Lockheed Martin/Boeing F-22 Raptor

F-22 Raptor
Určení	Stíhací letoun
Původ	Spojené státy americké
Výrobce	Lockheed Martin Boeing
První let	7. září 1997
Zařazeno	15. prosinec 2005
Charakter	Ve službě
Uživatel	USAF
Výroba	1997–2011
Vyrobeno kusů	195 (8 testovacích a 187 operativních)[1]
Cena za kus	150–412 mil. US$
Vyvinuto z typu	Lockheed YF-22
Další vývoj	Lockheed Martin X-44 MANTA Lockheed Martin FB-22
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lockheed Martin/Boeing F-22 Raptor („Dravec“) je americký stíhací letoun používající technologii stealth. Raptor byl vyvíjen především jako letoun pro získání vzdušné nadvlády, ale je schopen i protizemních útoků, elektronického boje a špionážních misí. USAF považuje F-22 Raptor za základní prvek své bojové síly. Jeho prodej mimo ozbrojené síly USA není dovolen a to ani nejbližším spojencům.

Letoun vyvinula společnost Lockheed Martin, která vyrábí střední část letounu, zbraňové systémy a stará se i o kompletaci celého letounu. Partnerem při výrobě typu je Boeing Integrated Defense Systems (divize koncernu Boeing), který vyrábí křídla, ocasní část trupu, dodává avioniku a veškeré vybavení pro výcvik a údržbu letounů. Letoun prošel velice zdlouhavým vývojem, během kterého se měnilo jeho označení: nejprve YF-22, F-22 či F/A-22, až byl nakonec přijat do služby pod souč. názvem.

F-22 Raptor je považován za jeden z nejlepších letounů pro vybojování vzdušné převahy. Nicméně je doplňován levnějším a univerzálnějším víceúčelovým letadlem F-35.^[2] Ruskou protiváhu F-22 má tvořit Suchoj Su-57.

Poslední F-22 sjel z montážní linky 13. prosince 2011, vyrobeno bylo 195 kusů. Nástupce letounu F-22 je vyvíjen v programu Next Generation Air Dominance (NGAD).

V roce 1981 stanovilo americké letectvo požadavky pro vývoj nového stíhacího letounu určeného k získání a udržení vzdušné převahy se jménem Advanced Tactical Fighter (ATF). Nový typ měl ve službě nahradit letouny typu F-15. Tento bojový letoun nové generace měl být odpovědí na tehdy nové sovětské stíhací letouny jako Suchoj Su-27 a MiG-29 a být schopen bojovat i s jejich nástupci.

Nový stroj měl využívat řadu technologických novinek, například kompozitní materiály, pokročilý systém řízení fly-by-wire, výkonné motory, technologii stealth a výkonnou avioniku s radarem AESA. K základním požadavkům, které předložilo americké letectvo, na budoucí stíhačku patřily:

• Stealth (vlastnosti obtížné zjistitelnosti)
• Supercruise (schopnost dosažení nadzvukové cestovní rychlosti bez použití přídavného spalování)
• vysoká obratnost
• Bojový dolet 1200 - 1500 km
• Schopnost vzlétnout na drahách dlouhých 600 m
• Jednodušší obsluha než na F-15

V roce 1986 USAF vyzvalo letecké výrobce k podání nabídek. Své návrhy na konstrukci moderní stíhačky předložilo 7 amerických výrobců letadel. Velení amerického letectva však později rozhodlo, že každá firma má postavit 2 prototypy pro potřeby srovnávacích testů. Finanční náročnost takového projektu přinutila jednotlivé firmy, aby se spojily a náklady si rozdělily mezi sebe. Do čela soutěže se postupně dostaly 2 konkurenční skupiny firem, které byly v roce 1987 pověřeny zkonstruováním funkčních prototypů:

• První skupina pod vedením firmy Lockheed, se subdodavateli Boeing a General Dynamics, pracovala na prototypu, označeném YF-22
• Druhá skupina pod vedením firmy Northrop a subdodavatelem McDonnell Douglas vyvíjela prototyp, nazvaný YF-23.

V průběhu roku 1990 byly oba prototypy podrobeny sérii zkoušek a již následující rok byl 23. dubna 1991 vybrán vítěz soutěže, kterým se stal projekt skupiny Lockheed-Boeing-General Dynamics. F-22 absolvoval svůj první let 7. září 1997 a od ledna 2003 začaly dodávky prvních strojů pro USAF. Počátečních operačních schopností a do amerického letectva letadlo dosáhlo v roce 2005. Výroba pokračovala dalších sedm let a 2. května 2012 byl americkému letectvu dodán poslední sériový F-22 Raptor.

Počáteční požadavek představoval objednávku 750 letadel, primárně určených k vybojování vzdušné nadvlády. Avšak po ukončení studené války a škrtech v rozpočtu ministerstva obrany byl počet letounů snižován na 648 kusů, 438 kusů v roce 1994, 339 kusů v roce 1997, 277 kusů v roce 2003 a 183 plánovaných vyrobených kusů v roce 2004. Nakonec bylo vyrobeno jen 195 letounů F-22. Z tohoto počtu je 187 strojů schopných bojového nasazení a 8 kusů je testovacích.^[3] 9. července 2009 generál James Cartwright (místopředseda sboru náčelníků štábů) před senátním výborem pro ozbrojené síly Spojených států amerických přednesl důvody pro ukončení produkce F-22 s tím, že je třeba soustředit se na výrobu F-35.^[4] V roce 2011 byl vyroben 195. kus, který byl poslední. Celkové náklady na vývoj a pořízení stíhacích letounů páté generace byly v březnu 2012 vyčísleny na 66,7 miliardy amerických dolarů. Jednotkové náklady stíhačky F-22 Raptor tak činily asi 355 milionů amerických dolarů.^[5] V březnu 2012 GAO zvýšily celkové odhadované náklady 412 mil. dolarů za letadlo. F-22 se tak stal jedním z nejdražších letounů v historii.^[4]

F-22 je vyroben zejména z titanových slitin (39 %) a kompozitních materiálů (24 %). 16 % hmotnosti letadla tvoří hliníkové slitiny, 1 % termoplasty a 20 % jiné materiály. Kvůli snížení radarového odrazu byly použity materiály pohlcující radarové záření. Kromě těchto materiálů se k dosažení vlastností stealth podílí i speciální tvar draku stroje. Toto tvarování zajišťuje, že zpět k radaru se odrazí minimum vln dopadajících na povrch letadla. Životnost draku F-22 by měla být 8000 hodin.^[6]

Kokpit je vybaven 6 víceúčelovými barevnými displeji, které jsou dobře čitelné i na přímém slunečním světle. Průhledový displej (HUD) od firmy BAE Systems poskytuje nejdůležitější informace o zbraních a okolních cílech. Součástí kokpitu je i videokamera, která zaznamenává údaje pro analýzu po skončení mise. Aby se minimalizoval reakční čas pilota při náročných bojových podmínkách, v kokpitu je využit koncept HOTAS (Hands-On-Throttle-And-Stick), tj. nejdůležitější ovládací prvky jsou umístěny na plynové a řídicí páce.^[7] Velkou slabinou kokpitu je absence senzorů, které by snímaly pohyby hlavy pilota. Po úspěšném integrovaní soustavy těchto senzorů by mohl pilot používat přilbový zaměřovač, který by mu umožnil i odpalování nejmodernějších raket tzv. "přes rameno".^[8]

Raptor je vybaven radarem AN / APG-77 typu AESA^[9], schopný najít nepřátelské letouny na vzdálenost větší než 193 km. Radar má průměr 1 m a skládá se ze soustavy 1956 přijímacích a vysílacích modulů, schopných okamžitě pokrýt 120° horizontálně i vertikálně. Jen pro srovnání, radar F-15 potřebuje na stejné pokrytí 14 sekund. AN/APG-77 je schopen měnit frekvenci radarového paprsku více než 1000x za sekundu, takže dokáže získat cílové data a zároveň minimalizovat možnost, že bude radarový signál někým zachycen nebo sledovaný.^[10] Radar je spolehlivější, snadněji opravitelný a méně náročný na údržbu než jeho předchůdci ve starších bojových letadlech. Nové technologie použité v AN/APG-77 byly následně aplikovány i v radarech APG-80 (F-16E/F) a APG-81 (F-35).^[11] Radar byl původně konstruován pro mise typu vzduch-vzduch, ale po modernizaci Block 3.1 získal schopnost vyhledávat a identifikovat pozemní cíle a také schopnost vést elektronický boj.^[12]

AN/ALR-94 je pasivní radarový detektor od společnosti BAE Systems. Skládá se z více než 30 antén umístěných v křídlech a trupu letadla pro všestranné pokrytí. Jejich dosah je větší než dosah radaru AN/APG-77 a údajně překračuje 402 km. Tento obranný systém sleduje okolí a v závislosti na typu hrozby vyzve pilota na zahájení potřebného protiopatření (např. vystřelení světlic nebo hliníkových pásků).

AN/AAR-56 je varovný systém před letícími raketami skládající se ze 6 infračervených a několika ultrafialových senzorů. Tento systém vyvinul Lockheed Martin a chrání F-22 i před raketami typu vzduch-vzduch, i země-vzduch.

F-22 je poháněn dvěma proudovými motory Pratt & Whitney F119-PW-100 s přídavným spalováním, z nichž každý poskytuje tah 156 kN. Díky těmto motorům je letadlo schopno letět rychlostí 1963 km/h bez použití přídavného spalování a s přídavným spalováním až 2 410 km/h. Motory mají měnitelný vektor tahu ve vertikální rovině, čímž se zvyšuje ovladatelnost a obratnost letadla. Trysky mohou měnit směr nahoru a dolů o 20°, což zlepšuje schopnost letadla zatáčet až o 50 %.^[13]

(c) Photograph by D Ramey Logan, CC BY-SA 4.0

V stealth konfiguraci nese Raptor všechny zbraně ve 3 vnitřních šachtách. Největší šachta se nachází ve střední části trupu a mohou v ní být zavěšeny radarem naváděné rakety typu vzduch-vzduch AIM-120 AMRAAM. Kromě nich může F-22 nést uvnitř přesně naváděné bomby JDAM (Joint Direct Attack Munition) a GBU-39 SDB (Small Diameter Bomb). Napravo a nalevo od centrální šachty jsou 2 menší šachty a v každé z nich je umístěna tepelně naváděná raketa vzduch-vzduch AIM-9 Sidewinder. Typická výzbroj letounu F-22, vyslaného na vybojování vzdušné nadvlády, zahrnuje 6 raket dlouhého dosahu AIM-120 AMRAAM a 2 rakety krátkého dosahu AIM-9 Sidewinder. Na misi, zaměřenou na ničení pozemních cílů, jsou Raptor obvykle vybaveny 2 bombami JDAM nebo 8 menšími GBU-39. Pro svou vlastní ochranu před nepřátelským letectvem si nesou po dvou raketách AIM-120 AMRAAM a AIM-9 Sidewinder.

Křídla letadla jsou vybaveny 4 externími závěsy, na kterých může být připevněných až 8 raket AIM-120 AMRAAM. Tato konfigurace samozřejmě zvyšuje radarový odraz letadla a riziko dřívějšího odhalení nepřátelským radarem.

Z celkového počtu 183 letadel neprošlo 34 strojů nejnovější modernizací a v současnosti slouží pouze pro výcvik pilotů. Zbývajících 149 letadel má za sebou modernizaci Block 3.1, v rámci něhož byly integrovány pumy typu JDAM a SDB. V současnosti disponuje F-22 střelami typu vzduch-vzduch AIM-120C-7 a AIM-9M. Modernizace Block 3.2B, plánovaná na roky 2016 až 2020, přinese integraci vylepšených verzí AIM-120D a AIM-9X.

S integrací raket krátkého dosahu se začalo v květnu 2012, kdy došlo k prvnímu testovacímu výstřelu AIM-9X v podzvukové rychlosti. Odpal v nadzvukové rychlosti nenechal na sebe dlouho čekat a už 30. července 2012 byla další raketa vystřelena při rychlosti Mach 1,2.^[14] 26. února 2015 se uskutečnil sestřel dronu BQM-34 raketou AIM-9X. O dva měsíce později se konal další ostrý odpal této tepelně naváděné rakety a tentokrát byl zakončen úspěšným sestřelem dronu BQM-74.^[15]

Na své první bojové nasazení musel F-22 Raptor čekat celých 9 let od zavedení do amerického letectva během americké intervence v Sýrii. Ironií osudu bylo, že první misí této stealth stíhačky, určené hlavně na vybojování vzdušné nadvlády, se stalo bombardování pozic Islámského státu. Dne 23. září 2014 shodilo několik strojů F-22 pumy s GPS naváděním na předem určené pozemní cíle. Letadla F-22 byla součástí druhé fáze útoku, které se zúčastnily i stíhačky F-15E Strike Eagle, F-16 a bombardér B-1B Lancer. Tomuto leteckému bombardování předcházela první fáze útoku, která sestávala z odpálení 40 střel s plochou dráhou letu Tomahawk. Rakety byly vystřeleny z lodí USS Arleigh Burke a USS Philippine Sea.^[16] Od té doby se letouny F-22 zúčastnily podobných misí vícekrát, avšak jejich podíl činil do ledna 2015 pouze 3 % na celkovém americkém bombardování.^[17] Hlavním úkolem Raptorů se staly průzkumné mise, ke kterým je předurčují moderní senzory a avionika.^[18] Přesto za prvních 10 měsíců svého působení v Sýrii letouny F-22 uskutečnily 204 bojových letů, při nichž shodily 270 pum na 60 cílů.^[19]

Dosud bylo zničeno pět letounů F-22 při haváriích:

• První F-22 se zřítil 20. prosince 2004 na nevadské Nellis Air Force Base, pilot se katapultoval.^[20]
• Druhý stroj havaroval 25. března 2009 v kalifornské Mohavské poušti blízko Edwards Air Force Base. Při katastrofě zahynul pilot David Cooley.^[21]
• Třetí stroj havaroval při nočním výcvikovém letu 16. listopadu 2010 ze základny JB Elmendorf-Richardson. Pilot, kapitán Jeffreye A. Haney při havárii zahynul.^[22]
• Čtvrtý stroj havaroval 15. listopadu 2012 poblíž letecké základny Tyndall na Floridě. Pilot se stihl katapultovat.^[23]
• K páté ztrátě letounu došlo 15. května 2020 poblíž Eglinovy letecké základny. Letoun patřil ke 43. peruti 325. stíhacího křídla, která v té době operovala na jiné základně kvůli následkům hurikánu Michael. K nehodě došlo krátce po vzletu. Pilot se úspěšně katapultoval. Nehoda byla způsobena kombinací více faktorů. Špatně provedenou údržbou. Při mytí letounu, které se má řídit předepsaným postupem, došlo k pochybení, díky němuž byl zakryt „beta port“ páskou proti vodě. Údržba měla být provedena pod dohledem supervizora, ale ten nebyl stanoven, a tudíž nemohl prohlédnout letadlo po mytí. Systém řízení letu kvůli tomu získával špatná data. Další chybou, která vedla k nehodě, bylo ignorování signalizace, že něco není v pořádku se systémem letu při pohybu po letištní dráze. Pilot v tu chvíli mohl spoléhat na redundaci systémů letounů. A rozhodl se vzlétnout. V této souvislosti je potřeba dodat, že pouhých 15 dní před nehodou byly aktualizovány nouzové postupy, který v případě upozornění od systému řízení letu doporučovalo přerušit let. Pilot si před letem tyto nouzové postupy neaktualizoval. Úředník, který měl informaci o aktualizaci pilotům sdělit, ji předal v aplikaci Slack, kterou ale nemají piloti za povinnost používat.^[24][25][26]

Vývoz letadla F-22 Raptor podléhá zákazu na základě federálního zákona H.AMDT.295, přijatého ještě v roce 1997. Zákon byl přijat kvůli ochraně stealth technologie a hi-tech vlastností integrovaných do této stíhačky, a proto je USA jediným uživatelem F-22 na světě.^[27] V roce 2009 vyzval americký Senát, aby začalo s vývojem exportní verze F-22, o kterou projevily zájem Japonsko, Izrael a Austrálie.^[28] V prosinci 2011 byl však vyroben 195. kus F-22 určený pro americké letectvo a výroba byla definitivně ukončena.

Na jaře roku 2022 podalo americké letectvo žádost na vyřazení 33 nejstarších letadel F-22, které se používají pro výcvik posádek na letecké základně Tyndall na Floridě.^[29][30][31]

USA USA

• Americké letectvo mělo k září 2015 k dispozici 183 sériově vyrobených letadel.^[32]

• Letoun číslo S/N 91-4003, který byl určen pro testování, je součástí sbírek Národním muzeu Letectva Spojených států amerických od roku 2007. Letoun původně létal u 412. testovacího křídla. Je vystaven v barvách 1. stíhacího křídla.^[33]
• V prosinci 2022 bylo oznámeno, že letoun s ocasním číslem S/N 91-4002 a přezdívkou Old Reliable se stane součástí sbírek muzea Hill Aerospace Museum. Vyřazený letoun sloužil u 325. stíhacího křídla.^[34][35]

Zdroje údajů: F-22 Raptor Team web site,^[36] Lockheed Martin.^[37]

• Posádka: 1
• Rozpětí: 13,56 m^[38]
• Délka: 18,92 m^[38]
• Výška: 5,08 m^[38]
• Nosná plocha: 78,04 m²
• Hmotnost prázdného stroje: 19 700 kg
• Vzletová hmotnost: 29 300 kg
• Maximální vzletová hmotnost: 38 000 kg
• Pohonná jednotka: 2× dvouproudový motor Pratt & Whitney F119
  • Suchý tah: 104 kN každý
  • Tah s forsáží: nad 156 kN každý
• Zásoba paliva: 8 200 kg ve vnitřních nádržích, 11 900 kg s dvěma přídavnými nádržemi

• Maximální rychlost:
  • V letové hladině: 2 410 km/h
  • Supercruise: 1 960 km/h
• Dostup: >20 000 m
• Akční rádius: 852 km
• Maximální dolet: 3 220 km
• Přeletový dolet: 3 220 km
• Plošné zatížení: 375 kg/m²
• Poměr tah / hmotnost: 1,26 se vzletovou hmotností a 50% paliva

• v kořeni pravého křídla
  • pevný 1× 20mm kanón M61A2 Vulcan se zásobou 480 nábojů
• ve vnitřních šachtách:
  • rakety vzduch-vzduch:
    • 6× AIM-120 AMRAAM
    • 2× AIM-9 Sidewinder
  • pumy:
    • 2× 1 000 lb (450 kg) JDAM nebo
    • 8× 250 lb (110 kg) GBU-39
• na 4 vnějších závěsech:
  • rakety vzduch-vzduch:
    • 8× AIM-120 AMRAAM
  • jiné:
    • 2x přídavné palivové nádrže

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Lockheed Martin/Boeing F-22 Raptor na slovenské Wikipedii a F-22 Raptor na anglické Wikipedii.

• WALLACE, Mike; HOLDER, Bill, 1998. Lockheed-Martin F-22 Raptor. 1. vyd. Atglen, Pennsylvania: Schiffer Publishing. 72 s. Dostupné online. ISBN 0-7643-0558-1. (anglicky) 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Lockheed Martin/Boeing F-22 Raptor na Wikimedia Commons
• Galerie Lockheed Martin/Boeing F-22 Raptor na Wikimedia Commons
• web teamu F-22
• F-22 na NASA Langley webu
• F-22 na webu valka.cz
• military.cz
• palba.cz
• F-22 Raptor na Airbase.cz