Lovci lebek

Dajákové v „dlouhém domě“ na Borneu

Lovci lebek jsou lidé, kteří zabitým nepřátelům usekávají hlavy a odnášejí je jako vítězné trofeje nebo předmět kultu. V určitém období byl lov lebek rozšířen ve většině světových kultur. Trofejí může být vybělená lebka nebo naopak stažená, vyčiněná a zmenšená kůže z hlavy – tsantsa. Alternativou k lovu lebek je skalpování.

Asie

Vystavené hlavy domorodců na Tchaj-wanu, které zabili domorodí spojenci Japonců při potlačení povstání roku 1930

Nejobávanějšími asijskými lovci lebek byli patrně Nágové ze severovýchodní Indie, u nichž tato praktika zanikla až kolem roku 1960.[1] Kočovníci ve stepích Střední Asie a východní Evropy, např. Hunové, Pečeněhové, Seldžukové či Mongolové vyráběli z horní části lebek poražených nepřátel (zvláště jejich vůdců) poháry na pití, mnohdy zdobené drahými kovy. Nádoby z lebek se vyskytovaly také v Indii, Tibetu a islámském světě. Ze známých osobností tímto způsobem skončila např. lebka kyjevského knížete Svjatoslava Igoreviče nebo uzbeckého chána Šejbániho. Hlavy poražených nepřátel stínali a sbírali také japonští samurajové, k jejich válečnické výbavě patřila dokonce zvláštní síťová taška na nepřátelské hlavy. Stejná praxe se vyskytovala i ve starověké Číně v období vlády dynastií Šang a Čou, zde však záhy zanikla. V Japonsku naproti tomu přežila až do 19. století. Po celé Asii bylo v minulosti rozšířeno vystavování hlav popravených zločinců či odpůrců jako výstraha. V nejextrémnější formě se jednalo o celé věže z lebek, které nechal stavět například mongolský dobyvatel Timur Lenk. Podobné metody používali za svého teroru v Kambodži 70. letech 20. století také Rudí Khmerové.

Evropa

Ve starověku byl lov lebek znám také na území Evropy. Podle antických autorů jej praktikovali hlavně Skythové, kteří prováděli také skalpování. Keltové a v menší míře zřejmě také Germáni přinášeli hlavy zabitých nepřítel jako oběti bohům a zdobili jimi kultovní místa. Lov lebek byl snad původně znám i v antickém Řecku. Svědčí o tom báje o Pelopovi, jehož tchán Oinomaios zabíjel nápadníky své dcery Hippodamie a jejich lebky vystavoval na kůlech před svým palácem. Jako pozůstatek lovu lebek lze chápat i vystavování hlav poražených nepřátel a později také popravených zločinců ve středověké a raně novověké Evropě a Asii. Zde však už převládla funkce výstrahy či zastrašování nad významem trofeje nebo posvátného předmětu. Určitou spojitost s lovem lebek snad mají i barokní kostnice, v Česku např. v Sedlci u Kutné Hory, vyzdobené ornamenty nebo dlážděním z lebek.

Indonésie, Austrálie a Oceánie

V této oblasti byl lov lebek široce rozšířen a na některých ostrovech především v Melanésie a Indonésie přežil takřka do současnosti. Na Papui Nové Guineji a přilehlých ostrovech Melanésie (Fidži, Šalomounovy ostrovy, Nové Hebridy) byl rituální lov lebek často spojen i s kanibalismem. Lebky zabitých nepřátel zde často sloužily jako fetiše plodnosti, které měly přinést úrodu polím a plodnost ženám vítězných bojovníků. V oblasti Polynésie byli obávanými lovci lebek zvláště novozélandští Maorové, kteří lebkami zdobili své domy a posvátná místa. Široce byl lov lebek donedávna rozšířen také na ostrovech Indonésie. Prosluli jím zejména Dajákové z Kalimantanu (především Ibanové v Sarawaku), Toradžové z ostrova Sulawesi a Batakové ze Sumatry. Lebky zabitých nepřátel ukládali indonéští domorodci v podstřeší společných domů, nebo jimi zdobili jejich průčelí. Dajakové kromě lidských lebek "sbírali" také lebky ulovených orangutanů. Lov lebek praktikovali až do počátku 20. století také domorodci na Tchaj-wanu nebo Igoroti na Filipínách.

Amerika

Trofejní hlava tsantsa amazonského kmene Chívarů

V minulosti byl lov lebek (nebo jeho alternativy) rozšířen u většiny indiánských etnik. Praktikovali ho i příslušníci těch nejvyspělejších předkolumbovských civilizací v Peru: Chavín, Nazca a Močikové i v Mezoamerice: Mayové, Toltékové, ale zejména Aztékové, kteří měli ve svých městech tzompanli – dřevěné „věšáky“, pokryté hlavami zabitých nepřátel a obětovaných zajatců. V Severní Americe byl lov lebek záhy vytlačen „úspornějším“ skalpováním, udržel se zde jen u usedle žijících kmenů Severozápadního pobřeží, především Kwakiutlů, Haidů a Tlingitů. V Amazonii indiáni ze skupin Chívarů a Mundurukúů dodnes praktikují lov hlav, i když v jejich případě je trofejí tsantsa.

Odkazy

Reference

  1. Jan Styblík: Tam, kde žijí bývalí lovci lebek Nágové, vedou cesty vyžadující nižší pud sebezáchovy. Český rozhlas [online]. 26. března 2017. Dostupné online. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

二次霧社事件.jpg
Second Wushe Incident/Second Musha Incident. Severed heads of surrendered rebels (Seediq of Mahebo, Boalun, Hogo, Rodof, Tarowan, Suku). They were protected near the Sakura police substation. But, in 25 April 1931, Seediq of Tautua (behind severed heads, they were one of the Mikata-Bans) assulted and beheaded them.
The pagan tribes of Borneo; a description of their physical, moral and intellectual condition, with some discussion of their ethnic relations (1912) (14598073888).jpg
Autor: Internet Archive Book Images, Licence: No restrictions
"A KAYAN PARTY SITTING IN THE GALLERY OF A LONG HOUSE." (original caption).

Plate 68 (face pg. 126) from C.Hose / W.McDougall (1912): The Pagan Tribes of Borneo.
Identifier: pagantribesofbor01hose (find matches)
Title: The pagan tribes of Borneo; a description of their physical, moral and intellectual condition, with some discussion of their ethnic relations
Year: 1912 (1910s)
Authors: Hose, Charles, 1863-1929 McDougall, William, 1871-1938 Haddon, Alfred C. (Alfred Cort), 1855-1940
Subjects: Ethnology Anthropometry
Publisher: London : Macmillan and co., limited
Contributing Library: University of California Libraries
Digitizing Sponsor: Internet Archive

View Book Page: Book Viewer
About This Book: Catalog Entry
View All Images: All Images From Book
Click here to view book online to see this illustration in context in a browseable online version of this book.

Text Appearing Before Image:
\
Text Appearing After Image:
Platk 68. A KAYAN PARTY SITTING IN THP: GALLERY OF A LONG HOUSE. DAILY LIFE 127 in his sleep, he touches upon local politics at firstdelicately; then warming up he speaks more directlyand plainly. He may become much excited andgesticulate freely, even leaping into the air andtwirling round on one foot with outstretched rightarm in a fashion that directs his remarks to eachand all of the listening circle; but, even thoughhe may find occasion to admonish or reproach, oreven hint at a threat, his speech never transgressesthe strictest bounds of courtesy. Having thusunburdened himself of whatever thoughts andemotions are evoked by the occasion, he takes fromthe attendant Ganymede a bumper cup of spiritand breaks into song. Standing before his guestand swinging the cup repeatedly almost to his (theguests) lips, he exhorts him in complimentary andrhyming phrases to accept his remarks in a friendlyspirit, and reminds him of the age and strength oftheir family and tribal relations, referring

Note About Images

Please note that these images are extracted from scanned page images that may have been digitally enhanced for readability - coloration and appearance of these illustrations may not perfectly resemble the original work.
Objets dAmazonie (réserves visitables du musée national dethnologie) (1450150520).jpg
Autor: dalbera from Paris, France, Licence: CC BY 2.0
Les galeries de l'Amazone sont des réserves visitables du musée national d'ethnographie à Lisbonne. Elles ont été aménagées en 1998. Elles présentent l'ensemble des objets amérindiens du musée. Plusieurs collections constituent ce fonds qui a fait l'objet de plusieurs grandes expositions.