Lotyšská národní knihovna

Lotyšská národní knihovna
National Library of Latvia
Stát	Lotyšsko Lotyšsko
Poloha	Riga
Souřadnice	56°56′29,2″ s. š., 24°5′46,7″ v. d.
Typ	národní knihovna
Založena	1919
Knihovní fond
Velikost fondu	5 milionů
Povinný výtisk	ano
Další informace
Ředitel	Andris Vilks
Webové stránky	http://www.lnb.lv
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lotyšská národní knihovna (lotyšsky Latvijas Nacionālā bibliotēka, zkratka LNB) je národní knihovna podle zákona^[1] a největší knihovna v Lotyšsku vůbec. Sídlí v hlavním městě Rize, v nové budově zvané Zámek světla od srpna 2014. Instituce byla založena 29. srpna 1919.^[2]

Národní knihovna je veřejná instituce lotyšského ministerstva kultury. Hraje důležitou roli v rozvoji informační společnosti v Lotyšsku, poskytování přístupu k internetu, podpoře výzkumu a dalšího vzdělávání.

V květnu 2015 byla Lotyšská národní knihovna dějištěm čtvrtého summitu projektu Východní partnerství.^[3]

Lotyšská lidová rada vyhlásila dne 18. listopadu roku 1918 Lotyšskou republiku jako nezávislý stát.^[4] Dne 22. prosince téhož roku Lenin podepsal dekret Rady lidových komisařů uznávající nezávislost republiky. Dne 3. dubna 1919 založila sovětská vláda Lotyšskou ústřední knihovnu v domě na rohu ulic Kaļķu a Vaļņu. Po odchodu bolševiků byla budova navrácena původním majitelům a knihovna byla přesunuta do bývalé rezidence viceguvernéra Livonska (ulice Jauniela 26). V roce 1920 sídlila v budově naproti Rižskému zámku (náměstí Pils č. p. 2). Následně Národní knihovna v průběhu let vystřídala mnoho budov.

Během německé okupace Rigy v letech 1941–1944 byla Státní knihovna přejmenována na Zemskou knihovnu (lotyšsky Zemes bibliotēka). Po obsazení Lotyšska Sovětským svazem v roce 1944 se její název změnil na Státní knihovna Lotyšské sovětské socialistické republiky (lotyšsky Latvijas PSR Valsts bibliotēka). Od roku 1966 nesla, tak jak bylo v té době Sovětském svazu obvyklé, čestný název Viļa Lāča Latvijas PSR Valsts bibliotēka^[5], podle spisovatele a lotyšského politika Vilise Lācise.

Prvním ředitelem knihovny byl knihovník a bibliograf Jānis Misiņš (1862–1945), jehož velká sbírka knih tvořila základ fondu knihovny.^[6] V úřadu byl jen jeden rok. Později knihovnu vedla další řada mužů a jedna žena — Aina Deglava (1909–1992), jenž byla ředitelkou knihovny 23 let.^[7]

Současným, desátým, ředitelem je Andris Vilks (1957). V knihovně pracuje už od roku 1978 a jejím ředitelem se stal v roce 1989.^[8] Mezi jeho projekty patří zejména nová budova a vytvoření digitální knihovny. Rovněž působí na Fakultě sociálních věd Lotyšské univerzity.^[8]

V průběhu roku 1920 se počet výtisků ve fondu knihovny zvýšil až na 250 000 výtisků.^[9] V roce 1920 knihovna získala také právo povinného výtisku pro celé Lotyšsko. Velké přírůstky získala knihovna v letech 1939 a 1940, kdy v souvislosti s přesídlením Baltských Němců z pobaltských zemí převzala mnohé z jejich knihoven, včetně velké části knihovny „Společnosti pro historii pobaltských provincií v Rusku“ (německy „Gesellschaft für Geschichte und Altertumskunde der Ostseeprovinzen Rußlands in Riga“), která vznikla v Rize v roce 1834.^[5] Počet položek knihovny vzrostl v roce 1940 až na 1,7 milionu svazků.^[9] V důsledku toho musel být fond rozdělen a umístěn ve dvou budovách ve Staré Rize na ulicích Jēkaba iela 6/8 a Anglikāņu iela 5. V současnosti fond tvoří až 5 mil. výtisků.

Od roku 1946 byla – ze sovětského pohledu – "nebezpečná literatura" z fondu vyřazena; až do roku 1988 bylo možno tuto zakázanou literaturu získat jen na zvláštní povolení.^[10] V roce 1956 byla knihovna soustředěna do nově postavené budovy na ulici Krišjānise Baronse (Krišjāņa Barona iela).

V roce 1924 Lotyšsko přistoupilo k Bruselské konvenci, předcházející mezinárodní výměně tiskovin – oficiálních dokumentů, vědeckých a literárních publikací. Od roku 1950 začala knihovna publikovat „Kroniku časopisů a novinových článků“. V roce 1968 uspořádala knihovna první seminář pro baltské knihovny – lotyšskou, litevskou a estonskou (LiLaEst).

Nová budova lotyšské národní knihovny byla postavena mezi lety 2008–2014 na levém břehu řeky Daugavy, naproti historickému centru, v hlavním městě Rize.^[11] Je též známá jako Zámek světla (lotyšsky Gaismas Pils). Autorem návrhu je americký architekt Gunnar Birkerts, jenž má lotyšský původ a pro realizaci nové budovy byl vybrán již v roce 1989.^[2]

V roce 1992 byl přijat zákon o lotyšské národní knihovně, jenž z knihovny udělal část národního bohatství.^[1] V témže roce vydala Národní banka Lotyšska pamětní minci v hodnotě jednoho lotyšského latu, kde je zobrazena nová budova knihovny. V roce 2006 byla založena národní digitální knihovna, její významnou kolekcí je Lettonica and Baltic Collection sesbíraná Otto Bongsem (1918–2006).^[12] O rok později (2007) byla knihovna zařazena na seznam vědeckovýzkumných ústavů Lotyšska.

Národní knihovna Lotyšska je členem mezinárodních knihovnických organizací: IFLA, CENL, CDNL, CERL, EBLIDA, ELAG, LIBER, IAML, IBBY, Bibliotheca Baltica a dalších mezinárodních organizací jako je UNESCO, ISO, IASA, ICON, IGELU. Používá mezinárodní standardy a normy jako jsou ISBN, ISSN a ISMN.

Národní knihovna nabízí prohlídky s průvodcem, během níž se návštěvníci seznámí s budovou, prací knihovny a nabízenými službami.^[13]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Национальная библиотека Латвии na ruské Wikipedii a Lettische Nationalbibliothek na německé Wikipedii.

• Viesturs Zanders: Bibliotheken in Lettland. In: Bernhard Fabian (Hg.): Handbuch deutscher historischer Buchbestände in Europa. Eine Übersicht über Sammlungen in ausgewählten Bibliotheken. Bd. 7, Teil 2: Finnland, Estland, Lettland, Litauen. Bearb. von Cornelius Hasselblatt. Olms, Hildesheim 1997. ISBN 3-487-10361-3. S. 141–148.
• Viesturs Zanders: Latvijas Nacionālā bibliotēka – Lettische Nationalbibliothek. In: Bernhard Fabian (Hg.): Handbuch deutscher historischer Buchbestände in Europa. Eine Übersicht über Sammlungen in ausgewählten Bibliotheken. Bd. 7, Teil 2: Finnland, Estland, Lettland, Litauen. Bearb. von Cornelius Hasselblatt. Olms, Hildesheim 1997. ISBN 3-487-10361-3. S. 151–155.
• Martin Klöker: Bibliotheksgeschichtliche Einleitung. In: Klaus Garber (Hg.): Handbuch des personalen Gelegenheitsschrifttums in europäischen Bibliotheken und Archiven. Bd. 7: Riga – Tallinn. Teil 3: Riga: Akademische Bibliothek Lettlands, Historisches Staatsarchiv Lettlands, Spezialbibliothek des Archivwesens, Nationalbibliothek Lettlands, Baltische Zentrale Bibliothek. Olms, Hildesheim 2004. ISBN 3-487-11405-4. S. 21–54. Darin S. 40–42 über die Lettische Nationalbibliothek.
• Silke Berndsen: „Gut zehn Jahre haben wir über unsere Bibliothek diskutiert, aber gebaut haben wir sie nicht.“ Die Lettische Nationalbibliothek und ihr Neubau. In: Bibliotheksdienst, Jg. 44 (2010), S. 930-940.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Lotyšská národní knihovna na Wikimedia Commons
• Oficiální stránky
• Lotyšská národní knihovna na Facebooku
• Národní knihovna Lotyšska Archivováno 25. 8. 2018 na Wayback Machine. v Knihovna plus