Lorenzo Ghiberti

Lorenzo Ghiberti
Narození	1378 Florencie
Úmrtí	1. prosince 1455 (ve věku 76–77 let) Florencie
Místo pohřbení	Santa Croce
Povolání	sochař, architekt, malíř, spisovatel a kunsthistorik
Děti	Vittorio Ghiberti
Příbuzní	Bonaccorso Ghiberti (synovec)[1]
Významná díla	Porta del Paradiso Arca dei Tre Martiri
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lorenzo Ghiberti (1378 Florencie – 1. prosince 1455 Florencie) byl italský renesanční sochař, zlatník a malíř. Jeho nejznámějším dílem jsou bronzové monumentální dveře do Křtitelnice Svatého Jana Křtitele ve Florencii. Výzdoba těchto dveří je považována za počátek renesance.

Lorenzo Ghiberti byl jedním z prvních sběratelů antického umění a jedním z prvních teoretiků rané renesance. Jako první autor popsal dějiny umění od antiky až po svůj životopis ve třech knihách nazvaných Záznamy (Commentari).

Život

S jeho původem jsou spojeny určité nejasnosti, jak uvádí již Giorgio Vasari ve své knize o životopisech slavných umělců.^[2] Narodil se kolem roku 1378 v obci Pelago nedaleko Florencie jako syn Ciona di Bonaccorso a Fiore Ghiberti. Až do roku 1443 se však podepisoval jako Lorenzo di Bartolo nebo také Lorenzo di Bartoluccio podle svého nevlastního otce a prvního učitele, zlatníka jménem Bartolo di Michele. Od roku 1444, kdy se musel hájit proti obvinění, že je nemanželským synem svého otčíma a hrozilo, že bude proto vyloučen z cechu zlatníků a hlavních městských orgánů se psal trvale Lorenzo di Cione di ser Bonnaccorso.^[3][2]

Od útlého mládí se učil zlatníkem a prokazoval nevšední talent a zručnost. V roce 1400, když ve Florencii vypukl mor, odešel do Rimini a později do Pesara, kde se věnoval kresbě a malbě a také modeloval malé plastiky. ^[2] Do Florencie se vrátil o rok později kvůli soutěži vypsané městskou radou na výzdobu druhých dveří baptisteria. Jeho návrh byl vyhodnocen jako nejlepší a v roce 1403 Ghiberti získal smlouvu na realizaci zakázky, na které pak pracoval více než dvacet let. ^[2][4]

Mezitím jeho pověst výjimečného umělce rostla a přicházely další objednávky. Vytvořil trojici bronzových soch světců v nadživotní velikosti pro florentský kostel Or San Michele, náhrobky dvou biskupů, bronzový relikviář pro ostatky biskupa Zenobia, křtitelnici pro kostel v Sieně. Zhotovil řadu drobných výrobků ze zlata a stříbra (pečetítka, knoflíky, svícny, papežská mitra), z nichž se však dochovala jen malá část. Zpracoval návrhy vitrážových oken pro kostely ve Florencii a Arezzu. Společně s Brunelleschim pracoval na modelu kopule florentského Dómu a dohlížel na její stavbu. ^{[3] [5]}

Ve dvacátých letech podnikl také cesty do Benátek a Říma.

V letech 1425–1452 pracoval Ghiberti především na zhotovení třetích dveří florentského baptisteria. Po této zakázce se věnoval psaní Záznamů, pojednání ve třech knihách o dějinách a teorii umění. ^[3] Jako vyhledávaný a uznávaný umělec byl Ghiberti dobře finančně zajištěn. V roce 1441 koupil statek v Settignanu, měl velkou sbírku antických památek.^[4]

Zemřel ve Florencii 1. prosince 1455 po dlouhé a těžké horečce. Byl pohřben v kostele Santa Croce.^[6]

Dílo

Ghiberti přivedl lineární gotické vzory do nového rozměru renesance. Ve svých reliéfech a sochách byl inspirován uměním antiky, kterou dokázal napodobit a provést se zručností a technickou dovedností. Ve svých reliéfech dosáhl hloubky využitím principů lineární perspektivy.

Baptisterium ve Florenci

Ghiberti se v roce 1401 zúčastnil prestižní soutěže na výzdobu druhých dveří baptisteria ve Florencii. Soutěž vyhlásil florentský cech soukeníků (Arte di Calimala), který byl správcem baptisteria. To vzniklo již během 11. století a bylo zasvěcené svatému Janu Křtitelovi. V dějinách Florencie bylo vždy váženou stavbou, neboť téměř každý Florenťan byl pokřtěn právě zde.

Soutěže se zúčastnilo celkem sedm sochařů. Byli to Lorenzo Ghiberti, Filippo Brunelleschi, Simone da Colle, Niccoló d´Arezzo, Jacopo della Quercia, původem ze Sieny, Francesco di Valdambrino a posledním gotický sochař Niccolo Lamberti. Soutěž společně vyhráli Lorenzo Ghiberti a Filippo Brunelleschi. Cech uvažoval o tom, že by mohli na zakázce pracovat společně. Filippo Brunelleschi to odmítl a zakázku tak dostal Lorenzo Ghiberti.^[7][4]

Severní bronzové dveře

Podle zadání soutěže mělo být námětem reliéfů Obětování Izáka ze Starého zákona. Toto téma nakonec bylo zamítnuto a reliéfy na dveřích znázorňují Kristův životní příběh z Nového zákona. Ghiberti provedl základní členění a tvar reliéfů tak, že se podobají prvním dveřím. Ty vyzdobil Pisano ve 14. století v gotickém stylu výjevy ze života svatého Jana Křtitele, kterému je baptisterium zasvěceno. Ghiberti pracoval na zakázce od roku 1403 do roku 1424. Reliéfy zpracoval v renesančním realismu, usiloval o plný objem a zdůraznil krásu pohybu. Objednatel zakázky byl s dílem spokojen a objednal u Ghibertiho výzdobu i posledních třetích dveřích baptisteria.

Východní Rajské dveře

V letech 1425–1452 pracoval Ghiberti na posledních třetích východních dveřích baptisteria, jež se staly pýchou města a které Michelangelo Buonarroti nazval Rajskou bránou (v 19. století francouzského sochaře Auguste Rodina inspirovaly k Bráně pekel).

Podle návrhu humanisty Leonarda Bruniho na nich Ghiberti zpracoval výjevy ze Starého zákona a seřadil je z hlediska lidského pokroku. Zredukoval reliéfy na deset polí a scény pojal jako perspektivně konstruované plastické obrazy. Využil hry světla a stínu, tím reliéfy překročily hranici sochařského umění až k malířským efektům. V živých scénách s početným komparsem se Ghibertimu podařilo vyjádřit italský smysl pro graciézní pohyb a slavnost chvíle. V posledním Šalomounově setkání s královnou ze Saby vytvořil prostorově i časově jednotnou scénu.

Rám dveří ozdobil postavičkami v drobných nikách a bustami v medailonech (v jednom umístil autoportrét se signaturou), vnější kamenné orámování zdobí motivy toskánské flóry a fauny. ^[8]

Oratorium Or San Michele

Výklenky florentského oratoria Or San Michele vyplnil Ghiberti monumentálními bronzovými sochami světců. Postava sv. Matouše (1419–1422) byla inspirovaná antickou sochou Sofokla a sama se stala svou dramatičností inspirací pro Donatella a Michelangela. V měkkém zřasení vlněné látky sv. Štěpána (1426), patrona nejbohatšího florentského cechu soukeníků (Arte di Calimala), dosáhl mistrovské dokonalosti.

Záznamy a vlastní životopis

V roce 1447 podnikl studijní cestu do Říma a začal pracovat na textech Commentarii (Záznamy), které rozdělil do tří knih.^[3]

• V první knize jako první člověk popsal dějiny antického umění.
• Ve druhé knize zpracoval životopisy významných umělců gotického období, včetně svého životopisu, který je nejstarším zachovaným životopisem umělce vůbec. Z druhé knihy vycházel Giorgio Vasari při psaní své knihy Životy.
• Třetí knihu věnoval opět jako první člověk teorii umění a jejímu vědeckému základu, založenému na optice, anatomii a nauce o proporcích. Tato témata byla charakteristická pro raně renesanční umělce.

Odkazy

Reference

Literatura

• Gorgio Vasari, Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů. (I), Praha: Mladá fronta, 1998.
• Jane Turner (ed.), The dictionary of art. 11, Ferrara to Gainsborough, London: Macmillan, 1996.
• Umberto Baldini, Filippo Lippi, I maestri del colore. La piu grande collana d'arte del mondo; (vol. 61), Milano: Fratelli Fabbri, 1964.
• NESEJT, František, Italská renesance, Hradec Králové: Gaudeamus, 1995
• ANTAL, Frederick. Florentské malířství a jeho společenské pozadí: měšťanská republika, než převzal moc Cosimo de'Medici – 14. století a počátek století 15., Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954
• HIBBERT, Christopher, Florencie: životopis města, Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1997
• TOMAN, Rolf, Umění italské renesance: architektura, sochařství, malířství, kresba, Praha: Slovart, 2000

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Lorenzo Ghiberti na Wikimedia Commons
• https://www.britannica.com/biography/Lorenzo-Ghiberti