Luboš Ogoun

Luboš Ogoun
Rodné jméno	Bohumil Ogoun
Narození	18. února 1924 Praha Československo Československo
Úmrtí	14. února 2009 Praha Česko Česko
Místo pohřbení	Stará Boleslav
Národnost	Češi
Alma mater	Akademie múzických umění v Praze
Povolání	choreograf
Znám jako	pedagog, tanečník, choreograf
Rodiče	Josef Ogoun (1889–1952), Marie Ogounová (1900– 1967)
Příbuzní	bratr Milan Ogoun (1921–2009), bratranec Luděk Kopřiva, (1924–2004), synovec Aleš Ogoun (* 1954)
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Luboš Ogoun, vlastním jménem Bohumil Ogoun (18. února 1924 Praha – 14. února 2009 Praha)^[1] byl pedagog, tanečník, choreograf, režisér, autor několika set choreografií v operách, operetách, muzikálech, činohrách, televizi i filmu. Významná osobnost českého tanečního umění 20. století. Jeden ze zakladatelů Studia Balet Praha, v šedesátých letech tvořil spolu s Pavlem Šmokem novou vlnu moderního českého baletu. Trenér národního týmu gymnastek.

Luboš Ogoun se narodil 18. února 1924 v Praze jako Bohumil Ogoun. Jeho matka Marie Ogounová, rozená Heřmanová (19. prosince 1900 – 1967) pracovala ve Vojenském historickém ústavu a bývala žačkou jeho otce Josefa Ogouna (25. srpna 1889 – 1952), profesora Prvního českého dívčího gymnasia Minerva ve Vodičkově ulici na Praze 1 (později přejmenované na gymnázium Elišky Krásnohorské). Jeho starší bratr Milan Ogoun (1921–2009) se stal uznávaným odborníkem v oboru ekologických technologií, později působil ve Výzkumném ústavu energetickém v Praze.^[2][3] Bratrancem Luboše Ogouna byl herec Luděk Kopřiva (jejich matky byly sestry).

Za protektorátu Luboš Ogoun studoval reálné gymnázium Jana Nerudy v Praze na Malé Straně.^[3][4][5] V květnu roku 1942 Ogounovi ukrývali u sebe v bytě československé parašutisty Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka, a to na žádost odbojáře Petra Fafka, jehož dceru Relu Fafkovou otec Luboše Ogouna učíval na gymnáziu. Podle jedné z variant právě od Ogounů vyrazili oba parašutisté 27. května 1942 na místo, kde provedli útok na Reinharda Heydricha. Ten den Luboš Ogoun maturoval. Ogounovi jako jedna z mála z rodin, které byly přímo zapojeny do pomoci parašutistům, nebyli vyzrazeni a válku přežili.^[6] Luboš Ogoun byl za války totálně nasazen. V únoru 1945 utekl z vlaku, který ho převážel, a až do konce války se skrýval v Kroměříži u příbuzných.^[2][7][8]

Po válce studoval v Ústavu pro vzdělávání profesorů tělesné výchovy při Univerzitě Karlově (absolvoval 1948), poté choreografii na Divadelní fakultě AMU (absolvoval 1953). Již během studií byl v roce 1945 angažován do baletního souboru Národního divadla.^[9]

Od mládí se věnoval sportu, a to hlavně lehké atletice a gymnastice. V letech 1947–1964 působil jako trenér československého družstva gymnastek. Trénoval například několikanásobnou mistryni světa a olympijskou medailistku Evu Bosákovou.^[10][11]

Z Národního divadla byl později propuštěn, když se zastal svého učitele Saši Machova, který byl vyloučen z KSČ.^[11] Po absolvování vojenské prezenční služby se stal se choreografem a uměleckým vedoucím taneční skupiny Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého a posléze Armádní opery (1954–1955).

V letech 1955–1957 působil opět v Národním divadle, a to jako pedagog baletu. Poté byl do roku 1961 šéfem baletu v Plzni, následně do roku 1964 ve Státním divadle Brno. V letech 1964–1968 byl uměleckým vedoucím souboru Studio Balet Praha (později Balet Praha). Poté se vrátil do Státního divadla Brno, kde byl choreografem až do roku 1990.^[9] Pohostinsky pracoval v různých souborech, mimo jiné se podílel na inscenaci divadla Semafor Kytice. Spolupracoval na několika filmech, televizních pořadech, muzikálech, operách i činohrách. Často se musel smířit s tím, že jeho jméno, jako spoluautora, nebylo v programu uvedeno.^[3]

Po listopadu 1989 byl rehabilitován. Po odchodu z divadla pracoval pohostinsky jako choreograf, na půl úvazku působil jako choreograf v Laterně magice.^[9] Často publikoval články v českých a světových odborných časopisech.^[10]

Luboš Ogoun zaujímá ve vývoji našeho poválečného baletu jedno z předních míst. Pro jeho tvorbu je typický expresivní pohyb, často inspirovaný gymnastikou a akrobacií. Byl choreografem s inteligencí i velkou fantazií, vynálezce neobvyklých, překvapivých pohybových neologismů, metafor a účinných dramatických zkratek.

Luboš Ogoun byl dvakrát ženatý^[12], jeho manželkami byly tanečnice: Danuše Ogounová, roz. Kořínková (* 2. března 1929) – baletka Národního divadla v Praze^[13][14] a Ludmila Ogounová, roz. Ledecká (* 15. listopadu 1951) – baletka Národního divadla Brno.^[15]

Zemřel po krátké těžké nemoci 14. února 2009 v Praze. Pohřben je v urnovém háji na hřbitově ve Staré Boleslavi.^[16][12]

• Otrok v Šeherezádě (1946)
• Zelenka ve Filosofské historii (1949)
• Beauregard v Plamenech Paříže (1956)

• Prometheus (1957)
• Balada o námořníkovi (1961)
• Leningradská symfonie (1962)
• Taras Bulba (1963)
• Hirošima (1963)
• Svěcení jara (1964)
• Šach králi (1980)
• Škrtič (1990)
• Carmina Burana (1981)
• Paní mezi stíny (1987) – světová premiéra baletu inspirovaného dílem a životem Boženy Němcové
• Viktorka (1992)

• Slzy nože (Bohuslav Martinů, 1969)
• Kníže Igor (Alexandr Borodin, 1973)
• Malý princ (Miroslav Hába, 1979)

• Muž z kraje La Mancha (Karlín 1967)
• West Side Story (Karlín 1970)
• Zbojníci a žandáři aneb Jánošík (Brno 1972)
• Kytice (Semafor 1972)
• Ze života hmyzu (NS Bratislava 1984)

• Císařův pekař a Pekařův císař (1951, režie Martin Frič)
• Komedianti (1953, režie Vladimír Vlček)
• Smyk (1960, režie Zbyněk Brynych)
• O něčem jiném (1963, režie Věra Chytilová)
• Bláznova Kronika (1964, režie Karel Zeman)
• Strašná žena (1965, režie Jindřich Polák)
• Rozmarné léto (1968, režie Jiří Menzel)
• Kulhavý ďábel (1968, režie Juraj Herz)
• Svět otevřený náhodám (1971, režie Karel Steklý)
• Třicet panen a Pythagoras (1973, režie Pavel Hobl)
• Romance za korunu (1975, režie Zbyněk Brynych)
• Adéla ještě nevečeřela (1978, režie Oldřich Lipský)
• Oldřich a Božena (1984, režie Otakar Vávra)
• Třicet případů majora Zemana (TV seriál, 1974– 79, režie Jiří Sequens)

• Zasloužilý umělec (1966)
• Vyznamenání Za vynikající práci (1980)
• Prémie Českého literárního fondu (1991) za balet „Škrtič“
• Cena Nadace ČLF (1998) – za celoživotní tvorbu
• Cena Senior Prix (2000)
• Medaile Za zásluhy III. stupně (2002)