Lichnovští z Voštic

Lichnovští z Voštic
Země	České království České království Prusko Prusko
Tituly	1702 starý panský stav v Českém království (s predikátem urozený) 1727 český hraběcí stav (s predikátem vysoce urozený) 1773 pruský knížecí stav 1824 rakouský knížecí stav (s predikátem Knížecí milost – Fürstliche Gnaden) 1861 pruský predikát Jasnost (Durchlaut)
Zakladatelé	Štěpán z Voštic, Hanuš Lichnovský z Voštic
Rok založení	1377
Současná hlava	(od 1975) Felix Lichnowsky (* 1940; v exilu)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lichnovští z Voštic jsou původně slezský šlechtický rod pocházející z Horního Slezska. V roce 1702 byli povýšeni do panského stavu, v roce 1727 do říšského hraběcího stavu a 30. ledna 1773 do pruského knížecího stavu. Platnost pruského knížecího stavu v Rakousku byla potvrzena až v roce 1824.^[1]

Historie

Prvním známým předkem je Štěpán z Voštic, který v roce 1377 zakoupil fojtství v Lędzinách u Pštiny. V 15. století se rod rozdělil na dvě větve: Voštické z Voštic a Lichnovské z Voštic. Zakladatelem Lichnovských se stal Jan z Voštic, který v roce 1491 získal Lichnov na Bruntálsku sňatkem s Žofií z Drahotuš, vdovou po Mikuláši II. z Lichnova. Jan (Hanuš) Lichnovský byl služebníkem Jana IV. Osvětimského, který byl manžel krnovské kněžny Barbory Krnovské.^[2] Jan z Voštic byl nejvyšším sudím Krnovského knížectví.^[3] Po získáni Lichnova se začal psát jako Jan Lichnovský z Voštic.^[4]

Od počátku 16. století se příslušníci rodu začali prosazovat ve veřejném životě na Krnovsku a Opavsku. V roce 1532 zde získali Neplachovice, které drželi až do roku 1685. V roce 1608 zakoupil Bernard Jiří Lichnovský z Voštic (1572–1637) panství Chuchelná, které se stalo v následujících letech sídlem rodu. V roce 1612 byly nucení Lichnovští zadlužený Lichnov odprodat krnovské knížecí komoře.^[5] Bernard Jiří Lichnovský byl během stavovského povstání se svým nejstarším synem Václavem (1597-1650) stoupencem českého krále Friedricha Falckého. Po porážce povstání byl nucen projevit lítost římskému císaři a českému králi Ferdinandu II. a zároveň zaplatil pokutu. Václav po sobě zanechal česky psané paměti a svého druhorozeného dědice a opavského zemského sudího Karla Maxmiliána (1635–1688). Jeho syn František Bernard (1664-1747) byl krnovským a opavským zemským hejtmanem, který byl povýšen v roce 1702 do panského stavu a v roce 1727 na hraběte.^[6][7] Lichnovští se opětovně stali katolíky. Syn Františka Bernarda, hrabě František Leopold (1690–1742) se v roce 1714 oženil s Marií Barborou z Werdenbergu a získal panství Odry, po vymření hrabat z Werdenbergu připojili ke svému jménu jejich jméno.^{[7] [8]} Po pruském záboru Slezska se Lichnovští se svými majetky ocitli na obou stranách hranice. Jan Karel hrabě Lichnovský, nejstarší syn Františka Leopolda, byl současně jak poddaným pruského krále, tak i od roku 1746 císařským komořím císařovny Marie Terezie. V roce 1773 byli Lichnovští povýšení do pruského knížecího stavu, který byl pro Rakousko potvrzen až v roce 1824. V roce 1778 přikoupili Lichnovští panství Hradec nad Moravicí.^[7]

Karel Alois (1761–1814), druhý kníže Lichnowský byl podporovatelem významných hudebníků, kterými byli Ludwig van Beethoven, Franz Liszt a Niccolo Paganinni.

Mezi nejvýznamnější členy rodu patřil Eduard Maria Lichnovský z Voštic (1789–1845), který se oženil s Eleonorou Zichy (1795–1873). Z manželství se narodilo sedm dětí z nichž vynikli především synové Felix, Robert, Othenio a Karel Maria.^[9]

Po druhé světové válce byl majetek Lichnovských v Československu na základě Benešových dekretů konfiskován. Poslední majitel Hradce nad Moravicí z rodu Lichnovských Vilém se po válce s rodinou odstěhoval do Brazílie.^[10]

Význačné postavy

• Karel Maxmilián Lichnovský z Voštic (1635–1688) knížecí rada, přísedící zemského soudu v Opavě
• František Bernard Lichnovský z Voštic (1664–1747), získal titul svobodný pán 1702, 1722 povýšen na hraběte
• Jan Karel Lichnovský z Voštic (1722–1788), 1. kníže, říšský dvorní rada, císařský tajný rada
• Štěpán Lichnovský z Voštic (1723–1796), generálmajor pruské královské armády
• Karel Alois Lichnovský z Voštic (1761–1814), 2. kníže, mecenáš Mozarta a Beethovena
• Eduard Lichnovský z Voštic (1789–1845), 3. kníže, rakouský historik, vydavatel dějin habsburské dynastie
• Felix Lichnovský z Voštic (1814–1848), 4. kníže, poslanec frankfurtského parlamentu
• Karel Maria Lichnovský z Voštic (1819–1901), 5. kníže, poslanec říšského sněmu
• Robert Lichnovský z Voštic (1822–1879), děkan olomoucké kapituly
• Othenio Lichnovský z Voštic (1826–1887) kníže-velkopřevor pražské komendy Maltézského řádu
• Karel Max Lichnovský z Voštic (1860–1928), 6. kníže velvyslanec ve Spojeném království
• Markéta Eleonora, provdaná Lanckorońská (1863–1954), saloniérka ve Vídni
• Mechtilde Lichnovská z Voštic (1879–1958), německá spisovatelka

Erb

V původním erbu byly na červeném štítě vedle sebe dva zelené stonky vinné révy o jednom listu a jednom modrém hroznu. V klenotu bylo stejné znamení jako na štítu a přikryvadla byla červeno-stříbrná. Od roku 1846 používali Lichnovští z Voštic rozšířený erb, ve kterém se původní rodový erb nacházel v (heraldicky) pravém červeném poli a v levém taktéž červeném poli byla stříbrná kostelní korouhev. Erb byl podložen knížecím pláštěm s knížecí korunou. Pod pláštěm byla stuha s heslem Non nobis, Domine, non nobis!^[11]

Panství rodu ve Slezsku

Ve Slezsku patřila do majetku Lichnovských např.: Chuchelná u Hlučína, Hradec nad Moravicí, Křižanovice nedaleko Ratiboře (od roku 1775), panství Hrabůvka (od 1730), Lubovice (od poloviny 17. století do roku 1723). V roce 1788 Jan Karel Lichnovský založil rodové svěřenství, do kterého v době vrcholu patřilo do majetku rodu Lichnovských:

• panství Chuchelná (počátek 17. století), Bořutín, Boleslav (od 1679), Ovsiště, Píšť (od 1625), Štěpánkovice a další
• tvrz Chotěbuz, okolo 1771
• panství Hrabůvka s obcemi: Lubomia, Syrynia, Nebočov (od 1730)
• panství Pšov (1774–1806) s obcemi: Rydultovy, Zawada, Doły
• panství Křižanovice s obcemi: Rožkov i Rudyšvald.

Lichnovští spravovali svěřenectví (majorát) do roku 1941.^[zdroj?] Posledním vlastníkem majorátu byl Vilém Lichnovský, narozený 1. července 1905 v Hradci u Opavy.

Pohřebiště

• Hrobka (mauzoleum) Lichnovských v Chuchelné – novogotická centrální stavba z let 1902–1903. Byl v ní pohřben Karel Maria 5. kníže Lichnowsky (1819–1901), jeho choť Marie, roz. princezna z Croÿ-Dülmenu (1837–1915) a jejich syn Karel Max 6. kníže Lichnowsky (1860–1928).

Chov plemenných ovcí

I v našem současném slovníku se zabydlel libozvučný termín „hospodářská krize.“ Moc bych se divil, kdyby jej neznali i na panství Lichnovských. Knížata Lichnovští doplatila na svůj rozrod. Bylo třeba vyplácet podíly rodinným příslušníkům. A rovněž někteří z pánů Lichnovských si žili jaksi nad poměry a utráceli víc, než bylo záhodno. Dluhovým pastím se Lichnovští vyhýbali, jak jen mohli, ale nakonec se nevyhnuli. Nakoupili však ovce. Merinové plemeno. Jejich vlna se dobře prodávala a získala brzy dobré jméno doma i v cizině. Když už se všechno zdálo, že se to ubírá po dobré cestě, zámek Hradec vyhořel. Psal se únor 1796. A to byl teprve před nedávnem nákladně rekonstruován. Popelem lehlo celé první patro včetně cenné zámecké knihovny. Poté dostal areál úplně nový vzhled – hlavní budova byla přestavěna na Bílý zámek, v jeho sousedství vznikl pseudogotický zámek Červený.

Ve dvacátých letech 19. století se stalo Brno centrem šlechtitelů ovcí, a Lichnovští na svých statcích v Chuchelné a v Hradci u Opavy rozvinuli vědecky řízený chov ovcí. Na stráních Hanuše (což je blízký kopec) bylo původní stádo obohaceno křížením s ovcemi, pocházejícími ze saského královského chovu. Plemenné ovce Lichnovských putovaly nejenom do sousedních zemí, ale i do vzdáleného australského Nového Jižního Walesu, kde se staly základem tamějšího světově proslulého chovu ovcí. Cena jednoho plamenného berana dosáhla rekordní výše dvou a půl tisíc tolarů. Američané nakupovali na aukci ve Vratislavi berany ze stáda Lichnovských až po dvou tisících dolarů za kus. Statky Lichnovských navštívil i ruský car Alexandr I. a na místě dojednal dodávku plemenných ovcí pro Rusko. Ovčí chov rodiny Lichnovských čítal kolem dvaceti tisíc ovcí a dosáhl takové proslulosti, že byl označován za jeden z nejlepších v celé Evropě.^[3]

Odkazy

Reference

Literatura

• KOLÁŘOVÁ, Eva. Zámecká obrazárna knížat Lichnovských. In: GRŮZA, Antonín; VYMĚTALOVÁ, Martina. Sborník Národního památkového ústavu v Ostravě. Ostrava: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ostravě, 2005. ISBN 80-85034-31-X. S. 62–64.
• MAŠEK, Petr. Modrá krev : minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. 3. upr. vyd. Praha: Mladá fronta, 2003. 330 s. ISBN 80-204-1049-X. S. 161–162. 
• PILNÁČEK, Josef. Rody starého Slezska. 3. vyd. Brno: Ivo Sperát, 2010. 433 s. ISBN 978-80-904312-3-2. 
• RUCKOVÁ, Iveta. Das Adelshaus der Lichnowskys : eine kulturelle Kontinuität. Ostrava: Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, 2007. 163 s. ISBN 978-80-7368-322-1. (německy) 
• STIBOR, Jiří; MYŠKA, Milan. Lichnovští z Voštic. In: DOKOUPIL, Lumír. Biografický slovník Slezska a severní Moravy 6. Ostrava: Ostravská univerzita, 1996. ISBN 80-7042-447-8. S. 78–87.
• UHLÍŘ, Dušan. Rodina knížat Lichnovských z Voštic mezi Vídní a Berlínem. In: BRŇOVJÁK, Jiří; GOJNICZEK, Wacław; ZÁŘICKÝ, Aleš. Šlechtic v Horním Slezsku : vztah regionu a center na příkladu osudů a kariér šlechty Horního Slezska (15.-20. století) = Szlachcic na Górnym Śląsku : relacje między regionem i centrum w losach i karierach szlachty na Górnym Śląsku (XV-XX wiek). Ostrava ¡ Katowice: Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě ¡ Institut Historii Uniwersytetu Śląskiego w Katowicach, 2011. ISBN 978-80-7368-936-0, ISBN 978-83-932082-0-3. S. 289–302.
• UHLÍŘ, Dušan. Slezský šlechtic Felix Lichnovský : poslední láska kněžny Zaháňské. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2009. 156 s. ISBN 978-80-7432-014-9. 
• WOLNY, Reinhold. Fürst Felix Lichnowsky (1814-1848) : ein früh vollendetes Ritterleben : zum 150. Jahresgedenken an seine Ermordung im Frankfurter Septemberaufstand 1848. St. Ottilien: EOS-Verlag, 2003. 120 s. ISBN 3-8306-7152-0. 
• ŽUPANIČ, Jan; STELLNER, František; FIALA, Michal. Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Praha: Aleš Skřivan ml., 2001. 340 s. ISBN 80-86493-00-8. S. 140–145. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Lichnovští z Voštic na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Lichnovský v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Lichnovští z Voštic

• Lichnovští z Voštic v Neue Deutsche Biographie
• Lichnovští z Voštic na stránkách města Opavy