Ljudmila Pavličenková

Ljudmila Michajlovna Pavličenková
Rodné jméno	Людмила Михайловна Белова
Narození	12. července 1916 Bila Cerkva
Úmrtí	10. října 1974 (ve věku 58 let) nebo 27. října 1974 (ve věku 58 let) Moskva
Příčina úmrtí	cévní mozková příhoda
Místo pohřbení	Novoděvičí hřbitov
Alma mater	Fakulta historických věd Kyjevské univerzity (1937–1945) Kyjevská univerzita
Povolání	odstřelovačka, historička a vojačka
Zaměstnavatel	Sovětské námořnictvo (1945–1953)
Ocenění	Voroshilov Sharpshooter (1939) medaile Za bojové zásluhy (1942) Leninův řád (1942) Leninův řád (1943) Zlatá hvězda Hrdiny SSSR (1943) … více na Wikidatech
Politická strana	Komunistická strana Sovětského svazu (od 1945)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ljudmila Pavličenková (rusky Людмила Михайловна Павличенко, rodným jménem Bělovová, rusky Людмила Белова; 12. července 1916 Bila Cerkva, Kyjevská gubernie, Ruské impérium – 27. října 1974 Moskva)^[1][2] byla nejúspěšnější sovětská odstřelovačka ruské^[1] národnosti.

Před válkou

Největší část dětství prožila v rodné Bílé Cerkvi na Ukrajině v tehdejším SSSR, kam se její rodina přestěhovala z Petrohradu ještě v dobách carského Ruska.

V 15 letech otěhotněla a provdala se za Alexeje Pavličenka. Manželství se brzy rozpadlo. Otce Ljudmily přeložili do Kyjeva, kde poté Ljudmila pracovala jako dělnice v továrně Arsenal. Zde se zapsala do střeleckého kroužku Osoaviachimu (předchůdce Dobrovolné společnosti pro spolupráci s armádou, letectvem a námořnictvem DOSAAF). Ve střelbě z malorážky byla nejlepší ze všech a postoupila do kurzu pro odstřelovače, kde vynikla ve střelbě z pušky Tokarev. Po odchodu z továrny se zapsala v roce 1937 na fakultu historie Kyjevské univerzity.^[2] Prázdniny před posledním semestrem, ve kterém měla získat diplom, trávila u moře v Oděse. Tam ji 22. června 1941 zastihla zpráva o přepadení její vlasti nacisty.

Dobrovolnice v Rudé armádě

Ljudmila se přihlásila na vojenské správě jako dobrovolnice do Rudé armády. Stala se příslušnicí 25. „Čapajevské“ divize,^[1] u které v letech občanské války sloužil její otec. Ten však v té době již nežil, a tak jediným člověkem, kterému velmi často psala, byla její matka v Bílé Cerkvi. Snajperskému „řemeslu“ se učila přímo v první linii. Jejím partnerem byl Leonid Kicenko (ukrajinsky Леонід Кіценко), se kterým se znala ještě z Kyjeva; na frontě podali zprávu o registraci svatby, Klicenko však v únoru 1942 podlehl smrtelnému zranění.^[2]

Jako instruktora jí přidělili zkušeného střelce Vasilije Kovtuna. V jeho doprovodu pak zastřelila u vsi Biljajivka (ukrajinsky Біляївка; rusky Беляевка) západně od Oděsy první dva Němce. Když v říjnu 1941 byla 25. divize po ukončení obrany Oděsy evakuována k Sevastopolu, měla na osobním kontě již 187 německých i rumunských vojáků a důstojníků. Na Mekenzijevských horách (ukrajinsky Мекензієві гори; rusky Меке́нзиевы го́ры) u Sevastopolu, které tvořily severní okraj obrany, se poprvé střetla s německým snajperským esem. Jejich souboj trval dva dny, ale trpělivost se Ljudě vyplatila. Z brašny mrtvého Němce se jí podařilo získat jeho zápisník se záznamy o zabití více než čtyř set francouzských, britských a sovětských vojáků. Seržantka Pavličenková však nevedla pouze snajperský způsob boje, zúčastnila se obrany v prvním sledu, odrážení nepřátelských protiútoků a také průzkumných misí. Při jedné z nich palbou z lehkého kulometu pobila desítku nepřátelských vojáků s důstojníkem. V květnu 1942 jí poblahopřál velitel Přímořské armády generál Petrov. Tehdy již podporučice Pavličenková byla instruktorkou nováčků a zaškolila jich několik desítek. Jako odstřelovačka měla 309 potvrzených zásahů, z toho bylo 36 nepřátelských odstřelovačů.

Cesta po Západě - hvězda sovětské propagandy

V červnu 1942 byla počtvrté raněna, spolu s posledními obránci Sevastopolu evakuována a stala se hvězdou sovětské propagandy.^[3]

Po příjezdu na Malou zemi byla vybrána za členku delegace, pozvané Mezinárodním svazem studující mládeže k návštěvě Velké Británie, Spojených států a Kanady, která se uskutečnila v roce 1942. Přes severní Afriku odletěla do Londýna a navštívila Coventry, kde předala šek od sovětských občanů na obnovu tohoto těžce zkoušeného města. Ve Washingtonu, kde byla přijata prezidentem F. D. Rooseveltem a Eleanor Rooseveltovou, jako první občan SSSR vstoupila do Bílého domu.^[4] Absolvovala mnoho tiskových konferencí a mítinků, na kterých líčila Američanům útrapy, kterými prochází její vlast, ale i hrdinství sovětských občanů při její obraně. V New Yorku, kde promluvila ve velké hale k občanům města o potřebě otevření druhé fronty, zazpíval na její počest černošský zpěvák Paul Robeson. Při návštěvě Hollywoodu se setkala s Charlesem Chaplinem.^[3] Jen zde odložila svoji uniformu s distinkcemi nadporučíka a oblékla po letech opět civilní šaty, které jí darovala první dáma. Při návštěvě Toronta v Kanadě pak obdržela dva dárky – pušku Winchester s optickým hledím a pistoli Colt-semi automatic s vyrytým věnováním.

Po návratu do SSSR se kapitánka Pavličenková již na frontu nevrátila. Stala se instruktorkou ve škole pro snajperky nedaleko od Moskvy.

Roku 1943 byla povýšena na majorku.^[1]

Po válce

Potřetí se provdala v roce 1945 za Konstantina Andrejeviče Ševeljova (rusky Шевелёв Константин Андреевич, 1906-1963).^[2] Téhož roku 1945 vstoupila do komunistické strany. Po válce obhájila svoji diplomovou práci na univerzitě a do roku 1953 sloužila v armádě jako vědecký pracovník při štábu námořnictva.^[1] Poté pracovala v Sovětském výboru válečných veteránů.^[1] Zúčastnila se konference Mezinárodní federace žen v Kodani.

V roce 1957 jí Eleanor Rooseveltová při své cestě po SSSR oplatila návštěvu.^[4] Počátkem 60. let navštívila Ljudmila Pavličenková země západní Afriky, které navštívila s delegací sovětské Asociace družby s národy Afriky.

Zemřela 27. října 1974, kdy v 58 letech podlehla náhlé mozkové příhodě.

Vyznamenání

• Hrdina Sovětského svazu (25. října 1943)^[1]
• 2× Leninův řád^[1]

Film

V roce 2015 byl dokončen životopisný film o Ljudmile Pavličenkové, pod názvem Bitva o Sevastopol (v originále Битва за Севастополь).^[5]

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ljudmila Michajlovna Pavličenková na Wikimedia Commons
• https://web.archive.org/web/20070927010819/http://www.searchlightmagazine.com/features/woody/woodySound1.swf