Louis Thomas Villaret de Joyeuse

Louis Thomas Villaret de Joyeuse
Portrét z roku 1839 (sbírky Muzea ve Versailles)
Guvernér v Benátkách
Ve funkci: 1811 – 1812
Guvernér na Martiniku
Ve funkci: 1802 – 1809
Vojenská služba
Služba	Francie
Hodnost	viceadmirál 1794, kontradmirál 1793
Narození	29. května 1750 Auch
Úmrtí	24. července 1812 (ve věku 62 let) Benátky
Příčina úmrtí	water retention
Místo pohřbení	Benátky
Titul	hrabě (1808)
Profese	politik, důstojník a námořní důstojník
Ocenění	Řád svatého Ludvíka 1784, Řád čestné legie 1803
Commons	Louis Thomas Villaret de Joyeuse
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Louis Thomas hrabě Villaret de Joyeuse (29. května 1748 Auch – 24. července 1812 Benátky) byl francouzský admirál. U námořnictva sloužil od roku 1765, jako námořní vojevůdce se se střídavými úspěchy uplatnil v době francouzských revolučních válek, kdy v rychlém sledu dosáhl hodností kontradmirála (1793) a viceadmirála (1794). Později byl guvernérem na Martiniku (1802–1809) a v roce 1808 byl povýšen na hraběte. Po ztrátě Martiniku ve prospěch Velké Británie strávil několik let v nemilosti, ale nakonec se stal guvernérem v Benátkách (1811–1812), kde nedlouho poté zemřel.

Narodil se v Auch v jižní Francii a pocházel pravděpodobně ze zcela prostých poměrů, jeho otec François byl původně truhlářem, ale později dosáhl důstojnické hodnosti v armádě. Sám Louis Thomas později uváděl šlechtický původ, ale to zpochybňovali již jeho současníci. Původně sloužil v královské armádě, ale kvůli účasti v souboji přešel v roce 1765 k námořnictvu. Vystřídal službu na různých lodích a 70. léta strávil převážně v Indickém oceánu. Během americké války za nezávislost bojoval proti Britům, padl do zajetí a byl uvězněn v Madrasu. Ještě téhož roku byl propuštěn a po návratu do Francie dekorován Řádem sv. Ludvíka. Poté několik let sloužil v Lorientu a v roce 1787 se oženil.

Po francouzské revoluci složil občanskou přísahu a vstoupil do služeb Francouzské republiky. Byl vyslán do Karibiku, kde na ostrově Saint-Domingue probíhalo povstání otroků. V roce 1792 byl povýšen na kapitána a organizoval námořní obranu západního pobřeží Francie. V roce 1793 dosáhl hodnosti kontradmirála a poté byl pověřen vrchním velitelem brestské flotily. Jejím úkolem bylo ochránit obrovský konvoj lodí přepravujících zásoby potravin z USA do Francie. Na přelomu května a června proto podstoupil v Atlantském oceánu několik střetů s britskou flotilou admirála Howea. Bitva Slavného 1. června (1794) byla první významnou akcí na moři v rámci francouzských revolučních válek, Villaret de Joyeuse v bitvě ztratil sedm lodí a stovky námořníků, podařilo se mu ale zajistit bezpečný transfer potravinového konvoje do Francie. Přes diskutabilní výsledek bitvy byl povýšen na viceadmirála (1794)^[1] a o rok později svedl neúspěšnou bitvu u Groix (1795).^[2][3][4] V roce 1797 byl pověřen námořní podporou vylodění armády generála Hocha v Irsku, sám ale usiloval o účast na bojích proti Britům v Indickém oceánu, kde se lépe orientoval. Expedici do Irska proto pod různými záminkami záměrně zdržoval a nakonec byl odvolán.^[5]

Mezitím se zapojil do politiky a v dubnu 1797 byl zvolen členem Rady 500, kde se připojil k posilující straně monarchistů. V této době se spřátelil se slavným korzárem Robertem Surcoufem, jehož aktivity podporoval. Po fructidorském převratu a odstranění monarchistů z parlamentu se stáhl do soukromí na ostrov Oléron. Do aktivní služby byl znovu povolán po vyhlášení konzulátu a v letech 1801–1802 absolvoval další cestu na Sainte-Domingue. V letech 1802–1809 byl guvernérem na ostrově Martinik,^[6] v roce 1803 získal řád Čestné legie, o dva roky později obdržel velkokříž téhož řádu^[7] a v roce 1808 byl povýšen na hraběte. Martinik v té době jako francouzská námořní základna v Karibiku ohrožoval britské obchodní zájmy četnými útoky na britské obchodní lodě, Británie navíc usilovala o získání úrodné půdy na Martiniku. V lednu 1809 podniklo Royal Navy v součinnosti s armádou soustředěný útok na ostrov a již v únoru Villaret-Joyeuse kapituloval. Vrátil se do Francie a za ztrátu Martiniku byl všeobecně kritizován, stanul před válečným soudem, který jeho vinu potvrdil.^[8] Poté strávil dva roky v soukromí a nemilosti v Rouenu. V roce 1811 jej Napoleon znovu povolal do státních služeb a v dubnu 1811 jej jmenoval do funkce guvernéra v Benátkách.^[9] Zde Villaret de Joyeuse o rok později zemřel na následky vodnatelnosti.

V roce 1787 se oženil s Thérèse Félicité Villars de Roche (1752–1808). Měli spolu tři děti, nejstarší syn Alexis Jean Marie (1788–1873) dosáhl u námořnictva hodnosti kapitána, později byl komořím Karla X. a nositelem Čestné legie.^[10]

Jeho jméno je vepsáno na severním pilíři pařížského Vítězného oblouku.

Jeho mladší bratr Jean Marie Villaret de Joyeuse (1757–1849) sloužil v armádě, byl účastníkem revolučních a napoleonských válek a dosáhl hodnosti brigádního generála jezdectva (1804).^[11]

• KOVAŘÍK, Jiří: Salvy pod plachtami, 1. díl (Námořní války Ludvíka XV. a Ludvíka XVI.); Praha, 2021; 367 s. ISBN 978-80-7497-348-2
• KOVAŘÍK, Jiří: Salvy pod plachtami, 2. díl (Revoluční a napoleonské války na moři); Praha, 2022; 396 s. ISBN 978-80-7497-418-2
• ŠŤOVÍČEK, Michal: Francie proti Evropě. Války revoluční Francie 1792–1802; Praha, 2017; 504 s. ISBN 978-80-7557-041-3
• KRÁLÍČEK, Václav: Lvi na vlnách. Anatomie námořních bojů Velké Británie s Francií v letech 1789–1794 v Atlantiku; Praha, 2018; 200 s. (Kapitola Nový velitel brestské flotily, s. 72–82) ISBN 978-80-7557-145-8

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Louis Thomas Villaret de Joyeuse na Wikimedia Commons
• Admirál Villaret-Joyeuse na webu frenchempire
• Admirál Villaret-Joyeuse in: 'Encyclopedia Britannica