Lovro von Matačić

Lovro von Matačić
Narození	14. února 1899 Sušak
Úmrtí	4. ledna 1985 (ve věku 85 let) Záhřeb
Alma mater	Universität für Musik und darstellende Kunst Wien
Povolání	dirigent a hudební skladatel
Ocenění	Hans von Bülow Medal
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lovro von Matačić (14. února 1899 – 4. ledna 1985) byl chorvatský dirigent a hudební skladatel. Proslul adaptacemi děl Antona Brucknera, Richarda Wagnera, Leoše Janáčka a chorvatských skladatelů (Krešimir Baranović, Jakov Gotovac, Josip Hatze, Blagoje Bersa, Boris Papandopulo, Josip Štolcer-Slavenski, Bruno Bjelinski).

Život

Matačić se narodil do šlechtické rodiny. Jeho otec byl operním zpěvákem, matka byla herečkou. Po rozvodu rodičů se rodina přestěhovala do Vídně, kde Lovro v osmi letech vstoupil do vídeňského chlapeckého sboru královského dvorního orchestru. Repertoár sboru ho ovlivnil, především setkáním s hudbou Antona Brucknera. Na piaristickém gymnáziu ve Vídni se učil mj. hře na klavír, na varhany a hudební teorii. Jeho hudební vzdělání pokračovalo pod vedením významných učitelů na vídeňské Hochschule für Musik, byť ji nikdy formálně nenavštěvoval a nezískal tedy na ní ani žádný titul.

Bylo mu šestnáct, když Tonkünstlerorchester vídeňského Musikvereinu pod vedením Bernharda Paumgartnera uvedl premiéru jeho Fantazie pro orchestr. V roce 1916 nastoupil jako korepetitor v opeře v Kolíně nad Rýnem. Když vypukla první světová válka, dobrovolně se přihlásil do armády. Na frontě se radikalizoval a v roce 1918 se ve Vídni připojil ke kruhu levicově orientovaných intelektuálů. Po válce se živil především hraním v kavárnách, psaním recenzí a krátkodobými dirigentskými angažmá v Osijeku, Záhřebu a Novém Sadu, kde sloužil povinnou vojenskou službu jako vojenský hudebník. Stálé místo našel až v roce 1922, kdy byl zaměstnán v Lublaňské opeře. Mezitím se oženil s Karlou Dubskou, českou zpěvačkou, která ho přivedla k české hudbě. Jeho prvním úspěchem v Lublani bylo provedení opery Leoše Janáčka Jenůfa, která se následně stala jednou z nejčastěji uváděných oper Matačićova repertoáru (později byl mj. oceněn Janáčkovou a Smetanovou medailí československé vlády).

Poté začal spolupráci ​​s Bělehradskou operou a Obilićovým akademickým sborem, v roce 1927 poprvé dirigoval Záhřebskou filharmonii, o rok později Vídeňské symfoniky. V roce 1936 řídil Matačić Berlínskou filharmonii a stal se pravidelným hostem orchestru. V roce 1938 odešel z pozice stálého dirigenta v Chorvatském národním divadle v Záhřebu, aby se stal ředitelem Bělehradské opery a šéfdirigentem Bělehradské filharmonie. Během druhé světové války strávil Matačić většinu času v Záhřebu jako armádní důstojník, ale také pokračoval v dirigování. Byl inspektorem hudebních souborů chorvatské armády a měl na starosti celý korpus vojenské hudby v Chorvatsku. Jeho poslední koncert před zatčením byl dva týdny před kapitulací Německa – 23. dubna 1945, kdy vystoupil se Státním rozhlasovým orchestrem.

Zatčen byl jako exponent ustašovského režimu, tuto věc vždy odmítal podrobně komentovat. Ve vězení vedl vězeňský orchestr a sbor. Poté, co pro něj jeho druhá manželka Elizabeta Lilly Levensonová, kterou si vzal v roce 1933, dokázala získat milost, přesídlil v roce 1948 do Skopje. Až do roku 1954, kdy se mu podařilo získat souhlas od jugoslávského vůdce Josipa Broze Tita k vydání pasu, byly jeho aktivity omezeny na Rijeku a Lublaň. Po roce 1954 jeho kariéra nabyla mezinárodního rozměru. Londýnská nahrávka vrcholných momentů z Arabely Richarda Strausse s pěvkyní Elisabeth Schwarzkopfovou (na poslední chvíli nahradil Herberta von Karajana) z roku 1954, pro vydavatelství Columbia, znamenala nový začátek v dirigentově životě. Poté podepsal pětiletou smlouvu s nahrávací společností. V následujícím roce nahradil Karla Böhma v Bavorské státní opeře v Mnichově při slavném provedení Straussovy Ariadny na Naxu. Následovala vystoupení v Berlíně, Stuttgartu, Augsburgu, Salcburku, Grazu a jinde, kde dirigoval koncertní programy, opery a často i inscenace režíroval. Byl pozván do Drážďanského státního orchestru, do Státní opery Východního Berlína a na turné po Evropě, včetně Lublaně, Splitu a Dubrovníku.

Po odchodu z Drážďan v roce 1958 Matačić upevnil své vazby na Vídeň. Toho roku debutoval na festivalu v Bayreuthu, kde také zahájil dlouhodobou spolupráci s operním režisérem a vnukem Richarda Wagnera Wielandem Wagnerem. Poté odcestoval do Spojených států, kde vystoupil v Chicagské opeře. Matačić si získal i italské publikum - v roce 1961 uvedl v Římské opeře Wagnerův Prsten Nibelungův. V roce 1961 se ve Frankfurtu stal šéfdirigentem městské opery a prestižní řady Muzejních koncertů. Nahrával pro RAI v Turíně, řadu nahrávek připravil i pro český Supraphon a současně řídil Dubrovnický letní festival. Byl jmenován čestným doživotním dirigentem Symfonického orchestru NHK v Japonsku, dirigoval orchestry jako Českou, Berlínskou a Mnichovskou filharmonii. Účinkoval v Bavorské státní opeře, Teatro Colón v Buenos Aires, či ve Volksopeře ve Vídni. V Musikvereinu pravidelně dirigoval Vídeňský symfonický orchestr, zasedal v porotě Karajanovy dirigentské soutěže a v roce 1974 se stal šéfdirigentem Orchestru Národní opery Monte Carlo. V roce 1970 byl jmenován šéfdirigentem Záhřebské filharmonie, s nímž realizoval řadu ambiciózních plánů, včetně podpory mladých dirigentů prostřednictvím speciálního cyklu – Prezentace mladých dirigentů.

Byl také aktivní jako skladatel. Jeho nejvýznamnější skladbou je Symfonie konfrontací (1979, revidováno 1984), hodinové čtyřvěté dílo pro dva klavíry, velký smyčcový orchestr a obrovské bicí sekce. Pojednává o hrozbě zničení jadernými zbraněmi.

Mezinárodní soutěž Lovra von Matačiće se koná každé čtyři roky v Záhřebu. Cena Lovro Matačiće za celoživotní dílo je udělována dvakrát ročně Chorvatským svazem hudebních umělců.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lovro von Matačić na anglické Wikipedii.