Linecká stezka

Linecká stezka (německy Linzer Steig) je historická cesta, která již od pravěku spojovala dnešní Linec (dříve Lentos, Lentia) s českými zeměmi.

Historie

Na základě archeologických nálezů dokládajících osídlení podél Vltavy (např. stanice lovců u Nových Dobrkovic z doby před 50 000 lety) lze uvažovat o spojení České kotliny s Podunajím již od pravěku. Toto spojení zřejmě nabývalo významu s rostoucí hustotou osídlení Českobudějovické pánve a povodí Vltavy a Malše v době mezolitu, neolitu a eneolitu. Ve starší době bronzové (2000–1500 př. n. l.) bylo jádro jižních Čech souvisle kolonizováno lidem únětické kultury, jehož hlavní činnosttí byla účast na dopravě měděných ingotů z alpských důlních středisek podél Vltavy dále na sever. Svědčí o tom četné nálezy depotů hřiven (Přídolí, Havalda u Chvalšin, Dolní Chrášťany, Krtely). Uvažuje se, že tehdejší opevněné hradiště Dívčí kámen (na místě pozdějšího středověkého hradu) mělo spojení až s oblastí Středomoří. Od té doby až do doby halštatské byla patrně využívaná také západněji vedoucí dolnovltavická stezka (z Aigenu přes Dolní Vltavici, a Kájov do Českého Krumlova) podél níž existovaly hradiště Hradec u Boletic, Vyšný a Lazec. V náznacích je Linecká stezka doložena rovněž v době laténské, kdy vzniklo oppidum Třísov využívající ložisek tuhy pro výrobu nádob, v nichž se dopravovala sůl z oblasti Hallstattu, Halleinu a Reichenhallu do Čech. V době římské (0–400 n. l.) patrně byly kastely na opevněné hranici na Dunaji (limes Romanus) východiskem ke styku Římanů s germánským osídlením soustředěným v jižních Čechách do oblasti Pootaví a Českobudějovické pánve.^[1]

Na počátku středověku byla Linecká stezka společně s Vintířovou a Zlatou stezkou jednou ze tří hlavních spojnic vedoucích z Podunají přes Šumavu na sever.^[1] Písemné prameny dokládají její existenci v roce 906, kdy bylo v Raffelstettenském celním řádu uvedeno, že po ní dopravovali obchodníci z Čech na podunajské tržiště otroky, koně a vosk, aby je vyměnili zpravidla za sůl.^[2] V 11. století podél stezky vznikl zátoňský újezd benediktinského kláštera Ostrov. Od 13. století se na trasu stezky soustředilo kolonizační úsilí Vítkovců, kteří ji využívali k propojení svých kontaktů v Podunají s jihočeským jádrem jejich držav.^[1] V roce 1259 Vok I. z Rožmberka založil k ochraně brodu přes Vltavu vyšebrodský klášter a povolal do něj mnichy z cisterciáckého kláštera Wilhering u Lince.^[3] Poté, co český král Přemysl Otakar II. roku 1251 sňatkem s poslední Babenberkovnou Markétou získal Rakousy, nechal v roce 1265 založit Budějovice a z nich dal stavět novou silnici směrem na Linec přes Kaplici a Cáhlov, aby mohl získané území lépe spravovat. V roce 1277 rozšířil římský král Rudolf I. Habsburský priveligia města Freistadt, vzniklého z osady Zaglau (Cáhlov), o právo skladu a nařízené vedení obchodní cesty (Strassenzwang), čímž byla cáhlovská trasa dále zvýhodněna a Freistadt se stal zastávkovým městem pro dopravu soli a jiného zboží do Čech, nocležištěm dopravců, tržištěm a skladovým městem. V 15. století se po stezce podle dobových zpráv dovážela sůl, benátské zboží a železo ze Štýrska.^[4] Ve Vyšším Brodě byla ještě v roce 1550 připomínána celnice.^[1]

Trasa stezky

Stezka v různých dobách měnila trasy a různě se větvila, takže se nejednalo z dnešního pohledu o jednu komunikaci, ale o celou síť stezek. Nejstarší trasa, tzv. stará Linecká stezka směřovala od Lince přes Zwettl an der Rodl, Leonfelden, Vyšebrodský průsmyk, Studánky, Vyšší Brod, kde překonávala přes brod Vltavu a odtud, aby se vyhnula obtížně průchodnému vltavskému údolí, stoupala do svahů Českokrumlovské vrchoviny přes osadu Větrná a údolím potoka Branná znovu klesala k Vltavě.^[2] V Zátoni přecházela přes brod na pravý břeh řeky Vltavy a pokračovala do Přídolí, kde v první třetině 13. století za Vítka II. stával na Strážném vrchu nad vsí dřevěný hrádek a roku 1231 zde byl založen solný sklad.^[5] Odtud severozápadní větev pokračovala na křižovatku se Zlatou stezkou do Netolic (přes Český Krumlov, Boletice, Chvalšiny, Smědeč, Smědeček a kolem Lhenic) a hlavní severovýchodní větev vedla přes Velešín do Doudleb. Směrem na sever pokračovala stezka až do Prahy. Z Leonfeldenu vznikla později odbočka k Frymburku, kde stával dřevěný most přes Vltavu.

V pozdější době vznikla odbočka Linecké cesty nazývaná Kaplická či Cáhlovská stezka, vedoucí z Lince k Cáhlovu (Freistadtu) a odtud přes Dolní Dvořiště, Kaplici, Velešín a Doudleby do Českých Budějovic a dále přes Soběslav a Tábor do Prahy. Proto již v polovině 13. století byla cesta vedoucí Vyšebrodským průsmykem označována jako stará.

Současnost

Do dnešní doby se ze stezky dochovaly jen takzvané úvozové části, např. v úseku na Lhenicku u obce Vodice. Místní akční skupina Blanský les - Netolicko ve spolupráci se skupinou Rozkvět zahrady jižních Čech připravila na rok 2013 projekt S Peklíkem na vandr s rozpočtem 1,6 milionu Kč. V rámci tohoto projektu bude vyznačena trasa Linecké stezky a podél ní bude vybudována síť odpočinkových zastavení pro turisty na Krumlovsku, Budějovicku a Prachaticku.^[6]

Odkazy

Reference

Literatura

• FENCL, Pavel. Linecká stezka [online]. Lhenice: O. s. Rozkvět zahrady jižních Čech – místní akční skupina, 2009 [cit. 2020-10-08]. S. 1–31. Dostupné online. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Linecká stezka na Wikimedia Commons