Lucien Bonaparte

Lucien Bonaparte
Narození	21. května 1775 Ajaccio, Korsika Francouzské království Francouzské království
Úmrtí	29. června 1840 (ve věku 65 let) Viterbo Papežský stát Papežský stát
Příčina úmrtí	rakovina žaludku
Místo pohřbení	Canino
Povolání	politik, diplomat, spisovatel a sběratel
Ocenění	velkodůstojník Řádu čestné legie
Nábož. vyznání	katolická církev
Choť	Kristýna Boyerová (od 1794)[1][2] Alexandrine de Bleschampová (od 1803)[1][2]
Děti	Pierre Napoleon Bonaparte Letitia Christine Bonapartová[1] Charles Lucien Bonaparte Louis Lucien Bonaparte Antoine Bonaparte Joseph Lucien Bonaparte … více na Wikidatech
Rodiče	Carlo Buonaparte[1] a Laetitia Ramolinová[1]
Rod	Bonapartové
Příbuzní	Napoleon Bonaparte[1], Josef Bonaparte, Ludvík Bonaparte, Élisa Bonapartová, Caroline Bonapartová[1], Pavlína Bonapartová a Jerôme Bonaparte (sourozenci) Jeanne Bonapartová a Roland Bonaparte (vnoučata)
Funkce	ministr vnitra Francie (1799–1800) 32. křeslo Francouzské akademie (1803–1816) francouzský pair člen Konzervativního senátu člen Rady pěti set
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lucien Bonaparte (narozen jako Luciano Buonaparte, princ z Canina; 21. března 1775 Ajaccio – 29. června 1840 Viterbo), byl mladší bratr Napoleona Bonaparte.

Po svém dětství ve Francii, kde se jej otec neúspěšně snažil umístit v prestižních školách – vojenské v Brienne-le-Château a kněžském semináři v Aix-en-Provence (kde nebyl přijat pro svou tělesnou slabost, nekázeň a svéhlavost), se vrátil do Ajaccia a zde studoval soukromě pod dozorem svého otce a svého strýce na kněze.

Nadchl se pro revoluci a patřil mezi nejradikálnější republikány. Roku 1792 odjel do kontinentální Francie do Toulonu a zde se stal zakladatelem jakobínského klubu a jedním z jeho plamenných řečníků. Pak se stal předsedou revolučního výboru v městečku Saint-Maximin, kde se seznámil se svou první ženou, dcerou místního hostinského. Když Výbor pro veřejné blaho začal útočit proti církvi, odložil Lucien své křestní jméno a místo něj přijal jméno Brutus. Přes své mládí patřil k blízkým spolupracovníkům bratrů Robespierrových a proto byl po pádu hrůzovlády zatčen 27. července 1794 v Aix-en-Provence a před gilotinou jej zachránila jen intervence jeho matky a Napoleonova bratra.

Za Korsiku byl zvolen ve dvaadvaceti letech poslancem Rady pěti set a později i jejím předsedou. Po domluvě s Napoleonem prosadil přeložení zasedání 9. listopadu 1799 do Saint-Cloud a zasedání předsedal. Stal se jedním z nejvýznamnějších pomocníků svého bratra při státním převratu 18. brumaire a jeho zvolení Prvním konzulem 10. listopadu 1799. V prvním manželství byl od roku 1794 ženat s Christinou Boyerovou, se kterou měl dvě děti, a roku 1801 zemřela (puerperální sepse). Lucien byl za Konzulátu nejprve krátce ministrem vnitra a roku 1800 byl jmenován vyslancem ve Španělsku. Společně s Manuelem de Godoy (1767–1851) – prvním ministrem Španělska a nejvlivnější osobnosti království vyprovokovali přepadení Portugalska v tzv. pomerančové válce (Guerra de la Naranjas), ale místo obsazení státu si oba protagonisté vynutili vysoké odškodnění pro svou potřebu a podepsali mírnou mírovou smlouvu v Badajozu. Napoleon, po informaci o postupu Luciena nazval svého bratra darebákem a zlodějem.

Na Lucienův popud byla roku 1803 obnovena činnost Académie française a on sám byl jejím členem v letech 1803–1816. Proti vůli svého bratra se roku 1803 tajně oženil podruhé s Alexandrinou de Blechamps, vdovou po bankovním spekulantovi Joubethonovi, který před věřiteli utekl na Haiti a tam zemřel na žlutou zimnici. Alexandrina byla vzdělaná, o tři roky mladší než Lucien a oba k sobě zahořeli láskou na první pohled, která jim vydržela do smrti. Z tohoto manželství pocházelo 10 dětí. Po těchto příhodách zůstal vztah Napoleona k Lucienovi trvale napjatý a Lucien se stáhl do soukromí – od roku 1804 žil na svém rozsáhlém statku v Caninu. Když roku 1810 chtěl vycestovat do USA, padl do anglického zajetí a byl v něm držen až do roku 1814. V Anglii mu bylo dáno k užívání luxusní venkovské sídlo Thorngrove ve Worcestershire. Po propuštění z Anglie byl papežem Piem VII. povýšen a přiznán mu titul princ z Canina a z papežské vůle se stal suverénním vládcem svých rozsáhlých pozemků v Caninu. Přes předchozí ostré rozpory obou bratrů Lucien Napoleona při návratu z Elby podpořil a prosazoval jeho zájmy na Apeninském poloostrově. Po druhém – definitivním – pádu Napoleona byl Lucien v Turíně na rozkaz sardinského krále zatčen, ale po intervenci papeže propuštěn. V důsledku nástupu Bourbonů na francouzský trůn byl Lucien Bonaparte roku 1816 vyhoštěn z Francie a zbaven členství v Akademii. Zbytek života prožil v Itálii.

Lucien Bonaparte byl literárně činný, uveřejnil díla prozaická i poetická. Nejznámějším dílem byl svého času román „La Tribu indienne“ (Indiánský kmen) a epos Charlemagne o životě Karla Velikého. Jeho nejstarší syn Charles Lucien, narozený 2 měsíce po svatbě rodičů roku 1803, byl světoznámým ornitologem a jeho prapravnučka Marie Bonapartová byla průkopnice psychoanalýzy a nejslavnější žačka Sigmunda Freuda. Jeho další syn Louis Lucien Bonaparte byl jedním ze zakladatelů novodobé lingvistiky a hlavním iniciátorem baskického národního obrození.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Lucien Bonaparte na Wikimedia Commons
• (francouzsky) Lucien Bonaparte na stránkách Francouzské akademie