dubna 1975 – 13. října 1990; (Syrská okupace skončila 30. dubna 2005)
Místo	Libanon
Výsledek	Taifská smlouva Křesťanská nadvláda 6 : 5 byla nahrazena systémem 1 : 1; Pravomoce muslimských ministerských předsedů posíleny; Vyhoštění OOP z Libanonu; Syrská okupace většiny Libanonu; konflikt v jižním Libanonu;
Strany
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Libanonská občanská válka byla občanská válka odehrávající se v letech 1975 až 1990 mezi křesťanským a muslimským obyvatelstvem Libanonu. Vyžádala si 130 000 až 250 000 civilních obětí a zapříčinila emigraci téměř milionu osob.

Kořeny

Politická situace v Libanonu byla velice složitým vyvážením sil mezi muslimy a maronitskými křesťany.^[1] Problematické uspořádání etnik řešila ústava z roku 1926 z dob, kdy byl Libanon francouzským mandátem.^[1] Tato ústava zaručovala, že prezidentem bude maronitský křesťan, předsedou parlamentu ší'itský muslim a premiérem sunnitský muslim.^[1] Po vyhlášení nezávislosti (1943) byla situace v Libanonu příznivá a díky hospodářskému růstu bylo označováno jako „Švýcarsko orientu.“^[1] Muslimská populace však tíhla spíše k arabské Sýrii a napětí a nepokoje, které se málem změnily v občanskou válku, byly maronitským prezidentem roku 1958 zažehnány, když požádal o intervenci americká vojska.^[1]

Příčiny

V důsledku vzniku Izraele, Šestidenní a Jomkipurské války byl Libanon nucen přijmout velké množství palestinských Arabů, což způsobilo značné demografické změny.^[1] Ty způsobily, že se původně dominantní maronitští křesťané stali menšinou.^[1] Koncem 60. let došlo k ztrátě kontroly nad jižním Libanonem, kam se po Černém září v Jordánsku přesunula Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), odkud útočila na Izrael.^[2]

První fáze (1975–1977)

Otázka palestinských uprchlíků se stala hlavním svárem mezi maronitským křesťany, sdruženými do Falangistické strany, na straně jedné a muslimy na straně druhé.^[2] V roce 1975 vláda ztratila kontrolu nad státem. V dubnu 1975 došlo k ozbrojeným útokům v Bejrútu, bezprostřední příčinou vypuknutí občanské války se nakonec stal útok na křesťanský kostel ve čtvrti Ain el-Rummaneh a následný odvetný útok na autobus plný palestinských Arabů.^[3]^[2]

O rok později se do války zapojila Sýrie, která do země vyslala na žádost prezidenta několik desítek tisíc vojáků.^[2] Přestože pomáhala falangistům, ti se proti ní nakonec obrátili, kvůli jejímu postrannímu úmyslu posílení své pozice na Blízkém východě.^[2] Libanon byl nadále velmi rozdělen, přičemž jih země byl ovládán teroristickými skupinami (Amal, OOP, Fatah, atp.) a hlavní město Bejrút bylo rozděleno na muslimskou a křesťanskou část.^[2]

Druhá fáze (1977–1982)

Operace Lítání

V reakci na teroristické útoky palestinských Arabů v Izraeli byly podnikány tvrdé vojenské odvety a roku 1978 byla v reakci na teroristický útok Fatahu v Tel Avivu zahájena operace Lítání.^[4] Během ní izraelské vojenské jednotky pronikly do Libanonu a obsadily jeho území až po řeku Lítání.^[4] Při této operaci se Izraelským obranným silám (IOS) podařilo úspěšně zatlačit vojenské síly OOP severně za tuto řeku.^[4] Libanonské protesty u OSN vedly posléze k vytvoření mírových sil UNIFIL (United Nations Interim Force in Lebanon) a izraelskému stažení z obsazených území.^[4]

Bezpečnostní zóny

Na jihu Libanonu byly vytvořeny bezpečnostní zóny, v nichž si Izrael zachoval nepřímou kontrolu i nadále, díky podpoře Jiholibanonské armády.^[4] Situace se začala komplikovat roku 1981, kdy došlo k vnitřním soubojům uvnitř Libanonu a zesílení teroristických útoků na Izrael.^[4] V červenci téhož roku se podařilo dojednat krátké příměří.

Třetí fáze (1982–1983)

V Izraeli zaznívaly hlasy, že by měla být podniknuta rázná opatření proti teroristickým útokům na severu země. Jako záminka se nakonec našel útok na izraelského velvyslance Šlomo Argova v Londýně, který se stal 3. června 1982.^[5]

První libanonská válka

Druhý den nato zahájily IOS operaci Mír pro Galileu, později známou jako první libanonská válka.^[5] Izraelské letectvo zahájilo bombardování velitelství OOP v Bejrútu a obrněné divize postupovaly do vnitrozemí.^[5] Namísto původního plánu pouze zatlačit jednotky OOP bylo nakonec uskutečněno vypuzení OOP ze země.^[5] Poté, co Izraelci dorazili k Bejrútu, došlo na jeho obléhání a soustavné dělostřelecké ostřelování.^[5] Tato operace přinesla řadu hlasité kritiky, a to jak mezinárodní, tak izraelské. Díky americkému diplomatovi Philipu Habibovi se podařilo vyjednat odchod OOP ze země, který se uskutečnil 22. srpna 1982 pod mezinárodním dohledem.^[5] V zemi byly rovněž rozmístěny mezinárodní síly.^[5]

Masakr v Sabře a Šatíle

I po ukončení bojů se objevovaly násilnosti, z nichž nejvážnější bylo zavraždění libanonského prezidenta a vůdce křesťanských falangistů Bašíra Džumaila palestinskými muslimy.^[6] V reakci na to vnikly jednotky falangistů do zmíněných palestinských uprchlických táborů, kde jako pomstu povraždili uprchlíky.^[6]

Vznik Hizballáhu

Na konci roku 1982 vyslal Írán své tajné agenty do Libanonu za účelem vytvoření revolučního islámského hnutí v zemi. Skupina radikálních šíitských muslimů vedených svými náboženskými duchovními se stala základem Hizballáhu, organizace, jejímž cílem bylo vytvořit v Libanonu zmítaném občanskou válkou teokratickou vládu na íránský způsob a následně vytvořit podobnou vládu v celém arabském světě. V průběhu let se Hizballáh stal součástí libanonského politického procesu, ale též organizací, která se pro dosáhnutí svých cílů neštítí ani teroru.

Čtvrtá fáze (1984–1989)

V druhé polovině 80. let docházelo nadále k eskalaci konfliktů, za kterými stál Hizballáh.^[6] Docházelo k bombovým útokům a sebevražedným atentátům.^[6] Období 80. let se rovněž označuje jako období chaosu, kdy v zemi působilo na 40 teroristických organizací, měla dvě vlády a žádného prezidenta.^[6] Za ukončení občanské války se pokládá tzv. Taífská dohoda, která byla z popudu Ligy arabských států uzavřena 22. října 1989 v Saúdské Arábii.^[6]

Odkazy

Reference

↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha: Barrister & Principal, 2007. ISBN 978-80-87029-16-9. S. 151–152. [Dále jen: Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu.]
↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 153-154
↑ Jureidini, McLaurin, and Price, Military operations in selected Lebanese built-up areas (1979), Appendix B, B-2
↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 155
↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 157
↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 158-159

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Libanonská občanská válka na Wikimedia Commons

[čejka151-152-1] ↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha: Barrister & Principal, 2007. ISBN 978-80-87029-16-9. S. 151–152. [Dále jen: Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu.]

[čejka153-154-2] ↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 153-154

[3] Jureidini, McLaurin, and Price, Military operations in selected Lebanese built-up areas (1979), Appendix B, B-2

[čejka155-4] ↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 155

[čejka157-5] ↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 157

[čejka158-159-6] ↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 158-159

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

Navigation

Navigace

Tématické portály