Lovecká trubka

Lovecká trubka
Lovecká trubka
italsky Tromba di caccia
německy Jagdtrompete
francouzsky Trombe de chasse
Klasifikace
Příbuzné nástroje

Lovecká trubka je žesťový dechový nástroj, původně používaný po staletí (tj. ve 2. tisíciletí) nejčastěji ke svolávání lovecké společnosti na určitém místě a jejich jednotlivých členů v lese. Mimoto personál, připravující lov - tj. lovčí - používali při přípravě honů rohů jako hlásných instrumentů k pokynům nadhánečům zvěře (honcům; většinou ze skupin poddaných) a na signál rohu byli následně vypouštěni smečky psů.

Lovecká trubka je velmi podobná loveckému rohu a společně s ním je předchůdcem moderního lesní rohu.

Historie

Lovecký roh má svůj původ ovšem již ve starověku. Kdysi sloužil k zesílení signálních hlasů při válečných konfliktech, vedle toho byl používán při slavnostních obřadech, průvodech, hrách atd. Roh se později objevil u ponocných a v hudbě. Tam je však dávána přednost rohu kovovému. Z Egypta se dostal do Řecka, pak Říma atd. Dnes se s jeho používáním lze setkat i vedle místa loveckých honů, např. v hudebních představeních.

S oblibou byl lovecký roh (někdy zvaný i lesní trubkou) používán v minulosti při lovech . Má tvar rozšiřující se zahnuté duté trouby, a to proto, že byla často vyráběna např. z rohů některých zvířat. Její tvar je blízký mj. i k prachovnici. Materiálem byla vedle rohů ze zvířat časem mj. i mosaz, která se přírodnímu rohu (ze skotu) aj. vyrovnala. V muzeích a na zámcích jsou dodnes často k vidění lovecké rohy z období 17.-20. století.

Trubka byla povětšinou několik decimetrů dlouhá, nejčastěji 30 cm, ale i více. Často mohla být skvostným uměleckým kouskem, neb se ryla a byla i jinak zdobena - např. loveckými motivy - štvanice, sv. Huberta - patrona myslivců a lovců atp.

Lesní roh se dodnes používá jako jako signál k zahájení a ukončení společného lovu, protože je slyšet na velkou vzdálenost i když se lovci nevidí.

Literatura

  • KŘÍŽOVÁ, Alena. Pánský salon na šlechtickém sídle. Ušlechtilé záliby a neřestné zábavy aristokratů. Brno: Národní památkový ústav Brno, 2010. S. 7–9. 
  • KOL.AUTORŮ. Ottova encyklopedie obecných vědomostí, díl XXI.. [s.l.]: [s.n.] S. 889–890. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Trompe de Chasse in D MET DP-12679-143.jpg
Autor:
Creator:J. Pettex-Muffat
, Licence: CC0
This horn is typical of those still used in the French hunt. It represents the final form of the Trompe d'Orleans, which was introduced in about 1831 following an order of the Count d'Orleans. In contrast to its forerunners, the trompe d'Orleans has a a smaller coil diamter. This handier size was made possible by the introduction of the English riding cap in France after the Revolution 1971/92 and the first Republic. This small cap enabled a horn with smaller coils to slip over the head. Francois Perinet is considered as the major figure who refined the new type giving it its final structure. The outfitting of the horn with a heavily decorated bell garland was developed under Perinet's successor, Joseph Pettex-Muffat, who took over the business in the late 1840s. The decor's creator was apparently H. Farnier in 1860. The decor features heavily silver plated reliefs on the garland and stays. The garland is a high relief with hunting scences, built up by electrotyping of copper and finishing by silver plating. The stays feature oak leaves and acorns. There is also a cartouche designed to bear the name of the prospective owner of the horn, It remained void. The bell interior is blackened, a feature of hunting horns designed to prevent reflections, or "dazzling", that would have frightened riders and game.