Linda B. Bucková
| Linda B. Bucková | |
|---|---|
.jpg) | |
| Narození | 29. ledna 1947 (76 let) Seattle |
| Alma mater | Kolumbijská univerzita University of Texas Southwestern Medical Center Washingtonská univerzita Roosevelt High School |
| Pracoviště | Harvardova lékařská škola (1991–2002) Středisko Freda Hutchinsona pro výzkum rakoviny (od 2002) Washingtonská univerzita (od 2003) |
| Obory | biologie a neurověda |
| Ocenění | Rosenstielová cena (1996) Perl-UNC Prize (2002) Mezinárodní cena Gairdnerovy nadace (2003) Nobelova cena za fyziologii nebo lékařství (2004) čestný doktor Harvardovy univerzity (2015) … více na Wikidatech |
| Manžel(ka) | Roger Brent |
| Web | www |
Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Linda Brown Bucková, nepřechýleně Buck (* 29. ledna 1947) je americká bioložka, spolu s Richardem Axelem nositelka Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství za rok 2004. Ocenění získali za výzkum olfaktorického (čichového) systému a zjištění, které geny řídí vnímání vůní.
Linda B. Bucková vystudovala psychologii a mikrobiologii na Washingtonské univerzitě v Seattlu. Roku 1980 získala doktorát z imunologie na Univerzitě v Dallasu. Poté působila na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a od roku 1991 na oddělení neurobiologie lékařské fakulty Harvardovy univerzity v Bostonu. V letech 2002 až 2017 pracovala v Seattlu ve Středisku Freda Hutchinsona pro výzkum rakoviny.
Mládí a studia
Linda Bucková se narodila 29. ledna 1947 v Seattlu ve státě Washington, byla prostřední ze tří sester. Její otec byl elektroinženýr, který se ve volném čase věnoval různým vynálezům, matka byla v domácnosti.[1] Linda prožila šťastné dětství. Rodiče ji vedli k samostatnému myšlení a nabádali ji, aby v životě dělala něco užitečného a „nespokojila se s něčím průměrným“.[2]
V roce 1975 získala bakalářský titul v oboru psychologie a mikrobiologie na Washingtonské univerzitě v Seattlu a v roce 1980 doktorát z imunologie na Texaské univerzitě v Dallasu.[3]
Vědecká kariéra
V roce 1980 Bucková zahájila postdoktorský výzkum na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a v roce 1982 tam nastoupila do laboratoře Richarda Axela. Fascinovala ji buněčná rozmanitost mozku a ideální téma našla při čtení článku skupiny Sola Snydera o potenciálních mechanismech umožňujících detekci pachů. Byl to okamžik, který jí změnil život: rozhodla se zmapovat čichový proces na molekulární úrovni a sledovat cestu pachů přes buňky nosu až do mozku.
Prvním dílem skládačky bylo zjistit, jak nos pachy detekuje. Bucková se pustila do hledání čichových receptorů v roce 1988 a tři roky intenzivně pracovala s geny potkanů. V roce 1991 publikovala společně s Axelem převratnou vědeckou práci založenou na tomto výzkumu, v níž podrobně popsali svůj objev rodiny 1 000 genů, které kódují nebo produkují čichové receptory. Receptory jsou bílkovinné molekuly, na něž se vážou molekuly určitých pachových látek, umožňují rozpoznávání jednotlivých vůní a nacházejí se na čichových receptorových buňkách, které jsou seskupeny v malé oblasti v zadní části nosní dutiny, v takzvaném čichovém epitelu.[4]
V roce 1991 se Bucková stala docentkou na katedře neurobiologie na lékařské fakultě Harvardovy univerzity, kde založila vlastní laboratoř, aby vyřešila další část skládačky. Po vyřešení záhady, jak jsou pachy detekovány nosem, se snažila zjistit, jak jsou tyto receptorové signály zpracovány a interpretovány v mozku, kde vytvářejí dojem různých vůní.
V roce 1999 Bucková objasnila, že odpovědí na tuto otázku je složitý systém. Každá receptorová buňka má pouze jeden typ pachového receptoru, který je specializovaný na rozpoznávání několika pachů, ale každá pachová látka může být detekována více receptory. Poté, co se molekuly pachových látek naváží na receptory, vysílají receptorové buňky elektrické signály do čichového bulbu v mozku. Receptory společně vytvářejí „kombinatorní kód“, který tvoří „čichový vzorec“ pro identifikaci specifických pachů a vůní. Tento kód je základem naší schopnosti rozpoznat více než 10 000 různých pachů, stejně jako dokážeme hláskovat tisíce slov pomocí pouhých 26 písmen.[5][6]
Bucková s Axelem později zjistili, že většina poznatků, které odhalili o čichu u potkanů, je u lidí a dalších zvířat prakticky totožná. Nicméně lidé mají jen asi 350 typů funkčních čichových receptorů, což je asi třetina počtu u potkanů.[5] Geny, které kódují čichové receptory u lidí, představují asi 3 procenta všech lidských genů. Tato zjištění pomohla zvýšit zájem vědců o lidské feromony, pachové molekuly, které u mnoha živočichů vyvolávají určité druhy chování, například sexuální aktivitu.
Bucková se dále snažila objasnit, jak se vnímání pachů proměňuje ve vjemy a vzpomínky. Jak se pachové signály detekované v nose zpracovávají v čichové kůře mozku? Jak se pachové vjemy promítají do emocionálních reakcí a instinktivního chování?[6] V roce 2001, kdy se stala řádnou profesorkou na Harvardu, publikovala studie o tom, jak jsou čichové neurony mapovány v mozkové kůře. Začala mechanismem vnímání čichu v nose a pokračovala k hlubokým účinkům čichu na mozek: paměť, emoce, přitažlivost a odpor.[5]
V letech 2002 až 2017 pracovala Bucková v Centru pro výzkum rakoviny Freda Hutchinsona v Seattlu,[6] kde pokračovala ve zkoumání mechanismů, které jsou základem vnímání pachů, a způsobů, jakými feromony vyvolávají instinktivní chování. Zajímala se také o nervové dráhy, které jsou základem vrozeného chování a základních pudů, jako je strach, chuť k jídlu a rozmnožování. Její laboratoř se také zabývala identifikací genů, které řídí stárnutí a délku života, a zejména otázkou, zda existuje centrální mechanismus, který určuje délku života a reguluje stárnutí buněk v celém těle.[1]
Za objev čichových receptorů a organizace čichového systému byli Linda Bucková a Richard Alex oceněni v roce 2004 Nobelovou cenou za fyziologii a lékařství.[7]
Osobní život
V roce 1994 se Bucková seznámila s biologem Rogerem Brentem, za něhož se v roce 2006 provdala.[3]
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Linda B. Buck na anglické Wikipedii.
- ↑ a b The Nobel Prize in Physiology or Medicine 2004. NobelPrize.org [online]. [cit. 2023-10-07]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Linda, the scientist who unveiled the secrets of smell | IBSA Foundation. www.ibsafoundation.org [online]. [cit. 2023-10-08]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b BADGE, Peter. Nobel Faces: A Gallery of Nobel Prize Winners. [s.l.]: John Wiley & Sons 640 s. Dostupné online. ISBN 978-3-527-40678-4. (anglicky) Google-Books-ID: SRD2K80JYpYC.
- ↑ BUCK, L.; AXEL, R. A novel multigene family may encode odorant receptors: a molecular basis for odor recognition. Cell. 1991-04-05, roč. 65, čís. 1, s. 175–187. PMID: 1840504. Dostupné online [cit. 2023-10-08]. ISSN 0092-8674. DOI 10.1016/0092-8674(91)90418-x. PMID 1840504.
- ↑ a b c The Nobel Prize | Women who changed science | Linda Buck. www.nobelprize.org [online]. [cit. 2023-10-07]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c Linda B. Buck | Biography, Olfactory Research & Findings | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2023-10-07]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Nobelova cena za odhalení vnímání pachů putuje do USA - Novinky. www.novinky.cz [online]. [cit. 2023-10-08]. Dostupné online.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Linda B. Bucková na Wikimedia Commons - Nobelova cena za odhalení vnímání pachů putuje do USA, Novinky.cz Archivováno 31. 1. 2018 na Wayback Machine.
Média použitá na této stránce
Autor: Royal Society uploader, Licence: CC BY-SA 4.0
Linda Buck’s research has transformed the field of odorant perception through the cloning of mammalian olfactory receptors. Together with Richard Axel, Buck developed an ingenious method to identify a G protein-coupled odorant receptor family of unprecedented size, comprising up to 1000 distinct genes members. Buck then used olfactory receptor genes as molecular tools to gain insight into the mechanisms and organisations strategies underlying odor perception. Her work showed that the olfactory epithelium is comprised of spatial zones that express different sets of receptor genes and that each zone is a mosaic of randomly interspersed neurons expressing different receptors. Buck then showed that individual olfactory neurons express a single receptor gene. In later work, Buck has documented the organization of olfactory axonal projections into the brain. Buck’s work has been recognised by award of the 2004 Nobel Prize.
- Dílo smíte:
- šířit – kopírovat, distribuovat a sdělovat veřejnosti
- upravovat – pozměňovat, doplňovat, využívat celé nebo částečně v jiných dílech
- Za těchto podmínek:
- uveďte autora – Máte povinnost uvést autorství, poskytnout odkaz na licenci a uvést, pokud jste provedli změny. Toho můžete docílit jakýmkoli rozumným způsobem, avšak ne způsobem naznačujícím, že by poskytovatel licence schvaloval nebo podporoval vás nebo vaše užití díla.
- zachovejte licenci – Pokud tento materiál jakkoliv upravíte, přepracujete nebo použijete ve svém díle, musíte své příspěvky šířit pod stejnou nebo slučitelnou licencí jako originál.
|
Toto dílo je svobodné a může ho kdokoli užívat pro jakýkoli účel. Pokud si přejete tento obsah užít, nemusíte žádat o svolení, pokud dodržíte všechny licenční požadavky uvedené na této stránce.
Wikimedia obdržela e-mail s potvrzením, že držitel autorských práv souhlasil se zveřejněním za podmínek uvedených na této stránce. Tuto zprávu zkontroloval člen VRTS a uložil ji v našem archivu svolení. Ke komunikaci mají přístup důvěryhodní dobrovolníci . Pokud máte dotazy k archivované komunikaci, použijte prosím nástěnku VRT.
Odkaz na záznam: https://ticket.wikimedia.org/otrs/index.pl?Action=AgentTicketZoom&TicketNumber=2014062710019796
|
President George W. Bush meets with the 2004 Nobel Laureates in the Oval Office. Pictured with President Bush, from left, are Dr. Linda Buck, physiology and medicine; Finn Kydland, economics; Edward Prescott, economics; Frank Wilczek, physics; David Gross, physics; and Richard Axel, physiology and medicine.