Libkovice

Libkovice
Kostel svatého Michala byl zbourán v srpnu 2002.
Lokalita
Charakter	vesnice
Obec	Mariánské Radčice
Okres	Most
Kraj	Ústecký kraj
Stát	Česko Česko
Zeměpisné souřadnice	50°34′46″ s. š., 13°40′56″ v. d.
Základní informace
Počet obyvatel	0 (2011)[1]
Katastrální území	Libkovice u Mostu (7,47 km²)
PSČ	435 34
Počet domů	1 (2011)[1]
(c) Karte: NordNordWest, Lizenz: Creative Commons by-sa-3.0 de Libkovice
Další údaje
Kód části obce	82961
Zaniklé obce.cz	262
multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a českým sídlům. Některá data mohou pocházet z datové položky.

Libkovice (německy Liquitz) jsou bývalá obec, která se nacházela v severozápadních Čechách v okrese Most. Obec ležela podél Lomského potoka zhruba 1,5 km severovýchodně od obce Mariánské Radčice v nadmořské výšce 251 metrů. Výměra k. ú. Libkovice u Mostu činí 748 ha. Libkovice jsou posledním souvislým sídelním útvarem v této oblasti, který byl zlikvidován kvůli těžbě hnědého uhlí. Ke zboření obce došlo přes silný odpor občanské společnosti (Hnutí DUHA, Greenpeace aj.) v roce 1992. Poslední pozůstatek po obci – kostel sv. Michaela – byl srovnán se zemí o deset let později. V prostoru k těžbě nakonec nikdy nedošlo. Dnes jsou Libkovice jako místní část a katastrální území součástí obce Mariánské Radčice.

Název

Název vesnice byl odvozen z osobního jména Libek (Ľubek) ve významu ves lidí Libkových. V historických pramenech se jméno objevuje ve tvarech: Lubcouiz (1186), in Lubtitz (1209), Lubcowitz (1240), Luczkowicz (1340), Lucwicz (1341), Lukuicz a Lugucz (1352), Luknicz a Lignicz (1369), Luknicz a Luguicz (1384/1385), Luknicz a Lugnicz (1399), Luknicz (okolo roku 1405), Likwjczy (1575), Likwitz (1787), Liquitz a Likwitz nebo Likowitz (1833)..^[2]

Historie

První písemná zmínka o vesnici pochází již z roku 1186 v listině knížete Bedřicha. V roce 1209 potvrdil pražský biskup Daniel oseckému klášteru desátky z Libkovic. Opat tohoto kláštera Slavko koupil kolem roku 1240 od Hrabišiců část vsi s příslušenstvím, které tvořily dva mlýny, vinice, les a rybník. Ves pak zůstala v majetku kláštera až do zrušení poddanství v roce 1848.

Po roce 1850 se Libkovice staly osadou Mariánských Radčic, ale posléze se osamostatnily. V letech 1850-1896 byly součástí okresu Teplice, v letech 1896-1960 se nacházely na území okresu Duchcov a od roku 1960 jsou součástí okresu Most.

Tradiční obživou obyvatel bylo zemědělství, především chov dobytka. Teprve v poslední třetině 19. století došlo v okolí k rozvoji uhelného dolování a tím i k demografickým a ekonomickým změnám v Libkovicích. V roce 1884 byl otevřen důl Kaisergrube u Mariánských Radčic, roku 1889 Jan I v Lomu a další. Rostl počet obyvatel a tradiční německá obec se začala novými příchozími z vnitrozemí počešťovat. Učitelem a významným organizátorem života zdejší české menšiny byl tehdy Václav Freiman, pozdější poslanec parlamentu a prvorepublikový předseda okresní správní komise v Duchcově.^[3]

Během 1. republiky zde vznikla cihelna, sklárna a továrna na keramické zboží. Během druhé světové války byl v Libkovicích zřízen zajatecký tábor. Po válce tento tábor sloužil jako sběrný pro osoby určené k odsunu. Byli zde zadržováni rovněž němečtí cisterciáčtí mniši z blízkého Oseka (včetně opata Eberharda Harzera), kteří byli určeni k odsunu ač během celé války se nijak neprovinili.^[4] Do roku 1989 byla v Libkovicích věznice.^[5]

V roce 1987 bylo rozhodnuto o demolici obce, kterou nezvrátily ani společenské změny po roce 1989. Úřady vydaly demoliční výměr jen několik měsíců po revoluci a podstatná část obce byla navzdory protestům postupně zbořena v letech 1991-1993, aby uvolnila prostor pro rozšíření těžby uhlí státního podniku Doly Hlubina. Osud obce neodvrátila ani blokáda, konaná zde od 1. prosince 1992. Ještě v prosinci si přijel situaci na místo samé prohlédnout i prezident Václav Havel. Po tříměsíčním zákazu bourání vydaném tehdejším ministrem průmyslu a obchodu Vladimírem Dlouhým byl v květnu 1993 vydán opětovný příkaz k demolicím. Následovala jej vyhrocenější blokáda, při níž došlo i k fyzickým konfrontacím. Na základě těchto událostí byl ředitel státního podniku Doly Hlubina pan Stružka ministrem Dlouhým odvolán a až do října 1993 se nebouralo. 13. října 1993 zbouraly buldozery podstatnou část libkovické hlavní ulice, po nichž následoval další, neúspěšný pokus o blokádu. Nového roku se dočkal jen kostel a dalších 15 domů. Kostel byl navzdory slibu nového vlastníka Mostecké uhelné, že jej zachová a nechá zastřešit, v srpnu 2002 nakonec stržen rovněž. Spor o zbourání Libkovic a zdejší blokáda se staly jednou z formujících událostí soudobého českého ekologického hnutí. Po tamním neúspěchu se pozornost občanských sdružení přesunula na obce, jež jsou další v řadě – zejména na město Horní Jiřetín.^[6]

Paradoxně se uhlí v těchto místech nikdy netěžilo, protože se území bývalé obce nachází již za hranicí dobývacího prostoru stanoveného územními limity těžby schválenými českou vládou v roce 1991.

Bourání obce a boj místních obyvatel za její záchranu zachytil fotograf Ibra Ibrahimovič v seriálu černobílých fotografií nazvaným Libkovice, svědomí severu. Jeho snímky jsou také součástí knihy Libkovice: Zdař bůh.^[7]

V roce 2019 na území bývalé obce proběhl záchranný archeologický výzkum, během kterého došlo k odkrytí základů původního kostela, pohřebiště a základů několika budov.^[8][9]

Obyvatelstvo

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 1 794 obyvatel (z toho 914 mužů), z nichž bylo 1 138 Čechoslováků, 640 Němců, jeden příslušník jiné národnosti a patnáct cizinců. Kromě římskokatolické většiny zde žilo sedm evangelíků, deset členů církve československé, pět židů, dva členové nezjišťovaných církví a 908 lidí bez vyznání.^[10] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 2 314 obyvatel: 1 435 Čechoslováků, 848 Němců, čtyři příslušníky jiné národnosti a 27 cizinců. Z nich se 1 230 hlásilo k římskokatolické církvi, třicet k církvím evangelickým, 57 k církvi československé, jeden k izraelské, šestnáct lidí patřilo k nezjišťovaným církvím a 980 jich bylo bez vyznání.^[11]

Pamětihodnosti

• Pseudorenesanční kostel sv. Michaela na návsi postavený v letech 1893–1895 za oseckého opata Siegla na místě zbořeného původního kostela sv. Mikuláše, kostel zbořen jako poslední zbytek Libkovic v roce 2002.
• Sloup Nejsvětější Trojice z roku 1739 přesunutý do Litvínova
• Socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1730
• Čtyři výklenkové kaple zastavení Sedmi bolestí Panny Marie přemístěné ke kostelu ve Vtelně

Významní rodáci

• Antonín Kubálek – pianista
• Přemysl Freiman – režisér a televizní redaktor

Odkazy

Reference

Literatura

• SÝKOROVÁ, Jana. Zmizelé domovy. Most: Okresní muzeum v Mostě, 2002. 100 s. ISBN 80-239-0797-2. S. 47. 
• Libkovice – 800 let, vydal MNV Libkovice 1986

Související články

• Nesvětice

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Libkovice na Wikimedia Commons
• Libkovice na serveru Zaniklé obce
• Českou vesničku vyhladilo fiktivní uhlí, Pavel Varský, idnes.cz, 10. listopadu 2005
• ANDER, Martin. Dokonané dílo zkázy. Sedmá generace [online]. 2003-02-26 [cit. 2018-08-28]. Dostupné online. 
• Ceskatelevize.cz – Ztracené adresy – Libkovice + video
• k.ú.: 682969 – Libkovice u Mostu – podrobné informace
• Historie v terénu: Záchranný archeologický výzkum – Libkovice 2019