Lockheed F-94 Starfire

F-94 Starfire
Lockheed F-94B-1-LO Starfire (50-0930, FA-930)
Lockheed F-94B-1-LO Starfire (50-0930, FA-930)
Určenístíhací letoun pro každé počasí
PůvodSpojené státy americké
VýrobceLockheed
ŠéfkonstruktérClarence Johnson
První let16. dubna 1949[1]
Zařazenokvěten 1950
Vyřazeno1960 (USAF)
Charaktervyřazen ze služby
UživatelUSAF
ANG
Vyrobeno kusů856 ks
Vyvinuto z typuLockheed T-33 Shooting Star
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lockheed F-94 Starfire byl americký jednomotorový proudový dvoumístný stíhací a noční stíhací letoun. Jedná se o upravenou dvoumístnou verzi cvičného letounu T-33 Shooting Star.

Vznik

F-94 vznikl na základě okamžité potřeby dvoumístných stíhacích letadel pro každé počasí, dané rostoucím napětím na Dálném východě i začátkem výroby atomových pum a dálkových bombardérů Tupolev Tu-4 v SSSR. Konstruktéři společnosti Lockheed vyšli v projektu na požadovaný letoun z cvičného typu Lockheed T-33 Shooting Star, což byla dvoumístná úprava stíhacího stroje Lockheed P-80 Shooting Star.

Vývoj

Lockheed F-94C Starfire
Lockheed F-94A-5-LO (49-2531, FA-531), 449th FIS USAF, AFB Ladd, Aljaška, USA, 1955
Lockheed F-94B-5-LO Starfire (51-5416)

První prototyp YF-94 (sériové číslo 48-356) byl upraven z rozestavěné T-33A. Kromě řady vnitřních změn a nové přídě obsahující vyhledávací radar a čtveřici kulometů Colt-Browning M-3 ráže 12,7 mm se včetně proudového motoru Allison J33 shodoval s T-33. V této podobě také poprvé 16. dubna 1949 vzlétl.

Druhý prototyp YF-94, rovněž přestavěný z T-33A, dostal společně s prvním prototypem do rozšířené zadní části trupu přídavné spalování firmy Solar.

Po úspěšných testech obou YF-94 obdržel Lockheed zakázku USAF na 17 kusů první série F-94A-1-LO a 92 exemplářů druhé série F-94A-5-LO. Pohon zajišťovaly motory Allison J33-A-33 o tahu 20,49 kN, který se vstřikem vody zvyšoval na 24 kN a přídavným spalováním až na 26,67 kN. Vzletová hmotnost se oproti 6750 kg T-33A zvýšila na 7140 kg a plošné zatížení vzrostlo na 341 kg/m.

Protože přídavné spalování spotřebovávalo značné množství paliva, což dost omezovalo akční rádius, objednalo USAF u firmy Lockheed současně s F-94A prototyp YF-94B se zvětšeným doletem. Ten proto u devatenáctého vyrobeného F-94A (sériové číslo 49-2497) nahradil kapkovité přídavné nádrže po 590 l novými válcovitými o objemu po 870 l, které začala vyrábět firma Fletcher. K radiolokátoru přibyl ještě přístroj pro přesné navedení na cíl Sperry Zero Reader a celý hydraulický systém letounu byl zesílen. Po letových zkouškách YF-94B následovala v březnu 1950 objednávka na 150, v dubnu 1951 pak na dalších 206 kusů.

Souběžně s výrobou nových F-94B-1-LO modifikoval mateřský závod již postavené F-94A obou sérií na standard F-94B.

Již koncem roku 1949 bylo zřejmé, že F-94A a F-94B zůstanou přes svou spolehlivost improvizací. USAF žádalo stále vyšší výkony a mohutnou palebnou sílu. Aerodynamicky nevyhovující drak s nízkým kritickým Machovým číslem a slabá výzbroj čtyř velkorážných kulometů vedly k radikální změně letounu. Jejím výsledkem byl nový Starfire, který měl s předchozími verzemi společné jen přistávací zařízení a přídavné palivové nádrže. Zpočátku také nesl nové typové označení Lockheed YF-97A, které bylo záhy změněno na F-94C.

Pro urychlení stavby prototypu byla použita překonstruovaná střední a zadní část trupu F-94B, k níž byla připojena nová příď s centrálně umístěným radiolokátorem. Kolem radaru měl F-94C vestavěny čtyři baterie trubek uzavřených zepředu čtyřmi obdélníkovými kryty, z nichž každá obsahovala šest neřízených raket Mighty Mouse. Ovládací zařízení kormidel se přemístilo z vnitřku trupu do hřbetního výstupku vycházejícího do SOP. Uvolněný prostor dovolil instalaci silnějšího motoru Pratt & Whitney J48-P-5 o maximálním tahu 37,06 kN s přídavným spalováním. Ocasní plochy obdržely nižší profil, výškovka pak šípovitost. Nad výstupní otvor motoru přibylo pouzdro na brzdicí padák o průměru 4,90 m. K dosažení vyšších Machových čísel doznaly aerodynamické úpravy rovněž vstupní otvory vzduchu. Křídlo mělo menší štíhlost, větší vzepětí a profil snížený z původních 13 na 10%. Ke zdvojnásobení palebné síly nesly náběžné hrany obou polovin křídla závěsy pro válcové raketnice po dalších dvanácti raketových střelách Mighty Mouse.

První prototyp YF-94C (sériové číslo 50-955) byl zalétán 18. ledna 1950. V červenci téhož roku USAF objednalo 108 kusů, následujícího roku pak v dubnu a červenci dalších 108 a 171 strojů F-94C. Výroba F-94C skončila v únoru 1954.

Jednomístný bitevní prototyp YF-94D se již do sériové výroby nedostal. Ještě před ukončením letových zkoušek byla objednávka na 112 kusů zrušena. S několika zkušebními DF-94C USAF testovalo použití PLŘS GAR-1 Falcon.

Nasazení

Protože výroba F-94A využívala 75% částí shodných s T-33A, mohla již v červnu 1950 převzít první Starfiry 319. stíhací letka USAF. F-94B převzaly první útvary USAF v roce 1951. F-94C sloužily u 33. přepadového křídla 52. stíhací skupiny a 35. přepadového křídla USAF.

USAF bojově nasadilo noční stíhací letouny Starfire koncem korejské války. Prvního bojového úspěchu Starfiry dosáhly 30. ledna 1953, když posádka ve složení kapitán B. L. Fithian a poručík S. R. Lions z 319. letky sestřelila v nočním souboji severokorejský Lavočkin La-9. 56 nasazených F-94B zaznamenalo do uzavření příměří čtyři noční sestřely, včetně stroje MiG-15, při ztrátě jednoho vlastního stroje.

Na konci 50. let 20. století byly Starfire v řadách USAF nahrazeny typem Convair F-102 Delta Dagger. V této době převzala část F-94 Národní garda Spojených států amerických. Poslední F-94C Air National Guard byl vyřazen ze služby počátkem roku 1960.

Konstrukce

F-94C Starfire 354th FIS USAF ze základny Oxnard AFB, Kalifornie, USA, 1956
F-94A-5-LO (49-2533), 178th FIS, 119th FG, North Dakota ANG

Letoun má lichoběžníkové křídlo se vzepětím do V v dolnoplošné konfiguraci. Proudový motor má půlkruhové nasávací vstupy umístěné u kořenů křídel, výtoková tryska je místěná přímo v zádi letounu.
Svislá ocasní plocha je malá a má homolovitý tvar. Vodorovné ocasní plochy jsou umístěny na nástavci trupu, má šípový tvar a přečnívá svými konci přes trup. Tvar výškovky se změnil ve verzi F-94C.

Letoun má tříkolový příďový podvozek, převzatý od letounu F-80. Velice robustní, doutníkový trup, umožnil dodatečnou montáž radaru do přední části a do zádi trupu umístění zařízení přídavného spalování.
Letoun používal proudový motor Pratt & Whitney typu J48-P-5 nebo -5A.

Firma Lockheed Aircraft jich vyrobila celkem 856 kusů ve čtyřech vývojových verzích.

Specifikace (F-94C Starfire)

Nákres
Nákres

Technické údaje

  • Posádka: 2
  • Rozpětí: 12,9 m
  • Délka: 13,6 m
  • Výška: 4,5 m
  • Nosná plocha: 21,63 m²
  • Prázdná hmotnost: 8 300 kg
  • Vzletová hmotnost: 10 970 kg
  • Max. vzletová hmotnost: 10 970 kg
  • Pohonná jednotka: 1× proudový motor Pratt & Whitney J48-P-5 o tahu 28,2 kN; 38,9 kN s přídavým spalováním

Výkony

  • Maximální rychlost: 1 030 km/h (Mach 0.84)
  • Bojový dolet: 1 300 km
  • Přeletový dolet: 2 050 km
  • Dostup: 15 670 m
  • Stoupavost: 40,5 m/s
  • Plošné zatížení: 384 kg/m²
  • Poměr tah/hmornost: 0,48

Výzbroj

  • 24 nebo 48 raket Mk 4/Mk 40 ráže 70 mm

Odkazy

Reference

  1. ↑ Francillon a Keaveney 1986, s. 2.

Literatura

  • BALOUS, Miroslav. Lockheed F-94 Starfire. Letectví a kosmonautika. 1968, roč. XLIV., čís. 20, s. 35 a 36. 
  • FRANCILLON, René; KEAVENEY, Kevin, 1986. Lockheed F-94 Starfire. Arlington, Texas: Aerofax. 40 s. (Aerofax Minigraph; sv. 14). Dostupné online. ISBN 0-942548-32-9. (anglicky) 
  • SKOPAL, Jan; KADLEC, Jan; HANZAL, Jindřich; HELMICH, Karel. Rozpoznávání letadel. Praha : Naše vojsko, 1957.

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

F-94 North Dakota ANG in flight 1950s.jpg
A U.S. Air Force Lockheed F-94A-5-LO Starfire fighter (s/n 49-2533) from the 178th Fighter-Interceptor Squadron, 119th Fighter Group, North Dakota Air National Guard, in flight. The North Dakota Air National Guard flew the F-94 from 1954-1958.
Lockheed F-94B-5-LO Starfire 51-5416.tiff
  • Scope and content: A huge jet of flame shoots from the tail pipe of the sleek interceptor and splits the blackness of the Korean night, as the pilot tests his after-burner before take-off. The long finger of flame resembles a giant blowtorch. The after-burner, used to give aircraft additional thrust on take-off, is not actually brought into use until the take-off run has started. It is also used during air operations to increase air speed. The interceptors fly nightly combat missions protecting B-29 "Superforts" from enemy night fighter attacks, patrol deep into enemy territory and remain ever on the alert to intercept any enemy aircraft that might attempt to reach friendly territory.
Lockheed F-94C Starfire USAF.jpg
Lockheed F-94C Starfire at the National Museum of the United States Air Force
Lockheed F-94B-1-LO Starfigher 50-0930.jpg
Lockheed F-94B-1-LO Starfigher 50-0930
449th Fighter-Interceptor Squadron Lockheed F-94A-5-LO 49-2531.jpg
449th Fighter-Interceptor Squadron Lockheed F-94A-5-LO 49-2531, Ladd AFB, Alaska, 1955
Lockheed F-94A Starfire 3-view.svg
Autor: Kaboldy, Licence: CC BY-SA 3.0
Lockheed F-94A Starfire fighter
F-94C Starfires 354th FIS 1956.jpg
Three U.S. Air Force Lockheed F-94C Starfire interceptors (s/n 51-5642, 50-1063, and 51-5549) of the 354th Fighter Interceptor Squadron based at Oxnard Air Force Base, California (USA), in flight on 19 June 1956.