Libochovice (zámek)

Libochovice
Východní průčelí
Základní informace
Sloh	barokní
Architekt	Antonio della Porta
Výstavba	14. století
Přestavba	1560–1564 1682–1690
Další majitelé	Zajícové z Hazmburka Lobkovicové Ditrichštejnové Herbersteinové
Poloha
Adresa	Libochovice, Česko Česko
Ulice	náměstí 5. května
Souřadnice	50°24′18,5″ s. š., 14°2′37,83″ v. d.
Libochovice
Další informace
Rejstříkové číslo památky	45669/5-2131 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
Web	Oficiální web
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Libochovice jsou zámek ve stejnojmenném městě v okrese Litoměřice v Ústeckém kraji. Zámek je chráněn jako národní kulturní památka.^[1] Spravuje ho Národní památkový ústav a v návštěvních hodinách je přístupný veřejnosti.

Předchůdcem zámku bývala gotická tvrz, kterou ve čtrnáctém století vlastnili Zajícové z Hazmburka. Od nich ji získali Lobkovicové, kteří na místě zchátralé tvrze postavili renesanční zámek. Jeho dochovaná podoba je až výsledkem razantní raně barokní přestavby iniciované Gundakarem z Ditrichštejna. Jeho potomkům zámek patřil do poloviny devatenáctého století. Tehdy jej sňatkem získali Herbersteinové, kterým zůstal až do zestátnění v roce 1945.

Historie

Tvrz

Prvním panským sídlem v Libochovicích bývala tvrz připomínaná poprvé v roce 1335, kdy král Jan Lucemburský prodal hrad Hazmburk s městečkem Libochovice, tamní tvrzí a vesnicemi Radovesice, Lhota a Poplze za 2 300 kop českých grošů Zbyňku Zajícovi z Hazmburka. Ve čtrnáctém a patnáctém století se o tvrz dělili různí příslušníci rodu Zajíců z Hazmburka.^[2] Ve svém predikátu se po Libochovicích psala Anna, manželka Viléma Zajíce z Hazmburka, která v městečku roku 1398 založila kaplanství. Není jasné, na kolik částí byla tvrz rozdělena. Z Aninných šesti dětí v roce 1411 vlastnili tři díly tvrze Mikuláš a Jaroslav, z nichž Mikuláš o rok později dva díly prodal svému bratru Oldřichovi. Ten roku 1414 přikoupil ještě třetí díl tvrze.^[3]

Během husitských válek bylo podle Bohuslava Balbína městečko roku vypáleno^[3] vojskem Jana Žižky, ale není jasné, jestli byla dobyta i tvrz.^[2] Roku 1446 na tvrzi Zbyněk Zajíc z Hazmburka († 1463^[4]) hostil Oldřicha z Rožmberka a další pány. Zápisy v zemských deskách z let 1550 a 1553 uvádí tvrz jako pustou.^[2]

Zámek

Roku 1558 Kryštof Zajíc z Hazmburka prodal hazmburské panství Janu Popelovi z Lobkovic. Nový majitel v letech 1560–1564 pověřil mistra Jakub stavbou nového zámku v renesančním slohu.^[5] Jan Popel na zámku v roce 1569 zemřel^[3] a statek po něm zdědil syn Jiří Popel z Lobkovic. Po svém mocenském vpádu v roce 1594 byl pořízen inventář zámeckého vybavení. Popisuje bohaté vybavení zámeckých pokojů tureckými koberci, nástěnným čalouněním vyšívaným stříbrem nebo zlatem a velké množství nábytku. K vybavení patřila také knihovna s 246 svazky nebo 69 obrazů a soch s převážně náboženskými motivy.^[5]

Na konci šestnáctého století Libochovice spravovala královská komora. Dne 22. srpna 1606 císař Rudolf II. poskytl libochovické panství k doživotnímu užívání Zikmundovi Báthorymu.^[3] Ten na zámku sídlil do roku 1610, kdy byl pro spiknutí proti císaři zatčen a uvězněn v Praze. Panství mu sice zůstalo (spravoval je hejtman Jak Kavkovec z Kavkovic), ale císař jej za půjčku 95 000 zlatých propůjčil Adamovi ze Šternberka. Po Zikmundově smrti v roce 1613 se Adam ze Šternberka stal jediným majitelem panství, které mu zůstalo až do roku 1619.^[6]

Adam ze Šternberka během stavovského povstání v letech 1618–1620 odjel ze země a jeho majetek zabraly stavy. V říjnu roku 1620 se na zámek před vzbouřenými sedláky uchýlil Jan Adam Nostic.^[6] Po potlačení povstání se Adam ze Šternberka na své statky vrátil, ale brzy zemřel a roku 1623 je zdědili jeho synové.^[7] František Matyáš ze Šternberka a jeho syn Václav Vojtěch ze Šternberka^[8] upřednostňovali Budyni nad Ohří a Václav Vojtěch roku 1676 libochovické panství prodal knížeti Gundakarovi z Ditrichštejna.^[7] V roce 1676 městečko postihl požár, při kterém byl poškozen i zámek. Gundakar z Ditrichštejna proto v letech 1682–1690 najal stavitele Antonia della Portu, aby vystavěl nový zámek. Stavba měla být hotova během tří let, ale kvůli nedostatku peněz se protáhla.^[6]

Ditrichštejnům zámek zůstal až do vymření rodu.^[6] Posledním mužským příslušníkem byl Josef z Ditrichštejna, jehož dcera Terezie se v roce 1849 provdala za Jana Bedřicha z Herbersteina a Herbersteinům zámek zůstal až do roku 1945. V roce 1947 v zámku zřídilo libochovické Křenkovo vlastivědné muzeum pamětní světnici Jana Evangelisty Purkyněho (1787–1869),^[9] který se na zámku jako syn panského obročního narodil. Jinou významnou osobností spojenou se zámkem byl v devatenáctém století spisovatel František Turinský (1797–1852).^[10]

Stavební podoba

Pozůstatky gotické tvrze se dochovaly v zámeckých sklepích. Gotického původu je také zámecká kaple a snad i ke kapli přistavěná věž.^[5] Věž s kaplí byly jistě součástí renesančního zámku, jehož zbývající zdivo bylo zahrnuto do barokní stavby.^[9] Renesanční jednopatrová stavba měla nejspíše čtyři křídla, která uzavírala centrální obdélníkový dvůr. Uvnitř se nacházelo 27 místností včetně dvou velkých sálů.^[5]

Při barokních úpravách byla zámecká budova zvýšena o patro a získala tak dochovanou podobu s přibližně obdélníkovým půdorysem.^[7] Fasády jsou členěné pravidelnými osami oken, která jsou zdobena segmentovými štíty v přízemí a trojúhelníkovými štíty v prvním patře. Jednotlivé okenní osy jsou vzájemně oddělené pásy vpadlých polí. Střed jižní strany je zdůrazněn nevýrazným dvouosým rizalitem. Dominantami východního průčelí orientovaného do zahrady jsou balkon a schodiště z počátku dvacátého století. Nádvoří lemují přízemní arkády, na severní straně slepé. Slepé arkády se nachází také v prvním patře východní a západní strany. Patra delší severní a jižní strany vizuálně propojují vysoké pilastry.^[9]

V parku stojí sala terrena, jejíž východní křídlo je sklenuté šesti poli křížové klenby podepřené dvojicí středních sloupků. Zdobí ji štuky, mozaiky z mušlí ze sedmnáctého století a iluzivní malba z osmnáctého století.^[9] Výzdoba je dílem italských umělců Jacoba Tencally a Giuseppa Mattoniho.^[7]

Interiéry

Přízemní interiéry zámku jsou zaklenuté valenými klenbami s lunetami. Stropy v patrech jsou ploché. Zdobí je raně barokní štuky od D. Gaggia a snad i S. Bussiho. Doplňují je malby Jacoba Tencally a J. Mundona.^[9] Největším prostorem zámku je Saturnův sál. Jeho dominantou je velký krb, jehož římsu podpírají sochy dvou černochů. Nad římsou je štuková postava Saturna s amorky. Jeho autor nejspíše pocházel z okruhu spolupracovníků Antonia Porty a na výzdobě krbu se podílel Jan Brokoff.^[7]

Italské štuky a mytologické i alegorické malby se nachází také v dalších místnostech. K původnímu vybavení místností patří barokní kamna z modrých a bílých zdobených kachlů z roku 1685. Jsou dílem drážďanského mistra Georga Fischera. Z dalšího vybavení patří mezi zajímavosti například kopie obrazů hornoitalského mistra Jacopa Bassana, jejichž originály bývaly patrně ozdobou vyhlášených sbírek císaře Rudolfa II. na Pražském hradě. Pocházejí z konce sedmnáctého století a jsou mistrovským dílem Kristiána Schrödera. Zámecká galerie obsahuje Schröderovy kopie děl dalších mistrů: Tintoretta, Tiziana, Veronese nebo Rubense. Umělecké sbírky doplňují gobelíny z šestnáctého a sedmnáctého století nebo kamenina a čínský porcelán. Další dochované exponáty z druhé poloviny devatenáctého století jsou památkou na hraběte Josefa Herbersteina a jeho zahraniční cesty mimo Evropu.^[7]

Kaple

K severnímu křídlu přiléhá, původně pozdně gotická, zámecká kaple Nejsvětějšího Srdce Ježíšova^[11] s trojboce uzavřeným presbytářem orientovaným k severu. Její dochovaná podoba je výsledkem renovace z počátku dvacátého století, kdy byl v roce 1902 osazen také vstupní portál dovezený z Vídně. V devatenáctém století byla kaple uvnitř rozdělena do dvou pater a upravena k hospodářským účelům.^[9]

Park

Plány zámeckého parku, založeného jako francouzská zahrada, pořídil roku 1683 knížecí zahradník Jan Tulipán^[7] podle návrhu Antonia della Porty.^[9] První zahradní stavbou se roku 1865 stala oranžérie. Byla využívána pro pěstování exotických rostlin. V zahradě jsou čtyři fontány, dílo kameníka Jakuba Mitthofera z roku 1689. Vodu do fontán přiváděl vodovod z vodárny v zámecké věži, který byl zásobován prameny z vrchů u Evaně. Na východním okraji na park navazovaly užitková zahrada a bažantnice.^[7] V užitkové zahradě na břehu řeky Ohře byla zřízena školka, ve které se pěstovaly tvarované ovocné stromky.^[10]

Ve druhé polovině osmnáctého století zahrada zpustla. V roce 1821 vznikly plány na její úpravu na anglický park, ale první práce (obnova oranžérie) se uskutečnily až roku 1853. V roce 1912 však byla část parku před zámkem změněna podle původních Tulipánových plánů. Další velké obnovy se zahrada dočkala v letech 1953–1958.^[10]

Zámek ve filmu

Od dvacátého století je zámek vyhledáván nejen návštěvníky, ale i filmaři a to i zahraničními produkcemi. Mezi jinými se zde natáčel americký seriál Twelve Monkeys nebo německý dokument Ottilia von Faber. V roce 2016 zde byla natočena reklama na iPhone 7 nazvaná Romeo and Juliet americké technologické firmy Apple.^[14] Odehrává se v vnitřních prostorech i ve venkovních prostorech zámku u slepého ramena Ohře. Byly zde také natočeny některé scény pro filmy Princ a já (2004), Zámek v Čechách (1993), Hodíme se k sobě, miláčku…? (1974), Anatomie zrady (2020), pohádky Jezerní královna (1998) a Sůva z nudlí (2006) a seriály 30 případů majora Zemana (díl Dáma s erbem) a Malý pitaval z velkého města (díl Jupiter).

Odkazy

Reference

Literatura

• PEŠEK, Ladislav. Státní zámek Libochovice. 1. vyd. Ústí nad Labem: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ústí nad Labem, 2004. 43 s. ISBN 80-85036-24-X. 
• SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Svazek XIV. Litoměřicko a Žatecko. Praha: Šolc a Šimáček, 1923. 502 s. Dostupné online. Kapitola Libochovice zámek, s. 8–11. 

Související články

• Seznam zámků v Ústeckém kraji
• Římskokatolická farnost – děkanství Libochovice

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu zámek Libochovice na Wikimedia Commons
• Oficiální stránky