Lucemburkové

Lucemburkové
Země	Svatá říše římská Svatá říše římská Lucembursko Země Koruny české Uhersko Chorvatsko Francie
Mateřská dynastie	Limburkové
Zakladatel	Ermesinda Lucemburská
Mytický zakladatel	víla Meluzína
Konec vlády	1437
Vymření po meči	Zikmund Lucemburský
Vymření po přeslici	Eliška Zhořelecká
Poslední vládce	Zikmund Lucemburský
Současná hlava	není (rod vymřel)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lucemburkové byli vládnoucí dynastií ve Svaté říši římské a v českém království ve 14. a první polovině 15. století. Nejvýznamnějším panovníkem byl Karel IV.

Od roku 1196 vládli v lucemburském hrabství. Lucemburkové získali roku 1308 říšskou korunu a vládli v říši do roku 1437 (s výjimkou let 1313–1346 a 1400–1410). Po vymření Přemyslovců po meči (1306) se stali druhou českou královskou dynastií. Zemím Koruny české vládli v letech 1310–1437. V letech 1373–1415 drželi Braniborsko, v roce 1387 získali uherský trůn. Dynastie vymřela smrtí Zikmunda Lucemburského.

Podle spisu Jana z Arrasu odvozovali Lucemburkové svůj původ od bájné víly Meluzíny. Skutečnou zakladatelkou rodu však byla hraběnka Ermesinda (asi 1186 – 1247), jediný potomek hraběte Jindřicha IV. Slepého. Lucemburkové pocházejí z jejího manželství s Walramem, hrabětem Limburským (proto byli někdy označováni i jako rod limburský).

Původní državou rodu bylo nevelké hrabství lucemburské na západní hranici Svaté říše římské, dnes území velkovévodství Lucemburského a belgické provincie Luxembourg.

Mocenský vzestup Lucemburků na přelomu 13. a 14. století souvisel se strategickým spojenectvím s Francií, jejíž zájmy v Říši zastupovali. Prvním úspěchem bylo zvolení Balduina Lucemburského na stolec trevírského kurfiřta – arcibiskupa. Ten se tak stal jedním z nejmocnějších mužů říše.

Roku 1308 se rodu lucemburských hrabat dostalo největší cti: Jindřich VII. Lucemburský byl po násilné smrti Albrechta Habsburského zvolen králem v římskoněmecké říši. Poté, co roku 1306 vymřeli Přemyslovci, byl Jindřichovi roku 1309 nabídnut český trůn pro jeho jediného syna Jana. V Janovi Lucemburském se protnuly hned tři nástupnické principy: otec mu udělil Čechy v léno, oženil se s Eliškou Přemyslovnou a šlechta ho uznala za krále. Kariéra Janova otce byla krátká a oslnivá: roku 1312 byl korunován císařem, ale o rok později zemřel. Jan Lucemburský v českých zemích zůstal cizincem, posloužily mu ovšem jako odrazový můstek pro výrazné ovlivňování evropské politiky.

Janův syn Karel IV. se jako první český král stal císařem Svaté říše římské. Praha se stala vedle Říma a Paříže přední evropskou metropolí. Po založení Nového Města pražského a rozšíření Menšího Města pražského (Malé Strany) se stala třetím největším městem Evropy (po Římě a Konstantinopoli). Vznikla zde nejstarší univerzita na sever od Alp a na východ od Rýna (nejstarší univerzita ve Svaté říši římské). Doba panování Karla IV. a Václava IV. znamenala největší rozkvět Českého království vůbec.

Podle závěti svého otce udělil Karel IV. mladšímu bratrovi Janu Jindřichovi v léno Moravu a pamatoval na všechny své příbuzné. V té době bylo lucemburské příbuzenstvo početné, což se brzy mělo změnit. Karel měl tři syny: Václava IV., Zikmunda a Jana Zhořeleckého; Jan Jindřich rovněž tři: Jošta, Prokopa a Jana Soběslava. Po smrti Karla a Jana Jindřicha se stupňovala rivalita Václava IV. a Zikmunda, moravští bratranci zase bojovali mezi sebou o vládu nad Moravou a zapojovali se i do bojů o český trůn. O císařský trůn bojovaly obě větve zároveň: Václav IV., Zikmund a Jošt Moravský, a s nimi Wittelsbach Ruprecht Falcký. „Vítězem“ se stal Zikmund, který všechny své rivaly přežil o mnoho let. Vládu v Čechách ale mohl nastoupit až po skončení válek s husity. Zemřel jako poslední legitimní Lucemburk ve Znojmě 9. prosince 1437.

Císař Zikmund za nástupce určil manžela své jediné dcery Albrechta, po Albrechtově brzké smrti tituly zdědil jejich jediný syn Ladislav Pohrobek. Římská koruna přešla na Habsburky, kteří si ji s přestávkami udrželi až do roku 1806. V českém a uherském státě aristokracie po Pohrobkově smrti odmítla nástupnictví dalších příbuzných a zvolila si krále ze svého středu (Jiří z Poděbrad a Matyáš Korvín), po jejich smrti se ale navrátila k Vladislavovi II. Jagellonskému, vnukovi Albrechta II. a pravnukovi císaře Zikmunda.

Poslední Lucemburk po meči byl zřejmě Jiří Lucemburský, nemanželský syn markraběte Prokopa, který zemřel jako benediktinský mnich v klášteře v Monte Cassinu roku 1457. Jako levoboček ale neměl právo nástupnictví, a tak ho historie téměř nepřipomíná.

Vedle lucemburské dynastie ovšem existovala další linie rodu Lucemburků, potomků bratrance císaře Jindřicha, která přežila královskou linii o mnoho staletí, a na kterou upomíná například slavný Lucemburský palác v Paříži. Protože k oddělení obou větví došlo dlouho před nástupem Lucemburků na český trůn, neměla tato větev rodu samozřejmě nástupnické právo a do našich dějin téměř nezasáhla. Vládla např. v Ligny, Saint-Pol nebo Brienne. K vymření této větve po meči došlo roku 1616 smrtí Jindřicha, hraběte z Ligny, jehož otec získal titul vévoda z Piney, ale poslední mužský potomek uznaného levobočka Antoina, „Bastarda z Brienne“, Jan III. ze Chapelle zemřel roku 1670. Stejně jako u Habsburků se jméno používalo i nadále ve spojení s jiným rodem např. Montmorency-Luxembourg.

• Jan Lucemburský (1310–1346)
• Karel IV. – římský císař (1346–1378) (vlastnil Karlštejn)
• Václav IV. – římský král (1378–1419)
• Zikmund Lucemburský – římský císař (1433–1437) a uherský král (1420–1437)

• Jan Jindřich
• Jošt Lucemburský, též římský král
• Jan Soběslav Lucemburský
• Prokop
• Dá se říct i Karel IV. Lucemburský, Jan.

• Václav Lucemburský
• Jindřich VII. Lucemburský
• Balduin Lucemburský, arcibiskup a říšský kurfiřt
• Jan Zhořelecký
• Eliška Zhořelecká
• Anna Lucemburská

• BARTL, Július, a kol. Prvý cisár na uhorskom tróne : Slovensko v čase polstoročnej vlády uhorského, českého, lombardského a nemeckého kráľa a rímského císara Žigmunda Luxemburského, syna Karola IV. Bratislava: Literárne informačné centrum, 2001. 375 s. ISBN 80-88878-57-8. (slovensky) 
• BARTL, Július, a kol. Žigmund Luxemburský. Budmerice: Rak, 1996. 102 s. ISBN 80-85501-11-2. (slovensky) 
• BAUM, Wilhelm. Císař Zikmund : Kostnice, Hus a války proti Turkům. Praha: Mladá fronta, 1996. 405 s. ISBN 80-204-0543-7. 
• BOBKOVÁ, Lenka; ŠMAHEL, František, a kol. Lucemburkové : česká koruna uprostřed Evropy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 929 s. ISBN 978-80-7422-093-7. 
• BOBKOVÁ, Lenka. Územní politika prvních Lucemburků na českém trůně. Ústí nad Labem: Univerzita J.E. Purkyně, 1993. 318 s. ISBN 80-7044-067-8. 
• ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1310-1378 : Lucemburkové na českém trůně I. Praha: Libri, 1999. 287 s. ISBN 80-85983-73-7. 
• ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1378-1437 : Lucemburkové na českém trůně II. Praha: Libri, 2000. 438 s. ISBN 80-85983-98-2. 
• ČECHURA, Jaroslav; ŽŮREK, Václav. Lucemburkové : životopisná encyklopedie. České Budějovice: Veduta, 2012. 260 s. ISBN 978-80-86829-69-2. 
• GADE, John Allyne. Luxembourg in the Middle Ages. Luxembourg: E. J. Brill, 1951. 251 s. (německy) 
• HOENSCH, Jörg Konrad. Lucemburkové : pozdně středověká dynastie celoevropského významu 1308–1437. Praha: Argo, 2003. 304 s. ISBN 80-7203-518-5. 
• KAVKA, František. Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355–1378). I. díl, (1355-1364). Praha: Karolinum, 1993. 252 s. ISBN 80-7066-695-1. 
• KAVKA, František. Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355–1378). II. díl, (1364-1378). Praha: Karolinum, 1993. 292 s. ISBN 80-7066-760-5. 
• KAVKA, František. Karel IV. : historie života velkého vladaře. Praha: Mladá fronta, 1998. 361 s. ISBN 80-204-0753-7. 
• KAVKA, František. Čtyři ženy Karla IV. : královské sňatky. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2002. 189 s. ISBN 80-7185-493-X. 
• KAVKA, František. 5. 4. 1355 - korunovace Karla IV. : císařem Svaté říše římské. Praha: Havran, 2002. 117 s. ISBN 80-86515-10-9. 
• KAVKA, František. Poslední Lucemburk na českém trůně : králem uprostřed revoluce. Praha: Mladá fronta, 1998. 290 s. ISBN 80-204-0680-8. 
• MEZNÍK, Jaroslav. Lucemburská Morava 1310-1423. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 562 s. ISBN 80-7106-363-0. 
• SEIBT, Ferdinand. Karel IV. : císař v Evropě (1346 – 1378). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999. 524 s. ISBN 80-7106-265-0. 
• SPĚVÁČEK, Jiří. Král diplomat : Jan Lucemburský 1296-1346. Praha: Panorama, 1982. 276 s. 
• SPĚVÁČEK, Jiří. Jan Lucemburský a jeho doba 1296-1346 : k prvnímu vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1994. 658 s. ISBN 80-205-0291-2. 
• SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV. : život a dílo (1316–1378). Praha: Nakladatelství Svoboda, 1980. 721 s. 
• SPĚVÁČEK, Jiří. Václav IV. 1361-1419 : k předpokladům husitské revoluce. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986. 773 s. 
• ŠAROCHOVÁ, Gabriela V. 1. 9. 1310 - Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský : sňatek z rozumu. Praha: Havran, 2002. 163 s. ISBN 80-86515-15-X. 
• ŠTĚPÁN, Václav. Moravský markrabě Jošt (1354-1411). Brno: Matice moravská, 2002. 828 s. ISBN 80-86488-05-5. 

• Slovníkové heslo Lucemburk ve Wikislovníku
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Lucemburkové na Wikimedia Commons
• Rodokmen
• Rodokmen na royal-history Archivováno 17. 5. 2006 na Wayback Machine.
• Rodokmen Lucemburků a dalších významných rodů
• Ermesinda - pramáti rodu Lucemburků
• Lucemburští bratři aneb cesta za císařskou korunou
• Jan Lucemburský - část I.
• Jan Lucemburský - část II: Král a jeho páni
• Český stát v době Lucemburků Archivováno 16. 6. 2007 na Wayback Machine.
• Lucemburkové v triforiu sv. Víta Archivováno 23. 9. 2015 na Wayback Machine.